Doba: Byl-li napsán Petrem, pak v letech 60-63; pravděpodobněji však v letech 70-90.

Adresáti: Severní oblasti Malé Asie (v nichž asi hlásali evangelium misionáři z Jerusaléma).

Autenticita: List byl možná sepsán Petrem za pomoci sekretáře; pravděpodobněji však jeho žákem, který v něm uchoval Petrovo dědictví zanechané v Římě.

Jednota: Většina biblistů se dnes kloní k jednotě listu; někteří si myslí, že list vznikl spojením dvou dokumentů: v jednom (1,3-4,11) se mluví o “pronásledování” jako o pouhé možnosti, zatímco v druhém (4,12-5,11) se již stalo skutečností.

Neporušenost: Někteří v listu vidí fragmenty staršího vyznání víry a hymnů, které autor vložil do textu.

Formální členění:

1. Úvodní formule: 1,1-2
2. Hlavní část: 1,35,11

Katolické listy v dnešním kanonickém pořadí jsou svědectvím těch, kdo viděli Ježíše za jeho pozemského života: dva jeho příbuzní (Jak, Jud) a dva ze Dvanácti (Petr a Jan). Některé potvrzují důležité prvky Pavlova poselství (1 Petr), jiné představují zcela odlišnou teologickou atmosféru (1-3 Jan; Jud), ještě jiné mají blízko k nepřímé konfrontaci s Pavlem (Jak; 2 Petr).

a) literárním druhu (je to skutečný dopis?): např. 1 Jan nemá charakteristiky listu; 1 Petr a Jak mají formální charakteristiky listu, avšak obsah se blíží homilii (1 Petr) nebo se vyznačuje řečnickými prvky diatríby/debaty (Jak);

2. adresáti (někdy konkrétní, jindy ne);

c) autor: 1-3 Jan neuvádějí osobní jméno; 2 Petr je všeobecně považován za pseudonym, Jak a Jud většinou také; 1 Petr má největší šanci pocházet přímo či nepřímo od jmenovaného autora.

Šimon byl velmi brzy nazván Kéfa (aramejsky Kéfá - skála) nebo Petr (řecky Petros, od petra - skála). Najdeme jej vždycky na prvním místě v seznamu Dvanácti. Byl nejdůležitějším učedníkem za Ježíšova pozemského života. Evangelní tradice jednohlasně dosvědčuje, že zapřel Ježíše po jeho zatčení. Přesto poté, co se mu zjevil vzkříšený Ježíš (Lk 24,34; 1 Kor 15,5; Jan 21), obnovilo se jeho vůdčí postavení a Petr vedl v několika prvních letech jerusalémskou církevní obec (Sk 2-5). Byl nejaktivnějším z prvních misionářů a díky jeho činnosti byly do komunity křesťanů začleňovány nové skupiny (Sk 8,14-25; 9,32-11,18). Jeho apoštolská činnost slouží jako míra pro činnost Pavlovu (Gal 2,8). Bodle Sk 15 a Gal 2,1-10 hrál Petr hlavní roli na jerusalémském sněmu (r. 49). Dále působil v Antiochii (kde došlo ke sporu s Pavlem) a kolem r. 55 existovala v Korintě skupina, která Petra považovala za svou zvláštní autoritu (1 Kor 1,12 3,22). Zemřel mučednickou smrtí (Jan 21) v Římě mezi roky 64 a 68 za Neronova pronásledování. 1 Klem 5 pokládá Petra a Pavla za hlavní sloupy církve.

Podle 1 Petr 5,12-13 jsou s Petrem v Babylóně (Římě) další dvě osoby: Silván, “kterého pokládám za věrného bratra”, skrze něho píše tento dopis; a Marek “můj syn”. Podle Sk 15,22.32 byl Silas židokřesťanský prorok v Jerusalémě, který nasadil svůj život pro Pána (15,26). Spolu s Judou Barsabbášem nesl dopis z jerusalémského sněmu do Antiochie. Podle 15,36-18,5 nahradil Marka a Barnabáše na Pavlově “druhé apoštolské cestě”, alespoň do Korintu, kde je o Silovi poslední zmínka. Je totožný se Silvánem, kterého Pavel udává jako spoluautora 1 Sol 1,1. O Silvánově kázání v Korintě srov. 2 Kor 1,19. Nevíme, jak se Silván dostal do Říma. Petr jej asi znal jako “věrného bratra” od svého pobytu v Jerusalémě.

Úvodní formule (1,1-2). Autor je představen ne osobním jménem Šimon, ale Petr, jež nezdůrazňuje tolik Petrovu autoritu očitého svědka Ježíšova pozemského života, nýbrž jeho výjimečné postavení mezi apoštoly, “sloup” církve (Gal 2,9). List je adresován “rozptýleným v diaspoře”. SZ takto nazývá židy žijící mimo pravou vlast Palestinu. Ze souvislosti listu však je zřejmé, že příjemci jsou pohanokřesťané, nynější “vyvolený” lid (1,1-2; 2,4.9) v diaspoře - v tom smyslu, že jsou rozptýleni mezi pohany a rovněž vzdálení od svého nebeského domova. Zvláštní zeměpisné určení adresátů vytváří půlměsícovou dráhu doručitele listu v severní Malé Asii: vylodil se v jednom z černomořských přístavů (např. Sinope) v Pontu, vydal se na jih přes východní cíp Galácie do Kappadocie, poté na západ do provincie Asie, a konečně na sever cestou vedoucí z Efesu k černomořskému přístavu v Bitýnii. Pozoruhodná je také trinitární formule pozdravu (srov. 2 Kor 13,14).

První část (1,3-2,10): Křesťanská identita a důstojnost. V listu chybí díkůvzdání. Nahrazuje je afirmativní část s důrazem na důstojnost křesťanských věřících. Popis silně připomíná obrazy Exodu a sinajských událostí. Křesťané mají mít přepásaná bedra své mysli (1,13). Narozdíl od hebreů na poušti, kteří toužili po egyptských hrncích masa, se křes´tané nesmí přizpůsobovat touhám po dřívější nevědomosti. Opakuje se tu Boží požadavek, vyslovený na Sinaji: “Buďte svatí, neboť Já jsem svatý” (Lv 11,44; 1 Petr 1,16). Dále tu je náznak zlatého telete, velikonočního beránka a Božího vykoupení Israele (Dt 7,8), když autor připomíná, že křesťané nebyli vykoupeni zlatem nebo stříbrem, ale drahocennou krví Krista, neposkvrněného Beránka. Připomínka začátku křesťanského života zaznívá v 1,3 a 1,23: “Dostalo se vám nového života, a to ne plodivou silou pomíjející, ale nepomíjející.”

Druhá část (2,11-3,12): Chování křesťanů je dobrým svědectvím pro pohanský svět. Důstojnost křesťanů má vést k odpovídajícímu příkladnému jednání uprostřed pohanského světa; křesťané tak mohou čelit podceňování ze strany pohanů. Jádrem této části je řád domácnosti (2,13-3,7). Jeho záměrem není změnit stávající sociální a rodinný řád (byť je nespravedlivý), nýbrž jenom se chovat v dané situaci způsobem, který odpovídá trpělivosti a odevzdanosti Kristově. 1 Petr také obsahuje motiv úcty k světské autoritě a modlitby za ni a umírněnost v odívání žen (srov. 1 Tim 2,1-2.8-15; 5,1-2; 6,1-2).

Výzva k podřízenosti vůči králům a vládcům, kteří trestají pachatele zla, ukazuje, že křesťané zlo nepáchají, ačkoli to o nich lidé tvrdí. Otroci mají být trpěliví, když jsou nespravedlivě biti, protože Kristus, který byl bez hříchu, nám dal příklad trpělivého snášení urážek a utrpení. 2,21-25 dokazuje, jak jemně autor vetkal portrét trpícího Služebníka z Iz 53 do křesťanského obrazu Kristova utrpení. Povzbuzení otroků končí ujištěním, že jejich rány byly uzdraveny a že Kristus je pastýř a strážce jejich duší.

Třetí část (3,13-5,11): Křesťanské chování v nepřátelském prostředí. Je zdrojem utrpení křesťanů v 1 Petr pronásledování nebo odcizení?

a) pronásledování? Napsal-li list sám Petr, pak zmínky o všelijakých zkouškách (1,6) a jednání s křesťany jako se špatnými lidmi (2,12) mohou narážet na římské spory mezi židokřesťany a židy (srov. Klaudiovo vyhnání židů z Říma r. 49). Očistná výheň (4,12) a předjímání utrpení, které má přijít na křesťany v celém světě (5,9) může pocházet z římského pronásledování Neronova po požáru v r. 64. Jestliže považujeme list za pseudonym pocházející z 90. let, pak by šlo o císařské pronásledování za Domitiana. Přikazoval by však autor v době pronásledování : “Krále [císaře] mějte v úctě” (2,17; srov. 2,13)?

b) sociální odcizení? Novější exegeze v popisovaných útrapách vidí více místní nepřátelství; nekřesťané mluví zle o křesťanech, jednají s nimi jako se zločinci (2,12), pomlouvají jejich jednání (3,16), hnusí si je (4,4) a urážejí je pro jejich víru v Krista (4,14). Křesťané podle nich založili nový kult, výlučný, utajený a podvratný - odtud podezírání z nemorálnosti nebo dokonce z ateismu, protože se neúčastnili veřejného kultu, a tak uráželi bohy. “Očistná výheň” (4,12) by pak bylo symbolické označení takového stavu. Toto vysvětlení navíc dobře odpovídá ovzduší odcizení křesťanů ve společnosti, jež prosvítá v celém listě. Silný důraz na důstojnost křesťanů a jejich postavení má povzbudit skupinu, exkomunikovanou zbytkem společnosti; proto označení adresátů jako cizinci a přistěhovalci (2,11; srov. 1,1.17). Připomínají Israel na cestě do zaslíbené země. Nesmějí se ohlížet nazpět (1,14), ale těšit se z nepomíjivého dědictví (1,4).

Křesťané prožívají společenské odcizení, protože nežijí jako jejich pohanští sousedé. Seznam neřestí v 4,3-4 není jen obecným výčtem, ale zřejmě vykresluje popis pohanských slavností, jichž už se křesťané neúčastní. 1 Petr 4,5-6 zaslibuje Boží soud nad živými zemřelými (viz níže), při němž bude odsouzena nespravedlnost, jíž jsou vystaveni věřící. Jestliže někteří zemřeli v opovržení od druhých lidí (“souzeni podle těla jako lidé”), budou přesto žít (“v duchu podle Boha”). Soud přijde brzy, protože konec všeho je nablízku (4,7). V přítomné době uprostřed nepřátelských sousedů mohou křesťané přežít díky vzájemné lásce, podpoře a službě (4,8-11).

Protože Kristus ukázal, že utrpení je cesta ke slávě, nesmějí se křesťané divit, kdy přichází “očistná výheň” stále větší utrpení (4,12-19). Soud začne u křesťanů, “Božího domu” (4,17). Proto Petr, svědek Kristova utrpení a slávy, která se má zjevit, povzbuzuje presbytery komunity, aby dobře pečovali o svěřené stádo (5,1-4).

Tato část listu uzavírá řada napomenutí (5,5-9) s plastickým obrazem ďábla jako řvoucího lva (srov. Žl 22,14) a útěšná doxologie (5,10-11) s ujištěním, že Kristus křesťany v jejich boji zdokonalí a posílí a po krátkém utrpení je upevní.

Závěrečná formule (5,12-14). Petrovy osobní pozdravy, asi vlastní rukou, mají jinou podobu než Pavlovy. Není jasné, zda “psaní prostřednictvím Silvána” znamená, že Silván dopis doručoval (srov. Sk 15,23: “grapsantes dia cheiros autón”) nebo sepisoval. K Petrovi připojuje svůj pozdrav římská církevní obec.

I jiné novozákonní texty nepřímo uvádějí, že Kristus -pravděpodobně po své smrti - sestoupil pod zemi (Řím 10,7; Ef 4,9), vyzvedl zde zemřelé svaté (Mt 27,52; Ef 4,8) a zvítězil nad zlými duchovými mocnostmi (Flp 2,10; Kol 2,15).

Podle apokryfů ze 2. stol.: Nanebevzetí Izaiášovo 9,16; 10,14; 11,23: Kristus před svým zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením oloupil anděla smrti a ten se mu spolu se Satanem klaněli. Ódy Šalomounovy 17,9; 42,15: Kristus otevřel zavřené brány a zemřelí mu běželi vstříc. Melito se Sard (Velik. homilie 102): Kristus říká: “Já jsem pošlapal peklo, svázal Silného a vytrhl lidi vzhůru do nebe na výsosti.” Pozdější Nikodémovo evangelium podává celé vyprávění o Kristově sestoupení do pekel, aby vysvobodil starozákonní svaté. Od 4. do 6. stol. se článek “sestoupil do pekel” začleňuje do vyznání víry. Vyjadřuje pravdu, že Kristova smrt měla spásný význam i pro ty, kdo zemřeli před ním.

Existují dvě interpretace, proč Kristus sestoupil:

1. za spásným účelem. Tento výklad je nejstarší, již od 2. stol. Petrovo evangelium 10,41: Kristus byl vynesen z hrobu dvěma velikými anděly, které následoval kříž. Hlas z nebe se otázal: “Kázal jsi zemřelým?”, Kříž učinil úklonu a odpověděl: “Ano” - Z kontextu je zřejmé, že Kristovo kázání bylo spásné. To dokládá i Justin, Dialog 72. U Klementa Alexandrijského je dochován první výklad 1 Petr 3,19 tohoto druhu. Následoval jej Origenes, který jej uvítal pro svůj názor, že peklo není věčné.

Ale W.J. Dalton tvrdí, že tyto dva verše se nevztahují k jedné události. a) 4,6 nemluví o Kristově kázání, ale o kázání o Kristu, tj. hlásání evangelia (na zemi). Křesťané, kteří přijali evangelium a již zemřeli,jsou v Božích očích živi (srov. 1 Sol 4,13-18). b) 3,19 mluví o kázání Kristově, ale duchům ve vězení, bez zmínky o smrti. V semitské antropologii se slovem “duchové” (narozdíl od “stínů”) označují spíš andělé, a ne mrtví. Odkaz na neposlušnost za Noemových dnů napovídá, že autor má na mysli anděly neboli Boží syny, kteří se dopustili zla vztahem s pozemskými ženami (Gn 6,1-4). Bůh toto zlo zničil velkou potopou, z níž se zachránil jen Noe a jeho rodina (Gn 6,5nn). V židovské mytologii přednovozákonního období byl tento příběh podrobně zpracováván, např. Bůh tyto duchy svázal a uvěznil ve veliké cisterně pod zemí až do dne soudu (1Hen 10,11-12; Jub 5,6). V 1 Petr 3,19 vzkříšený Kristus sestupuje, aby tam vyhlásil své vzkříšení a rozdrtil satanské mocnosti. Srov. Jan 16,11: Ježíšův návrat k Bohu znamená zároveň zavržení Vládce tohoto světa; Zj 12,5-13: když se narodil Mesiáš (skrze vzkříšení z mrtvých) a byl vzat do nebe, ďábel a jeho andělé jsou svrženi dolů. Toto je snad pravděpodobnější výklad 1 Petr 3,19.

Ze všech katolický listů má 1 Petr největší pravděpodobnost na autorství toho, pod jehož jménem se předává. Hlavním argumentem je, že list předpokládá znalost Ježíšových slov, i když je přímo necituje. Je však nutno rozhodnout, zda tento jev vyložíme díky paměti očitého svědka nebo díky znalosti věrného apoštolského kázání a/nebo sepsaných evangelií.

Závěr: List nechce být pouhou fikcí, ale představuje římské křesťany (školu nebo učedníky?), kteří se pokládají za Petrovy dědice. “Tato petrovský větev Boží rodiny v “Babylónu”, mluvící ve jménu své umučené hlavy, ujišťuje “své spolubydlící” rozptýlené po Malé Asii o svazku na základě utrpení, víry a naděje, který pojí křesťany jako bratry na celém světě” (J.H. Eliott, ABD 5,278).

List nevznikl později než do r. 100: předpokládá jej 2 Petr 3,1; Polykarp, Filipanům a Papiáš, E.H. 3,39,17. List také nevznikl před Petrovým příchodem do Říma. Protože se o Petrovi nezmiňuje Pavel ve svém listě Římanům (sepsaný r. 58), nemohl 1 Petr vzniknout dříve než poč. 60. let. Napsal-li list sám Petr, pak v letech 60-65. Je-li to pseudonym sepsaný Petrovým žákem, pak v rozmezí let 70-100. Ztěží si představit, že by bylo možné vyžadovat úctu k vládci (2,13.17) v době pronásledování. Můžeme tedy vyloučit dobu Neronova pronásledování (64-68) a závěr Domitianovy vlády (89-96). Zbývají možná období 60-63 a 70-90. Pastýřská péče o Malou Asii z Říma je pravděpodobnější po r. 70. Rovněž označení “Babylón” pro Řím má větší smysl po r. 70, kdy římané zbořili druhý chrám. Všechna ostatní svědectví pro toto symbolické označení pocházejí z doby po r. 70. Nejlepší paralely pro církevní strukturu naznačenou v 1 Petr 5,1-4 se nacházejí v dílech sepsaných po r. 70. Proto většina exegetů dnes klade vznik 1 Petr do období 70-90 po Kr.