Určeno jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK

 

EVANGELIUM PODLE SV. JANA

 

Doba: 80-110. Někteří rozlišují sepsání hlavní části evangelia v 90. letech přídavky redaktora (editora) asi 100-110, v době sepsání 2. Janova listu.

Autor podle tradice (2. stol.): Jan, Zebedeův syn, jeden ze Dvanácti.

Autor podle textu evangelia: Někdo, kdo si byl vědom, že předává tradici učedníka, kterého Ježíš miloval. Eventuální redaktor patřil zřejmě ke stejné tradici. Patřili k janovské škole.

Místo sepsání: Efes (podepřeno tradicí), někteří navrhují Sýrii.

Jednota: Někteří myslí, že dílo vzniklo kombinací pramenů (sbírka “ znamení“ ; sbírka řečí; pašijový příběh); jiní předpokládají proces několika vydání textu evangelia. V každém případě základ evangelia sepsal jeden autor a redaktor pak připojil doplňky (21. kapitolu; možná 1,1-18); text bez těchto “ doplňků“ se však nedochoval.

Neporušenost: Perikopa o cizoložné ženě (7,53– 8,11) je vsuvka, která v mnoha rukopisech chybí.

 

Účel evangelia: “ …tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31).

 

Celé schéma evangelia je dáno v 16,28:

  1. “ Vyšel jsem od Otce (zvl. Prolog 1,1-18),
  2. a přišel jsem na svět (I. část 1,19– 12,50);
  3. zase opouštím svět a jdu k Otci“ (13– 20[21]).

 

 

 

Struktura:

1,1-18: Prolog: Úvod a souhrn poslání vtěleného Slova, prostředníka stvoření a zjevení spásy. Mezi mnoha návrhy struktury si uveďme tuto koncentrickou:

 

a

Slovo u Otce

1-2

18

Jednorozený Otce

a'

b

Jeho úloha při stvoření

3

17

jeho úloha v novém stvoření

b'

c

Dar lidem

4-5

16

Dar lidem

c'

d

Svědectví Jana Křtitele

6-8

15

Svědectví Jana Křtitele

d'

e

Příchod Slova

9

14

Vtělení

e'

f

Ti, kteří Slovo nepřijali

10-11

12-13

Ti, kteří ho přijali a věří

f'

 

 

 

1,19– 12,50: První část: Kniha znamení: Slovo se zjevuje světu a svým vlastním prostřednictvím znamení a řečí, ale ti ho nepřijímají.

1. První dny Ježíšova zjevování se učedníkům pod různými tituly (1,19– 2,11)

19-34: zjevení

35-51: první učedníci přicházejí za Ježíšem (= věří)

2. Od prvního do druhého zázraku v Káně; téma změny místa a reakce na Ježíše (2.– 4. kapitola)

2,1-11: začátek znamení v Káně

12: historický souhrn

2,13-22: chrám a Ježíšovo tělo

23-25: historicko-teologický souhrn

3,1-21: rozhovor s Nikodémem

22-30: poslední svědectví Jana Křtitele

31-36: závěr rozhovoru-monologu s Nikodémem

4,1-3: historický souhrn

4,4-42: rozhovor se samařskou ženou

43-45: historický souhrn

4,46-53: uzdravení syna královského úředníka, když Ježíš přebývá v Káně

54: redakční závěr

 

3. Starozákonní svátky a jejich nahrazení; téma život a světlo (5.– 10. kapitola):

Šabat - Ježíš, nový Mojžíš, nahrazuje příkaz šabatového klidu; zjevuje svoji rovnost s Otcem (5,1-47)

1-9a: zázrak: uzdravení ochrnutého u Bethesdy

9b-47: disputace (9b-18) a vysvětlující rozhovor (19-30 a 31-47)

Pascha - Chléb života (zjevující Moudrost a Eucharistie) nahrazuje manu (6,1-71)

1-21: dvě znamení: zázračné nasycení a epifanie na jezeře

22-71: historický úvod (22-25), zjevující řeč (26-59) a reakce (60-71)

Svátky stánků (Sukkót) - Pramen živé vody a Světlo světa nahrazuje obřadní vodu a světlo (7,1– 10,21)

7,1-13: Ježíš a příbuzní

14-36: první řeč uprostřed svátků

37-52: druhá řeč v poslední den svátků

(7,53-8,11) nejanovská vsuvka: perikopa o cizoložné ženě

8,12-20: třetí řeč: Ježíš - světlo

21-29: čtvrtá řeč

30-31a: souhrnná zpráva

31b-39: pátá řeč

9,1-41: zázrak: slepý od narození zjevuje, že Ježíš je světlo (8,12; 9,5)

10,1-18: proleptická řeč: Ježíš je dveře do ovčince a dobrý Pastýř

19-21: rozdělení mezi židy

Posvěcení chrámu (Chanukka) - Ježíš je zasvěcen na místě chrámového oltáře (10,22-42)

22-31: první řeč o Ježíši - Synu Božím

32-39: druhá řeč - kontroverze

40-42: závěrečná souhrnná zpráva

 

    1. Vzkříšení Lazara a následující události (11.– 12. kapitola):

11,1-54: Ježíš dává život a židé jej odsuzují k smrti

1-44: Ježíš dává život Lazarovi a je Vzkříšení a Život (znamení a řeč jsou vzájemně propojeny)

45-54: odsouzení Ježíše k smrti; Ježíš odchází do Efraimu

11,55-12,36: příběhy, které uvádějí pašije a uzavírají Ježíšovu veřejnou činnost

55-57: souhrnná zpráva - přechod ke svátkům Paschy

12,1-8: Ježíš je Betánii Marií pomazán pro den pohřbu

12-19: zástup provolává Ježíši “Hosana”

20-36: příchod Řeků - příležitost k řeči o příchodu hodiny, o pšeničném zrnu, vyvýšení... - symboly blížící se smrti

12,37-50: závěrečné zhodnocení Ježíšovy zjevovatelské činnosti

 

13,1– 20,31: Druhá část: Kniha slávy: Těm, kteří ho přijímají, ukazuje Slovo svou slávu svým návratem k Otci ve smrti, vzkříšení a nanebevstoupení. Plně oslavený dává Ducha života.

1. Poslední večeře a Ježíšova řeč na rozloučenou (13.– 17. kapitola):

      1. Poslední večeře (13. kap.): jídlo, mytí nohou, Jidášova zrada, úvod k řeči (přikázání lásky, předpověď Petrova zapření);
      2. Ježíšova řeč na rozloučenou (14.– 17. kapitola):

První část (14. kap.): Ježíšův odchod, božské přebývání, Paraklétos;

Druhá část (15.– 16. kap.): vinný kmen a ratolesti, nenávist světa, svědectví Parakléta, opakování témat první části;

Třetí část (17. kap.): “ Velekněžská“ modlitba.

2. Ježíšovo utrpení a smrt (18.– 19. kap.): zatčení, výslech před Annášem, Petrovo zapření, proces před Pilátem, ukřižování, smrt a pohřeb.

3. Vzkříšení (10,1-29): čtyři scény v Jerusalémě (dvě u hrobu a dvě v místnosti)

Závěr evangelia (20,30-31): Účel sepsání evangelia.

 

21,1-25: Epilog: Galilejská zjevení zmrtvýchvstalého; druhý závěr.

 

Stylistické prostředky

V Janově evangeliu tvoří styl a teologie vnitřní jednotu. Uveďme si proto nejprve jeho charakteristické stylové rysy.

1. Poetický styl. Nejsnáze patrný je např. v Prologu a asi také v Jan 17. Avšak mnoho dalších janovských řečí se vyznačuje jedinečným slavnostním, polobásnickým tónem, který není postaven na paralelismu membrorum (jako sz texty) ani rýmu, ale na rytmu: řádky přibližně stejné délky, z nichž každý tvoří jednu větu. Volba slavnostního tónu má zřejmě základ ve SZ, kde Boží mluva (kdy Bůh mluví skrze proroky nebo zosobněnou božskou Moudrost) je básnická. Naznačuje se tím rozdíl od prozaičtějších lidských sdělení. Janovský Ježíš přichází od Boha, a proto je vhodné, aby jeho slova zněla slavnostněji a sakrálněji.

2. Nepochopení. I když Ježíš přichází shora a mluví o tom, co je “pravdivé” nebo “skutečné” (tj. o nebeských skutečnostech), musí jako vtělené Slovo používat pro formulování svého poselství jazyka pozemského, “zdola”. Proto často užívá obrazné řeči, metafor. Tazatel na počátku rozhovoru pochopí jenom materiální význam metafory. To Ježíši dává možnost rozvinout dlouhou řeč, v níž vykládá svoji nauku. Viz např. Jan 2,19-21; 3,3-4; 4,10-11; 6,26-27; 8,33-35; 11,11-13.

3. Dvojí smysl. V Ježíšových slovech lze někdy nalézt dvojí smysl, který se zakládá buď na nepochopení nebo prostě poukazuje na více hledisek téhož zjevení. (a) dvojí význam hebrejských nebo řecký slov; někdy tazatel myslí na jeden význam, zatímco Ježíš na druhý (např. “vyvýšen” v 3,14; 8,28; 12,34: ukřižování a návrat k Bohu; “živá voda” v 4,10: tekoucí voda a životodárná voda; “zemřít za” v 11,50-52: zemřít místo někoho nebo za (pro) někoho); (b) někdy autor záměrně chce, aby čtenář v témže vyprávění nebo metafoře četl vícevrstevný smysl, což je dáno průběhem vznikání evangelia. První smysl odpovídá dějinnému kontextu Ježíšovy veřejné činnosti. Druhý smysl může odrážet situaci křesťanské komunity. Např. Ježíšova předpověď o zboření a nahrazení chrámu (2,19-22) je reinterpretována ve vztahu k ukřižování a vzkříšení Ježíšova těla. Řeč o chlebě života se vztahuje na božské zjevení a moudrost (6,35-51a) a na Eucharistii (6,51b-58). Tři různé významy má asi obraz Božího Beránka (1,29.36: apokalyptický beránek, velikonoční beránek a trpící služebník, který je jako beránek vedený na porážku). (c) Zdvojené řeči. Někdy Ježíš mluví v podstatě o tom, což již řekl dříve, někdy slovo od slova. Možným řešením je, že redaktor evangelia objevil v tradici jiné verze řečí, podobné materiálu užitému již autorem, a tak je připojil na patřičná místa, aby se neztratily. Srov. 3,31-36 a 3,7-18; 5,26-30 a 5,19-25; 10,9 a 10,7-8; 10,14 a 10,11; 16,4b-33 a kap. 14.

4. Ironie. Zvláštní kombinaci dvojího smyslu a nepochopení najdeme u Ježíšových protivníků, kteří se o něm vyjadřují vyzývavě, sarkasticky, bez víry nebo přinejmenším nepřiměřeně, tak jak tomu rozumí oni. Avšak tyto výroky jsou ironicky často pravdivé a mají vyšší smysl, který si sami mluvčí neuvědomují, např. 3,2; 4,12; 6,42; 7,35; 9,40-41; 11,50.

5. Inkluze a přechody. Některé literární techniky svědčí o pečlivě propracované struktuře evangelia. Velké inkluze jsou 1,1 a 20,28; 1,28 a 10,40. Menší: 1,19 a 1,28; 2,11 a 4,54; 9,2-3 a 9,41; 11,4 a 11,40. K přechodu od jedné části k druhé používá evangelista s oblibou “háčkový” motiv nebo celý odstavec - který ukončuje jednu část a zároveň otevírá další. Např. zázrak v Káně uzavírá povolání učedníků (1. kap.) naplněním zaslíbení z 1,50 a zároveň otvírá další část (2,1-4,54), obsahující text mezi prvním a druhým zázrakem v Káně.

6. Vysvětlivky. Jan často připojuje vysvětlující poznámky: objasňuje význam semitských slov či jmen (např. “Mesiáš”, “Kéfas”, “Siloam”, “Thomas” v 1,41.42; 9,7; 11,16); připojuje okolnosti k rozvoji děje a k zeměpisným údajům (např. 2,9; 3,24; 4,8; 6,71; 9,14.22-23; 11,5.13); připojuje dokonce teologická hlediska (např. objasňuje události z pozdějšího hlediska v 2,21-22; 7,39; 11,51-52; 12,16.33; nebo chrání Ježíšovo božství v 6,6.64). Některé z nich odrážejí situaci kdy tradice zprvu předávaná v jednom prostředí (palestinském nebo židovském) je nyní hlásána v jiném kontextu (diaspora nebo pohané).

 

 

Obsah a poselství

Prolog (1,1-18). Tvoří předmluvu k evangeliu. Tento hymnus shrnuje Janův pohled na Krista: Božské bytí (Boží Slovo 1,1.14), které je zároveň světlem (1,5.9) a Božím jediným Synem (1,14.18) přichází na tento svět a stává se tělem. Vlastní ho nepřijali, ale těm, kteří ho přijali, dává moc stát se Božími dětmi, kteří mohou mít účast na Boží plnosti - dar odrážející Boží trvalou lásku, který přesahuje laskavý dar Mojžíšova Zákona. Představovým pozadím Prologu je sz obraz zosobněné Moudrosti (zvl. v Sir 24 a Mdr 9), které byla s Bohem na počátku, když tvořil svět, a přišla přebývat s lidmi skrze zjevení Mojžíšova Zákona. Na základě tradice, která spojuje s počátkem Ježíšova vystoupení činnost Jana Křtitele, Prolog je dvakrát přerušen: jmenuje Jana Křtitele před tím, než světlo přišlo na svět (1,6-8) a připomíná Janovo svědectví Ježíši poté, co se Slovo stalo tělem (1,15). Na toto svědectví navazuje první část evangelia.

 

První část: Kniha znamení (1,19-12,50)

Ježíš přivádí k víře rozličné typy lidí a zároveň vyvolává v mnohých z “židů” nepřátelství. Na konci (12,39-40) evangelium cituje Iz 6,10: Bůh zaslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby neviděli. Celá první část tedy rozvíjí toto téma z Prologu (1,11): “Do vlastního přišel, ale vlastního ho nepřijali.”

 

1. První dny Ježíšova zjevování se učedníkům pod různými tituly (1,19– 2,11). V řadě oddělených dní (1,29.35.43; 2,1) Jan ukazuje postupné chápání, kdo je Ježíš. Prvního dne (1,19-28) Jan Kř. vysvětluje svoji úlohu: odmítá se ztotožnit s nabízenými tituly a předpovídá příchod toho, jehož není hoden. Dalšího dne (1,29-34) Jan Kř. vysvětluje Ježíšovu úlohu. Jako “poslaný od Boha” (1,6) Jan Kř. vnímavě rozpoznává v Ježíši Božího Beránka, toho, který existoval dříve a Božího vyvoleného (nebo Syna - varianty 1,34). Dalšího dne (1,35-42) Ježíše následuje Ondřej a jiný učedník Jana Kř. (je to tentýž, který je ve druhé části evangelia jmenován jako učedník, kterého Ježíš miloval?). Ondřej chválí Ježíše jako učitele a Mesiáše a přivádí k Ježíši Šimona. Ježíš ho nazve Kéfas (tj. Petros; srov. Mk 3,16; Mt 16,18). Dalšího dne (Jan 1,43-51) (Ondřej, Petr nebo Ježíš?) najde Filipa, který poté najde Natanaela. Ježíš je postupně nazýván: ten, o němž psal Mojžíšův zákon a Proroci, Syn Boží, Král Izraele. Ježíš slibuje, že uvidí ještě větší věci a sebe nazývá Synem člověka, na nějž vystupují a sestupují andělé. “Větší věci” začínají třetího dne v Káně (2,1-11), když Ježíš promění vodu ve víno a jeho učedníci v něj uvěří.

Teologické důrazy v této části:

a) Atmosféra soudního procesu, např. “židé” se dotazují Jana Kř. a on nezapírá, ale svědčí; janovská tradice se zřejmě zčásti formulovala v soudním prostředí synagógy, kde byli křesťané dotazováni na svoji víru v Ježíše.

b) Kristologie: jistě není náhodou, že Jan nechává během prvních dnů zaznít formou vyznání mnoho tradičních Ježíšových titulů, které jsou v ostatních evangeliích rozptýleny, často až v pozdějším období Ježíšovy veřejné činnosti srov. např. Mt 16,16. Evangelista chtěl asi představit celou tradiční kristologii a začít své evangelium na té rovině, kde ostatní evangelia končí. V ostatních evangeliích přichází obraz Syna člověka doprovázeného anděly až na samém konci. Jan jej uvádí již během Ježíšova života,protože Syn člověka již z nebe přišel.

c) Učedníci: Ježíš klade na počátku otázku: “Co hledáte?” (1,38) a pokračuje “Pojďte a uvidíte” (1,39). První Ježíšovi následovníci se stávají věřícími až tehdy, když s Ježíšem zůstanou. Evangelista dále uvádí téměř jako pravidlo, že první učedníci hlásají Ježíše dalším a tím se postupně prohlubuje jejich kristologický vhled, jak naznačuje označování Ježíše “vyššími” tituly ze dne na den.

2. Od prvního do druhého zázraku v Káně (2.-4. kap.). Zázrak v Káně je “počátek znamení” (2,11) a zároveň “kloubová perikopa”, neboť uzavírá počáteční zjevení a otvírá další oddíl, končící v 4,54 v Káně “druhým znamením, které Ježíš vykonal, když se vrátil z Judska do Galileje.” V následujících třech kapitolách je výrazné téma nahrazení.

Pří prvním znamení v Káně (2,1-11) Ježíš nahrazuje vodu předepsanou pro židovské očišťování vínem tak dobrým, že to udivuje správce svatby. Víno představuje zjevení a moudrost, kterou Ježíš přináší od Boha (Přís 9,4-5; Sir 24,20[21]) a naplňuje tak sz zaslíbení o hojnosti vína v mesiášských dnech (Am 9,13-14; Gn 49,10-11). Doprovázejícím motivem je Ježíšova matka, jejíž starostlivou prosbu (“Nemají víno”) ve prospěch novomanželů Ježíš odmítá s odůvodněním, že ještě nepřišla jeho hodina. Ale matčina vytrvalost, která vyjadřuje úctu k Ježíši (“Učiňte, co vám řekne”), dojde vyslyšení; podobně pak i při druhém zázraku v Káně, kde vytrvalost královského úředníka dosahuje naplnění prosby po předchozím odmítnutí (Jan 4,47-50; srov. Mk 7,26-29). Ježíšova matka se znovu objeví u kříže (Jan 19,25-27), kde je plně začleněna mezi učedníky tím, že se stane matkou milovaného učedníka.

Ježíšův postoj vůči chrámu (2,13-22) se odehrává v Jerusalémě krátce před velikonoci. Paralelu najdeme ve dvou synoptickým scénách: vyčištění chrámu (Mk 11,15-19.27-28 par.) nedlouho před Ježíšovou smrtí, a svědectví při židovském procesu s Ježíšem, kdy falešní svědkové o Ježíši tvrdí, že chtěl zbořit chrám (Mk 14,58; Mt 26,61; srov. Sk 6,14). V Jan kombinace těchto dvou scén nacházíme již na začátku Ježíšova veřejného působení (Ježíš však říká: “Vy jej zbořte”, nikoli: “jej zbořím”). Dva teologické důrazy jsou tu zřejmé: a) Antagonismus “židů” od samého počátku dokládá naprostou neslučitelnost Ježíše a jeho vlastních, kteří ho nepřijímají (srov. Jan 1,11); b) v Janově interpretaci je chrámem Ježíšovo tělo, “zbořené” “židy”m ale znovu vybudované Ježíšem. Jerusalémský chrám, změněný v tržiště, je nahrazen Ježíšovým tělem jako skutečně svatým místem. Podle 2,23-25 mnozí v Jerusalémě uvěřili v Ježíše pro znamení, která konal, ale on jejich víře nedůvěřoval, protože se zastavila na vnější podobě znamení a nevedla k pochopení jeho významu. Tato přechodná poznámka uvádí jednoho z těchto zdánlivě věřících: Nikodéma.

Rozhovor s Nikodémem (3,1-21) je první větší janovský rozhovor. Nikodém, farizeus, člen velerady, přichází k Ježíši “v noci” (protože ještě nepatří světlu) a nazývá Ježíše “učitelem, který přichází od Boha”. Nikodém tím myslí pouze “ustanovený od Boha”, zatímco Ježíš od Boha skutečně “přichází”. Nikodém se tak stává mluvčím všech, kteří nemají plnou víru To se ukáže, když Ježíš vykládá, že pouze zrození shora uschopňuje ke vstupu do Božího království, tj. zrození z vody a Ducha. Pravý Boží život může člověk obdržet jenom když se narodí z Boha (“shora”), tedy když je pokřtěn vodou a přijme Božího Ducha. Nikodém má na mysli přirozené zrození z židovské matky, díky jemuž se člověk stává členem vyvoleného lidu, který je podle SZ Božím dítětem (Ex 4,22; Dt 32,6; Oz 11,1). Tento původ Jan 3,6 odmítá, neboť tělo může zrodit zase jen tělo. Ježíš tedy radikálně nahrazuje důvod Božího dětství; ruší jakékoli privilegium založené na přirozeném rodičovství. Typická janovská ironie je na pozadí 3,9-11: Na Nikodémovo “Víme” a přitom nechápe odpovídá Ježíš ve prospěch těch, kdo věří: “Mluvíme o tom, co známe, svědčíme o tom, co jsme viděli.” Ježíš si je jistý o nezbytnosti zrození shůry, neboť on sám přišel shora. Rozhovor nyní přechází do monologu a Nikodém se vytrácí do tmy, z níž přišel. V 3,15-21 Ježíš poprvé vyhlašuje základní janovskou teologii o spásném vtělení: On je Boží Syn, který přišel na svět a přinesl Boží život, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný; a tak již prošel soudem.

Poslední svědectví Jana Kř. Ježíši (3,22-30) shrnuje 1,15.19-34 v souvislosti s poznámkou, že Ježíš sám též křtil. Tato zmínka posiluje nutnost křtu “vodou a Duchem” (3,5). Opozice Janových učedníků vůči Ježíši je pro Jana Kř. ještě jednou příležitostí k objasnění, že není Mesiáš a že připravuje cestu většímu. Ženichův nejlepší přítel ochraňuje dům nevěsty (Israel) a čeká, aby zaslechl příchod ženicha (Ježíš), až přijde, aby si nevěstu odvedl domů.

Styl záhadné řeči v 3,31-36 je typický pro janovského Ježíše. Zdá se, že zdvojuje 3,7.11-13.15-18. Zastánci hypotézy, že pozdější redaktor doplnil evangelistovo dílo o látku v jiné formě, která však již v původním evangeliu byla obsažena, nacházejí zde pádný argument. Podle kontextu tato slova pronáší Jan Křtitel; byl poslán od Boha stejně jako Ježíš - chce evangelista naznačit, že oba mluví stejné poselství? 4,1-3 tvoří přechod z Judska do Galileje.

Na této cestě se Ježíš zastavuje u studně v Sichemu/Sycharu. Rozhovor se samařskou ženou a následující událost (4,4-42) je dokladem Janova dramatického umění. Samařanka není jen historickou postavou. Představuje zároveň zvláštní typ setkání s Ježíšem ve víře: první krok víry a množství překážek, které se jí staví do cesty. Protože se židé nespravedlivě chovají k samařským ženám, odmítá tato žena Ježíšovu prosbu o vodu. Ježíš neodpovídá na její námitku, ale říká jí, co může dát on: živou vodu. Žena tento dar nepochopí a myslí na tekoucí vodu a pohrdavě se Ježíše ptá, zda se domnívá, že je větší než Jákob. Zde se uplatňuje janovská ironie: Ježíš je větší. Ježíš se však nedá odbýt a vysvětluje, že mluví o vodě tryskající do věčného života, která navěky zažene žízeň. Jan mistrovsky zobrazuje ženin zájem: nebude už muset chodit ke studni. Také další krok je typicky janovský: Ježíš zaměřuje pozornost jinam - na manžela té ženy, aby pokročil v rozhovoru. Žena odpovídá polovičatě a vševědoucí Ježíš ukazuje, že ví o jejích pěti mužích i o tom, že současný muž není jejím manželem. Rozhovor pokračuje. To znamená, že Ježíšově snaze přivést ženu k víře nepřekáží její nedokonalý život; avšak musí svoji nedokonalost přiznat. Žena, konfrontovaná s Ježíšovou znalostí její situace, nakonec zaměřuje téma rozhovoru na náboženskou rovinu. Chce se tak vyhnout dalšímu zkoumání svého života. Otvírá tedy teologickou diskusi typickou pro židy a samaritány, zda se má Bůh uctívat v jerusalémském chrámě nebo na hoře Garizim. Ježíš si opět nenechá vnutit její směr rozhovoru. I když spása je ze židů, přichází doba a již je tu, kdy tento spor už je bezvýznamný. Kult na obou posvátných místech bude totiž nahrazen klaněním v Duchu a v pravdě. Žena se ještě jednou hbitě pokusí utéci od osobního tématu. Mění perspektivu do vzdálené budoucnosti, kdy má přijít Mesiáš. Ježíš jí však tento únik nedovolí. Jeho “Já jsem (to)” ženu konfrontuje s přítomným požadavkem víry.

Nyní (4,27-39) Jan používá techniky dvou dějů (“double-stage technique”): reakce učedníků po jejich návratu ke studni a zároveň na pozadí návrat ženy do vesnice. Třebaže učedníci jsou stále s Ježíšem, jejich nepochopení Ježíšova pokrmu je stejně vážné jako ženino nepochopení daru vody. Její váhavé “Snad je to Mesiáš?” naznačuje, že hledá potvrzení, kterého se jí dostane, když Samaritáni přijdou k Ježíši a uvěří v něho (4,40-42). Jejich slova “Naše víra už nezávisí na tom, co jsi nám řekla, protože jsme ho sami slyšeli” odpovídá janovské teologii, že každý musí přijít do osobního kontaktu s Ježíšem. Pod povrchem tohoto příběhu se skrývá jistě historie prvních komunit, do nichž Samaritáni vstupovali zároveň se židy. Dále zde pokračuje téma nahrazení (chrámového kultu) a kontrast mezi otevřenější vírou Samaritánů a nedostatečnou vírou obyvatel Jerusaléma (2,23-25) a Nikodéma.

Druhý zázrak v Káně (4,43-54) připomíná první zázrak: žádost je nejprve odmítnuta, ale pro svou vytrvalost nakonec splněna. 4,43-45 mluví o nedostatečné víře, která si necení proroka ve svém rodném kraji. Opakem je víra královského úředníka, který věří, že se stane to, co Ježíš řekl, a v této víře se vrací domů. Posledním důsledkem je víra celého jeho domu.

Nikodémovi Ježíš mluvil o (životodárném) zplození/zrození shora. Samařské ženě mluvil o vodě tryskající do života věčného. Nyní dal život synu královského úředníka. Tím se připravuje klíčový výrok, že Syn dává život tomu, komu chce (5,21).

3. Starozákonní svátky a jejich nahrazení (5.-10. kap.). V kapitolách 5-7 se rozvíjí téma života, které pak přejde v kapitolách 8-10 k tématu světla. Obojí již anticipoval Prolog. Výraznějším motivem však je řada židovských svátků (šabat, pascha, sukkót, chanukka); ke každému z nich se vztahuje Ježíšova činnost nebo slova a vždy jistým způsobem nahrazuje jejich význam.

Ježíš uzdravuje o šabatu ochrnulého - tj. dává život, což vede k nepřátelskému rozhovoru (5,1-47). Kombinace zázraku a řeči/rozhovoru, který objasňuje smysl znamení je typickou janovskou technikou (srov. 6. kap.). Ježíš zde u příležitosti nejmenovaného “svátku židů”, který připadá na šabat (5,9), uzdravuje ochrnutého muže u rybníka Bethesdy. Ježíšův příkaz vzít lehátko porušuje šabatový klid (jak dokládá v pozdější době mišna). Ježíš se zde neodvolává na humanitární důvody (jako v Lk 13,15-16; 14,5), ale na svoji nejvyšší autoritu (srov. Mk 2,28 par.). Logika Ježíšova argumentu je tato: I když lidé o šabatu nemají pracovat, Bůh pokračuje ve svém díle každý den. Bůh je Ježíšův Otec a Otec dal Synu moc nad životem a smrtí. “Židé” poznají, o čem mluví: snažili se ho zabít nejen proto, že porušoval šabat, ale že se činil rovným Bohu (srov. 5,18). A tak v Janově evangeliu více než v ostatních se objevuje smrtelná nenávist vůči Ježíši velice brzy a důsledně tou měrou, jak postupně vychází najevo Ježíšovo božství. Mnoho biblistů se domnívá, že i zde text odkazuje na dvě roviny: vzpomínky na nepřátelství vůči Ježíši během jeho pozemské činnosti, do nichž se zároveň promítají pozdější zkušenosti Ježíšových učedníků, když byli židovskými autoritami obviňováni z ditheismu. Odpověď v 5,19-30 je velice subtilní: Syn nekoná nic ze sebe, ale Otec mu dal všechno. V 5,31-47 se uvádí pět argumentů na svědectví, které se zřejmě uplatňovaly v diskusi se synagógou: Bůh (Jiný) vydal o Ježíši svědectví; Jan Křtitel; skutky, které Ježíš koná; Písmo; Mojžíš, který psal o Ježíši.

O svátcích Paschy Ježíš rozmnožuje chleby a ryby a mluví o Chlebě Života (6,1-71). Janova verse zázračného nasycení se v některých detailech shoduje s prvním synoptickým příběhem, v jiných s druhým. Uvedení Filipa a Ondřeje připravuje Ježíšovu odpověď; tato technika je typicky janovská (srov. 1 40.43-44; 12,22). Janův příběh také zvýrazňuje některé detaily, zvyšující eucharistickou symboliku zázračného nasycení. Kombinace zázračného nasycení a kráčení po vodě je ozvěnou Mojžíšových zázraků v Ex po prvních velikonocích (manna, Rudé moře); rovněž reptání v 6,41 připomíná podobnou událost v Ex 16,2.8. Ze srovnání Ježíše s Mojžíšem vyplývá: Mojžíš nedal pravý chléb z nebe, protože ti, kdo jedli mannu, zemřeli (Jan 6,32.58). Jan narozdíl od synoptiků zaznamenal i reakci zástupů na zázrak: lidé neviděli za smyslový vjem zázraku a nepochopili jeho význam. Ježíš nepřišel utišit tělesný hlad, ale dát lidem chléb, který živí pro věčný život. Následující řeč nabízí dvojí interpretaci, jak k tomu dochází.

A) Jan 6,35-51a. Ježíš je Chléb Života v tom smyslu, že jeho zjevení je učením od Boha (6,45). Kdo chce mít věčný život, musí věřit v Syna. Slova “Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit” (6,35) připomínají příslib božské Moudrosti (Sir 24,21 [20]).

B) Jan 6,51b-58. Ježíš je pokrmem v jiném smyslu: lidé se musí sytit jeho tělem a krví, aby měli život věčný. Zdvojují se tu témata z 6,35-51a, ale způsobem přivádějícím k Eucharistii. Slova “A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa” (6,51b) lze považovat za janovskou eucharistickou formuli podobnou slovům “Toto je moje tělo (dané) za vás” (Lk 22,19; 1 Kor 11,24).

Obě části řeči Jan 6 jako celek zjevují, že Ježíš sytí své učedníky jak svým zjevením, tak svým eucharistickým tělem a krví. Místo odpovědi někteří učedníci na toto Ježíšovo učení reptají (6,60-61) právě tak, jak to činili “židé” (6,41-43.52). Za Ježíšova života mohlo být toto reptání zaměřeno na božský původ Syna člověka. V komunitách křesťanů může reptání prozrazovat, že někteří křesťané odmítali “vysoké” pojetí Eucharistie. Šimon Petr a Dvanáct neodcházejí, neboť poznali, že Ježíš má slova věčného života. Po mesiášském vyznání je “Satanem” nazván Petr (Mk 8,33; Mt 16,23); pro Jana (6,70-71) je ďáblem Jidáš, který - jak již Ježíš ví - ho zradí.

Další židovský svátek Stánků asi tvoří rámec od 7,1 do 10,21, kdy se uvádí nový svátek - posvěcení chrámu (10,22). Osmidenním poutním svátkem se na přelomu září a října oslavovalo vinobraní a konaly se modlitby za déšť. V každodenní průvodu se od rybníku Siloe přinášela voda jako oběť do chrámu, v němž celé nádvoří žen bylo osvíceno množstvím pochodní. Proto zde v Janově evangeliu zaznívají témata vody a světla. Ježíš odmítá výzvu “bratří”, prozrazující jejich nevěru, a odchází do Jerusaléma sám a tajně (7,1-10). Domněnky o Ježíši působí mezi lidem rozdělení (7,11-15); ozývá se tu janovské téma, že Ježíš působí, že lidé se soudí sami. Ježíšův rozhovor s “židy” v 7,16-36 navazuje na předchozí nepřátelství způsobené otázkou porušování Mojžíšova zákona a vrcholí varováním, že s nimi už dlouho nezůstane, ale odejde k tomu, který ho poslal.

Téma nahrazení vody zaznívá o posledním dni svátků (7,37-39): Ježíš ohlašuje, že z jeho nitra (pravděpodobnější čtení) potečou proudy živé vody, tj. Duch, který bude přijat, až Ježíš bude oslaven (srov. 19,34). Rozdělení kvůli Ježíši, vedoucí k pokusu zatknout ho (7,40-49), vrací na scénu Nikodéma, který Ježíše obhajuje, ale dosud nevyzná, že v něho věří (7,50-52).

Pokračování v 8,12-59 uvádí téma nahrazení světla svátků, když se Ježíš prohlašuje za “světlo světa”. Znovu se vrací soudní atmosféra obranného svědectví proti výpadům židů a situace se stává velmi nepřátelskou, např. narážky na nelegitimní původ nebo výtka, že otcem Ježíšových odpůrců je ďábel. Polemická diskuse vrcholí jedním z nejpřekvapivějších Ježíšových tvrzení v NZ: “Dříve než byl Abrahám, Já jsem” (8,58), které ústí do pokusu Ježíše kamenovat (implicitně pro rouhání).

9. kapitola popisuje uzdravení slepého od narození. Je jedním z vrcholů Janova dramatického vypravěčského umění, v němž jediné slovo není zbytečné. Motiv “světlo světa” (9,5) a vztah k rybníku Siloe (9,7.11) spojuje příběh se svátky stánků, kdy se Ježíš zdržoval v Jerusalémě. Slepec od narození je víc než historický jedinec. Je představitelem zvláštního typu setkání s Ježíšem ve víře. Samařská žena představovala překážky na cestě k víře, jež se rodí při prvním setkání s Ježíšem. Tento slepec po umytí se ve vodě Siloe je příkladem člověka, která byl při prvním setkání osvícen, ale ve skutečnosti přichází k poznání Ježíše až později - po procesu a vyloučení ze synagógy. Zde se může skrývat poselství janovským křesťanům, kteří prožívali obdobný osud: mějte odvahu, neboť skrze výslechy a soudy se může vaše víra stát hlubší, než byla při prvním setkání s Kristem. Jan celý příběh vybudoval v napínavé drama: rostoucí řada dotazů na adresu uzdraveného slepce; prohlubující se nepřátelství a zaslepenost vyslýchajících, kteří jej vyloučí ze synagógy; díky výslechu slepec stále více chápe, kdo je Ježíš; rodiče se pokoušejí vyhnout se jasnému stanovisku pro či proti Ježíši. Celý příběh tak ilustruje, jak s příchodem Ježíše ti, kteří tvrdí, že vidí, oslepnou, a slepí nabývají zraku (9,39).

Následuje metaforická řeč o dobrém pastýři (10,1-21). I když má jistou samostatnost, je adresována farizeům, které Ježíš obvinil, že jsou slepí (9,40-41). Jan směšuje různé metafory, a tak umožňuje různá hlediska téže skutečnosti: Ježíš je dveře, jimiž pastýř vchází k ovcím a jimiž ovce vcházejí do ovčince a vycházejí na pastvu. Ježíš je však také zároveň vzorem pastýře, který zná své ovce jménem a je ochoten dát za ně život. Za Ježíšova života byla tato slova adresována zvláště farizeům. V janovských obcích mohla sloužit ke kritice těch komunit, které dávaly slovo pastýřům, zastávajícím učení odlišné od Kristova. Známý verš 10,16 o jednom ovčinci pod jedním pastýřem naznačuje, že v době sepsání evangelia bylo rozdělení Ježíšových učedníků velikým problémem.

Další židovský svátek: posvěcení chrámu (Chanukka: 10,22-42) připomínal posvěcení oltáře a rekonstrukci jerusalémského chrámu Makabejskými (164 př. Kr.) pro několikaleté profanaci za syrské nadvlády. Tento význam svátku je nahrazen, když Ježíš v chrámovém sloupořadí prohlašuje, že jeho posvětil Otec a poslal ho do světa (10,36). Ježíš tváří tvář nebezpečí kamenování a uvěznění tvrdošíjně prohlašuje: Otec je ve mně a já jsem v Otci.” Závěr tvoří inkluze se začátkem: Ježíš se vrací za Jordán, kde jeho příběh začal (1,28). Ještě jednou jako ozvěna zaznívá svědectví Jana Křtitele (10,40_42).

4. Vzkříšení Lazara a následující události (kap. 11-12). Tato část tvoří most mezi Knihou znamení a Knihou slávy.

Ježíš dává život Lazarovi (11,1-44). Poté co dal světlo slepci (viz 11,37), vykonal největší toto největší znamení. Avšak dar života dal paradoxně podnět k rozhodnutí velerady, že Ježíš musí zemřít (11,45-53); toto rozhodnutí umožní jeho návrat k Otci. V případě uzdravení slepce navazoval na zázrak vysvětlující rozhovor. V případě vzkříšení Lazara rozhovor zázraku předchází, neboť dialog po zázraku by tu působil jako anticlimax. Marta v rozhovoru již věří, že Ježíš je Mesiáš, Boží syn (srov. Petrovo vyznání v Mt 16,16), a že její bratr vstane v poslední den. Ale Ježíš ji uvádí do víry ještě hlubší. Ježíš je nejen vzkříšení, ale i život, takže kdo v něho věří, nikdy nezemře. Lazarův zázračný návrat do života naplňuje Martiny tužby, ale je to pouze znamení, neboť Lazar musí ještě jednou zemřít. Známkou toho je, že vystupuje z hrobu ještě ovázaný pohřebními plátny. Ježíš přichází dát věčný život smrtí nenarušitelný, jak naznačí, když opustí svůj hrob a pohřební plátna v něm nechá ležet (20,6-7).

Sezení velerady (11,45-53) bylo svoláno proto, že Ježíš si získal mnoho následovníků a židé dostali strach, že Římané zasáhnou a zničí národ a chrám (“svaté místo”). Kaifáš jako velekněz roku pronáší proroctví, ač si toho není vědom (viz dvojznačnost jeho slov: “zemřít místo lidu” a zemřít za/pro lid”). Ježíšův osud je zpečetěn, neboť velerada plánuje, jak ho zabít, a přechodné verše (11,54-47) připravují Ježíšovo zatčení během Paschy.

Následující dvě scény mají paralely u synoptiků, ale v opačném pořadí. Šest dní před velikonocemi maže v Betánii Lazarova sestra Marie Ježíši nohy olejem (Jan 12,1-11). V Mk 14,3-9; Mt 26,6-13 dva dny před velikonocemi nejmenovaná žena vylije mast na Ježíšovu hlavu. V obou případech je motivem příprava na Ježíšův pohřeb. Příštího dne Ježíš slavnostně vstupuje do Jerusaléma (Jan 12,12-19) (srov. paralely Mk 11,1-10; Mt 21,1-9; Lk 19,28-40, které se odehrávají dříve). Jenom Jan se zmiňuje o palmových ratolestech; Ježíš volbou oslíka chce opravit představy lidu a poukázat na Zachariášem zaslíbeného krále, který přináší pokoj a spásu (Zach 9,9-10).

Konec Ježíšovy veřejné činnosti je naznačen příchodem pohanů (12,20-50). Na tento podnět Ježíš zvolá “Přišla ta hodina” a mluví o pšeničném zrnu, které musí zemřít, aby přineslo mnoho plodů. Atmosféra připomíná Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě v Mk 14,34-36 par. V obou scénách je Ježíšova duše rozechvěna/smutná. U Mk se Ježíš modlí k Otci, aby ho to hodina mohla minout; u Jana odmítá modlit se k Otci, aby ho z té hodiny vysvobodil, protože právě proto přišel - rozdílné reakce odrážejí Ježíšovo lidství a božství. U Mk se Ježíš modlí, aby se stala Boží vůle; u Jana se modlí, aby Boží jméno bylo oslaveno - různé varianty proseb modlitby “Otče náš” vyjadřují styl Ježíšovy modlitby. Odpověď z nebe (Jan 12,28-29) je mylně považována za hlas anděla; to připomíná zjevení anděla v Lk 22,43 a Ježíšovo tvrzení, že kdyby chtěl, Otec by mu poslal více než dvanáct legií andělů (Mt 26,53) - zajímavé příklady variací v tradicích o Ježíši. Neschopnost zástupů přijmout zjevení o Synu člověka se děje podle Jan 12,37-41 jako naplnění Izaiášova proroctví, že ti lidé nikdy neuvěří. Ve skutečnosti někteří z velerady v Ježíše věří, ale ze strachu před farizeji a z neochoty svoji víru vyznávat nevzdávají Bohu slávu (12,42-43). I zde se můžeme domnívat, že evangelista má na mysli křesťany své doby, kteří ještě patří k synagóze a nemají odvahu vyznávat veřejně Krista. Poslední Ježíšova slova shrnující janovské poselství (12,44-50) připomínají podobné shrnutí na začátku, adresované Nikodémovi v 3,16-21: Světlo přišlo na svět, aby dalo příležitost rozlišit (rozsoudit) ty, kteří věří a opustili tmu, a ty kteří ho odmítli a jsou zavrženi.

 

Druhá část: Kniha slávy (13,1-20,31

Téma kapitol 13-20 je oznámeno v 13,1: Ježíš si je vědom, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci; proto ukázal svým, kteří byli ve světě, svoji lásku až do krajnosti. V pěti kapitolách, které popisují poslední večeři, jsou přítomni jenom Ježíšovi “vlastní”, kteří naslouchají jeho plánům, které s nimi má. V následujících třech kapitolách, které popisují utrpení, smrt a vzkříšení, je Ježíš oslaven a vystupuje ke svému Otci, který se nyní stává Otcem učedníků (20,17). Tato kniha tedy ilustruje téma z prologu (1,12-13): “Všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi,” tj. “jeho vlastním”, těm, “kdo věří v jeho jméno”, ne těm, kteří byli jeho vlastním lidem od narození.

1. Poslední večeře a Ježíšova řeč na rozloučenou (13-17). Ve všech evangeliích Ježíš při poslední večeři mluví, ale u Jana je tato řeč mnohem delší.

(a) Počáteční část Poslední večeře (13. kap.) je narativní a má paralely u synoptiků: Ježíš u stolu mluví o Jidášovi a varuje Petra, že ho třikrát zapře. Místo Ježíšových slov nad chlebem a vínem Jan umístil mytí nohou, příklad krajní lásky učedníkům. Další zvláštností je přítomnost “učedníka, kterého Ježíš miloval”. Vystupuje jako prostředník Petra, který je od Ježíše vzdálen, leží u stolu při Ježíšových prsou a ptá se, kdo Ježíše zradí. Postava milovaného učedníka se vyskytuje jen v Knize slávy, je blízký Ježíšovi a kontrastuje s Petrem.

Když Jidáš odešel do noci (symbol satanské temnoty), Jan začíná krátký úvod (13,31-38) k řeči na rozloučenou - Ježíš znovu mluví o svém nadcházejícím oslavení novém přikázání: “Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.” Přikázání není “nové” proto, že ve SZ chyběla láska, ale protože se vyznačuje dvěma křesťanskými zvláštnostmi: Tato láska nabývá moci a dostává vzor v Ježově lásce, kterou projevil svým učedníkům, když pro ně zemřel a vstal z mrtvých (viz Řím 5,8); a touto láskou se mají učedníci milovat navzájem.

(b) V hlavní části Řeči na rozloučenou (14-17) Ježíš mluví ke “svým”: kontempluje svůj odchod. Jan zde představuje jako Ježíšovo závěrečné poselství rozličnou látku, kterou synoptikové uvádějí nejen v souvislosti s poslední večeří, ale rovněž rozptýlenou v Ježíšově veřejné činnosti. Janovský Ježíš mezi nebem a zemí, který zde již vystupuje do slávy, mluví sice ještě přítomný ve světě, ale již ne dlouho (16,5; 17,11). Tento nadčasový a nadprostorový charakter dává řeči závaznou hodnotu jakožto Ježíšovo poselství věřícím všech dob (17,20). Forma i obsah připomínají “závěť” nebo řeč na rozloučenou před smrtí, kde mluvčí (často otec svým dětem) oznamuje svůj brzký odchod (viz Jan 13,33; 14,2-3; 16,16), často doprovázený zármutkem (14,1.27; 16,6.22). Řeč často obsahuje tyto prvky: a) mluvčí vzpomíná na svoji minulost, slova a skutky (13,33; 14,10; 15,3.20; 17,4-8); b) vybízí své posluchače, aby v nich pokračovali nebo je dokonce překonali (14,12); c) vybízí je k zachovávání přikázání (14,15.21.23; 15,10.14) a d) k zachování jednoty mezi sebou (17,11.21-33). e) Někdy jim přeje pokoj a radost (14,27; 16,22.33), f) modlí se za ně (17,9), g) předpovídá pronásledování (15,18.20; 16,2-3), a h) označuje svého nástupce (oddíly o Paraklétovi).

První část řeči na rozloučenou (kap. 14). Hlavním tématem je Ježíšův odchod. Ježíš těší své učedníky; slibuje jim, že se vrátí a vezme je k sobě, takže budou s ním. Plynulost řeči je způsobena otázkami učedníků, které prozrazují jejich nepochopení. Na Tomášovu otázku (14,5) Ježíš odpovídá: “Já jsem Cesta, Pravda a Život”. A na otázku Filipovu (14,8): “Kdo vidí mě, vidí Otce… Já jsem v Otci a Otec ve mně.” Vzájemné božské přebývání přivádí k tématu, jak Duch (14,15-17), Ježíš (14,18-22) a Otec (14,23-24) budou přebývat v křesťanech.

Zvláštní pozornost si zaslouží označení Ducha jako Paraklétos. Narozdíl od středního rodu pneuma (= Duch), paraklétos (= ten, který je přivolán) je osobní označení Ducha, který je po Ježíšově odchodu povolán jako “advokát”, aby křesťany hájil, a “utěšitel”, aby je posiloval. Jako Ježíš přijal všechno od Otce a je na zemi cestou k poznání Otce v nebi, tak po Ježíšově odchodu do nebe přijímá Paraklétos všechno od Ježíše, aby se stal cestou k poznání Ježíše. Ježíš je vtělené božské Slovo, jehož pobyt na tomto světě s učedníky je dočasný. Paraklétos se nevtěluje, ale přebývá ve všech, kteří Ježíše milují a zachovávají jeho přikázání; je s nimi navždy (14,15-16). Je charakteristický dvěma rysy: Je v nepřátelském vztahu ke světu, který ho nemůže vidět ani poznat (14,17) a je učitelem, který vysvětluje důsledky Ježíšových slov.

Tento druhý rys se objevuje v druhém bloku řeči o Paraklétovi 14. kapitoly (v. 26). Potom Ježíš předává dar pokoje spojený s varováním, že přichází vládce tohoto světa (14,27-31b). Ježíšova závěrečná slova (14,31c): “Vstaňte! Pojďme odtud!” naznačují, že by zde řeč na rozloučenou měla končit; dobře také navazují na 18,1.

Druhá část řeči na rozloučenou (kap. 15-16). Překvapivé pokračování řeči vede k domněnce, že další tři kapitoly jsou redaktorovým přídavkem k původnímu dílu evangelisty. Protože 16,4b-33 obsahuje mnoho témat obsažených již ve 14. kapitole, je dosti dobře možné, že redaktor k původní řeči připojil alternativní řeč na rozloučenou, protože nechtěl, aby se ztratila.

15,1-17: Vinný kmen a ratolesti. To je vedle obrazu pastýře (10. kap.) další významný příklad janovského parabolického (alegorického) vyjadřování. Ve SZ je Israel často líčen jako Boží vyvolená vinice nebo réva, která však přes veškerou zvláštní péči přináší jen trpké plody. Víme už, že Ježíš nahradil židovské instituce a svátky. Nyní se představuje jako vinný kmen nového Israele. Křesťané jako ratolesti s ním spojené budou nést plody milé Bohu - vinaři. Vinný kmen zklamat nemůže, avšak ratolesti zklamat mohou; ty pak budou odřezány a spáleny. Někteří biblisté vidí v tomto obrazu podobnost s Pavlovým obrazem Kristova těla (1 Kor 12,12-31). Avšak Pavel tímto obrazem míří k nápravě křesťanů mezi sebou navzájem, zatímco Janova alegorie podtrhuje přebývání křesťanů v Ježíši. Obraz je komentován opakovaným přikázáním: “Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás” (15,7-17; zvl. v 12; srov. 13,34-35). Tato láska počítá i s ochotou položit za druhé vlastní život.

15,18-16,4a: Nenávist světa; svědectví Parakléta. Ježíšův důraz na nezbytnost lásky mezi jeho učedníky nyní kontrastuje s tím, jak svět nenávidí Ježíše i ty, které vyvolil ze světa. Na začátku evangelia se praví, že Bůh svět miloval (3,16); nyní je “svět” synonymem těch, kteří odmítli Syna, jehož Bůh poslal, aby svět spasil. Protože Ježíš přišel do tohoto světa a mluvil v něm, je toto odmítnutí hříšné (15,22). Paraklétos přijde a bude pokračovat ve svědectví Ježíši; paralelně budou svědky i ti, kdo byli s Ježíšem od počátku (15,26-27). Musejí si však být vědomi, že kvůli tomu svědectví budou vyhnáni ze synagógy a dokonce zabíjeni. Tato část řeči na rozloučenou připomíná část Ježíšovy eschatologické řeči v Mk 13,9-13 (srov. Mt 10,17-22).

16,4b-33: Témata ze 14. kap. V 16,4b-7 Ježíš znovu ohlašuje svůj odchod (srov. 14,1-5), oznamuje, kam odchází, a zjišťuje zármutek učedníků. Znovu tu najdeme dva texty o Paraklétovi: a) 16,7-11 (srov. 14,15-17) o Paraklétově konfliktu se světem (a Vládcem tohoto světa; srov. 14,30); b) 16,13-15 (srov. 14,25-26) - Paraklétos bude znovu učit to, co učil Ježíš. Zatímco v 14,16.26 dává nebo posílá Parakléta Otec, v 16,7 jej posílá Ježíš - doklad Ježíšových slov, že je s Otcem jedno (10,30).

Ježíš při večeři (13,33; viz 7,33; 12,35) sice učedníkům řekl, že s nimi bude již jen krátkou dobu, ale rozvinutí tohoto tématu 16,16-22 nemá v řeči na rozloučenou paralelu. Ježíšova bolestná smrt a po ní následující návrat se přirovnávají porodním bolestem a porodu (srov. podobný obraz pro zrození Mesiáše v Zj 12,2.5). V 16,23-24 se opakuje téma “prosit” a “dostat” (srov. 14,13-14). Rovněž část 16,25-33 obsahuje již předešlá témata (“Otec vás miluje protože milujete mě” 16,27 a 14,21.23; “odcházím k Otci” 16,28 a 14,12; zaslíbení pokoje 16,33 a 14,27). Nový je zde kontrast řeči v obrazech (en parabolais) a otevřeně (en parrésia) a rovněž rozprchnutí učedníků. První část řeči Ježíš končí ujištěním, že Vládce tohoto světa proti němu nic nezmůže (14,30). Jasnější slovo “Já jsem přemohl svět” je efektnějším uzavřením této části.

Třetí část řeči na rozloučenou - Ježíšova velekněžská modlitba (kap. 17). Ježíš se zasvěcuje pro ty, které poslal do světa (17,18-19). a) V první části (17,1-8) Ježíš prosí za své oslavení (tj. slávu, kterou měl před stvořením) na základě toho, že dokonal všechno, co mu otec dal a zjevil Boží jméno. Není to sobecká modlitba, neboť cílem oslavení je, aby Syn mohl oslavit Otce. b) V druhé části (17,9-19) Ježíš prosí za ty, které mu Otec dal, aby byli zachováni ve jménu, které Otec dal Ježíši. Odmítá prosit za svět (který se odmítnutím Ježíše stal oblastí zla), neboť jeho učedníci již světu nepatří. Narozdíl od gnostických spasitelů Ježíš nežádá, aby Otec vzal jeho učedníky ze světa, ale aby je zachoval ode Zlého (tj. Vládce tohoto světa). S prosbou, aby byli posvěceni jako on sám je posvěcen, posílá je Ježíš do světa, aby byli svědky pravdy. c) V třetí části (17,20-26) Ježíš prosí za ty, kdo v něho uvěří skrze slovo učedníků - modlitba, aby byli jedno, jako Otec a Ježíš jsou jedno. Jednota Ježíšových učedníků má přesvědčit svět. Modlitba vrcholí ve v. 26. S tímto ujištěním Ježíš odchází, aby byl povýšen na kříž, a tak se navrátil k Otci.

2. Ježíšovo utrpení a smrt (kapitoly 18-19). Z celého evangelia je zde Jan nejbližší synoptickému plánu. Přes různost v četných detailech můžeme zjistit čtyři společné příběhy: zatčení, výslech veleknězem, proces před Pilátem, ukřižování a pohřeb.

Zatčení v zahradě za potokem Kidron (18,1-12). Synoptici mluví o Getsemane a (nebo) Olivové hoře. Jan píše, že Ježíš vyšel za potok (wádí) Kidron do zahrady. Ježíšovu modlitbu k Otci (srov. Mk 14,35) Jan zařadil již dříve (12,27-28), proto se celá scéna soustředí na zatčení s Ježíšovou dychtivostí pít kalich, který mu Otec dal (srov. Mk 14,36). Z typicky janovských prvků: Ježíš ví, že Jidáš přichází, a jde mu naproti; když se Ježíš představí slovy “Já jsem”, židovská stráž spolu s četou římských vojáků ustoupí a padne před ním na zem. Ježíš má nad děním v pašijích kontrolu: “Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout” (10,18).

Výslech u Annáše; Petrovo zapření (18,13-27). V Janových pašijích chybí scéna, v níž velerada rozhoduje o Ježíšově smrti (rozhodla již dříve: 11,45-53). Přestože je tu Kaifáš jmenován, vede výslech Annáš. Příběh o Petrově zapření je uveden zmínkou o “jiném učedníkovi”, který byl znám veleknězi - jedná se pravděpodobně o milovaného učedníka, o němž mluví pouze Jan.

Proces před Pilátem (18,28-19,16). U Jana je tento proces mnohem více rozvinuté drama než u synoptiků. Autor pečlivě zpracoval střídání scén: “židé” mimo praetorium a Ježíš uvnitř. Sedm epizod popisuje, jak se Pilát pohybuje mezi těmito dvěma prostory ve snaze smířit obě protikladné strany. Jenom Jan jasně vysvětluje, proč byl Ježíš předveden před Piláta (18,31: židům nebylo dovoleno nikoho odsoudit k smrti) a proč jej Pilát odsoudil k trestu smrti, přestože věděl, že Ježíš si takový trest nezaslouží (19,12: židé by Piláta udali císaři, že důsledně nepotrestal tzv. “krále”). U synoptiků Ježíš mluví s Pilátem stručně; zde mu vysvětluje, že jeho království není politické. “židé” navíc připouštějí, že skutečným důvodem obžaloby není to, že se prohlašoval za “židovského krále” nýbrž za Božího Syna (19,7). Ježíš nyní naopak zkoumá Piláta, zda je z pravdy (18,37), a tak se scéna mění v proces Piláta před Ježíšem, nad nímž Pilát nemá skutečnou moc (19,11). Bičování římskými vojáky (u Mk/Mt umístěné na konec odsouzení) je přesunuto do středu procesu; Pilát tak může zničeného a potupeného Ježíše představit “židům” známým výrokem Ecce homo v marné naději, že upustí od svého trvání na trestu smrti. Ačkoli Pilát ustoupí, “židé” jsou nuceni vzdát se svých mesiášských očekávání slovy “Nemáme krále, jenom císaře (19,15). V postavě Piláta je zdramatizována základní Janova teze: ti, kdo se nepodrobí rozhodnutí předloženému Ježíšem nenáležejí pravdě (9,18-23; 12,42-43).

Ukřižování, smrt a pohřeb (19,17-42). I zde je Jan dramatičtější než synoptikové, neboť detaily, které tradice uchovala, teologicky rozvíjí. a) Všechna čtyři evangelia s nepatrnými obměnami mluví o nápisu “Židovský král”; u Jana se tento nápis stává Pilátovou definitivní možností uznat pravdu o Ježíši; vyhlašuje ji stylem imperiálního nápisu ve třech jazycích. b) Všechna čtyři evangelia znají tradici o rozdělení Ježíšových šatů. Jenom Jan na ní dokazuje, jak se na Ježíši mnohonásobně naplnila Písma a on tak zůstal i za těchto okolností pánem situace. c) Evangelia zaznamenala, že po Ježíšově smrti ženy stály opodál; u Jana stojí poblíž kříže již když je Ježíš naživu. Dále Jan mluví o přítomnosti dalších dvou osob, jejichž jména nikdy nezmiňuje: Ježíšova matka a učedník, kterého miloval. Ježíš ustavuje mezi nimi vztah matky a syna; zakládá tak komunitu učedníků, kteří jsou pro něho matkou a bratrem - komunitu, která uchovala toto evangelium. d) Tak může janovský Ježíš vyslovit poslední slovo na kříži “Je dokonáno” a odevzdat Ducha komunitě věřících, kterou po sobě zanechává (19,30). e) Scéna o probodení Ježíšova boku je rovněž janovská; naplňuje se tak Ježíšovo symbolické slovo, že z jeho nitra potečou proudy živé vody (7,37-39), tj. Duch svatý, a (protože kosti velikonočního beránka se nesměly zlomit) slova o Božím Beránkovi (1,29). f) Pouze janovská je také přítomnost Nikodéma (3,1-2; 7,50-52), který veřejně nepřiznal, že věří v Ježíše. Nyní vystupuje znovu (spolu s tradičním Josefem z Arimathie) a veřejně připravuje pro Ježíše honosný pohřeb; naplňuje se tak Ježíšův příslib, že až bude vyvýšen, všechno potáhne k sobě (12,32).

3. Čtyři scény v Jerusalémě víra ve vzkříšeného Ježíše (20,1-29). Ve shodě s Lk a Mk 16,9-20 a narozdíl od Mt a Mk 16,1-8 mluví Janova 20. kapitola o zjeveních Zmrtvýchvstalého v Jerusalémě, aniž se zmiňuje o zjeveních v Galileji. Jan dramatizuje čtyři různé typy odpovědi víry na přítomnost vzkříšeného Pána: dvě u prázdného hrobu a dvě ve shromáždění učedníků. Druhá a čtvrtá se týkají jednotlivců: Marie Magdalény a Tomáše. Něco z této látky má paralely u synoptiků, ale její uspořádání a nová látka navíc prozrazuje Janovu zálibu v osobních setkáních s Ježíšem.

U hrobu (20,1-18). Úvod (20,1-2) připravuje dvě scény u hrobu. První scéna (20,3-10) popisuje Šimona Petra a milovaného učedníka, jak běží ke hrobu. Oba vstoupí dovnitř a vidí pohřební plátku a roušku, jíž se ovazovala hlava zemřelého. Jen milovaný učedník však uvěří. Čtvrté evangelium nedává prostor té tradici, podle níž Petr viděl vzkříšené Pána jako první z Dvanácti (Lk 24,34; 1 Kor 15,5). Jeho trvalá snaha vyvyšovat milovaného učedníka způsobila, že milovaný učedník dochází k víře ještě před zjevením Zmrtvýchvstalého nebo před uvedením svědectví Písma. Tak se tento učedník stává prvním plně věřícím. V druhá scéně (20,11-18) se Marie Magdaléna vrací ke hrobu, kde jsou nyní dva andělé. Avšak ani jejich slova, ani náhlé zjevení Ježíše, mylně považovaného za zahradníka, ji nepřivede k víře. K tomu dojde, až když ji Ježíš osloví jménem - tak se naplňují slova o dobrém Pastýři (10,3-4): Volá ovce jejich jménem a ony znají jeho hlas. Potom Ježíš posílá Marii, aby vše oznámila učedníkům. Ti jsou od nynějška Ježíšovými bratry, neboť díky Ježíšovu vzkříšení/vystoupení k Otci se Ježíšův Otec stává i jejich Otcem. Slovy Prologu (1,12) Ježíš dal těm, kdo v něho věří, moc stát se Božími dětmi. Tyto dvě scény u hrobu jsou typicky janovské: velikonoční víra vede k intimnímu vztahu k Ježíši. Další dvě scény mají charakter více tradiční: zjevení sama se setkávají s vírou a pochybnostmi.

Uvnitř místnosti (20,19-29). První scéna (20,19-25) se odehrává o velikonoční neděli večer na místě za zavřenými dveřmi ze strachu před “židy”. Jsou přítomni členové sboru Dvanácti (v. 24). Příběh připomíná vrcholné scény ostatních evangelií (Mt 28,16-20; Lk 24,33-49; Mk 16,14-20), kde se Ježíš zjevuje Jedenácti a posílá je konat misii. Po předání pokoje (srov. 14,27; 16,33) svěřuje Ježíš učedníkům poslání, které je pokračováním jeho poslání. Ježíš symbolicky dýchne na učedníky a předá jim Ducha svatého s mocí nad hříchy, jež je pokračováním jeho vlastní moci nad hříchem. Zjevení Zmrtvýchvstalého Jedenácti v ostatních evangeliích zahrnuje také prvek pochybnosti a nevěry; u Jana tuto nevěru dramatičtějším způsobem ztělesňuje Tomáš, který ji zároveň vymezuje konkrétněji (ve vv. 24-25, které zároveň slouží za přechod k další epizodě).

Druhá scéna (20,26-29) se odehrává na stejném místě osmého dne potom; Tomáš je již přítomen. Ježíš sice nabízí Tomášovi důkaz - hmatatelně tělesnou skutečnost své přítomnosti. Evangelium však neříká, že Tomáš se Ježíše dotkl. Kdyby to učinil, znamenalo by to možná, že zůstal dál nevěřící. Jeho ochota uvěřit, aniž se Ježíše dotkl, je ta pravá víra. A tak ironicky ten, který ztělesňoval nevěru, nyní pronáší kristologické vyznání nejvyšší z celého evangelia: “Pán můj a Bůh můj” - jako inkluzi ke slovům Prologu: “To Slovo bylo Bůh.” Jako odpověď na toto vyznání Ježíš blahoslaví všechna budoucí pokolení těch, kteří uvěří, aniž viděli (20,29); autor tu má především na mysli adresáty evangelia.

Závěr evangelia (20,30-31): Účel sepsání evangelia. Lukáš objasňuje svůj záměr na začátku evangelia (1,1-4). Jan si ponechal toto sdělení až na závěr. Sepsáním vybrané látky do evangelia autor chce vzbudit nebo prohloubit víru v Ježíše - Mesiáše, Božího Syna, a aby skrze tuto víru věřící měli věčný život v jeho jménu. Tento závěr je ve shodě s celým zaměřením evangelia a zároveň varuje před fundamentalistickým výkladem, podle něhož by hlavním cílem bylo pouze předat kronikářské svědectví očitého svědka.

 

Epilog (21,1-25)

Následuje kapitola o zjevení Zmrtvýchvstalého v Galileji s druhým závěrem; obsahuje dvě scény: zázračný rybolov (21,1-14) a slova vzkříšeného Ježíše Šimonu Petrovi a milovanému učedníkovi (21,15-23). Vzájemný vztah těchto dvou scén a jejich vnitřní soulad je sporný, avšak teologicky spolu souvisejí.

V první scéně (21,1-14) učedníci Ježíše zprvu nepoznají (přestože ho dvakrát viděli v kap. 20). Zázračný rybolov se podobá scéně během Ježíšovy pozemské činnosti v Lk 5,4-11 a symbolicky vyjadřuje misijní úspěch církve pod Petrovým vedením. Typicky janovská je vnímavost milovaného učedníka, který v 21,7 jako první pozná vzkříšeného Pána. Jednotnost scény je narušena tím, že Ježíš ve v.9 má na břehu rybu ještě dřív, než učedníci vytáhnou svůj úlovek z vody. Jídlo sestávající z chleba a ryby (vv. 12-13) je asi janovskou formou tradice o vzkříšeném Pánu, který se zjevuje při jídle, často s eucharistickým podtextem (srov. kap. 6).

Druhá scéna (21,15-23) násilně přechází od symboliky rybářství k pasení ovcí. Představuje zřejmě druhé stádium Petrovy služby: poté co byl známý jako misionář (rybář), stává se nyní vzorem pastorální péče (pastýř: viz 1 Petr 5,1-4; Sk 20,28). Tento vývoj možná odpovídá pozdnímu janovskému zhodnocení církevní struktury; ještě 10. kap. zná Ježíše jako jediného pastýře. Charakter pastýřské služby však odpovídá janovskému idealismu: Petrův úřad pastýře je oživován jeho láskou k Ježíši. Stádo stále patří Pánu (“mé ovce”). Petr má být ochoten dát za ovce svůj život. Jednotnost celé scény zajišťuje náhlá zmínka o milovaném učedníkovi; kontrast mezi jím a Petrem je však typicky janovský. Tradice o Petrovi jako nositeli apoštolské autority není zpochybňována, avšak milovanému učedníkovi je přesto připisováno postavení, které Petr nemá - učedník tu má zůstat až do Ježíšova příchodu. Upřesnění, jak chápat tento příslib (21,23: “neřekl, že nezemře”), který byl v janovské tradici živý, naznačuje, že tento učedník už v době sepsání poslední kapitoly nežil.

Závěr (21,24-25) označuje milovaného učedníka jako svědka, který stojí za evangeliem a ověřuje pravdu svého svědectví. Zároveň nám připomíná, že celý Ježíš nemůže být spoután stránkami jakékoli knihy, dokonce ani takové knihy, jako je toto evangelium!

 

Otázka pramenů a kompozice evangelia

Od 2. do 18. stol. se předpokládalo, že Jan, jeden z Ježíšových dvanácti apoštolů, poskytl vzpomínky na Ježíše, které chyběly u synoptiků, a sám je sepsal. Tak bylo Janovo evangelium považováno za věrohodnější než Mk a Lk, protože mělo autoritu očitého svědka. Rozdíly mezi Janovým evangeliem a synoptiky se vykládaly tak, že apoštol na sklonku svého života četl synoptický evangelia a rozhodl se, že je doplní svými vlastními, meditativnějšími vzpomínkami.

V posledních dvou stoletích si biblisté začal více kriticky všímat, že v textu evangelia není naznačena snaha doplňovat synoptiky. Velká část exegetů se pak přiklonila k názoru, že evangelium není potvrzeno očitým svědkem. Zpočátku vedl tento názor k extrémnímu zpochybnění historicity evangelia. Dále se tvrdilo, že Jan zcela závisí na údajích z synoptiků, z nichž autor vytvořil fiktivní vyprávění. Stále více se však prosazovalo mínění, že Jan byl sepsán nezávisle na synopticích.

Velké pozornosti se těšila Bultmannova teorie tří pramenů: (a) Pramen znamení (Semeia-Quelle) - obsahující vyprávění o zázracích, vybraná z rozsáhlejší sbírky. Podle Bultmanna se zázraky skutečně nestaly. Jsou to prý fiktivní příběhy, které zachycují soutěživou snahu prosadit Ježíšův obraz, převyšující svým významem helénistické thaumaturgy. (b) Pramen zjevujících řečí - původně sepsaný aramejsky v poetickém stylu; obsahuje řeči zjevovatele přišlého z nebe na zem. Ty byly přeloženy do řečtiny, přizpůsobeny a vloženy do úst Ježíši a zkombinovány s látkou z pramene znamení. (c) Pašije a zjevování Zmrtvýchvstalého, založené na synoptické tradici.

V polovině 20. stol. E. Schweizer a E Ruckstuhl zjistili stejné stylové charakteristiky ve všech třech Bultmannem navrhovaných pramenech. Ironicky poznamenali, že autor evangelia by si musel napsat všechny tři prameny sám. C.H. Dodd upozornil na to, že některá Ježíšova slova a skutky v Jan pocházejí z tradice, která je stejně stará jako tradice synoptická. Dnes získala mnoho zastánců teorie, že Janovo evangelium vzniklo podobným procesem jako evangelia synoptická - tedy ve třech etapách. (1) Na počátku byly vzpomínky na to, co Ježíš mluvil a konal, ovšem ne totožné se vzpomínkami synoptickými (zvl. Mk). Rozdíl lze snad vysvětlit tak, že janovské vzpomínky nepatřily k standardnímu apoštolskému hlásání. (2) Tyto vzpomínky byly ovlivněny životními zkušenostmi janovské komunity, v níž se uchovávaly, a janovskými kazateli, kteří je vykládali. (3) Nakonec evangelista, pravděpodobně jeden z těchto kazatelů, vytvořil z takto přetvořené tradice psané evangelium.

Uvedená teorie má mnoho vážných stoupenců. Přesto na konci 20. stol. neexistuje k této otázce jednotný přístup. Ve vztahu k synoptikům většina zastává Janovu nezávislost. Existuje však významná skupina (nacházející oporu zvláště v argumentech F. Neiryncka), která tvrdí, že Jan vznikl v literární závislosti na Markovi nebo dokonce na ostatních synopticích.

 

Autor evangelia a milovaný učedník

Evangelium nás upozorňuje na jednoho očitého svědka pod křížem (19,35), který je zřejmě totožný s “učedníkem, kterého Ježíš miloval” (19,26). Jan 21,20.24 tvrdí, že tento anonymní milovaný učedník vydává svědectví a zároveň “to všechno zaznamenal”.Irenaeus ztotožnil tohoto učedníka s Janem (jedním ze Dvanácti), který žil v Efesu až do doby Trajánovy (asi 98). Irenej jako chlapec znal Polykarpa, biskupa ze Smyrny, který prý znal Jana. Ztotožnění milovaného učedníka a evangelisty s Janem (Zebedeovým) získalo v církvi přijetí. Dnes je třeba přiznat, že tyto údaje z konce 2. stol. byly často zjednodušovány. Tradice o autorství evangelií se zaměřily více na autoritu, garantující biblický spis, než na fyzického autora. Stejně jako v případě ostatních evangelií, i zde značný počet biblistů pochybuje, že Janovo evangelium bylo sepsáno očitým svědkem Ježíšova pozemského života.

Kdo byl milovaný učedník? Existují tři možná řešení. (1) Někteří myslí na některou z novozákonních postav. K tradičnímu kandidátovi (Jan, syn Zebedeův) se připojují další návrhy: Lazar, Jan Marek a Tomáš. (2) Milovaný učedník je pouze symbolická postava, vzor dokonalého učedníka. Nikde se neuvádí jeho jméno a často vystupuje vedle Petra tam, kde u synoptiků Petr vystupuje sám. Proti tomu lze namítnout, že další janovská anonymní postava, která má rovněž symbolický význam a objevuje se tam, kde chybí u synoptiků, totiž Ježíšova matka (2,3-12; 19,25-27) je určitě historická osoba. (3) Jiní biblisté si myslí, že milovaný učedník byl bezvýznamnou osobu během Ježíšova pozemského života, tak bezvýznamnou, že se o něm více oficiální synoptická tradice nezmiňuje. Protože se však stal významným v dějinách janovské komunity (možná jejím zakladatelem), byl včleněn do evangelia jako ideál učedníka, schopný konkurovat i Petrovi na základě své lásky k Ježíši.

Sepsal milovaný učedník evangelium? Zdá se, že kladnou odpověď potvrzuje Jan 21,20.24: “to všechno zaznamenal.” Může se však jednat i o zjednodušující tvrzení redaktora, který připojil 21. kapitolu a znejasnil přesnější 19,35: “Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili.” Podle těchto slov by milovaný učedník mohl být ne evangelista, ale Ježíšův svědek, a tedy pramen tradice, zapsané ve čtvrtém evangeliu. Evangelista mohl být následovník nebo žák milovaného učedníka (o němž píše ve 3. osobě), a ne očitý svědek Ježíšova pozemského života. Jestliže dále rozlišíme jako dvě různé osoby autora epištol a redaktora evangelia, můžeme souhlasit se stoupenci teorie o “janovské škole” (tj. několik žáků, kteří používali styl a látku uchovávané jako tradice v této komunitě; měla charakter tradice proto, že zcela nebo částečně byla formována milovaným učedníkem).

Tato teze nám může osvětlit, proč některé prvky v evangeliu jsou blízké Ježíšově pozemské činnosti, zatímco jiné se od ní liší:

(a) Dobrá znalost Palestiny. Jan zná bližší polohu Betánie (11,18), zahradu za potokem Kidron (18,1), Šalomounovo sloupořadí v chrámu (10,23), rybník Bethesda (5,2) a Siloam (9,7), Lithostrotos (19,13). Ostatní evangelia tato místa neuvádějí a v několika případech mimobiblické (archeologické, textové) doklady svědčí o Janově přesnosti. Další Janovy zeměpisné údaje (Betánie za Jordánem 1,28; Ainon u Salimu 3,23) se nepodařilo určit, avšak nesmíme se unáhlit a připisovat jim jen symbolickou funkci.

(b) Dobrá znalost židovských reálií. V 5,9b; 6,4; 7,2 a 10,22 se mluví o židovských svátcích a příslušné rozhovory a řeči prozrazují znalost jejich liturgie a teologie. O židovských reáliích se mluví výslovně (předpisy o kultické čistotě v 2,6; 18,28; velikonoční beránek 19,36) nebo implicitně (snad vzhled velekněžské tuniky v 19,23).

Původní tradice obsažená v Janově evangeliu má tedy pevné kořeny v židovství a v Palestině, avšak její aktuální podoba již přesahuje rámec Ježíšovy pozemské činnosti. Přiznává to evangelista sám (2,22) a obhajuje tento rozvoj vedením Ducha-Parakléta (16,12-14). Ježíšovi vyznavači byli vyloučeni ze synagógy (9,22; 12,43), křesťané byli dokonce zbožnými židy zabíjeni (16,2). Narozdíl od synoptických evangelií mluví janovský Ježíš výslovně o svém božství a preexistenci (8,58; 10,30-38; 14,9; 17,5). Je osloven jako Bůh (20,28). Základní argument “židů” proti němu není jen porušování šabatu, ale že se staví na roveň Bohu (5,16-18; 19,7). Tradiční Ježíšovy činy jako uzdravení ochrnutého, rozmnožení chlebů a otevření očí slepému se stávají předmětem dlouhých homilií včetně teologické reflexe a diskuse na základě židovské interpretace Písma (5,30-47; 6,30-51a; 9,26-34). Na rozdíl od synoptické tradice uvěří významná skupina Samaritánů v Ježíše nezávisle na Ježíšových prvních následovnících (4,28-42).

Tento rozvoj lze nejlépe vysvětlit za předpokladu, že tradice o Ježíši, mající základ v milovaném učedníku, byla reflektována po mnoho let a rozšiřována ve světle zkušeností janovské komunity. Na počátku bylo přijetí Ježíše jako proroka na konci časů a mesiáše podle židovských očekávání (1,40-49). Tradice však přešla k “větším věcem” (1,50). Ježíš není jenom Syn člověka, který má přijít z nebe na konci časů, aby soudil svět. Ta hodina už je tu a on již z nebe sestoupil. To je tajemství jeho činnosti: Jeho skutky a slova jsou to, co viděl a slyšel, když byl u Boha dříve, než se Slovo stalo tělem (5,19; 8,28; 12,49). Učitelé Israele věřili v Mojžíše, který vystoupil na Sinaj, setkal se tam s Bohem a znovu sestoupil dolů, aby lidu opakoval, co slyšel. Ale Ježíš je větší než Mojžíš. On nemusel vystoupit k Bohu, nýbrž přišel z nebe, kde viděl Boha, takže ten, kdo v něho věří, nebude nikdy souzen (3,10-21). Milovaný učedník zřejmě prožíval dějinný rozvoj komunity (možná včetně vyloučení ze synagógy), takže tu byl jistý druh symbiózy mezi ním a evangeliem, k jehož sepsání dal podnět. On byl nejen garantem tradice sahající až k pozemskému Ježíši, ale zároveň svědkem několik desetiletí trvající reflexe této zkušenosti. Evangelista, který uspořádal teologicky reflektovanou tradici do díla jedinečné literární úrovně, byl zřejmě žákem milovaného učedníka; psal o něm ve 3. osobě. A redaktorem - pokud vůbec nějaký byl - byl asi jiný jeho žák.

 

Dějiny janovské komunity

Lze rozlišit čtyři fáze.

1. Před sepsáním evangelia (do 70. n. 80. let). V Palestině nebo její blízkosti židé žijící z očekávání běžných svému teologickému prostředí, včetně učedníků Jana Křtitele, přijímají Ježíše jako davidovského mesiáše, který naplnil proroctví a potvrdil je zázraky (srov. kristologické tituly v Jan 1). Mezi nimi byl muž, zpočátku nenápadný, který znal Ježíše, za jeho veřejné činnosti se zařadil mezi jeho učedníky a poté se stal milovaným učedníkem. K těmto prvním Ježíšovým následovníkům se připojili židé stojící v opozici proti Chrámu, kteří hlásali evangelium v Samařsku (Jan 4). Ti se snažili Ježíši porozumět nejprve na pozadí postavy Mojžíše (narozdíl od davidovského předobrazu): Ježíš byl u Boha, viděl ho a přinesl jeho slovo dolů na tento svět. Přijetí této skupiny stimulovalo rozvoj vysoké preexistentní kristologie (na pozadí božské Moudrosti). Tento krok vedl k diskusím s židy, kteří považovali janovské křesťany za odpadlíky od židovského monoteismu; činili prý z Ježíše druhého Boha (5,18). Nakonec představitelé tohoto židovství vyloučili křesťany ze synagógy (9,22; 16,2). Křesťané, odcizeni svému původu, pociťovali vůči “židům” nepřátelství a považovali je za ďáblovy syny (8,44). Zdůrazňovali uskutečnění eschatologických zaslíbení v Ježíši jako náhradu za to, co ztratili s židovstvím (srov. důraz na téma “nahrazení” v evangeliu). Janovští křesťané zároveň podezírali ostatní křesťany, kteří se veřejně neodloučili od synagógy (symbolizováni rodiči slepce v 9,21-23; 12,42-43). Milovaný učedník učinil tento rozhodný krok a pomáhal v tom ostatním.

2. Sepsání evangelia. Protože “židé” byli slepí a nevěřící (12,37-40), naplnil se Boží plán příchodem Řeků (12,20-23). Komunita nebo její část se asi přesunula z Palestiny do diaspory, aby mohla vyučovat Řeky (7,35), snad v oblasti Efesu. Tato změna prostředí by dobře vysvětlovala helénistickou atmosféru evangelia a potřebu vysvětlovat semitská jména a tituly (např. rabbi, mesiáš). Snaha oslovit širší posluchačstvo vedla v tomto prostředí k vyjádření křesťanského poselství universalistickým způsobem. Odmítnutí a pronásledování však přesvědčilo janovské křesťany, že svět (podobně jako “židé”) se staví proti Ježíši. Sami se nepokládali za lidi z tohoto světa, který je pod mocí Satana, vládce tohoto světa (17,15-16; 14,30; 16,33). Jaký měli vztah k ostatním věřícím v Krista? Některé odmítli proto, že měli nedostatečnou kristologii, takže byli ve skutečnosti nevěřící (6,60-66). Jiní, v evangeliu symbolizováni Šimonem Petrem, věřili v Ježíše pravdivě (6,67-69), nebyli však považováni za duchovně příliš vnímavé narozdíl od janovských křesťanů, symbolizovaných milovaným učedníkem (20,6-9). Byla tu však naděje, že rozdělení mezi těmito dvěma skupinami lze překonat a budou jedno (10,16; 17,11). Příliš jednostranně zdůrazňované Ježíšovo božství (pod vlivem bojů se synagógou) a nutnost vzájemné lásky coby jediné přikázání (13,34; 15,12.17) se stalo základem pro poznání Ježíše v příští generace, což u některých vedlo k přehnaným postojům.

3. Sepsání 1-2 Jan (kolem r. 100 po Kr.). Komunita se rozdělila do dvou směrů: (a) Někteří se přidali k postojům, předloženým v 1 a 2 Jan (jiný janovský autor rozdílný od evangelisty). Jejich autor doplnil evangelium zdůrazněním Ježíšova lidství (přišel v těle) a etického chování (zachovávat přikázání). (b) Mnozí se od komunity oddělili (srov. 1 Jan 2,18-19) a stali se antikristy a dětmi ďábla. Ježíšovo božství přehnali natolik, že nepřipisovali žádný význam jeho lidskému životu ani svému lidskému chování. V janovské komunitě však zřejmě nebyla dostatečně autoritativní struktura, která by umožňovala autorovi listů ukáznit tyto rozkolníky, kteří získávali mnoho stoupenců. Mohl jen nabádat ty, kteří tušili pravdu na základě rozlišování duchů (1 Jan 4,1-6).

4. Sepsání 3 Jan a připojení 21. kapitoly k evangeliu (asi v letech 100-110?). Narušení janovské komunity vedlo k rozvoji pastýřské struktury, který umožnil zastáncům kristologie uvedené pod 3a) upevnit pouto s širší katolickou církví. Diotrefes ve 3 Jan asi představuje tuto novou tendenci, která je v jistém napětí s dřívějším janovským přesvědčením, že Duch sám je učitelem (tento Diotrefes se nelíbí autorovi listu, protože vystupuje příliš autoritativně). Podobně v Jan 21,15-17 dává Ježíš Šimonu Petrovi pověření pást ovce, a tak uznává vedle sebe lidské pastýře, třebaže on sám zůstává vzorem všech těchto pastýřů. Tento rozvoj upevnil pouto janovských křesťanů s širokým společenstvím katolické církve a uchoval tak pro tuto církev janovské teologické a duchovní dědictví. Na druhé straně ti, kteří zastávali kristologii 3b) (pravděpodobně početnější skupina), ji domysleli do důsledků a skončili v dokétismu (Ježíš nebyl pravý člověk), v gnosticismu (tento svět byl považován za tak zkažený, že jej nelze považovat za Boží stvoření) a konečně v montanismu (Montanus se považoval za vtěleného Parakléta a jako takový vedl církev).

 

 

PRVNÍ EPIŠTOLA (LIST) SV. JANA

 

Doba: Nejpravděpodobněji po sepsání evangelia podle sv. Jana, tj. asi r. 100 po Kr.

Adresáti: Křesťané janovské komunity, kterou postihlo schizma.

Autenticita: Autor určitě patří k janovské tradici, pravděpodobně sám nesepsal většinu Janova evangelia.

Jednota: Většina biblistů je pro jednotnost díla; Bultmannova hypotéza o spojení více pramenů není většinou přijímána.

Neporušenost: “ Comma joanneum“ (dodatečně připojený text 5,6-8 trinitárního obsahu) je latinská teologická glosa ze 3.-4. stol.

 

Formální rozdělení:

1,1-4: Prolog

1,5– 3,10: První část: Bůh je světlo a my máme kráčet ve světle

3,11– 5,12: Druhá část: Kráčejte jako děti Boha, který si nás v Kristu zamiloval

5,13-21: Závěr

 

Stylem a slovníkem je list velmi blízký Janovu evangeliu, takže není pochyb že pochází přinejmenším z téže tradice. Poselství listu je pochopitelné, když jeho vznik klademe do období následujícího po sepsání evangelia, kdy spory se synagógou již přestaly být aktuální. Nyní je problémem rozdělení uvnitř janovské komunity, způsobené rozdílným chápáním Ježíšova tajemství. Obě skupiny přijímají, že Slovo je Bůh. Liší se však v tom, jakou důležitost přikládají pravdě, že Slovo se stalo tělem.

 

Obsah a poselství

Struktura listu odpovídá struktuře evangelia.

 

Prolog (1,1-4).

Tvoří první nárys celého díla obdobný Prologu evangelia. Za nápadnou první osobou množ. čísla (“my”) se skrývají nositelé tradice a její interpreti z janovské školy, kteří uchovávají a rozvíjejí (očité) svědectví milovaného učedníka. “Počátek” v 1,1 (narozdíl od “počátku v Jan 1,1) označuje začátek Ježíšovy veřejné činnosti, kdy toto svědectví začalo mít význam. Předmětem očitého svědectví je “slovo života”, s větším důrazem na “životě” než na “slově” - život se zjevil. “Slovo” v 1 Jan je méně osobní než v Prologu evangelia. Znamená zvěstování božského života (v. 2), který se stal viditelným v Ježíši a skrze něho. Toto slovo tvoří aggelia (poselství; 1,5; 3,11), jež umožňuje čtenářům účast na tomto životě, tj. mít společenství s živým Bohem. Toto společenství (vv. 3-4) je základem křesťanské radosti a podstatným prvkem janovské komunity (“s námi”).

 

První část: Bůh je světlo a my máme kráčet ve světle (1,5-3,10)

Poselství 1 Jan začíná (1,5-7) opakováním janovského nazírání světa, rozděleného na světlo a tmu (srov. Jan 3,19-21). Bůh je světlo spravedlivých. Kráčet ve světle a jednat v pravdě zaručuje společenství mezi sebou navzájem a “s ním”, protože Ježíšova krev očišťuje od hříchů. 1 Jan 1,8-2,2 se zaměřuje na falešné křesťany, kteří odmítají uznat své špatné chování za hřích. Praví křesťané uznávají a veřejně vyznávají své hříchy, které Ježíš usmířil. (Důraz na spásnou hodnotu Ježíšovy smrti není u Jana častý.) Prohlašovat se za bezhříšného znamená činit z Boha lháře. Lež je charakteristická pro Satana (Jan 8,44). 1 Jan nás nepovzbuzuje ke hříchu, ale připomíná nám, že když zhřešíme, máme přímluvce u Otce, “Ježíše Krista spravedlivého.” Tématem 1 Jan 2,3-11 je zachovávání přikázání vedoucí ke zdokonalení se v Boží lásce. (Není jisté, zda autor mluví o Boží lásce k nám nebo o naší lásce k Bohu nebo o obojí.) Zvláště se zdůrazňuje přikázání lásky ke křesťanským bližním (“bratr”) jako v Jan 13,34; 15,12.17. I když je to staré přikázání, známé janovským křesťanům již “od počátku”, kdy se poprvé obrátili ke Kristu, je zároveň i nové, nakolik je třeba je plně uskutečnit ve světě osvobozeném Ježíšem z moci temnoty. (“Pravé světlo již svítí” v 2,8 je odezvou Jan 1,9).

Řečnicky velmi efektní, ale záhadný text 1 Jan 2,12-14 dvakrát označuje adresáty trojicí titulů. “Děti” je asi všeobecné označení všech janovských křesťanů, zahrnující i “otce” (= ti, kdo jsou křesťany již déle, a tak znají Toho, která je od počátku) i “mladé lidi” (= ti, kdo se stali křesťany před nedávnem, bojovali se Zlým a zvítězili nad ním). Věta po každém oslovení začíná spojkou hoti, která může znamenat jednak “že” (informuje oslovenou skupinu), jednak “protože” (uvádí důvody, které by oslovení adresáti již měli znát). Boj proti Zlému vede k horlivému zřeknutí se světa (2,15-17) a jeho svodů: smyslovou rozkoš, zvědavost očí a honosný způsob života. Pomíjivost světa uvádí téma boje s představitelem Zlého, antikristem (nebo protibožská postava; srov. 2 Sol 2,3nn.). V přítomnostní eschatologii vidí 1 Jan 2,18-23, že tento boj již začal v opozici k autorovi listu a pravým janovským křesťanům, neboť jsou vydáni falešným učitelům (= antikristům) a jejich následovníkům, kteří opustili komunitu. Satan je lhář par excellence a jeho znamení nese každý, kdo popírá, že Ježíš je Kristus (přišlý v těle - viz 1 Jan 4,3). Ale autor to adresátům nemusí říkat, protože jsou pomazáni od Svatého (tj. od Otce, Syna nebo od obou?). Díky tomuto pomazání, které obdrželi na počátku (2,24-27) - pravděpodobně přijetí Ducha, když se stali křesťany - nepotřebují, aby je tito učitelé poučovali, neboť praví věřící mají i věčný život i pravdu, v níž zůstávají.

1 Jan 2,28-3,3 pojednává o tématu zjevení Krista: uzavírá tak část o poslední hodině (započaté v 2,18) a vrací se k myšlence jednoty s Bohem a Ježíšem. V evangeliu se málo zdůrazňuje parusie čili Ježíšův příchod na konci časů (viz 5,26-29; 14,1-3). O to víc je tento motiv silný v epištole. Spojení přítomnostní eschatologie evangelia a finální eschatologie listu lze vyjádřit takto: ačkoli Ježíš, který byl spravedlivý, je již přítomný pro všechny věřící, kteří konají spravedlnost, plné sjednocení s ním bude možné až při jeho posledním příchodu. Díky přítomnému sjednocení s Ježíšem můžeme s důvěrou očekávat jeho příchod k soudu (při smrti nebo na konci světa). Tak nás horlivě ujišťuje i 3,1: “Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se smíme nazývat Božími dětmi.” Pavel mluví o adoptivním dětství nebo synovství (Gal 4,15; Řím 8,15). Ještě odvážnější pojetí nabízí 1 Jan 3,4-10: Jsme Boží děti, protože nás zplodilo Boží símě (srov. Jan 1,12-13). Děti Boží se od dětí ďáblových naprosto liší, neboť žijí spravedlivě a milují své bratry a sestry.

 

Druhá část: Kráčejte jako děti Boha, který si nás v Kristu zamiloval (3,11-5,12)

Na počátku první části (1,5) hlásal autor aggelia (poselství) jako světlo. Nyní v 3,11-18 hlásá toto poselství jako lásku. Na příkladu Kaina (3,15) dokazuje, že nenávist je forma vraždy. Kristus naopak za nás položil svůj život, a tak i my máme být ochotni dát svůj život za své bratry a sestry (3,16). Zvláštní požadavek na majetné křesťany pomáhat “bratru v nouzi” napovídá, že rozkolníci byli bohatší členové komunity a připodobnili se tak světu. V souladu s Jan 14,15.21; 15,12.17 - 1 Jan 3,19-24 zdůrazňuje nezbytnost zachovávání přikázání, zvl. lásky. “Abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám přikázal” - dva základní prvky: víra a život podle ní, v nichž falešní učitelé selhali.

1 Jan 4,1-6 se dovolává zkoušky podle principu “poznáte je po ovoci”: je třeba rozeznat falešné proroky s jejich prohlašováním, že jsou vedeni Duchem svatým. Kdo vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, patří Bohu. Praktičtější princip “Každý, kdo zná Boha, poslouchá nás” slouží k rozlišování ducha pravdy od ducha lži. Můžeme si jen domyslet, že opačná skupina používala stejné polemiky proti autorovi epištoly a jeho následovníkům. Podle nich on měl ducha lži.

4,7-21 se náhle vrací k tématu vzájemné lásky zvučným zvoláním: “Bůh je láska” (srov. “Bůh je světlo” v 1,5). My jeho lásku známe ne díky naší iniciativě, ale protože Bůh nám projevil lásku jako první (srov. Jan 3,16; Řím 5,8). Jasnost a krása těchto myšlenek nás přivádí k vrcholnému sdělení v 1 Jan 4,12: “Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti.” Autor je praktický, proto nabízí test pravé lásky: Každý kdo tvrdí, že miluje Boha, ale nenávidí své (křesťanské) bratry a sestry, je lhář.

Vzájemnou provázanost janovských motivů dokládá pojednání o víře, lásce a přikázáních v 5,1-5. Již jsme slyšeli, že bezhříšnost a spravedlnost jsou známky těch, kdo byli zplozeni z Boha (3,9-10). Nyní se dovídáme, že každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zplozen z Boha a zvítězí nad světem - vítězství skrze víru. (Všimněme si, že “víra” zde zahrnuje kristologické vyznání.) Řečnicky přesvědčivé, ale významově nejasné je trojí svědectví v 5,6-8: Duch, voda a krev; zdá se že jsou odezvou Jan 19,34, kde krev tekoucí z Kristova probodeného boku se mísí s vodou, znamením Ducha (Jan 7,38-39). Tento důraz na spásné svědectví, založené na prolití krve, pravděpodobně opravuje mylné tvrzení rozkolníků, kteří považovali za hlavní spásný moment Ježíšův křest spojený se sestoupením Ducha. Tento text se později užíval v liturgickém kontextu, což naznačuje, že křest a eucharistie jsou zároveň svědectvím pro víru v Krista. Durhá část 1 Jan vrcholí v 5,9-12: přijetí tohoto božského svědectví přivádí k víře v Božího Syna a k držení (věčného) života.

 

Závěr (5,13-21)

Jako evangelista (Jan 20,31), tak i autor této epištoly na závěr ujasňuje účel svého spisu: “Tohle vám píšu, abyste si byli vědomi, že máte věčný život, protože věříte ve jméno Božího Syna” (1 Jan 5,13). K tomu připojuje výzvu k modlitbě, aby i hříšníci obdrželi tento život, neboť taková modlitba bude vyslyšena. Je tu však důležitá výjimka: Autor nevyzývá k modlitbě za ty, kteří spáchali “smrtelný hřích”, zřejmě hřích připojení se k rozkolníkům, což je forma apostase.

Trojím slavnostním “víme” (5,18-20) se autor vrací k dualistickému pohledu, kde Bůh a všichni, kdo jsou z něho zplozeni, jsou v protikladu ke Zlému a světu, který je v jeho moci. Zárukou znalosti Boha a pravdy je vyznání, že Boží Syn přišel. Věta “On je pravý Bůh a věčný Život” (5,20) pravděpodobně mluví o Ježíši. 1 Jan tak končí stejně jako evangelium (Jan 20,28) jasným prohlášením Kristova božství. Závěrečné zvolání “Děti, chraňte se model!” (5,21) varuje před rozkolníky, neboť jejich falešná kristologie je formou modloslužby.

Autor

Tradičně se mělo za to, že čtvrté evangelium a tři epištoly napsal tentýž autor. Podobnosti jsou četné. Avšak nelze přehlédnout ani významné rozdíly, např.:

  1. Prolog 1 Jan si nevšímá vtělení osobního Slova (narozdíl od prologu Jan); svědčí o slovu (poselství) života, které viděl, slyšel a dotýkal se ho - tj. Ježíšův pozemský život.
  2. 1 Jan připisuje Bohu ty charakteristiky, které evangelium připisuje Ježíši, např. Bůh je světlo - 1,5 (srov. Jan 8,12; 9,5); Bůh dává přikázání milovat se navzájem v 1 Jan 4,21 a 2 Jan (srov. Jan 13,34).
  3. Listy nezdůrazňují Ducha jako osobu a evangelní termín Paraklétos nikdy neužívají pro Ducha sv. (v 1 Jan 2,1 je Paraklétem čili advokátem Kristus). Dále se tu varuje, že každý duch není Duch Pravdy nebo Duch Boží, takže je třeba duchy rozlišovat (4,1.6).
  4. Finální eschatologie je v 1 Jan silnější než v evangeliu, v němž převládá eschatologie přítomnostní. Více se zdůrazňuje parusie jako motiv pro odpovědnost v křesťanském životě (1 Jan 2,28-3,3).
  5. Zvláště ve slovní zásobě je 1 Jan bližší jazyku svitků od Mrtvého moře než Janovo evangelium.

Tyto rozdíly napovídají, že evangelium a epištoly ztěží mohl napsat jeden člověk. Někteří biblisté dokonce rozlišují mezi autory až čtyři různé osoby janovské školy: milovaný učedník (pramen tradice), evangelista, který sepsal jádro evangelia, presbyter, který napsal epištoly, a redaktor evangelia.

 

Doba a příležitost k sepsání

1 Jan znal Polykarp a Justin, existoval tedy jistě před r. 150. O kolik let dříve vznikl a jaký vztah má k 2-3 Jan? Velká část biblistů je přesvědčena, že epištoly vznikly až po sepsání evangelia. R.E. Brown datuje 1-2 Jan asi deset let po sepsání jádra evangelia (tj. kolem r. 90), ale před jeho konečnou redakcí (ke které došlo asi současně s 3 Jan, tedy po r. 100). Čím se liší 1 a 2 Jan od evangelia? V epištolách již chybí problém “židů” jako protivníků. Pozornost se zcela zaměřuje na svůdce, kteří se odloučili od komunity a ukázali tak nedostatek lásky k svým dřívějším bratřím a sestrám. Tito “antikristi” zřejmě sváděli příslušníky janovské komunity ve více otázkách:

(a) Víra. Svůdci popírali plný význam Ježíše jako Mesiáše, Božího Syna (2,22-23). Protože původně patřili k janovským křesťanům, kteří znali rozvinutou nauku o Ježíši jako Božím synu, popírali asi důležitost Ježíšova lidského života; neuznávali, že byl Mesiášem přišlým v těle (4,3). Pravděpodobně se domnívali, že spása nastala pouhým příchodem Božího Syna na tento svět; Ježíšova dějinná činnost tak prý nemá spásný ani příkladný účinek. Zdá se, že zvláště popírali Ježíšovu krvavou smrt jako skutek lásky a smíření, neboť autor tento motiv zvlášť zdůrazňuje (1,7; 2,2; 4,10; 5,6).

(b) Morálka. Chlubili se, že žijí ve společenství s Bohem a znají Boha, zatímco ve skutečnosti žili v temnotě a nedodržovali přikázání (1,6; 2,4). Dokonce snad nechtěli uznat, že hřeší (1,8.10; 3,4-6). Tento mravní postoj mohl být důsledkem jejich kristologie - nepřipisovali význam tomu, co Boží Syn konal po svém vtělení, a tak ani tomu, jak sami žili poté, co se stali Božími dětmi skrze víru. Autor tvrdí, že pravé Boží děti se varují hříchu (3,9-10; 5,18) tím, že jednají spravedlivě a zachovávají přikázání, zvl. přikázání lásky ke svým bližním - křesťanům (3,11.23; 2 Jan 5). Boží děti musí kráčet v čistotě a lásce stejně jako Ježíš, Boží Syn (1 Jan 2,6; 3,3.7; 4,10-11).

(c) Duch. Svůdci asi také prohlašovali, že jsou učitelé a proroci vedení Duchem. Autor zpochybňuje potřebu takových učitelů (2,27) a varuje před falešnými proroky: “Každému duchu nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha” (4,1). Existuje Duch lži, který vede antikristy, a Duch Pravdy, který vede autora listu a jeho křesťany (4,5-6).

Souhrnně řečeno: Svůdci byli původně janovští křesťané, kteří bludně přeháněli některé prvky čtvrtého evangelia.

 

Literární druh a struktura

1 Jan nemá formální charakter listu. Je to psané povzbuzení (exhortace), které vykládá hlavní témata čtvrtého evangelia ve světle propagandy svůdců, jež se těšila jisté pozornosti a získávala si příznivce. Dílo pravděpodobně bylo rozšířeno ve středisku janovských křesťanů (Efesu?), v němž vzniklo evangelium a v němž žil autor.

Struktura není jasná. Autor se opakuje, poukazuje na to, co již řekl i na to, co čem ještě bude psát. Proti Bultmannově teorii o dřívějším prameni epištoly (sepsaném v poetických dvojverších) většina zastává názor, že dílo je jednotné. Zastánci názoru, že epištola interpretuje evangelium, jsou pro dvojdílné členění listu, které by odpovídalo dvoudílnosti evangelia. Sobě odpovídající části: Prology (1 Jan 1,1-4; Jan 1,1-18); závěr (5,13-21; Jan 20,30-31). Hlavní části jsou uvedeny sdělením “Toto je poselství” (aggelia; “evangelium) v 1,5 a 3,11. První část (1,5-3,10) sděluje obsah evangelia slovy “Bůh je světlo” a zdůrazňuje povinnost kráčet v tomto světle. Druhá část (3,11-5,12) shrnuje evangelium do slov “Máme se navzájem milovat” a vyzdvihuje Ježíše jako příklad bratrské lásky pro všechny křesťany.

 

 

DRUHÝ LIST SV. JANA

 

Doba: Asi ve stejné době jako 1 Jan, tj. kolem r. 100 po Kr.

Adresáti: Křesťané janovské komunity ohrožení příchodem schizmatických misionářů.

Autenticita: Autor patří k janovské tradici, napsal ještě 3 Jan a pravděpodobně i 1 Jan.

O jednotě a neporušenosti se vážně nepochybuje.

 

Formální rozdělení:

  1. Úvodní formule: 1-3
  2. Hlavní část: 4-12

4: Vyjádření radosti (přechod k tématu)

5-12: Poselství

  1. Závěrečná formule: 13

 

Okolnosti

Druhý a třetí list Janův je příkladem krátkého antického dopisu, omezeného rozsahem jednoho papyrového listu.

Autor 2 a 3 Jan se nazývá “presbyter”. V obsahu jsou si blízké 1 a 2 Jan, zvl. 2 Jan 5-7 zdůrazňuje přikázání vzájemné lásky (srov. 1 Jan 2,7-8) a odsouzení svůdců, kteří odešli do světa jako antikrist, popírající, že Ježíš Kristus přišel v těle (srov. 1 Jan 2,18-19; 4,1-2).

2 Jan byl poslán janovské komunitě vzdálené od hlavního střediska. Rozkol tam ještě nedošel, ale svůdci jsou již na cestě (2 Jan 10-11). Presbyter poučuje komunitu (Vyvolenou paní a její děti), aby nepouštěla falešné učitele “do domu” (domácí církev). Přicházení poslů jak od presbytera tak od svůdců muselo vzdálenou janovskou komunitu mást. Jak měli poznat, kdo stojí na straně pravdy, dokud jim nedovolí mluvit? A když dovolí, dojde ke zkáze!

 

Obsah a poselství

Úvodní formule (vv. 1-3). Autor a adresáti viz výše. Obvyklý křesťanský pozdrav “milost, slitování a pokoj” (v. 3) je janovsky doplněn o “pravdu a lásku”.

Vyjádření radosti (přechod k tématu) (v. 4). Veršem si autor chce získat pozornost posluchačů (captatio benevolentiae) a zmínkou o Otcově přikázání připravuje téma hlavní části (v. 5).

Poselství (vv. 5-12). Vedle opakovaných témat (vv. 5-6: přikázání lásky; v. 7: Ježíš přišel v těle) je tu varování před přicházejícími falešnými učiteli, představenými rovněž již v 1 Jan. Křesťané se před nimi mají mít na pozoru (v. 8) a nepřijímat do “domu (církve)” ty, kdo přinášejí jinou nauku (vv. 10-11). Protivníci jsou ve v. 9 popisováni jako “progresívní” (doslova “Kdo jde dál [ho proagón] a nezůstává v Kristově učení”). Tomu odpovídá tvrzení v 1 a 2 Jan, že jeho kristologie a morálka představuje to, co bylo od počátku. Rozdíl v nauce je rozhodující (v. 9): Kdo má špatné učení, nemá Boha!

Závěr (v. 12) má osobní tón: omluva za krátkost listu (rovněž 3 Jan 13-14). “Dokonalá radost” připomíná 1 Jan 1,4, odkud je zřejmé, že tato radost pramení z koinónie křesťanů mezi sebou navzájem a s Bohem a Ježíšem Kristem.

Závěrečná formule (v. 13). Autor neposílá jen pozdrav svůj osobní, nýbrž sesterské církve; list tedy není osobní směrnicí, ale zastupuje veškerou autoritu duchovní tradice, která je v 1 Jan 1,1-4 vyjádřena jako plurálem “my”.

 

Autor - presbyter

Kdo je autorem 2 Jan, když sám sebe označuje “presbyteros”? Píše autoritativně ke křesťanům jiné církevní obce a při své plánované osobní návštěvě jim chce říci víc. V 3 Jan vysílá misionáře a žádá Gaia, aby je přijal, navzdory Diotrefově nevoli. Z toho plyne, že “presbyter” je ve veliké vážnosti, nemá však soudní autoritu. Je-li autorem 1 Jan, pak patří mezi garanty tradice uchovávané “od počátku”. Jak se tyto poznatky slučují s informacemi, které máme o presbyterech jinde v NZ? Je doloženo nejméně pět různých aplikací označení “presbyter”:

  1. Starší vážený muž; tento výklad svědčí pro názor, že autorem byl milovaný učedník, který podle tradice zemřel v pokročilém věku (Jan 21,22-23). Avšak 1. os. plurálu v Jan 21,24 se jasně odlišuje od milovaného učedníka a “presbyter” náleží k janovské skupině (“my”), pokud napsal 1 Jan.
  2. Nositelé autority v církvi (mnozí z nich se také označovali jako episkopos), kteří byli zodpovědní za správu místních církví koncem 1. stol. (srov. Sk 20,17; Jak 5,14; 1 Petr 5,1; 1 Tim 5,17; Tit 1,5; 1 Clem 44,5). Janovské spisy však nemluví o církevní struktuře s presbytery.
  3. Jeden ze Dvanácti apoštolů, jak dosvědčuje Petr, když sám sebe označuje “sympresbyteros” (1 Petr 5,1). Papiáš (EH 3.39.4) nazývá presbytery Filipa, Tomáše, Jakuba, Jana a Matouše. Avšak v obou případech víme podle jmen, nikoli podle titulů, že se jedná o apoštoly.
  4. Ježíšův průvodce, který nepatřil ke Dvanácti; i pro to máme svědectví u Papiáše: když jmenoval Dvanáct apoštolů, mluví o Aristionovi a presbyterovi Janovi, učedníku Páně, který mluvil s autoritou.
  5. Učedník Ježíšových učedníků, tedy osobnost z druhé generace, která předávala tradici převzatou od první generace. Irenej (AH 4.27.1) píše: “Slyšel jsem to od jistého presbytera, který to slyšel od těch, kdo viděli apoštoly, a od těch, které učili.

Na základě výše uvedené teorie o vzniku janovských spisů (janovská škola předávala tradici a nauku milovaného učedníka) milovaný učedník by spadal do kategorie (d), ať již byl znám pod jménem “presbyter” či ne, zatímco evangelista, autor epištol a redaktor evangelia by patřili do kategorie (e). Poslední kategorie tedy nejlépe odpovídá označení “presbyteros” v 2 a 3 Jan.

 

 

TŘETÍ LIST SV. JANA

 

Doba: Pravděpodobně po 1 a 2 Jan, neboť odráží snahy řešit situaci, nastalou v těchto listech. 3 Jan snad odpovídá okolnostem v Jan 21, tudíž byl sepsán krátce po r. 100 po Kr.

Adresáti: Gaius, křesťan z janovské komunity v přátelském vztahu k presbyterovi, neboť Diotrefes, který je v čele (sousední komunity), je ve vztahu nepřátelském.

Autenticita: Autor patří k janovské tradici, napsal 2 Jan a pravděpodobně také 1 Jan.

O jednotě a neporušenosti se vážně nepochybuje.

 

Formální rozdělení:

  1. Úvodní formule: 1-2
  2. Hlavní část: 3-14

3-4: Vyjádření radosti (přechod k tématu)

5-14: Poselství

C. Závěrečná formule: 15.

 

Nejkratší spis NZ se podobá 2 Jan formou, stylem, autorstvím a délkou, avšak liší se od 1 a 2 Jan obsahem. Nekritizuje se tu mravní indiference ani kristologické omyly. Jedná se pouze o složité církevní vztahy, především rivalita mezi nositeli autority. Tato situace se však nesnadno rekonstruuje.

Okolnosti sepsání listu lze shrnout asi takto: V jedné komunitě nějaký Diotrefes s vůdčími sklony se rozhodl nerespektovat putující misionáře, včetně těch, které poslal presbyteros. Protože odmítl poskytnout jim pohostinství, napsal presbyter 3 Jan Gaiovi, asi bohatému křesťanu sousední komunity. Gaius misionáře dočasně přijal, ale presbyter jej prosí o větší odpovědnost za zajištění misionářů, včetně dobře známého Demetria, který brzy přijde.

 

Obsah a poselství

Úvodní formule (vv. 1-2). Uvedení autora a adresáta (v. 1) je nejkratší v celém NZ a velice připomíná způsob psaní světských dopisů. Stejně tak i přání zdraví (v. 2). Presbyter však rozšiřuje přání na duchovní zdar - spojení těla a duše (srov. Mt 10,28). Gaius se zřetelně těší velké presbyterově přízni.

Vyjádření radosti (přechod k tématu) (vv. 3-4). Projev radosti, že Gaius kráčí v pravdě, je víc než konvence. Je totiž zřejmé, že presbyter se staví na stranu Gaia proti Diotrefovi (srov. v. 9). Svědectví o Gaiovi obdržel presbyter od “bratří”. Na základě vv. 5-6 je zřejmé, že presbyter udržuje styky se skupinou putujících misionářů, kteří mu zároveň podávají zprávy o situaci v církevních obcích.

Poselství (vv. 5-14). “Bratři” (vv. 5-6), u nichž má Gaius pověst dobrého hostitele, přicházejí od presbytera do komunity, v níž žije Gaius a žádají ho o pomoc. Naskýtá se tu obraz tehdejších kazatelů Krista, kteří se pro “jméno” vydali na cestu. Důsledně nepřijímají pomoc od pohanů (v. 7) a jsou tak zcela závislí na velkorysé pomoci místních křesťanů (v. 8), kteří se tak stávají “spolupracovníky v pravdě” Na základě dosavadních informací bychom si mysleli, že Gaius je jedním z nejbohatších křesťanů té komunity nebo jejím formálním či neformálním vůdcem. Ve vv. 9-10 se však situace komplikuje. Diotrefes, který “je rád první” (filopróteuón) v církevní obci, nerespektuje presbytera a nedbal jeho dopisu. Navíc o něm rozšiřuje nepravdivé zprávy, odmítá přijímat “bratry” (tj. misionáře vyslané presbyterem), brání v tom těm, kteří je přijímat chtějí a vylučuje je z komunity! Tím zjevně odmítá autoritu presbytera. Protože presbyteros nezasáhne radikálně, ale mírně, aby nenapodoboval zlo (v. 11), zdá se, že nemá potřebnou autoritu ani praktickou moc proti Diotrefovi zasáhnou.Raději Gaiovi doporučuje Demetria (v. 12), asi misionáře, pro něhož tento list slouží jako doporučující listina.

Podobně jako v 2 Jan 12 uzavírá presbyter hlavní část listu omluvou za stručnost a vyslovuje naději, že brzy Gaia uvidí (vv. 13-14).

Závěrečná formule (v. 15). “Milovaní (přátelé)” je presbyterova komunita, která posílá pozdravy Gaiovi a všem milovaným kolem něho, “každému jmenovitě”.

 

Rozbor situace

Neznáme všechny důvody nepřátelství mezi presbyterem a Diotrefem. R.E. Brown vyslovuje domněnku, že 3 Jan je nejpochopitelnější, když předpokládáme, že obě osoby se stavěly proti rozkolným misionářům. Napsal-li presbyter 1 Jan, pak byl toho názoru, že není třeba lidských učitelů. Ti, kteří přijali pomazání Duchem, se automaticky naučili, co je pravdivé, a mohou sami rozlišovat duchy, aby odhalili falešné proroky (1 Jan 2,27; 4,1-6). Diotrefes si možná myslel, že toto kritérium je příliš nejisté, neboť rozkolníci si připisovali pravého ducha a prostí lidé nedokázali rozeznat, kdo mluví pravdu. Inspirován praxí jiných církevních komunit (např. Tit 1,5-16; 1 Tim 4) Diotrefes zřejmě rozhodl, že je třeba lidských učitelů a administrativní autority, která by zabránila falešným učitelům kazit dobré komunity. Sám se této role ujal ve své komunitě. Zabraňoval však v přístupu všem misionářům včetně presbyterových. V presbyterových očích Diotrefes arogantně přehlížel princip, že Ježíš sám je dobrý pastýř a všichni ostatní lidští pastýři jsou zloději a lupiči (Jan 10). V Diotrefových očích naopak byl presbyter naivní a nepraktický. Diotrefův přístup nakonec zřejmě převládl a zachránil janovské dědictví pro další křesťanství, jak dosvědčuje Jan 21, kde Ježíš dává Petrovi pravomoc nad ovcemi. Tak se upřesňují Ježíšova slova o dobrém pastýři v Jan 10.