Doba: pravděpodobně r. 80-90.

Autor podle tradice (2. stol.): Celník Matouš, jeden ze Dvanácti, napsal evangelium nebo sbírky Pánových výroků v aramejštině. Někteří toto svědectví interpretují tak, že Matouš napsal nedochované dílo, které mohlo být jedním z pramenů dnešního evangelia.

Autor podle textu evangelia: Řecky mluvící, znal rovněž aramejštinu či hebrejštinu nebo obojí. Nebyl očitým svědkem Ježíšova pozemského působení; evangelium sepsal na základě Markova evangelia, Ježíšových výroků (Q) a dalších tradic - ústních či sepsaných, které měl k dispozici. Pravděpodobně byl židokřesťan.

Jednota a neporušenost: Vážně se neuvažuje o více autorech či o dodatcích k původnímu dílu.

Struktura:

1,1– 2,23: Prolog: Ježíš je Mesiáš: jeho původ a dětství

3,1-7,29: První část: Hlásání nebeského království

1. Narativní část: Činnost Jana Křtitele, Ježíšův křest, pokušení, začátek činnosti v Galileji (3,1– 4,25)
2. Horská řeč (5,1– 7,29)

8,1– 10,42: Druhá část: Ježíšova činnost a misie učedníků v Galileji

1. Narativní perikopy s krátkými dialogy: Devět (deset) zázraků - uzdravování, utišení bouře, exorcismus (8,1– 9,38)
2. Misijní řeč (k učedníkům) (10,1-42)

11,1– 13,52: Třetí část: Otázky na Ježíše a opozice vůči němu

1. Narativní rámec pro vyučování a dialogy: Ježíš a Jan Křtitel, běda nevěřícím městům, Ježíš děkuje za zjevení, spory o šabat a Ježíšova moc, Ježíšova rodina (11,1– 12,50)
2. Řeč v podobenstvích (13,1-52)

13,53– 18,35: Čtvrtá část: Kristologie a eklesiologie

1. Narativní perikopy s dialogy: Ježíš je odmítnut v Nazaretě, nasycení 5 000 a perikopa o kráčení po jezeře, spory s farizeji, uzdravování, nasycení 4 000, Petrovo vyznání, první předpověď utrpení, proměnění na hoře, druhá předpověď utrpení (13,53– 17,27)
2. Řeč o životě v komunitě církve (18,1-35)

19,1– 25,46: Pátá část: Cesta do Jerusaléma a Ježíšova činnost v Jerusalémě

1. Narativní perikopy s mnoha dialogy: Ježíšovo učení, podobenství o soudu, třetí předpověď utrpení, vstup do Jerusaléma, vyčištění chrámu, spory s představiteli židovského náboženství (19,1– 23,39)
2. Eschatologická řeč (24,1– 25,46)

26,1– 28,20: Climax: Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení

1. Spiknutí proti Ježíši, poslední večeře (26,1-29)
2. Zatčení Ježíše, židovský a římský proces, ukřižování, smrt (26,30– 27,56)
3. Pohřeb, střežení hrobu, otevřený hrob, uplacení stráže, zjevení Zmrtvýchvstalého (27,57– 28,20)

Již od křesťanského starověku bylo za hlavní strukturní prvky považováno pět řečí, které dávají evangeliu didaktický charakter. Řeči rozvíjejí tématiku ohlášenou v 4,23-25: „ Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium o království…“ .

Pět řečí považoval snad sám autor evangelia za důležité orientační body ve struktuře evangelia, neboť je opatřil stereotypními formulemi: Horská řeč (5,3– 7,27) začíná slavnostním uvedením Ježíše jako učitele uprostřed svých učedníků (5,1-2) a končí formulí: „ Když Ježíš skončil tyto řeči…“ (7,28-29). Misijní řeč (10,5-42) začíná uvedením Dvanácti (10,1-4) a končí opět: „ Když Ježíš skončil toto poučování svých dvanácti učedníků…“ (11,1). Řeč v podobenstvích (13,3-52) je uvedena scénou Ježíše na lodi a zástupů shromážděných kolem něho (13,1-2) a končí slovy: „ Když Ježíš skončil tato podobenství… (13,53). Řeč o životě v komunitě církve (18,1-35) je uvedena jako rozhovor s učedníky a končí: „ Když Ježíš skončil tyto řeči…“ (19,1). Eschatologická řeč (24,4– 25,46) je uvedena dvakrát: rozhovorem (24,1-2) a otázkou učedníků (24,3). Uzavřena je slovy: „ Když Ježíš skončil všechny ty řeči…“ , která naznačují, že je to řeč poslední.

Z méně osvědčených rozdělení si uveďme ještě: a) podle geografického plánu (Betlém a Egypt, Galilea, Judsko a Jerusalém, návrat do Galileje); b) tři části oddělené dvěma stereotypními obraty: „ Od té doby začal Ježíš…“ (4,17; 16,21).

Prolog: Ježíš je Mesiáš; jeho původ a dětství (1,1– 2,23)

Úvodní slova biblos geneseós (1,1) lze vyložit různými způsoby. Co měl autor na mysli? a) „ rodokmen“ Ježíše Krista ve smyslu hebrej. séfer tól^edót (Gn 5,1;…); zde lze namítnout, že v Gn následuje seznam potomků, a ne předků. b) „ genesis“ ve významu „ původ“ . Potom by 1,1 jakožto „ historie původu“ byl nadpisem k celé první kapitole (= Ježíšovo početí a zrození), podle některých i k druhé nebo dokonce i k 3,1– 4,16 (tj. ke všemu, co předchází Ježíšovu hlásání). c) Nápadná je shoda s řeckým označením první knihy bible. Chtěl Matouš nahradit Markův nadpis proto, aby ukázal, že v Ježíši se naplňují israelské dějiny (tj. „ kniha Genesis, jak se naplnila skrze Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova“ )? d) Lze přijmout i mnohoznačnost slova genesis a tvrdit, že 1,1 uvádí Ježíšův rodokmen, početí, narození a počátek Ježíšova života, ale také celkový pohled na Ježíšův život jako nové stvoření, větší než první.

1. Kdo je Ježíš a jak byl počat? (1,1-25)

Ježíšův rodokmen (1,2-17). Nevíme, jakou symboliku autor vložil do vzorce 3x14 generací. Jako by Bůh příchod Mesiáše připravil s matematickou přesností. Zvlášť nápadným prvkem rodokmenu jsou čtyři ženy: Tamar (Gn 38), Rahab (Joz 2), Rut (Rut 3) a Uriášova manželka Batšeba (2,Sam 11). Mají svým zvláštním osudem připravit úlohu Panny Marie a nové poslání křesťanských komunit? První tři ženy byly neisraelského původu a poslední byla provdána za neisraelce. Tento jejich rys je znamením, že i nežidé přijmou Mesiáše, což bylo aktuální právě ve smíšené matoušovské komunitě. tyto ženy dále neuzavřely manželství za řádných podmínek a staly se tak mimořádným způsobem Božími nástroji pro pokračování mesiášské linie. Staly se tak nedokonalým předobrazem neobvyklého početí Mariina. Teologicky rodokmen obohacuje Ježíšův život o celé rozpětí israelských dějin: patriarchy (prvních 14), krále (druhých čtrnáct) a dokonce neznámé osoby (snad poexilní kněžská linie?; třetí čtrnáctka). Matouš tak dramaticky dějinně rozvinul v NZ častý motiv Abrahama a Davida (srov. Gal 3,16; Řím 1,3).

Ježíšovo početí (1,18-25). Narušení pravidelného schématu rodokmenu v 1,16 připravuje cestu mimořádnému Ježíšovu početí. Podobně jako v Lk 1, ale jasněji, Maria počne dítě z Ducha svatého - panenské početí (Duch svatý zde neplní roli „ snoubence“ , neboť předložka ek („ z“ ) je v rodokmenu vyhrazena pro ženy (vv. 3.5.6). Nový tvůrčí akt Boží dává Mesiáši život takovým způsobem, který jej staví do jedinečného vztahu k Bohu. Ježíš je zároveň královským synem Davidovým: Josef ho přijímá za svého syna, když bere Marii k sobě do domu a dává Ježíši jméno. Naplňuje tak Boží plán („ spravedlivý“ 1,19), který začal, když Abrahám zplodil Izáka. Tato první kapitola čtenářům říká, kdo Ježíš je (Mesiáš, jedinečným způsobem počatý z Ducha svatého, Emmanuel - „ Bůh s námi“ ) a jak k tomu došlo.

2. Kde se Ježíš narodil a odkud přichází (2,1-23)

Čtyři perikopy (s předchozí pět) uspořádány střídavě:

Mágové jsou pohané vedení hvězdou (zjevení v přírodě těm, kdo nemají Písmo). Titul „ židovský král“ (2,2) opět zazní po Ježíšově smrti (27,54), kdy pohané opět poznají, kým opravdu je. Ti kdo čtou Písmo mu neuvěří. Herodes, „ celý Jerusalém“ , velekněží, učitelé Zákona (2,3-4)´svým zděšením a usilováním Ježíši o život (2,20 „ oni“ ) anticipují Piláta, „ všechen lid“ , velekněze a starší v pašijích. V obou případech Bůh maří jejich plány: útěkem do Egypta a vzkříšením.

Nápadná je také podobnost s Mojžíšovým životem: zlý vládce (farao/Herodes) dá zabít všechny chlapce a jen jeden se zachrání, aby vysvobodil svůj lid. Podle židovských legend získal farao informace od mudrců (mágů). Když Mojžíš vedl lid Zajordánskem, pozval Balak Balaama (u Filóna je označen jako magos) z Východu, aby zlořečil. On však místo toho vidí hvězdu davidovského krále (Nm 22– 24). Tak je Ježíšův osud předznamenán v Tóře.

1. část: Hlásání nebeského království (3,1– 7,29)

1. Narativní část (3,1– 4,25)

Kázání Jana Křtitele (3,1-12) ve v. 2 je shodné s obsahem Ježíšova kázání (4,17) i Ježíšových učedníků (10,7): „ Přiblížilo se nebeské království“ . Mt připojuje k Janovu kázání z Q: odsouzení saduceů a farizeů a hrozbu zničení (3,7-12). Tak je snadno pochopitelné, že Jana Křtitele odmítnou (21,26).

Pokušení na poušti (4,1-11) z pramene Q. Třikrát se snaží Pokušitel zvrátit hlásání Božího království, aby se stalo královstvím podle světských měřítek. Pokušení mají paralely v Ježíšově veřejné činnosti: a) Proti pokušení opatřit si chleba pro vlastní potřebu (4,3) Ježíš rozmnoží chleby jen pro druhé (14,13-21; 15,32-38). b) Proti ďábelské nabídce pozemského království (4,8-9) Ježíš obdrží všechnu moc na nebi a na zemi (28,18), ale ne tak že by ji hledal a usiloval o ni, nýbrž ji obdrží od Boha. Všechny Ježíšovy odpovědi jsou z Dt 6– 8 (navozují tedy vzpomínku na čtyřicetiletý pobyt Božího lidu na poušti a jeho vzpouru proti Božímu plánu stížnostmi a falešným kultem). Ježíš se projevuje jako Boží Syn, který zcela slouží Boží vůli (4,10-11). Nato ho Satan opouští.

2. Horská řeč (5,1– 7,29)

Je to nejdelší Matoušova kompozice, spojuje materiál z Q a látku z vlastních pramenů. Struktura je koncentrická (viz následující stránka). Ježíš učí s mocí, ne jako pouhý učitel morálky. Mluví k učedníkům na hoře (5,1-2) jako nositel novozákonního zjevení (paralela k Mojžíšovi).

Osm (devět) blahoslavenství (5,3-12) staví Ježíš před Desatero. Narozdíl od 4 blahoslavenství Lukášových (6,20-23), formulovaných konkrétněji, Mt je spiritualizoval („ chudí v duchu“ ; „ hladovějící a žíznící po spravedlnosti“ atd.) připojil další 4 duchovní blahoslavenství (tiší, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje). V matoušovské komunitě zřejmě nebyli křesťané fyzicky chudí či hladoví. Matouš rozšířením významu ukázal, že Ježíšova slova patří i jim, že i oni mohou mít účast na Božím království. Blahoslavenství jsou určena učedníkům, kteří mají být solí země a světlem světa (5,13-16).

Etika nového Zákonodárce (5,17-48) má význam nejen pro svůj obsah, ale také pro kristologii, kterou předpokládá. Ježíš hlásá Boží požadavky ne skrze odstranění Zákona, nýbrž žádá jeho prohloubení a poukazuje na motivaci - proč byl Zákon dán: „ buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (5,48).

Ježíšovo učení má zde formu 6 antitezí: a) „ Nezabiješ“ a o hněvu (5,21-26); b) „ Nezcizoložíš“ a žádostivost (5,27-30); c) o rozvodu (5,31-32); d) o přísaze (5,33-37); e) neodporovat zlému (5,38-42); f) o lásce k nepřátelům (5,43-48), které jsou polemického charakteru. Ježíšova spravedlnost je větší než spravedlnost zákoníků a farizeů (5,20). Ježíš se odvažuje výslovně opravit to, řekl Bůh skrze Mojžíše: zakazuje to, co i Zákon dovoluje (rozluka - k formuli parektos logou porneias viz Mt 19,9; přísaha), a mění ustanovení Zákona k opačnému (ne odveta; místo tzv. ius talionis [Dt 19,21] velkorysost; místo nenávisti k nepřátelům [Dt 7,2] láska). Ježíš mluví mnohem sebevědoměji než jakýkoli rabín 1 stol.: má větší autoritu než Mojžíš a vydává zákony s jistotou, jak to činil Bůh na Sinaji.

Ježíš mění pojetí skutků zbožnosti: almužnu, modlitbu a půst (6,1-18). Není proti zbožnosti, ale varuje před ostentativním prováděním (srov. 23,1-27). Modlitba Páně (Q) obsahuje prvky synagogální modlitby (např. uctivé oslovení „ Otče náš, jenž jsi na nebesích“ ) a vykazuje evangelistovu zálibu v řádu, neboť je uspořádána do šesti proseb: 1.-3. třemi způsoby se prosí, aby Bůh definitivně zřídil své království (srov. Marana tha v 1 Kor 16,22; Zj 22,20); 4.-6. obsahuje úděl věřících, který předjímá jejich eschatologickou budoucnost: a) ke království patří nebeská hostina - prosba o chléb; b) ke království dále patří soud - prosba o odpuštění (srov. Mt 25,45); s královstvím je spojen nebezpečný boj se Satanem - prosba o osvobození

Struktura Horské řeči

Situace Reakce posluchačů

Úvod Závěr

5,17-20 Úvod/Závěr hlavní části 7,12

Vztah k bližnímu Vztah k materiál. věcem

Další poučení o životě, který směřuje ke království (6,19– 7,27), jejichž společným jmenovatelem je naprosté odevzdání se Bohu a nezávislost na věcech tohoto světa. Dále „ zlaté pravidlo“ (7,12) a na závěr slova v apokalyptickém tónu: úzká brána a falešní proroci, kteří zneužívají Ježíšovo jméno (pravděpodobně křesťané v matoušovské komunitě). Na závěr podobenství o stavbě domu - obraz správného a špatného naslouchání Ježíšovým slovům (7,24-27).

2. část: Ježíšova činnost a misie učedníků v Galileji (8,1– 10,42)

Tato část obsahuje 9 (10) zázraků rozdělených na skupiny po 3 drobnými dialogy, většinou s tématem „ učedníci“ a „ následování“ . Mt dosud představoval Ježíše jako kazatele a učitele Království (Mesiáš slova), nyní popisuje mocné činy, které Ježíš svým slovem koná.

b) Tři zázraky vyjadřující Ježíšovu autoritu (8,23– 9,8): utišení bouře, vyhnání démonů (Syn Boží), a uzdravení ochrnutého (odpuštění hříchů). Tyto zázraky mají důsledky pro kristologii a pro učednictví:

c) Tři uzdravení (9,18-34): Jairova dcera spolu s krvácející ženou; dva slepí (srov. Mt 20,29-34); němý posedlý (dublet k Mt 12,22-23/Lk 11,14 (Q)?).

2. Misijní řeč (10,1-42)

Narativní úvod a seznam Dvanácti (10,1-4): Narozdíl od Mk jsou zachovány první dvě dvojice bratrů, tak jak byli povoláni. Dvanáct učedníků je zde označeno jako „ apoštolové“ (souvislost s povelikonočním posláním). Další zvláštnosti: první Šimon - naznačení jeho prvenství; Matouš celník. Ježíš již před svou smrtí věděl, že druzí budou pokračovat v hlásání Božího království. Směrnice v této řeči nabývají závažnosti v křesťanské misii po vzkříšení.

a) Instrukce pro misionáře, které končí možností zamítnutí (10,5-15): v matoušovských komunitách snad v prvních okamžicích byli konvertité výlučně z židů („ ztracené ovce z domu israelského“ 10,6) a teprve později se misie rozšířila na pohany („ získávejte mi za učedníky všechny národy“ (28,19). Přísné požadavky na misionáře vykazují menší rozdíly (narozdíl od Mk zde „ ani opánky ani hůl“ 10,10).

10,32-33 je silně kristologické: vztah k Ježíši je podkladem pro nebeský soud. Toto pravidlo se rozšiřuje i na ty, které Ježíš posílá: kdo přijímá je, přijímá Krista, a tak přijímá Boha, který ho poslal (10,40-42). Vyslání učedníků tak umožňuje rozšíření Boží spásy na všechny.

3. část: Otázky na Ježíše a opozice vůči němu (11,1– 13,52)

1. Vyučování a dialogy v narativním rámci (11,1– 12,50)

Ježíš chodí Galileou a navštěvuje „ jejich“ synagógy (11,1.20; 12,9). V tomto narativním rámci najdeme Ježíšovo učení z Mk a Q.

Jan Křtitel a Ježíš (11,2-19). Jan Křtitel se ve vězení dozvěděl o Ježíšových mesiášských činech a dotazuje se. Ježíš odpovídá, že je Mesiášem, kterého předpověděl Izaiáš (Iz 29,18-19; 35,5-6; 61,1), a dále zjevuje úlohu Jana Křtitele (Mt 11,7-15): víc než prorok, andělský posel vyslaný Bohem, aby vedl Israele do zaslíbené země (Ex 23,20) a Eliáš, poslaný připravit Israele pro Boží působení (Mal 3,1.23-24 [4,5-6]). Jan Křtitel naplnil toto proroctví tím, že připravil cestu Ježíši, proto je největším z lidí před příchodem Božího království. Plný příchod Božího království je uveden apokalyptickým bojem a uvěznění a násilná smrt Jana Křtitele je jeho součástí. Ježíš kritizuje „ toto pokolení“ , že nepřijalo ani jeho, ani Jana Křtitele (11,16-19). Z kombinace 11,2 a 11,19 je zřejmé, že Ježíš je jak Mesiáš, tak božská Moudrost, avšak bezbožné pokolení nedokáže rozeznat její skutky.

„ Běda“ nevěřícím městům (11,20-24) poblíž Genezaretského jezera. Ježíš přechází k modelu proroka: Pro nevěru k zázrakům postihne galilejská města horší trest, než kterým hrozil Izaiáš (23,1) a Ezechiel (26– 28) a který postihl Sodomu a Gomoru (Gn 19,24-28). Někteří lidé však uvěřili.

Mt připojuje k materiálu Q vlastní Ježíšovo pozvání obtížených lidí (11,28-30) ve stylu janovském a sapienciálním (srov. Přís 9,3-5; Sir 24,19; 51,23; jan 1,39; 6,44). Jako Bůh v ex 33,14 a Moudrost v Sir 6,23-31, Ježíš zaslibuje odpočinutí těm, kdo na sebe přijmou závazek království; užívá tu nejněžnějších slov, které se z jeho úst dochovala (srov. 2 Kor 10,1).

Další Ježíšovo učení má rámec kontroversí (12,1-50):

a) trhání obilí o šabatu (12,1-8) obsahuje kristologické sdělení: Ježíš si nejen osvojuje Davidova práva, ale jeho přítomnost je víc než chrám a Syn člověka je pánem nad šabatem. b) uzdravení člověka s ochrnulou rukou (12,9-14): Ježíše opravuje postoj farizeů v duchu proroků (Oz 6,6); c) dále uzdravuje mnoho nemocných podle proroka Iz 42,1-4 (12,15-21); kontroverze s farizeji o moci (12,22-37, srov. Mk 3,22-30), vyvolaná uzdravením posedlého - slepého a němého, která vyústí do ostrého odsouzení („ zmijí plemeno“ ; Q); d) na požadavek znamení (12,38-42) odpovídá Ježíš argumentem a fortiori: zde je víc než Jonáš a královna z jihu; e) návrat zlého ducha (12,43-45).

Nyní je již Boží království ohlášeno a zahájeno. Proto učedníci, kteří činí vůli Otce, jsou členy Ježíšovy rodiny (12,46-50).

2. Řeč v podobenstvích (13,1-52)

Tato řeč tvoří střed evangelia a komentuje, proč Ježíš v předchozích kapitolách zavrhl farizeje. Základem je sedm podobenství (z Mk, Q a vlastní látka).

A. 13,1-23: Podobenství o rozsévači (13,3-9) Mk

Podobenství o hořčičném zrnku (13,31-32) Mk+Q

4. část: Kristologie a eklesiologie (13,53– 18,35)

Odmítnutí v Nazaretě (13,53-58) je jedním z důvodů, proč se Ježíš věnuje svým učedníkům, neboť jeho blízcí ho nepřijímají. Ve srovnání s Mk (6,1-6) tu Mt učinil tři nepatrné změny: místo o Ježíši - tesaři mluví o „ synu tesaře“ ; vynechává „ u svých příbuzných“ ; a „ neudělal tam mnoho zázraků“ (místo Mk: „ jenom na několik málo nemocných vložil ruce…“ ).

Po nevěře v Nazaretě následuje vyprávění o smrti Jana Křtitele a Herodovo pověrečné hodnocení Ježíše (14,1-12). Ježíš se před Herodem skrývá na osamělé místo, kde sytí 5 000 mužů a kráčí po jezeře (14,13-33) - obě perikopy Mt vůči Mk zbavuje barvitých detailů. Učedníci místo nepochopení (Mk 6,52) se v Mt Ježíši klanějí jako Božímu Synu. Významná je scéna, kdy Petr kráčí po vodě k Ježíšovi, začíná tonout a Ježíš ho zachrání. Je to první ze třech zvláštních petrovských textů u Mt (14,28-31; srov. 16,16b-19; 17,24-27). Petr zastupuje ostatní apoštoly. Jeho víra v Božího Syna nabývá nové síly z Ježíšovy mocné ruky.

Ježíš s učedníky přistává u Genezaretu a uzdravuje nemocné (14,34-36). Potom diskutuje s farizeji a zákoníky z Jerusaléma (15,1-20) za účasti učedníků i lidu. Obvinění farizeů je silnější než v Mk: Slepí vůdcové, kteří budou vytrženi s kořenem (15,12-14). Místo učedníků (Mk 7,17) se Ježíše ptá Petr (Mt 15,15). Mt vynechává komentář, že Ježíš prohlásil všechny pokrmy za čisté (srov. Mk 7,19b). Dále Ježíš uzdravuje dceru kananejské ženy (15m21-28) v tyrském a sidonském kraji; tato perikopa se v mnoha detailech liší od Mk (např. označení ženy „ kananejská“ - chce podtrhnout vztah k SZ?), Mt snad chtěl být důsledný k Ježíšovu příkazu nechodit k pohanům (10,5-6 a 15,24). Tento zázrak je podobný uzdravení setníkova služebníka (8,5-13). Místo Markova uzdravení hluchoněmého (Mk 7,31-37; vynecháno snad kvůli nebezpečí magického chápání?) Mt zařazuje souhrnnou zprávu o uzdravení mnoha nemocných (15,29-31). Následuje druhé zázračné nasycení 4 000 (15,32-39).

Na tyto zázraky u Mt navazuje nepřátelská diskuse s farizeji a saduceji (16,1-12). Farizeové a saduceové nejsou schopni vyložit již přítomná znamení času (znamení Jonášovo v 16,4 navazuje na 12,38-41). Ježíš dále kritizuje nevěru učedníků a varuje je před kvasem farizeů a saduceů, kteří jsou pokolením zlým a nevěrným (dosl. cizoložným) (srov. 16,4). Toto varování bylo asi ještě aktuální v 80. letech pro Matoušovy čtenáře, ovlivňované učením rabínů. Neshoduje se však s 23,2-3, kde Ježíš učedníky vybízí, aby zachovávali, čemu je zákoníci a farizeové učí, neboť jsou právoplatní nástupci Mojžíšovi.

Ježíšovi učedníci však měli značnou víru, jak je patrno z Petrova vyznání u Caesareje Filipovy a první předpovědi utrpení (16,13-23). Je zde více petrovského materiálu než v Mk 8,27-30. Petr vyznává, že Ježíš je Syn živého Boha - zjevení od Otce z nebe, a ne závěr lidského uvažování („ tělo a krev“ ). Zjevení Ježíšova božského synovství Pavlovi je formulováno téměř stejným jazykem (Gal 1,16). Jestliže tímto zjevením byl Pavel ustanoven za apoštola, pak obdobné zjevení ustanovuje Petra za skálu,na níž chce Ježíš zbudovat svou církev, kterou ani brány pekel (satanská ničivá moc) nepřemohou. Petrovo vyznání vyrůstá ze starozákonního proroctví 2 Sam 7: Davidův potomek bude po něm vládnout a bude Božím synem. Proroctví je odpovědí na Davidovu touhu zbudovat Bohu dům nebo chrám. A tak Ježíšovo zaslíbení, že zbuduje církev na Petrovi, který v něm poznal naplnění tohoto davidovského proroctví, není nelogické. Iz 22,15-25 popisuje ustanovení Eljakima za prvního správce judského krále Chizkijáše: Bůh klade na jeho rameno „ klíč Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře“ (označená slova viz Mt 16,19). Co znamená příslib Petrovy moci svazovat a rozvazovat? a) moc odpouštět hříchy (Jan 20,23)? b) nebo ukládat se závazností nauku? Pak by Petr byl hlavním „ rabínem“ , učitelem (pro toto řešení svědčí předcházející perikopy, zaměřené proti učení farizeů a saduceů, a rovněž 23,13, kde jsou zákoníci a farizeové kritizováni za to, že lidem zavírají nebeské království). Z evangelia je patrné, že tato moc není vymezena úzce, ale má širší uplatnění, např. učit (16,19), exkomunikovat (18,18). Petrovo výjimečné postavení není pro evangelistu důvodem vypustit slova Ježíšova pokárání. Mt je dokonce zostřuje, když v 16,23 vzhledem k Mk rozšiřuje Ježíšova slova: „ Pohoršuješ mě.“

Ježíš poučuje učedníky, že jeho následování vyžaduje i rozhodnutí trpět (16,24-28). Povzbuzením je, že nynější utrpení vede k budoucí slávě. A Ježíš, Syn člověka, má v této slávě klíčové postavení, neboť s sebou přináší království, v němž jeho učedníci budou mít své místo. Rozdíly od Mk 8,34– 9,1: např. v Mt 16,27 Syn člověka přichází se „ svými“ anděly; v 16,28 místo vidění Božího království uvidí ti, kdo tady stojí „ Syna člověka, jak přichází se svým královstvím“ . Narozdíl od Mk 9,1 tu Mt určitě nemá na mysli následující proměnění na hoře, neboť tam andělé nevystupují. Naráží na ukřižování a zmrtvýchvstání, při nichž jsou andělé přítomni? Je tento příchod Syna člověka rozdílný od příchodu Božího království na konci časů?

Proměnění na hoře (17,1-13) má také matoušovské rysy: Ježíšova tvář zářící jako slunce (17,2) připomíná popis Mojžíše v Ex 34,29-35 a podtrhuje podobnost s velkou teofanií sinajskou. Také Petrova úloha je zdůrazněna, neboť on sám chce stavět tři stany. Hlas z oblaku (17,6) opakuje velmi přesně slova s nebe při Ježíšově křtu (3,17: „ To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“ ).

Ve vyprávění o epileptickém chlapci (17,14-21) Mt alespoň o polovinu zkracuje Mk (stejně jako Lk: oba vynechávají z Mk stejné verše: Mk 9,14b-16.20-25a.25c-26.28a.29; což mluví proti teoriím o jejich nezávislém čerpání z Mk). Mt nepopírá, že příčinou chlapcova stavu je démon (17,18), ale zároveň jeho stav diagnostikuje jako epilepsii (17,15). Vysvětlení neschopnosti učedníků uzdravit ho je doplněno z pramene Q o malé víře: víra tak malá jako hořčičné semeno dokáže nemožné - přesunout horu (na níž se událo proměnění). Mt pokračuje druhou předpovědí utrpení (17,22-23). Evangelista ji nevynechal jako dublet, jak má ve zvyku v případě markovských opakování; to svědčí o ustálenosti vzorce tří předpovědí v křesťanské tradici. Následuje třetí petrovská perikopa o (chrámové?) dani (17,24-27). Za Ježíšova života bývalo u židů zvykem platit chrámovou daň. Ex 30,11-16 předepisuje půlšekel. Nevíme však, zda tento příspěvek na chrám byl daní nebo částečně dobrovolným poplatkem horlivějších židů (např. farizeů). Mt však nikde nemluví o chrámu a je dobře možné, že se tu jednalo o daň jednoho denáru pro císaři (22,15-22). Možná se tu do evangelia promítá období po r. 70 po Kr., kdy židé museli odvádět daň ve výši dvou drachem na podporu římského chrámu Jupitera Kapitolského nebo snad sbírka na rabínskou akademii v Jamnii. Ať se jedná o cokoli, Petr tu vystupuje jako prostředník a dává křesťanům poučení, že je třeba varovat se veřejných pohoršení a platit daně dobrovolně jako pokojní občané (Řím 13,6-7; 1 Petr 2,13-16). Jeho úloha je tím významnější, pokud evangelium dává odpověď křesťanům, řešícím tento problém po Petrově smrti.

2. Řeč o životě v komunitě církve (18,1-35)

Tato poněkud neuspořádaná sbírka etických zásad, která Ježíš kdysi předal svým učedníkům, se stala podkladem pro uspořádání života v církvi (jen u Mt Ježíš užívá slova „ církev“ - ekklesia; 16,18; 18,17 (2x)). Mt spojuje eklesiologii s kristologií, neboť apoštolové mají vykládat a učit vše, co jim Ježíš přikázal (28,20). Přestože církev jako struktura má uchovávat Ježíšovu tradici a paměť, Mt poznává nebezpečí, že každá struktura v tomto světě bývá ovlivňována jinými strukturami, které ji obklopují. Tato kapitola má zabezpečit, aby hodnoty světa nenahradily v církvi hodnoty Ježíšovy.

Odsouzení pohoršení a pokušení (18,6-9), jež vedla věřící matoušovské komunity ke hříchu (srov. Pavlovy obce 1 Kor 8,13; 11,19; Řím 14,13).

Podobenství o ztracené ovci (18,10-14) - matoušovská úprava z Q - je také varováním instituci církve, neboť většina světských organizací posuzují svoji úspěšnost podle svého zájmu o většinu (srov. kaifášovský princip - Jan 11,49-50). Ale Ježíš, který přišel zachránit to, co zahynulo (Mt 10,6; 15,24), má jiné hodnoty, vyjádřené v „ nepraktické“ směrnici, vyjadřující jeho eschatologický rozměr, tj. opustit 99 a jít hledat jednu ovci.

Dále je tu látka vlastní tomuto evangeliu: směrnice o nápravě bratra (sestry), o přístupu učedníků do nebe a o častosti odpouštění (18,15-22) jsou určeny pro život církve. Po neúspěšné snaze jednotlivce získat zpět bloudícího je třeba se obrátit na „ církev“ (zde narozdíl od 16,18 ve smyslu místní komunity). Tento proces má předejít předčasnému a příliš častému užívání autority, což je nebezpeční každé struktury. Exkomunikace odsouzeného hříšníka (18,17 „ jako pohan a celník“ ) zní jako definitivní, což je potvrzeno i mocí svazovat a rozvazovat (18,18). Na vyvážení je třeba připomenout, že matoušovská komunita byla smíšená z židů a pohanů a že Ježíšův konečný příkaz byl jít ke pohanům a získávat z nich učedníky (28,19). Ježíš navíc projevil zvláštní zájem o celníka Matouše, kterého povolal mezi své učedníky (9,9; 10,3). Proto o vyloučené křesťany je třeba nadále se starat. To potvrzuje i 18,21-22 o odpuštění bratru (sestře), který „ hřeší“ (stejný výraz se užívá o osobě, která má být napravena v 18,15). Petr ještě jednou jako nositel autority přijímá Ježíšovy instrukce o odpouštění. Při svém legalistickém smýšlení je dost velkorysý - mimo okruh své rodiny málokdo někomu odpustí sedmkrát. Ježíš však odpovídá překvapivě: sedmdesátsedm znamená neomezený počet (srov. Gn 4,24). Křesťanské odpouštění má tedy napodobovat Boží odpouštění, jak názorně ukazuje podobenství o nemilosrdném služebníkovi (18,23-35), jež svolává Boží soud na toho, kdo odpuštění odmítne.

5. část: Cesta do Jerusaléma a Ježíšova činnost v Jerusalémě (19,1– 25,46)

1. Výpravná část s mnoha dialogy (19,1– 23,39)

Ježíš zjevil svůj záměr založit církev a poučil učedníky o tom, jak se v ní mají chovat. Nyní vystupuje do Jerusaléma, kde se mají naplnit jeho předpovědi o smrti a vzkříšení Syna člověka.

Mt 19– 20 je podobné Mk, přidává se tu látka Q a vlastní Mt podobenství. Na cestě do Jerusaléma Ježíš poučuje o chování se v nebeském království. Farizeové Ježíše zkoušejí v otázce rozvodu (19,1-12). Charakteristickým matoušovským rysem je přídavek v 19,9: parektos logou porneias (mimo případ nemorálnosti; srov. Mt 5,32). Co znamená porneia? Toto řecké slovo znamená nemorálnost v širším slova smyslu. Dovolit však rozvod z jakéhokoli důvodu morální nečistoty by popíralo sílu zákazu rozvodu. Někteří tuto výjimku vykládají jako cizoložství a dovolují tak rozvod a nové uzavření manželství nevinné strany, když první partner byl nevěrný. Avšak Mt jasně dosvědčuje pro cizoložství termín moicheia. Tato výjimka se nejpravděpodobněji týká toho, co židé chápali jako pro uzavření manželství zakázané stupně příbuzenství (srov. Sk 15,20; Lev 17– 18; 1 Kor 5,1). Takové manželství pohanů, kteří uvěřili v Krista, mohlo být rozvedeno, jako by nikdy nebylo uzavřeno. Pouze v Mt (19,10-12) najdeme údiv učedníků nad takovou Ježíšovou přísností. Ježíš odpovídá, že je možné být eunuchem (tj. zcela zdrženlivým) kvůli Božímu království. Jak manželství bez možnosti rozvodu, tak celibát jsou eschatologické hodnoty (srov. Iz 56,3-5), které tento svět pokládá za nemožné.

V epizodě o odmítání dětí učedníky (19,13-15) Mt vynechává, že Ježíš se na učedníky rozhněval, a přijetí dětí má atmosféru církve: „ aby na ně vložil ruce a pomodlil se.“ V příběh o bohatém muži (19,16-30) Mt připojuje k přikázáním Dekalogu požadavek lásky k bližnímu (19,19); ale ani tak není nikdo dokonalý, pokud se nevzdá svého majetku a nenásleduje Ježíše. Tento silný eschatologický požadavek znovu udivuje učedníky. Ježíšova odpověď (19,28) obsahuje příslib z Q o vysokém budoucím poslání učedníků: Při obnovení světa (palingenesia) budou sedět na dvanácti trůnech a soudit dvanáct israelských kmenů. Konečná odměna prozrazuje charakter království: nedostanou ji ti první a nejmocnější tohoto světa, nýbrž poslední, kteří kvůli Ježíši všechno opustili (19,29-30). Téma prvních a posledních určuje také podobenství o dělnících na vinici (20,1-16), vlastní látku Mt, které ilustruje Boží svrchovanost a velkorysost, nezávislou na lidském zisku.

Do těchto úvah o konečné odplatě dobře zapadá třetí předpověď utrpení (20,17-19), naznačující význam utrpení pro vítězství. Vede k nepochopení - žádosti o místa v království (20,20-28). Aby Mt neznevážil Zebedeovy syny, přesouvá tuto žádost na jejich matku (rovněž vynechává obtížná symbolická slova o Ježíšově křtu do smrti, srov. Mk 10,38). Pro Syna člověka i učedníky je nezbytné sloužit. Na cestě do Jerusaléma přichází Ježíš k Jerichu a uzdravuje dva slepce (20,29-34). Je to matoušovská varianta uzdravení slepého Bartimaja. Mt záliba pro dvojice je asi dána požadavkem dvou osob pro zákonné svědectví.

Vstup do Jerusaléma (21,1-9) se u Mt vyznačuje přídavkem starozákonní citace Iz 62,11 a Zach 9,9 (Mt 21,4-5) o mírnosti a pokojnosti mesiášského krále. Nelogicky zní kombinace oslice a oslátka (21,7; původně označení jednoho živočicha formou paralelismu), „ na něž“ se Ježíš posadil. Vyčištění chrámu (21,10-17) a prokletí a uschnutí fíkovníku (21,18-22) mění vůči Mk 11,12-25 pořadí. Podle Mt Ježíš vyčistil chrám v den svého vstupu do Jerusaléma (místo následujícího dne podle Mk), a to za vzrušení celého města a lidí, kteří jej považují za toho (tj. očekávaného) proroka (Mt 21,10-11). Spojení prokletí fíkovníku s jeho uschnutím do jednoho okamžiku zvyšuje zázračnost Ježíšova gesta.

K dotazu o Ježíšově autoritě (21,23-27), na nějž Ježíš odpovídá otázkou o Janu Křtiteli, Mt připojuje vlastní podobenství o dvou synech (21,28-32) a jeho aplikaci na židovské představitele s kontrastním závěrem: Celníci a nevěstky, kteří uvěřili Janu Křtiteli, je předejdou do Božího království. Ostrý soud pokračuje v podobenství o zlých vinařích (21,33-46), v němž velekněží a farizeové poznají svoje odsouzení. Boží království jim bude odňato a dáno národu, který ponese jeho ovoce, tj. církvi složené z židů a pohanů, kteří uvěřili v Ježíše. Podobenství o svatební hostině (22,1-14), převzaté z Q a upravené, pokračuje v tématice zavržení představených. Původně samostatné podobenství o muži bez svatebních šatů, připojené na závěr, míří k problémům Matoušovy doby: Do církve vstoupili dobří i špatní. Ti, kdo přijali na začátku toto pozvání, musí počítat ještě s dalším soudem. Nehodné křesťany postihne stejný osud jako ty, jimž původně patřilo království, ale nebyli hodni v něm setrvat (srov. 8,11-12). V žádném z těchto tří podobenství se nemluví o prostém nahrazení Israele církví nebo židů pohany. Matoušovým tématem je nahrazení nedostatečného židovství (zvláště jeho vůdců) komunitou židů a křesťanů, kteří uvěřili v Ježíše a patřičně odpověděli na požadavky jeho království.

Dále Mt sleduje Markovu předlohu - tři záludné otázky: o placení daně císaři 22,15-22), položená farizeji a herodovci; o vzkříšení (22,23-33), položená saduceji; o největším přikázání (22,34-40), položená učitelem Zákona z řad farizeů. U Mk (12,28-34) tento zákoník radostně souhlasí s Ježíšovou odpovědí; to Mt vynechává. Rovněž vynechává citaci židovské modlitby „ Šema“ - zřejmě náznak oddělení komunity od synagógy. Následuje Ježíšova otázka farizeům, zda je Mesiáš synem Davidovým (22,41-46). Mt také zvyšuje Ježíšovu důstojnost poznámkami jako v 22,33: úžas zástupu nad Ježíšovým učením; 22,46: nikdo se mu neodvážil dávat otázky.

Některá „ běda“ se týkají Zákona, ale poslední (23,29-35) ztotožňuje zákoníky a farizeje s vrahy proroků, mudrců a učitelů Zákona. Tuto polemiku ještě vyostřilo Ježíšovo ukřižování. Naplnění slov „ Amen, pravím vám: To všechno padne na toto pokolení“ (23,36) se vidělo v obsazení Jerusaléma a zboření chrámu v r. 70 po Kr. Kapitola končí oslovením Jerusaléma (23,37-39) (Q). Ježíšovi se nepodařilo město přesvědčit. Proto jeho dům (chrám) zpustne a Jerusalém neuvidí Ježíše, dokud neřekne: „ Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.“

2. Eschatologická řeč (24,1– 25,46)

Již v Mk je naznačeno, že přesný termín konce světa není znám. Látka o bdělosti v Mt (24,37-51) zdůrazňuje, že nikdo neví, kdy přijde Syn člověka. Služebník, který nečeká na příchod svého pána, bude vyvržen spolu s pokrytci (24,51). To je varování pro nevěrné křesťany (a zřejmě zvlášť pro pastýře církve), že nebudou souzeni méně přísně než zákoníci a farizeové. Téma bdělosti pokračuje v podobenství o deseti pannách (25,1-13) - pouze v Mt. Motiv soudu vystupuje silně v podobenství o talentech (25,14-30) (Q), které neslibuje jen zaslouženou odměnu, nýbrž zároveň křesťany vybízí k oddané a plodné odpovědi na Boží dar v Ježíši. Řeč končí velkolepou scénou (pouze v Mt): Syn člověka na trůnu soudí ovce a kozly (25,31-46). Protože Syn člověka mluví o Bohu jako o „ svém Otci“ , je to Syn Boží v apokalyptickém kontextu soudu nad celým světem. Kritériem soudu je chování k potřebným lidem na okraji společnosti; je to v Mt poslední Ježíšovo varování učedníků a církve, požadující stupnici hodnot rozdílnou od hodnot zákoníků a farizeů (23. kap.) a od hodnot tohoto světa, který věnuje víc pozornosti bohatým a mocným.

1. Spiknutí proti Ježíši a poslední večeře (26,1-29)

Mt až do konce židovského procesu sleduje předlohu Mk. Mt na počátku zdůrazňuje Ježíšovo předvědění ve slovech jakési čtvrté předpovědi utrpení (26,2).

Jidášova zrada a pomazání Ježíše (26,1-16). Spiknutí proti Ježíši se odehrává v paláci velekněze Kaifáše; připravuje se tak místo pro pozdější židovský proces. Obnos vyplacený Jidášovi (ne pouze slíbený) je upřesněn jako třicet stříbrných, srov. Zach 11,12. Dále se krátce vypráví o přípravě na slavení paschy (26,17-19), na niž přímo navazuje zpráva o poslední večeři (26,20-29). Mt zde ke slovům nad kalichem připojuje „ na odpuštění hříchů“ . Ježíšova smrt je smírnou obětí. V Mt Ježíš výslovně označuje zrádce (u Mk zůstává nejasné). Jidáš je přímo jmenován a také oslovuje Ježíše „ Rabbi“ ; tento titul Ježíš zakazoval používat v 23,7-8.

2. Zatčení Ježíše, židovský a římský proces, ukřižování a smrt (26,30– 27,56)

Getsemane (26,30-56). Mt snaha vyloučit zdvojení perikop vedle k vyloučení Ježíšovy modlitby, aby ho minula ta hodina (Mk 14,35), což je zdvojení Ježíšovy modlitby v přímé řeči, aby Otec od něho odňal kalich. Toto vynechání zároveň vykresluje Ježíše méně zdrceného. Mt také zdůrazňuje trojí Ježíšovu modlitbu tak, že nově formuluje slova druhé modlitby (Mt 26,42; náznak modlitby Páně 6,10). Při zatýkání (26,49-50) Jidáš ještě jednou oslovuje Ježíše „ Rabbi“ ; Ježíš odpovědí naznačuje, že zná Jidášův úmysl. Narozdíl od Mk Mt upřesňuje, že veleknězova služebníka zranil jeden z Ježíšových učedníků; Ježíš takový násilný čin neschvaluje. Otec by mu mohl poslat dvanáct legií andělů, kdyby jej Ježíš poprosil (tj. asi 72 000; 26,53); to je odpověď pro ty, kterým by se zdálo, že Otec Ježíšovu modlitbu o odejmutí kalichu nevyslyšel. Pro Mt typický je důraz na naplnění Písma (26,54.56).

Židovský proces: Ježíš je odsouzen veleradou a posmíván a Petr ho mezitím zapře (26,57– 27,1). Mt výslovně uvádí jméno velekněze Kaifáše a zdůrazňuje nespravedlnost odsouzení, když velerada od začátku hledá lživé svědectví. Nakonec se svědectví dvou svědků neprokáže jako falešné (narozdíl od Mk), takže podle Mt Ježíš skutečně řekl: „ Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět.“ Tento souhlas spolu s přijetím titulu „ Mesiáš, Syn Boží“ je podkladem pro obvinění z rouhání. Ironie Petrova zapření právě v okamžiku, kdy Ježíš vyznává, že je Mesiáš, Syn Boží, je u Mt zvýšena tím, že právě pod tímto titulem Petr vyznává svoji víru v 16,16. Matoušovu smyslu pro řád odpovídá, že Petrovo trojí zapření je vyvoláno třemi různými osobami (v Mk jen dvěma).

Římský proces: Když je Ježíš předán Pilátovi, snaží se Jidáš zabránit prolití nevinné krve; Pilát Ježíše odsuzuje a ten je pak posmíván (27,2-31a). V této části je mnoho vlastní Mt látky. Dějová linie odpovídá Mk: Pilát Ježíše vyslýchá, Barabáš, zásah velekněží a lidu, bičování a vydání k ukřižování a posmívání římskými vojáky. Mt zvláštní látka vyprávění oživuje a dramatizuje odpovědnost za Ježíšovu smrt obrazem „ nevinné krve“ . Mt 27,3-10 přerušuje začatý římský proces příběhem o Jidášovi. Jidáš nechce nést odpovědnost za nevinnou krev (viz Mt 23,34-35; Dt 21,9; 27,25). Ani velekněží ne, a tak za třicet stříbrných koupí hrnčířovo pole (Zach 11,12-13; Jer 19,1-13; 32,9). Jidášova sebevražda oběšením připomíná sebevraždu Achítofela, jediné osoby, která se ve SZ oběsila (2 Sam 17,23). Jako v Mt kapitolách o Ježíšově dětství se děla zjevení ve snech a pohané byli vnímavější na Boží impulsy, zatímco židovští předáci ne, stejně tak zde Pilátova žena dostává ve snu zjevení, že Ježíš je spravedlivý (27,19). Rovněž titul „ židovský král“ zaznívá zde i v Mt 2. Pilát si umývá ruce na znamení, že je nevinen Ježíšovou krví; nakonec pak „ lid“ řekne: „ Jeho krev na nás a na naše děti“ (27,24-25). To není sebeprokletí židovského národa. Je to právní formule pro přijetí odpovědnosti za smrt člověka, považovaného za zločince. Mt již ví, co tento lid ještě nevěděl: že Ježíš je nevinný. On také soudí, že odpovědnost (a potrestání) za smrt tohoto spravedlivého se dovršila na celém židovském lidu později, když Římané zničili Jerusalém a chrám (viz poukaz na „ děti“ ). Tento způsob soudu, byť je velice tvrdý, byl v té době rozšířený, např. J. Flavius (Ant. 20,8.5) píše, že Bůh zničením Jerusaléma Římany navštívil Židy pro jejich bezbožnost. Podobné soudy známe již ve SZ, např. Jeremiáš (26,12.15) varuje velmože a všechen lid: „ Když mě usmrtíte, uvedete na sebe, na toto město i na jeho obyvatele nevinnou krev…“ .

Ukřižování a smrt (27,31b-56). Mt (27,36) upřesňuje, že římští vojáci, kteří Ježíše ukřižovali, si sedli a hlídali ho. Ježíšovo Boží synovství pak vyznává římský setník spolu s jeho společníky (pohany) (27,54). Posměch židovských předáků (27,41-43) je rozšířen o citaci Písma (Žl 22,9; Mdr 2,17-18). Dvojí nápoj pro Ježíše je víno smíšené se žlučí a octové víno (27,34.48), ve shodě s Žl 69,22. Největší Mt přídavek ,opět velmi živý, populárního charakteru, rozvíjí poeticky události kolem Ježíšovy smrti. Nejen chrámová opona roztržená odshora dolů, ale také zemětřesení, pukají skály, otvírají se hroby a mnohá těla svatých zemřelých vstávají, aby po Ježíšově vzkříšení vyšla z hrobů a vstoupila do Svatého města (27,51-53). Takto Písmo popisuje poslední dobu. Ježíšovo narození doprovázelo znamení na nebi (putující hvězda). Znamení jeho smrti se dějí na zemi (zemětřesení) a pod zemí (hroby). Jeho smrt přináší soud nad chrámem, ale také vzkříšení svatým Israele. Jak vztah lidí k Bohu tak celý vesmír byl proměněn.

1. 27,57-61 Josef z Arimathie, bohatý muž a Ježíšův učedník
2. 27,62-66 stráže u hrobu: Mt apologie proti židovské polemice proti Ježíšově vzkříšení. Pilát spolupracuje s velekněžími a farizeji (zajímavé je, že farizeové nevystupují v Mk a Lk pašijích vůbec a v Mt pouze zde) a posílá vojáky (srov. 2,16-18: spolupráce Heroda s velekněžími a zákoníky; + 2,4 a množ. č. v 2,20)

a. 28,1-10 prázdný hrob: tato střední část (i v Mt 2) ukazuje, jak Boží zásah maří nepřátelské úmysly. Je tu zemětřesení, anděl odvalí kámen a stráže jsou jako mrtvé. Ženy běží s radostí a Ježíš se jim osobně zjevuje.

a. 28,16-20 Ježíš se zjevuje jedenácti v Galileji: typické detaily Ježíšových zjevení (srov. Lk a Jan): 1. pochybnosti; 2. klanění se; 3. pověření a poslání. Hora je Mt symbolickým místem pro zjevení (5,1). Vzkříšenému Ježíši je dána všechna moc na nebi a na zemi, předznamenaná ve vizi Syna člověka (Dan 7,14). Ježíš přichází ke své církvi a předjímá tak parusii. Poslání ke všem národům opravuje poslání jenom ke ztraceným ovcím domu israelského (10,5-6). Trinitární křestní formule je asi rozvinutím formule „ ve jméno Ježíše“ (Sk 2,38; 8,16 atd.). Pokyn učit všechny národy zachovávat všechno, „ co jsem vám přikázal“ , se vztahuje zřejmě na obsah pěti velkých řečí nebo na vše, o čem Mt pojednává (srov. 26,13). Závěrečný verš „ Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ tvoří inkluzi s Božím zjevením skrze Izaiáše na začátku evangelia (1,23): „ …nazvou ho jménem Emmanuel („ Bůh s námi“ ).

Podle teorie dvou pramenů Mt použil jako písemné prameny Mk a Q. Budeme se nejprve zabývat jimi a pak přejdeme k obecně přijímaným kompozičním prvkům.

a) Marek je hlavním Mt pramenem (asi 50%). Matouš mohl znát Mk z liturgického předčítání, ale detailní shody předpokládají, že měl před sebou Mk jako písemnou předlohu. Myšlenka přepsání staršího evangelia není biblickému světu cizí (tzv. relektura, srov. deuteronomistické přepsání látky obsažené v Pentateuchu a kronikářské (1-2 Kron) přepsání 1-2 Sam a 1-2 Král). Marek zpřístupnil Ježíše pohanským čtenářům. Matouš, který měl před sebou komunitu se stále větším podílem pohanokřesťanů, objevil v Mk vhodný rámec, do něhož začlenil Q, tj. židovskou sbírku Ježíšova učení.

• Matoušova řečtina je elegantnější, vyhýbá se obtížným frázím a zdvojování výrazů; např. 15,39 mění neurčitelné místní jméno Dalmanutha (Mk 8,10); 26,34 vynechává první časový údaj (Mk 14,30) „ dnes, této noci“ ; 26,45 vynechává nepřeložitelné řecké slovo apechei (Mk 14,41); 26,42 doplňuje slova druhé Ježíšovy modlitby narozdíl od Mk 14,39.
• Mt vynechává nebo obměňuje výrazy a části nepříznivé pro ty, kteří si v životě prvotní církve zaslouží úctu, např. vynechává: Mk 3,21 (Ježíšova rodina si myslí, že se Ježíš zbláznil); Mk 8,17 (Ježíšova otázka, zda mají učedníci tvrdé srdce); Mk 8,22-26 (dramatizuje váhavost učedníků vidět); Mk 9,10.32 (učedníci nechápou, co to znamená vstát z mrtvých); mění: ambiciózní žádost Zebedových synů(Mk 10,35) přesouvá na jejich matku (Mt 20,20).
• Mt zvýrazňuje kristologické momenty: Ježíšovu důstojnost; zamezuje náznaky Ježíšova omezení nebo zdání, že je naivní nebo pověrčivý, např.: Mt 8,25-26/Mk 4,38; Mt 9,22/Mk 5,30-31; Mt 13,55/Mk 6,3; Mt 15,30-31/vynechává Mk 7,32-36; Mt 19,16-17/Mk 10,17-18; Mt 21,12-13/Mk 11,16.
• Mt posiluje zázračné prvky naznačené u Mk, např.: Mt 14,21 k 5 000 mužů připojuje ženy a děti; 14,24 zvětšuje vzdálenost lodě od břehu; 14,35 Ježíš uzdravil všechny nemocné; 15,28 dcera byla uzdravena ihned.

b) Pramen Q (asi 27%). Užitím pramene Q Mt zdůraznil úlohu Ježíše - Učitele. Co do obsahu lze předpokládat, že Mt podává látku Q věrně stejně jako látku z Mk. Pořadí perikop Q si zřejmě podřídil svému uspořádání látky, např. látku Q uspořádal do velkých řečí podle témat; dále ke čtyřem blahoslavenstvím (Lk 6,20-23) připojil další čtyři (Mt 5,3-11), rovněž rozšířil modlitbu Páně (Mt 6,9-13/Lk 11,2-4).

c) Matoušova vlastní látka (M nebo S^Mt) a redakční práce (asi 23%). Je nehomogenní a exegeté nejsou zajedno v tom, co považovat za tradici (z více zdrojů) a co přičíst redakční práci Matoušově. Matouš jistě vytvořil vlastní kompozici založenou na látce, kterou objevil v Mk a Q. V jakém pořadí Mt tyto perikopy uspořádal?

1. Kázání Jana Křtitele Mt 3,1-12 Mk 1,1-8
2. Ježíšův křest Mt 3,13-17 Mk 1,9-11
3. Pokušení Mt 4,1-11 Mk 1,12-13
4. Začátek veřejné činnosti Mt 4,12-17 Mk 1,14-15
5. Povolání prvních učedníků Mt 4,18-22 Mk 1,16-20

6. Úvod Mt 4,23-25 Lk 6,17-19
1. Horská řeč Mt 5– 7 Lk 6,20-49
2. Zázraky Mt 8– 9 Lk 7,1-17
3. Misijní řeč Mt 10 Lk 10,1-16
4. Spory Mt 11– 12 Lk 11,14-32

11. Řeč v podobenstvích Mt 13 Mk 4
1. Zjevování Ježíše a jeho poslání Mt 14– 17 Mk 6,1– 9,32
2. Řeč o životě v komunitě Mt 18 Mk 9,33-47
3. Na cestě do Jerusaléma Mt 19– 23 Mk 10,1– 12,39
4. Eschatologická řeč Mt 24– 25 Mk 13
5. Pašije a vzkříšení Mt 26– 28 Mk 14– 16

K tomu však Mt bezpochyby připojil vlastní látku z různých pramenů, např.: zvláštní perikopy o Petrovi (14,28-31; 16,17-19; 17,24-27); některá podobenství (o pleveli mezi pšenicí s výkladem 13,24-30.36-43; o pokladu a perle 13,44-46; o rybářské síti 13,47-50; o hospodáři 13,51-52; o dělnících na vinici 20,1-16; o dvou synech 21,28-32; o velké hostině a svatebním šatu 22,1-14). Dále má vlastní kapitoly o Ježíšově dětství, sestavené asi z rozličných typů látky: seznam patriarchů a proroků; mesiášský rodokmen (1,13-16, k nimž Mt připojil Josefa a Ježíše); zvěstování narození mesiáše komponované podle vzoru sz oznámení narození; příběh o Ježíšově narození s důrazem na Josefa, asi s vědomou návazností na patriarchu Josefa a na legendy o narození Mojžíše; příběh mágů a hvězdy s návazností na mága Balaama, který přišel z Východu a viděl, že z Jákoba vzejde davidovská hvězda. Podobně k markovské látce pašijí Mt připojil: Jidášovo oběšení se (27,3-10), sen Pilátovy ženy (27,19), Pilát si myje ruce na znamení nevinnosti (27,24-25), poetické čtyřverší o mimořádných jevech po Ježíšově smrti (27,51b-53) a příběh o stráži u hrobu (27,62-66; 28,2-4.11-15). Společnými charakteristickými rysy této látky je živá obraznost (sny, zabití dětí, odpovědnost za krev druhého, sebevražda, spiknutí, lži), mimořádné jevy na nebi a na zemi (andělé, hvězda přicházející z východu a zastavující se nad Betlémem, zemětřesení, vstávání mrtvých), neobvyklá hustota odkazů na Písmo a silná antipatie vůči Židům, kteří neuvěřili v Ježíše, a naopak příznivý postoj vůči pohanům (mágové, Pilátova žena) - což v takové míře ve zbytku Mt chybí.

Mt bezpochyby znal Ježíše a tradici o něm dříve, než četl Mk. Tak je možné vysvětlit rozšíření či obměny Markovy látky (např. i „ minor agreements“ , vzniklé třeba vlivem ústní tradice na Mt i Lk).

4. Reflexní citáty

Nadpis „ podle Matouše“ , nejpozději z 2. stol., nás orientuje na Matouše, jednoho ze 4 seznamů Dvanácti v NZ (jeden z druhé čtveřice). Jenom v Mt 10,3 je blíže určen jako „ celník“ (telónés). Kromě toho jej najdeme ještě jenom ve vyprávění o povolání celníka, kterého jenom Mt 9,9 nazývá Matouš (zatímco Mk 2,14 a Lk 5,27 Levi). U Židů nebylo obvyklé mít dvě semitská jména (změnil mu Ježíš jméno jako např. Petrovi?). Běžné vysvětlení říká, že jenom Matouš věděl, že onen povolaný celník Levi byl on sám, a tak ve vyprávění o povolání jméno změnil.

Asi r. 125 napsal Papiáš: „ Matouš sestavil logia hebrejskou řečí (= aramejsky?); každý je však překládal/interpretoval, jak byl schopen.“ Tato informace stojí až za zprávou o Markově evangeliu, takže Papiáš nebyl přesvědčen, že Matoušovo evangelium bylo sepsáno před Markovým. Myslel Papiáš pod pojmem „ logia“ úplné Mt evangelium (jak to interpretovali pozdější autoři, např. E.H. 5,8,2-3)? Logoi bylo běžným označením „ slov“ , „ výroků“ , a mohlo znamenat také Ježíšovo „ zjevení“ (srov. Sk 7,38: zjevení dané Mojžíšovi). Podle paralelní zprávy o Mk však lze usuzovat, že i zde měl Papiáš na mysli evangelium. Význam slovesa syntassein (uspořádat) není jistý. Nemusí nutně vypovídat o chronologickém či logickém uspořádání, nýbrž o přesvědčivém literárním díle nebo jenom o úplné zprávě.

Tuto druhou možnost lze rozvíjet dále: Papiáš mluví o „ logiích“ - nemá na mysli Q? Avšak Q, jak jej rekonstruujeme z Mt a Lk je řecká verze takové sbírky. Papiáš však mohl mít na mysli dřívější semitský originál Q nebo podle jiných aramejskou sbírku, která byla podkladem Mk, Mt i Q.

Byl autor evangelia židokřesťan nebo pohanokřesťan? Pro druhou možnost se argumentuje tím, že nezná židovskou problematiku, např. v 16. kap. spojuje farizeje a saduceje, jako by měli stejnou nauku (16,12). Autor však znal rozdíl mezi nimi (22,34) a důvodem spojení do jedné skupiny bylo jen jejich společné nepřátelství vůči Ježíši. Důkazy pro židovský původ autora jsou: Papiášovo svědectví alespoň potvrzuje židovské prostředí autora. Dále používání SZ dokládá, že znal hebrejsky a dokonce snad i aramejsky (u pohana nepravděpodobné). Příznačná je také znalost židovské mentality a teologie: Ježíšovo dětství s rodokmenem, paralely Ježíše a Mojžíše, znalost židovských legend; postoj k Zákonu v horské řeči; diskuse s farizeji; obrazy Petrovy autority (klíče království, svazovat a rozvazovat); příkaz poslouchat ty, kdo jsou na Mojžíšově stolci (23,2-3); obava, aby k útěku nedošlo o šabatu (24,20); vlastní látka v pašijích připomíná midraše na SZ. To vše mluví pro evangelistu - židokřesťana.

Co o něm můžeme vědět víc? Řecké evangelium není překlad ze semitské předlohy. Evangelista často opravuje Markův styl (místo semitské parataxe řecká syntax); jsou tu řecké slovní hříčky (21,41: kakous kakós apolesei autous; 24,30: kopsontai kai opsontai). Tato jazyková dovednost prozrazuje Žida vzdělávaného v diaspoře (srov. Pavel). Teologicky stojí uprostřed mezi konzervativci, kteří bránili neobřezaným pohanům vstoupit do křesťanských komunit (28,19), a liberály, kteří považovali Zákona za zcela překonaný (5,17-18). Jeho postoj k Zákonu lze těžko popsat, protože evangelium zřejmě odráží delší historický vývoj komunity (viz níže). Mnozí vidí autoportrét evangelisty v 13,52. Úctu ke starému také dosvědčuje Matoušův dodatek (9,17) k Mk 2,22, který zdůrazňuje, že se uchová obojí (staré i nové). Na závěr si srovnejme Mt s druhým velikým teologem Zákona v NZ - Pavlem: oba se shodují v křesťanské praxi, když doporučují Dekalog (Mt 19,18-19; Řím 13,9); jejich zásadní postoj k Zákonu však může znít protikladně: „ Nepřišel jsem Zákon zrušit„ (Mt 5,17); „ Už nejste pod Zákonem“ (Řím 6,14-15).

Podle církevních spisovatelů na konci 2. stol. byl Mt sepsán v Palestině. Tento názor vznikl asi na základě Papiášovy zprávy (Mt byl napsán hebrejsky/aramejsky) a důkazem z textu - kontroverze se Židy (ovšem např. způsob chování farizeů na veřejnost - 23,5- spíš odráží dobu Ježíšovu než situaci vzniku evangelia).

Většinou se Mt spojuje se Sýrií a zvláště s Antiochií. Mt 4,24 přidává Sýrii k místům ohlasu Ježíšovy činnosti. Staré židovské Evangelium Nazarénů bylo rozšířeno v Sýrii. O městském prostředí napovídá více užívané slovo polis. Převažující vliv, který Mt měl v církvi, napovídá, že evangelium bylo spisem velké církevní obce v důležitém městě jako byla Antiochie. Ignác z Antiochie a Didaché znají Mt (Ignác určitě a Didaché velmi pravděpodobně patří do Antiochie). Nejdůležitějším argumentem je však soulad tzv. “ implicitních čtenářů“ a toho, co víme o církvi v Antiochii.

Prolínání židovsko- a pohanokřesťanských zájmů v Mt je složité. Některé texty prozrazují zájem na uchování vázanosti na Zákon (5,17-20; 10,5-6; 23,1-3), jiné směřují zase k revizi Zákona (5,17-48; 23,1-36). Přes veškeré diskuse o židovském Zákoně se o „ Židech“ mluví jako o někom jiném, cizím (28,15), rovněž o „ jejich“ synagógách (10,17; 23,34). Mt nevysvětluje židovské zvyky (srov. Mk 7,34), jako by pohanská část Mt komunity znala zásady o čistotě při stolování. Nejpravděpodobnější řešení je, že Mt byl adresován kdysi silně židokřesťanské komunitě, která se postupně stále více stávala pohanokřesťanskou.

Dějiny křesťanství v Antiochii odpovídají situaci předpokládané v Mt. V Antiochii bylo asi více Židů než jinde v Sýrii. Jejich obřady přitahovaly mnoho pohanů. Nepřekvapuje tedy, že když helenističtí židokřesťané byli z Jerusaléma vyhnáni (Sk 8,1; r. 36 po Kr.) a přišli do Antiochie, mluvili o Kristu i pohanům (Sk 11,19-20). Mezi „ proroky a učiteli“ v Antiochii (Sk 13,1; zač. 40. let) jsou i ti, kteří byli vychováváni spolu s Herodem Antipou; mezi křesťany tam tedy byli i lidé bohatí a z vyšších vrstev, společensky významní (srov. téma bohatství v Mt: jen v Mt (10,9) si učedníci nemají brát ani zlato ani stříbro; podobenství 18,23-25 a 25,14-30 pojednávají o velkém množství peněz; Josef z Arimathie je popisován jako bohatý člověk (27,57)). Pavlova a Barnabášova misie k pohanům začala pod záštitou Antiochie. Ta vyvolala námitky velmi konzervativních židokřesťanů, které se řešily na jerusalémském „ sněmu“ (r. 49). Po ujednání, že pohané mohou být přijímání bez obřízky, se Petr, Pavel a lidé od Jakuba, bratra Páně v Antiochii dostali do sporu o společné stolování křesťanů ze židovství a z pohanství. Pavel prohrál a odešel z Antiochie, takže v 50. letech tam zřejmě převládal konzervativnější židokřesťanský postoj k Zákonu (ve smyslu Sk 15,28-29, včetně zabránění případů porneia). Petr byl pro komunitu jednotícím prvkem.

Po 70. letech se pohanokřesťané v Antiochii asi stali většinou. Extrémní konzervativní křídlo židokřesťanů porušilo koinónii, oddělilo se a dalo vznik syrským ebionitům a další skupině, z níž vyšla pseudoklementinská literatura, uchovávající památku Jakuba Jerusalémského coby velkého hrdiny.

Tento vývoj vztahů mezi žido- a pohanokřesťany je patrný v Mt. Petr a Jakub byli v Antiochii velmi uznávanými osobnostmi. Petr v Mt vyniká více než v ostatních evangeliích (Mt 14,28-31; 16,17-19; 17,24-27). V seznamu apoštolů převzatém od Mk se v Mt 10,2 k Petrově jménu přidává „ první“ (prótos). Látka Q v Mt je velmi blízká obsahu Jakubova listu. Různost hledisek, často logicky nespojitelná, je dána složitým dějinným vývojem v Antiochii: ostré odmítnutí misie u pohanů (10,5-6; 15,24) a pozdější příkaz k této misii (28,19), která je již předznačena příchodem mágů (2. kap.). Mezi pohanokřesťany byl asi rozšířen duch libertinismu, protože nepochopili svobodu v Kristu. Mt tomu čelí: i nejmenší čárka ze Zákona má hodnotu (5,18); poučuje o duchu Zákona (5,21-48); do Ježíšových slov o zákazu rozvodu vkládá vsuvka o porneia (19,9; srov. 5,32). V Mt je však také ostré nepřátelství vůči vnějškovým židovským praktikám. Farizeové jsou pokládáni za kazuistické zákoníky (hypokrités v Mt 12x; v Mk jen 2x). Odmítnutí titulu „ Rabbi“ (23,7-8) je ojedinělé; zřejmě je reakcí na založenou akademii v Jamnii, kde byli rabíni ctěni coby vykladatelé Zákona. To vše odpovídá situaci v Antiochii, takže Mt křesťané mohli být snadno předchůdci té komunity, kterou známe o tři desetiletí později od Ignáce. Mt bojoval s příliš konzervativními židokřesťany (farizejský výklad Zákona) a s příliš liberálními pohanokřesťany, kterým scházelo vyučování v etice, obsažené v Zákoně. Ignác obdobně bojoval s judaizující skupinou na jedné straně a s gnostizující dokétskou skupinou na straně druhé.

Ještě jednu otázku je třeba zodpovědět: Opustili křesťané Mt komunity synagógu sami nebo z ní byli vyloučeni? Správná odpověď závisí na tom, zda údaje v Mt vyjadřují minulost (před r. 70) nebo současný stav (asi r. 80?). Mt zná křesťany podřízené autoritě synagógy (Mt 10,17: „ budou vás bičovat v synagógách…“ ; 23,2-3: obedience synagógy). Ale rovněž silně je dosvědčen odstup: Ježíš učí v jejich synagógách (4,23; 9,35; 10,17; 12,9; 13,54); rovněž 23,34: „ …jiné budete ve svých synagógách bičovat…“ ; 28,15: „ A tento výklad je rozšířen mezi židy až dodneška.“ Tento způsob vyjadřování prozrazuje, že židokřesťané se již oddělili od židovství a tvořili s pohanokřesťany samostatnou soběstačnou církev. Známky odcizení v Mt nejsou však ještě tak ostré jako v Jan.

Zastánci autorství apoštola Matouše kladou spodní mez před r. 70 (třebaže apoštol mohl žít i déle). Významná textová svědectví pro Mt text P^64/67 (papyry uchovávané v Oxford's Magdalen College a v Barceloně) byla datována do 2. pol. 2. stol. (určil C. Roberts 1953). V prosinci 1994 C.P. Thiede zveřejnil svůj názor o ranějším datování těchto papyrů: „ …patří ke zvláštnímu typu unciálního písma, které bylo rozšířeno v polovině 1 stol po Kr.“ R. 1955 však dva odborníci K. Wachtel a S. Pickering potvrdili, že Robertsovo datování je správné.

V textu Mt jsou závažné důkazy proti ranému datování. Mt 21,13 vynechává, že jerusalémský chrám má být domem modlitby „ pro všechny národy“ Mk 11,17). Král, který vypálil město (Mt 22,7), je asi odezvou zničení Jerusaléma římskými vojsky r. 70. Mt 28,19-20 spíš dokládá pokročilou teologii v trinitární křestní formuli a v příslibu Ježíšovy stále přítomnosti místo naléhavé parusie. Spory s farizeji a odsouzení lehkovážného užívání titulu „ rabbi“ dobře vyjadřuje atmosféru raného rabínského období po r. 70. Dvojí poznámka „ až dodneška“ (27,8; 28,15; srov. Gn 26,33; 2 Sam 6,8) přepokládá delší časový odstup. Silným argumentem pro datování po r. 70 je závislost Mt na Mk, který se všeobecně datuje do období 68-73.

Pravděpodobnou dobou sepsání Mt jsou léta 80– 90. Protože argumenty nejsou příliš průkazné, lze jako jisté období sepsání považovat 70– 100.

1. Kristologie: uprostřed evangelia dochází k božskému zjevení Ježíše - Mesiáše, Syna živého Boha. Boží Syn a Syn člověka jsou hlavní motivy v celém evangeliu, Emmanuel je na začátku (1,22n) a na konci (28,20). Ve vyprávění o dětství a v horské řeči jsou implicitní paralely Ježíše s Mojžíšem. Davidovské paralely vystupují do popředí v rodokmenu a v posledních dnech Ježíšova života. Rovněž zaznívá téma Ježíš jako božská Moudrost (11,19.27). Na konci je Syn spolu s Otcem a Duchem svatým.
2. Eklesiologie: celé evangelium odráží život matoušovské komunity. Zvláště se mluví také o založení církve (16,18-19) a požadavcích na život komunity (18. kap.). Nebeské království (u Mt většinou nahrazuje „ Boží království“ ) je komplexní pojem, zahrnující dějiny spásy i eschatologické završení. Církev má v nebeském království významnou roli jako místo, kde je Ježíš vyznáván jako Pán. V 21,43 je království vzato nevěřícím židovským autoritám a předáno lidu, který ponese ovoce; tento lid tvoří církev. Z Dvanácti apoštolů vyniká Petr (ve zvláštních Mt scénách), který má v církvi funkci skály, na níž je církev zbudována. Rovněž velké řeči se zásadami pro učednictví jsou pravidly pro život církve.
3. Eschatologie: Ježíšův příchod znamená rozhodující změnu času, jak je naznačeno již ve vyprávění o dětství znamením hvězdy. Tento motiv jako inkluze zaznívá rovněž při Ježíšově smrti (zemětřesení, vstávání mrtvých, jejich zjevování v Jerusalémě) a vzkříšení.(zemětřesení, anděl sestupuje, aby otevřel hrob). V Mt morálce ty nejnáročnější požadavky jsou znamením eschatologické doby. Eschatologická řeč (24– 25) je delší než u Mk a končí podobenstvím o posledním soudu. Ježíšovo zjevení na konci evangelia připomíná Danielovo vidění konečného vítězství a zaslíbení Ježíšovy přítomnosti do konce časů nám dává již účast na vítězství Syna člověka.

26,52-53 Ježíšova slova při zatčení