Hlavní literární a teologické aspekty žalmů

Dvě základní existenciální polohy žalmů: smrt – život; jim odpovídající dvojí emocionální rozpoložení: bolest – radost; jemu odpovídající dvojí literární vyjádření: žalozpěvy – chvalozpěvy.

Jediné Boží Slovo se zračí v každém slovu Písma; podobně v každém žalmu se zračí Kristovo (velikonoční) tajemství, v žalozpěvech je to převážně Kristus trpící, ve chvalozpěvech oslavený.

David jako předek Ježíšův a jako zručný hudebník pečující o bohoslužbu je zvláštním způsobem spjatý se Žaltářem – žalmy mají vztah k jeho životu; jako kající hříšník se podobá ostatním lidem, jako pronásledovaný i vyvýšený se podobá Kristu.

„Blažený“ je prvním slovem (předznamenáním) Žaltáře – v celém Žaltáři je 26 blahoslavenství, která velebí člověka chodícího po Božích cestách; závěr každé z pěti knih Žaltáře tvoří doxologie (provolání slávy Bohu) – celý Žaltář má charakter chval (viz hebrejský název t^ehillím).

Pět knih Žaltáře si lze představit jako duchovní itinerář věřícího člověka – zahrnují okruh noci a dne, tj. cestu ze tmy ke světlu; 1. kniha (Žl 1 – 41): noc; 2. kniha (Žl 42 – 72): svítání; 3. kniha (Žl 73 – 89): poledne; 4. kniha (Žl 90 – 106): odpoledne; 5. kniha (Žl 107 – 150): večer.

Žalmy je možno roztřídit podle čtyř hlavních os, jimž odpovídají čtyři modelové situace, resp. události z dějin spásy: vysvobození – exodus; poučení – smlouva/Zákon; kontemplativní úžas – stvoření; slavení – svátky/životní mezníky.

Každý žalm jako modlitba má čtyři dimenze odpovídající čtyřem fázím jeho historie od vzniku až po dnešek: modlitba Izraele, modlitba Kristova, modlitba církve, modlitba jednotlivého křesťana; tyto dimenze je možno přirovnat ke čtyřem fázím historie vína od jeho kultivace přes produkci a distribuci až po konzumaci.

Jazyk žalmů i myšlenky jím vyjadřované se mohou dnešnímu čtenáři jevit v něčem zastaralé, v něčem naopak aktuální; důvod je trojí – jde o texty časově vzdálené a předkřesťanské, jde o projevy zcela odlišné kultury, jde o semitskou, nekritickou mentalitu.

Trojí může být i cesta, jak neaktuálnost žalmů překonat – dějinnou kontinuitou náboženského jazyka (a naplněním Starého zákona v Kristu), moderní zvídavou otevřeností vůči starověkým kulturám, podstatnou jednotou lidí různé mentality.

Jazyk žalmů je prostoupen symboly, v nichž lze rozeznat dvě hlavní oblasti: teologickou (žalmy mluví o Bohu velmi často pomocí antropomorfismů a obrazů znázorňujících přírodní živly) a antropologickou (člověk bývá líčen v obrazech ze světa zvířat a rostlin); mimo tyto dvě vzájemně propojené oblasti leží bezútěšná oblast podsvětí (líčená jako bahnitá tůň).

Žalozpěvy či prosby jako nejpočetněji zastoupený literární druh žalmů prezentují zpravidla trojici protagonistů: nepřátele (často mají zvířecí podobu, která symbolizuje jejich přesilu, dravost a úskočnost), samotného žalmistu (jehož reakce na chování nepřátel se projevuje strachem, žalem a rozhořčením) a Boha (který je žalmistovi štítem, skálou a hradem).

Kletby (původně magické úkony pohanských národů) se skládaly ze zdůvodnění, vlastní formulace (s výrazem: „Buď proklet!“) a popisu účinků; dělily se na legitimní (pronášené veřejně a směřující k prevenci nebo nápravě zla) a nelegitimní (vyslovované v soukromí a namířené proti osobám, kterým chtěl proklínající uškodit).

Tzv. žalmové kletby nad nepřáteli pravými kletbami nejsou: chybí jim náležitá „právní“ formulace (jde o poezii) a vyvěrají spíše z mimořádného emocionálního napětí daného mezní životní tísní; jsou založeny na účinnosti proneseného slova, vycházejí ze zákona rovné odplaty, pro zdůraznění užívají často nadsázek, zlo jako takové odsuzují v podobě těch, kdo ho páchají, k pomstě volají Boha, který má napravit bezpráví, protože jde o věc, která se ho týká.

Dvojí možnost přístupu k „proklínacím“ pasážím v žalmech: spirituální, obvyklá u církevních otců (nepřátelé jsou naše neřesti, s nimiž je třeba jednat nemilosrdně), solidární s dnešními oběťmi bezpráví a násilí (v modlitbě jako jediném, díky Kristu zaručeně účinném protestu).

Tzv. žalmové kletby je spíše než jako projev vyložené nenávisti k lidem třeba chápat jako krajně vypjatý výraz bolesti člověka sužovaného nepřáteli a obracejícího se k Bohu s úpěnlivou prosbou o spásný zásah, který by znovu nastolil spravedlnost.

Exegeze Žl 130

Kontext - součást sbírky tzv. "písní výstupů" (Žl 120-134), které se zpívaly buď při pouti do Jeruzaléma nebo při návratu z babylonského zajetí nebo při výstupu kněží do chrámové svatyně; širší kontext - součást Žl, tj. zpěvů uvádějících jistou životní situaci do vztahu k Hospodinu.

Literární druh - žalozpěv (nářek vyvěrající z vědomí vlastních vin) s invokací (výraz pevné víry v Hospodina jako zdroj odpuštění); perspektiva jednotlivce se na konci rozšiřuje v perspektivu kolektivní (pobídka adresovaná Izraeli); spolu s Žl 51 jde o nejužívanější žalm v křesťanské liturgii.

Filologické a stylistické poznámky - "z hlubin" (v. 1): v hebr. zvukomalebný výraz označující oblast smrti, zde krajní tíseň, do níž stahuje žalmistu jako do propasti vědomí vin a která je mu zároveň impulsem k jeho volání;

"tvé uši" (v. 2): obvyklý antropomorfismus, použitý jako ekvivalent os. zájmena "ty", ovšem s maximálním důrazem na pozorné naslouchání;

"uchovávat viny" (v. 3): vést o nich záznam vzhledem k budoucímu trestu (viny se zde nespecifikují, zřejmě se myslí na viny obecně jako zátěž jednotlivce i národa;

"kdo obstojí?" (v. 3): pravděpodobně ve smyslu předem prohraného soudního procesu - řečnická otázka má dodat vyznání na upřímnosti a hloubce;

"u tebe" (v. 4): totéž jako "ve tvé moci" - přesvědčení, že převažujícím Božím postojem je odpuštění, rozjasňuje předchozí chmurný obraz;

"má duše čeká" (v. 5): ve smyslu "já" - doufající očekávání znamená otevřenost vůči Bohu, která je toužebná a zároveň trpělivá;

"jeho slovo" (v. 5): jakýkoli Boží spásný zásah (tedy i čin) - vztahuje se na minulé přísliby i na budoucí slovo odpuštění, přičemž obojí je pevným základem, na který se věřící, stahovaný vinami do hlubin, může postavit, aby obstál; náhlý přechod v řeči ze 2. do 3. os. svědčí o citové vroucnosti - žalmista nedělá rozdíl mezi přímou invokací a mluvením "o Bohu";

"on vykoupí Izraele ze všech jeho provinění" (v. 7): spiritualizace vysvobození z otroctví, předznamenávající cestu k Ježíšovi (sr. Mt 1,21); současně jde o inkluzi odpovídající výrazu "z hlubin" v 1. v. - s jistotou očekávaným Božím zásahem se tak dovršuje "výstup", který nebyl v silách člověka.

Struktura - vv. 1-2: invokace či úvod; vv. 3-4: nepřímé vyznání vin a jistota Božího odpuštění; vv. 5-6: výraz neochvějné důvěry; vv. 7-8: pobídka s rozšířením na celý národ.

Primární význam - žalm vyrostl ze situace blíže nespecifikovatelné, ale vyjadřoval hned na počátku dva prvky: tíživé vědomí vin a pevnou víru v odpouštějící Boží dobrotu.

Redakční význam - zpracování na třech rovinách: literární (do formy umožňující zařadit žalm do sbírky "písní výstupů"), teologické (harmonické skloubení tradičních témat viny a odpuštění, bázně Boží, slova a naděje) a pastorační (generalizace snad měla sloužit jako model duchovního postoje pro celý národ).

Biblický význam - žalm viděný ve světle celého Písma potvrzuje, že ten, kdo věří v Boha, obrací se k němu v modlitbě s velkou naléhavostí, a přestože tíživé vědomí lidských vin výhled na spásu zatemňuje, příslib Božího milosrdenství vyvolává v prosícím jistotu, že bude Bohem vyslyšen a dojde odpuštění.

Exegeze Žl 131

Tři verše + závěr, který individuální perspektivu rozšiřuje na celý národ

Literární druh – jde o jednu z poutních písní („písní výstupů“: Žl 120 – 134, srov. v. 3 se Žl 130,7) či o žalm vyjadřující důvěru; životní situací, z níž vzešel (Sitz im Leben), mohlo být porovnání vlastní prostoty a nepatrnosti s nadutostí a chvástáním, jehož byl žalmista právě svědkem (Castellino): výsledkem je niterná zkušenost spočinutí v Bohu; snad jde o staršího, zralého člověka, který se protříben životními zkouškami (podobně jako Izrael ve svých dějinách) obrací k Bohu s důvěrou maličkého dítěte (Weiser).

Ve struktuře lze vysledovat dvojí schéma: antropologické, tvořené čtyřmi pojmy – „srdce“ (sídlo myšlení), „oči“ (zastupující smyslové vnímání a hodnotící úsudek), „nohy“ (cesta jako symbol jednání), „duše“ (opět střed a zároveň souhrn celé bytosti)

Toto schéma je neseno duchem hlubokého pokoje (byť po překonané krizi: srov. pojem „odstavení“) a dětství (člověk si je vědom svého postavení tvora, ale Hospodin mu dává s mateřskou něžností spočinout ve své náruči).

Kontrastní schéma pýchy vymezují rovněž čtyři pojmy: „vypínat se“, „vyvyšovat se“, „velké věci“, „podivuhodné“; toto schéma je postaveno proti předchozímu jednak čtverou negací: „nevypíná se“, „nevyvyšují se“, „neženu se“, „nevystihnu“, jednak dvojím pozitivním konstatováním: „uklidnil jsem“, „utišil jsem“ a dvojím opakováním metafory „odstaveného dítěte“ (k níž se poprvé pojí vazba „u své matky“).

Aktualizace legitimně vyjímá smysl žalmu z jeho původní formy a zasazuje ho do obdobného napětí, jaké prožívá v konfrontaci s pýchou dnešního světa člověk upřímně důvěřující v Boha – zatímco pýcha působí jeho sebeodcizení, v pokorné důvěře nachází svou duchovní identitu.

Křesťanská transpozice žalmu nabízí ke každému z klíčových pojmů řadu novozákonních paralel, které jejich smysl prohlubují a osvětlují plností Zjevení v Kristu; Mariin chvalozpěv Magnificat (Lk 1,46-55) je ve svém celku jistým druhem novozákonní analogie této písně Hospodinova chudého, který se na Pána zcela spolehl.

Úvod do sapienciálních knih

Pojem moudrosti, její hlavní typy a ideální představitel

Moudrost - obecný staroorientální fenomén (se specifickými rysy v Izraeli) definovatelný jako praktické umění žít, s důrazem na zkušenostní aspekt (srov. lat. sapere); moudrý člověk pochopil řád života vtištěný do stvořené reality, žije v souladu s tímto řádem a svou zkušenost nenásilným poučováním a vedením předává dál.

Moudrost se týká oblasti profánní (přirozená lidská schopnost - pojetí vlastní okruhu královského dvora) i náboženské (Boží vlastnost sdílená lidem jako dar - pojetí vlastní spíše prorockému a lidovému prostředí); později je moudrost kladena výlučně do souvislosti s bázní před Bohem, tj. s důvěrou v prozřetelnostní uskutečňování jeho plánů.

Moudrost zahrnuje vztah člověka k věcem (technická) a k druhým lidem (politická); technická je schopností tvořivých řemeslníků a umělců, politická těch, kdo tvoří společnost, resp. zaujímají v ní odpovědné postavení - předává se v rodině (otec synovi) a ve škole (učitel žákovi).

Prototyp moudrosti - král Šalomoun (geniální soudce, organizátor chrámové liturgie, autor přísloví, znalec přírody); moudrost získává od Boha na svou prosbu v noci, ve spánku, na počátku své vlády (1 Král 3) - obraz člověka, který ve své tápavé bezmoci touží po moudrosti (správně zareaguje na Boží nabídku) a je jí obdarován (bohatství a slávu, o něž nežádal, přitom dostává nádavkem).

Sapienciální literární druhy, témata a knihy

Základní forma - mášál (aforistické vyjádření obecně platné životní pravdy), později příp. rozšířeno v delší didaktické řeči; hádanka, bajka, alegorie - založeny na principu překvapení, jak neobvyklý význam mohou v sobě skrývat zdánlivě banální věci; katalogy rostlin a zvířat - dokumentují Boží stvořitelskou moc i lidskou schopnost Boží díla pojmenovat; autobiografické vyprávění - zpravidla stařec předávající své zkušenosti mladým.

Tematika - velmi široká: prakticky vše, co souvisí se životem (vztah k Bohu, k lidem, k ostatnímu stvoření, závažné otázky individuálního lidského údělu).

Pět sapienciálních knih SZ opisuje jakoby grandiózní kruh od tradičního pojetí moudrosti (Přísloví) přes moudrost ocitající se v krizi (Job, Kazatel) k opětnému návratu výchozí pozice (Sirachovec, Moudrost).

Job

Kniha, jejíž nejhlubší smysl jako by stále unikal lidskému chápání - pohybuje se na samé hranici pravověří, ale současně představuje svou mezní existenciální opravdovostí spolu s Kazatelem vrchol sapienciální reflexe.

Struktura

Prozaický prolog po stručném nástinu Jobovy zbožnosti a štěstí (1,1-15) líčí střídáním 2 nebeských a 2 pozemských scén zkoušku, které ho s Božím svolením podrobuje satan: po ztrátě majetku a dětí ztrácí Job zdraví (1,6-2,10), 3 přátelé, kteří k němu přicházejí, ho nepoznávají (2,11-13); ve zkoušce, která má prověřit nezištnost jeho zbožnosti, Job obstojí.

Básnický dialog Joba s přáteli Elifazem, Bildadem a Zofarem (4-28), zarámovaný Jobovými monology (3; 29-31) a následovaný čtyřmi řečmi Elihua (32-37) a střídáním dvou řečí Hospodinových se dvěma Jobovými odpověďmi (38-42,6), rozvíjí s malými obměnami jednu základní ideu - utrpení je trestem za hřích; Job se brání a vyzývá Boha, aby se k problému vyjádřil - Bůh poukazem na divy stvoření dává Jobovi zakusit jeho limity, a tak mu (paradoxně) umožňuje vlastní úděl přijmout.

Prozaický epilog obsahuje Boží soud nad třemi Jobovými přáteli (42,7-9) a Jobovu rehabilitaci (42,10-17) - vrácení všeho, co mu bylo na čas odňato, v ještě hojnější míře.

Literární druh knihy - různé názory: drama postupující od představy Boha známého a pochopitelného k nevyzpytatelnému a tajemnému, soudní proces, sapienciální disputace, monumentální žalozpěv.

Vznik

Staroorientální paralely k Jobovi (sumerský "Nářek člověka k bohu", babylonský "Dialog trpícího s přítelem" či egyptský "Dialog zoufalce s vlastní duší") mohly tvořit kulturní pozadí a poskytnout základní látku, ale osobitost této knihy vyrůstá z nezaměnitelného duchovního dědictví Izraele.

Předpokládaná čtyři stadia vzniku se odvozují ze čtyř identifikovatelných literárních vrstev:

1. Jádro tvořené lidovým vyprávěním o spravedlivém člověku (srov. zmínku v Ez 14,12-23), který ve zkoušce osvědčí věrnost Bohu a je za to odměněn - tradiční pojetí spravedlivé odplaty (1-2; 42).

2. Jobova diskuse se třemi přáteli (3-27; 29-31) a její vyústění v teofanii (38,1-42,6); předchozí pojetí je zproblematizováno a samo podrobeno zkoušce, ale vsunutí této části mezi prolog a epilog dává naději na vítězství dobra.

3. Elihuovy řeči (32-37) přehodnocují to, co řekl Job i jeho 3 přátelé a ukazují Boha jako nestranného, vymykajícího se lidským soudům.

4. Hymnus na moudrost (28) - intermezzo předjímající rozuzlení celého dramatu.

Historický kontext

Prozaické „vyprávění o Jobovi“ pochází pravděpodobně z doby exilní nebo raně poexilní (neizraelský původ Joba svědčí zřejmě o duchovní otevřenosti typické pro toto období); „báseň o Jobovi“ je třeba klást spíše do pozdější poexilní doby (srov. problematizace tradičního pojetí moudrosti blízká Kazateli, četné aramaismy).

Teologické poselství

Kniha zodpovídá na různých rovinách dvě zásadní otázky:

a) Jak se zachovat v utrpení? - rámcový příběh ukazuje Jobovu trpělivost, dialogická část představuje Joba odvážně (avšak zřejmě legitimně) činícího Bohu ostré výtky, Boží reakce vrací Joba k postoji uctivého mlčení, kdežto Jobovi „přátelé“ ve svých replikách o utrpení pouze teoretizují bez náznaku opravdového soucitu.

b) Jakou příčinu a smysl má utrpení? - pozemské scény prologu dávají Jobovo utrpení prostě do souvislosti s Bohem, nebeské scény ho vidí jako Boží dopuštění vycházející z iniciativy satana, v řečech Jobových přátel se považuje za důsledek lidského hříchu resp. za okolnost patřící k přirozenosti člověka jako tvora či za způsob Boží výchovy (Elihu), Bůh sám vede Joba od uzavřenosti do sebe přes kontemplaci stvoření až k osvobozujícímu nahlédnutí vlastních mezí před Božím tajemstvím.

Význam

Kniha Job i pro křesťana, který ví o spasitelném utrpení Kristově a v jeho duchu prožívá své vlastní (srov. Kol 1,24), znamená věčně aktuální téma, tichou, ale výmluvnou pobídku k solidaritě s trpícími a také naději na konečné řešení, které je v moci milosrdného Boha.

Exegeze Job 28

Píseň o moudrosti - odlišná jazykem i stylem od zbytku knihy, ale zároveň svým obsahem k ní poskytující klíč.

28,1-11: Úvaha o lidské práci, zejména o dolování drahokamů a vzácných kovů; svou námahou a důmyslem dosahuje člověk obdivuhodných, téměř nadlidských výsledků - proniká až do nitra země a vynáší odtamtud nevídané poklady.

28,12: „Kde však je moudrost?“

28,13-14: S veškerou svou dovedností ji člověk nedokáže najít a vydobýt, neví o ní ani propast ani moře.

28,15-19: Jinou oblastí lidské činnosti, která souvisí s předchozí, je obchod; drahocennostmi dobytými ze země může člověk získat všechno, ale moudrost ne - její hodnotu nelze ničím vyvážit.

28,20: „Kde je tedy moudrost?“

28,21-22: Nikdo to neví - ani zvířata ani ptáci, jen smrt „o ní slyšela mluvit“; jde tu o poznání sice nejasné, ale skutečné - přiblížit se smrti znamená přiblížit se moudrosti (ve smrti totiž člověk nahlédne, že je člověkem, a ne Bohem, čímž se definitivně zbaví pošetilosti).

28,23-27: Jedině Bůh dokonale zná moudrost - když tvořil svět (v protikladu k lidskému pachtění pod zemí se vyzvedá Boží svrchovanost nad nebem), „hleděl na ni“.

28,28: Odpověď na předchozí otázky – „Hle, bázeň před Pánem, to je moudrost, varovat se zlého, to je obezřelost“; nelze říci, že by moudrost byla člověku zcela nepřístupná, ale bez tohoto dvojího postoje (srov. Job 1,1) mu k jejímu získání žádné úsilí ani poklady nepomohou.

Exegeze Př 8

Postavu personifikované Moudrosti jako ženy v 8. kap. je třeba chápat v kontrastu s negativní ženskou postavou v kap. 2; 5; 6; 7 a 9 (paní Hloupost) - ambivalence ženy jako zprostředkovatelky tajemství života, ale i potenciální léčky.

8,1-11: Na rozdíl od svého opaku personifikovaná Moudrost stojí ve dne u městských bran a zve k sobě všechny - člověk se s ní může setkat v kteroukoli denní dobu, na místě, kde se právě nachází, a nehledě na to, k jaké společenské vrstvě patří; Moudrost hovoří, chce s člověkem navázat osobní vztah, a na člověku je, aby sám zmlknul a pozorně naslouchal jejím slovům.

8,12-21: Moudrost jde ruku v ruce s rozumností (schopností vytvářet realizovatelné plány) a styk s ní přináší nejen štěstí a bohatství, ale především umění správně vládnout čili podílet se na tvůrčím plánu Božím - Moudrost, která sama patří do Boží sféry, k Bohu vede.

8,22-31: Moudrost má svůj původ v Bohu (srov. výrazy „vlastnil mě“, „jsem ustanovena“, „zrodila jsem se“), je jeho královskou dcerou a byla stvořena přede vším ostatním resp. jako prvotina všeho; když Bůh tvořil svět, stála při něm jako „architekt“ resp. hrála si před ním jako „holčička“ se světem právě stvořeným - Moudrost spojuje svět Boží se světem lidí.

8,32-36: Výzva k přijetí Moudrosti, ale také varování - kdo se staví proti ní, minou se svým životním cílem, v absolutní pošetilosti volí svou zkázu.

Exegeze Sir 24,1-22(23)

Jde o "střed a vrchol celé knihy" (L. Alonso Schökel) - 22 veršů odpovídá počtu písmen hebr. abecedy: moudrost, která tu mluví o sobě, obsahuje celý smysl života. Správně ji pochopit znamená vzít v úvahu teologické poselství celé knihy.

a) Nauková rovina - důležitou roli zde hrají následující témata: těsné sepětí Moudrosti se Zákonem, tj. prvku univerzálního s národním (Zákon daný Izraeli je vrcholným projevem Boží moudrosti, která stvořila celý svět); poměr mezi Boží dobrotou a existencí zla (dobro i zlo jsou protipóly tvořící rovnováhu stvoření, podřízeného Boží moci); problém odplaty (jelikož v šeolu mají všichni stejný úděl, odměna či trest jsou situovány do pozemského života).

b) Etická rovina - hledisko pro autora směrodatné, rozvíjející mj. tato témata: poměr mezi bázní před Bohem (která je motorem veškerého mravního jednání), Zákonem a moudrostí (srov. 19,18); postoj k bohatství resp. chudobě (bohatství hodnotí Sir opatrně, naopak chudobu vyzvedá); postoj k ženám a dětem v rodině (maskulinní a paternalistický - v ženě oceňuje dobrou manželku, ale varuje před svůdkyní).

24,1-8: Moudrost se obrací k liturgickému shromáždění a hovoří o svém božském původu, o své vznešenosti a univerzální vládě, ale také o své tendenci přebývat s lidmi a poslání usídlit se v Izraeli.

24,9-11: Byť má dimenzi věčnosti, vstupuje do konkrétních lidských dějin a ztotožňuje se s kultem prokazovaným Bohu v jeruzalémském chrámě.

24,12-16: Četnými obrazy z rostlinného světa se znázorňuje Moudrost jako strom, který vyrostl uprostřed Božího lidu a který poskytuje cenné látky užívané při chrámové liturgii.

24,17-22: Nejenže Moudrost nabízí své plody, ale nabízí sebe samu jako pokrm a nápoj (z křesťanského pohledu zřejmý předobraz Eucharistie, srov. Jan 6,35).

24,23: Slova se ujímá mudrc, který vykládá předchozí obrazy identifikací Moudrosti s Tórou - v Zákoně daném Izraeli nachází svůj optimální výraz Boží řád vtištěný do celého stvoření.

Proroci a proroctví

Hebr. výraz nábí souvisí se slovesem volat (nelze určit, zda ve významu aktivním či pasivním), řec. profétés (srov. čes. pro-rok) – ten, kdo mluví „před“ (ve významu jak časovém tak i prostorovém).

V Bibli označuje výraz „prorok“ toho, kdo mluví jménem někoho jiného – ve vztahu mezi lidmi (srov. Ex 6,30-7,2), ale především jako “ústa” Hospodinova (srov. častou uvozovací větu: „Tak praví Hospodin“); v prvé řadě mluví ke svým současníkům (morální a náboženský apel), což ovšem s sebou nese i ohlášení budoucích událostí podle reakce posluchačů (přísliby v případě splnění, tresty v případě nesplnění).

Podobné jevy se vyskytují u pohanských národů – věštba, vázaná zpravidla na určité místo (Siwa-Amon, Dodona, Delfy) a spojená s vnějšími úkazy (šustění dubu, let ptáků apod.), podávala v náznaku božskou vůli ohledně individuálního lidského jednání (tazatel chtěl jen zjistit, jak realizovat své plány a vyhnout se překážkám, příp. božstvo usmířit).

Věštby bylo třeba interpretovat – v tom spočíval úkol proroků jako specialistů (vykladačů božských znamení); věštby pouze odpovídaly na otázky (nešlo o vlastní iniciativu věštících); naproti tomu u biblického proroctví vychází iniciativa od Boha – ten povolává proroka, aby tlumočil jeho vůli, která má být pro jednání lidí vnitřně motivující.

Praktikování věštby je zmiňováno též ve SZ, jak u cizích národů (srov. Ez 21,26) tak i v Izraeli (přes Boží zákaz); význační proroci bývali v raném období nazýváni „vidoucí“ resp. „muži Boží“ (Eliáš, Elíša); vyskytovaly se rovněž skupiny nápadné svou exaltovaností – prorokování ve vytržení spojeném s hudbou a tancem.

Období klasických izraelských proroků zahrnuje zpočátku proroky působící na královském dvoře jako rádci králů v náboženských věcech – mohli být Bohem inspirováni, občas krále kárali, ale většinou mu spíše lichotili, jelikož byli na něm závislí; po r. 750 začíná období proroků píšících, kteří se obraceli na celý národ.

Jejich prvořadým úkolem bylo kázat – základním literárním druhem je poselství, ale používají i dalších (např. pohřební píseň, podobenství); tyto výroky seskupuje buď sám prorok nebo jeho žáci do sbírek sjednocených časově nebo tematicky; zapsané prorocké texty jsou určeny pro budoucí generace – ty je také aktualizují a doplňují ve světle nových situací.

Proroci dostávají vnuknutí artikulovaná slovy, ale i vize (většinou symbolického charakteru) a sami také svým životním údělem (např. Ozeáš) a svými gesty (např. Ezechiel) symbolicky vyjadřují, to, co hlásají; rozdělení píšících proroků na velké a malé se vztahuje na rozsah jejich spisů, nikoli na jejich význam.

Exegeze Jer 1,4-10

Úryvek je prvním článkem chiastické struktury Jer 1,4-19: A. 1,4-10 povolání (příkaz hovořit, výrok Hospodinův); B. 1,11-12 vidění (mandlovníkového prutu); B’. 1,13-16 vidění (kypícího kotle); A’. 1,17-19 povolání (příkaz hovořit, výrok Hospodinův).

Vv. 4-5: „Stalo se slovo k…“ - typická formule vyjadřující Boží iniciativu, kterou má prorok dále zprostředkovat; nejsou zde uvedeny okolnosti povolání – odehrává se v nitru a je od věků zakotveno v Boží lásce; posvěcením si Bůh proroka vyhrazuje pro sebe a současně ho zmocňuje, aby jeho slovo účinně zasahovalo do osudu národů.

Vv. 6-8: Jeremiáš si je vědom svých nedostatků – kromě mládí a nezkušenosti je to asi též přílišná citlivost vzhledem k budoucím protivenstvím; jeho zajíkavý odpor však nezabrání uskutečnění Božích plánů – Bůh si volí právě to, co je slabé, ale dává také potřebnou sílu ke splnění těžkého úkolu (její syntézu představuje ujištění: „Já budu s tebou“).

Vv. 9-10: jde o hlubokou a nesmazatelnou zkušenost inspirace – prorok bude pronášet slova Boží; i když jeho osoba není nedotknutelná jako osoba pomazaného krále, jeho poslání má posvátný charakter – stojí za ním Boží autorita; na prvém místě je uvedena hrozba (která, jak se zdá, převažuje), pak teprve pozitivní aktivita – obojí je v Božím slově obsaženo, záleží na reakci lidí

Exegeze: Iz 11,1-5; 42,1-7; 61,1-3

Tři texty vybrané z knihy proroka Izaiáše spojuje pneumatologický motiv – v liturgii jsou to perikopy čtené při udílení svátosti biřmování

Stručná analýza jednotlivých textů

a) Iz 11,1-5

Pasáž složená z paralelismů (vyjádření téže myšlenky dvojím způsobem); z odumřelého pahýlu (s narážkou na někdejší rod Davidův) vyrazí nový výhonek (v. 1) – stane se tak z Hospodinovy iniciativy, protože na budoucím Davidově potomku spočine Hospodinův duch, charakterizovaný ve v. 2 šesti přívlastky (srov. odlišné znění hebr. textu a Septuaginty)

Aktivita tohoto Davidovce je pak ve vv. 3 a 4 vymezena negativně (nebude jednat podle informací z druhé ruky) i pozitivně (bude jednat podle práva, tj. zastávat se těch, kdo trpí bezprávím a vystupovat proti těm, kdo se bezpráví dopouštějí); spravedlnost a věrnost budou k němu neodmyslitelně patřit (v. 5)

b) Iz 42,1-7

Pasáž dělená obvykle do dvou částí: vv. 1-4 (přímá řeč o Hospodinově služebníku); 6-7 (přímá řeč, kterou Hospodin oslovuje osobu blíže neurčenou), s předělem ve v. 5

Hospodin má ke svému Služebníkovi vřelý osobní vztah, soustředěný do daru jeho ducha (v. 1): v síle tohoto ducha Služebník s neutuchající vytrvalostí založí na zemi právo (výraz zdůrazněný trojím opakováním) – vv. 2-4

Další Hospodinův výrok je uvozen rozšířenou formulí, připomínající Hospodinovu univerzální stvořitelskou moc (v. 5): osoba, k níž ve vv. 6-7 Hospodin mluví, je zde charakterizována co do svého ustanovení (z Boží vůle) a co do cíle, který má její poslání mít (dar světla slepým a svobody uvězněným) – tento člověk Hospodinem poslaný se má stát „smlouvou“

c) Iz 61,1-3

Hospodinův duch, jehož působivá přítomnost je zprostředkována pomazáním, uschopňuje mluvčího k aktivitě, vyjádřené šesti infinitivy sloves, která zdůrazňují její léčivou, osvobozující, útěšnou povahu (vv. 1-3): „zvěstovat“, „obvázat“, „oznámit“, „hlásat“, „potěšit“, „dát“

Ta je ve v. 3 ještě umocněna několika obrazy konkrétních projevů radosti, jež vystřídají smutek adresátů dotyčné aktivity (tři dvojice protikladů: „věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti“); účinek: lidé zosobňující pevnost a spravedlnost k Boží oslavě

Srovnání a vyznačení odlišných i shodných rysů

a) Otázka historického pozadí vzniku a autora textů

Historickým pozadím Iz 11,1-5 je patrně strach vzbuzující, ale nakonec neúspěšný pokus asyrského krále Sancheriba dobýt Jeruzalém r. 701 př. Kr.; u Iz 42,1-7 jde asi o konec babylónského zajetí (kolem r. 540 př. Kr.), kdy perský král Kýros se chystá dobýt Babylón a vrátit Židům svobodu; Iz 61,1-3 mohl být napsán brzy po návratu (kolem r. 520), kdy se dostavuje zklamání z nenaplněných nadějí – ve všech případech má prorok svým slovem překonat negativní pocity jistotou spásy

Autorem Iz 11,1-5 je prorok Izaiáš, působící po r. 740 př. Kr. – od něho pochází větší část Iz 1 – 39; autor Iz 42,1-7 je anonymní prorok, působící na sklonku babylónského zajetí, zvaný Deuteroizaiáš; autor Iz 61,1-3 je opět anonymní prorok, působící brzy po návratu, zvaný Tritoizaiáš; všechny tři texty patří do knihy proroka Izaiáše – Boží duch spojuje prostřednictvím redaktorů texty z různých dob a ukazuje jejich podstatnou jednotu

b) Otázky identity protagonistů

Mluvčím je v Iz 11,1-5 třetí osoba jako pozorovatel děje; v Iz 42,1-7 Hospodin sám, který ve vv. 1-4 hovoří o svém Služebníkovi a ve vv. 6-7 přímo oslovuje toho, jehož povolal; v Iz 61,1-3 hovoří prorok sám o sobě; vždy však je Hospodin dárcem svého Ducha, obdarovaný jeho Ducha přijímá a v jeho síle jedná

Kdo je tímto obdarovaným? V Iz 11,1-5 svědčí narážka na Jesseho o královském původu – jde ovšem nejspíše o krále ideálního, ne o některého z izraelských králů; Hospodinovým Služebníkem v Iz 42,1-7 mohl být míněn celý Izrael, ale také Kýros jako Bohem poslaný osvoboditel; v Iz 61,1-3 je to sám prorok; v duchovním smyslu, jak ukazuje Nový zákon (srov. citace v Mt 12,18-20; Lk 4,18; Řím 15,1), pak všechny tyto rysy dokonale ztělesňuje osoba vtěleného Božího Syna, Ježíše Krista

c) Pneumatologická dimenze

Hospodinův Duch je v uvažovaných textech silou, vyzbrojující určité lidi (perspektiva individuální), a to v plnosti času, v závěru dějin (perspektiva eschatologická); figuruje zde jednak v aspektu statickém, tj. jako spočívající na těchto jedincích (převažující hledisko Iz 11,1-5), jednak v aspektu dynamickém, tj. jako uschopňující k aktivitě (převažující hledisko Iz 42,1-7; 61,1-3)

Iz 11,2 uvádí tři dvojice darů Hospodinova Ducha (resp. kvalit jemu vlastních): moudrost a rozum – správný úsudek a rozhodnutí (ve SZ vzorem Šalomoun); rada a síla – soulad vlastních plánů s Božími a houževnatost v jejich realizaci (ve SZ vzorem David); poznání a bázeň před Hospodinem – důvěrný vztah i hluboká úcta k Bohu (ve SZ vzorem Mojžíš)

Tři oblasti, do nichž se koncentrují účinky aktivity působené Božím Duchem: útěcha zdeptaným – vyvěrající z vědomí Boží blízkosti, svoboda uvězněným – osvětlení jejich skutečného stavu i uvolnění všech pout, spravedlnost utiskovaným – citlivý přístup ke slabým, ale také nekompromisní k bezohledným

Obřad pomazání olejem (srov. Iz 61,1) byl viditelným úkonem, kterým se v Izraeli ustanovovali králové a světili se kněží (duchovním pomazáním bylo i povolání k prorocké službě); každý z uvažovaných úryvků se vztahuje k jednomu z tohoto trojího poslání, které vrcholí v Kristu Králi, Knězi a Proroku a na němž mají účast všichni pokřtění – milost i odpovědnost

Mesiášská proroctví ve Starém zákoně

Správné pojetí vztahu mezi SZ a NZ: „Celé Písmo sv. tvoří jedinou knihu a tou je Kristus, protože celé Písmo hovoří o Kristu a nachází Krista v plnosti“ (Hugo od sv. Viktora, O arše Noemově).

Dvojí nesprávný postup výkladu této teze: ahistorické pojetí profétismu (ignorování skutečnosti, že proroci jsou především lidmi své doby) a podcenění významu SZ, které může vést až k jeho úplnému znevážení.

Tři principy správného výkladu mesiášských textů SZ respektují literní smysl biblického textu (srov. dokument Papežské biblické komise Výklad Bible v církvi II, B, 1; III, A, 2). Je to 1. Princip projekce – malá postava se promítne na stěnu a zvláštním nastavením světla se její obraz nepoměrně zvětší, takže nabude majestátních rozměrů. 2. Princip relektury – čtení starších textů jakoby novýma očima za změněné historické situace, přičemž se v oněch textech nacházejí nové, původně netušené významy. 3. Princip retrospektivy neboli velikonoční hledisko – nasvícení textů, jejichž význam byl všeobecný nebo nejasný, intenzivním světlem, které má barvu Kristova velikonočního tajemství (smrti a vzkříšení).

Pojem mesiáš (hebr. mašíach, řec. christos) značí pomazaný, tj. posvátným olejem, který symbolizoval Boží posilu a požehnání. Ve SZ byli pomazáváni, především hmotně, ale také duchovně, tři typy osob, které představují trojí model mesianismu: králové, kněží a proroci. Kromě nich patří k mesiášským postavám SZ Hospodinův služebník (Iz 42 – 53) a Syn člověka (Dan 7).

Dvojí aspekt biblického pojetí času: 1. Čas má v sobě pečeť věčnosti (rozměr přesahující pomíjivost pouhého plynutí); 2. Čas směřuje k určitému cíli (je jako šíp, který směřuje do středu terče a jehož let sledujeme v celém průběhu). Mesiáš není proto jen postavou budoucnosti, ale i minulosti a přítomnosti.

Mesiášské texty žalmů: Žl 2,7-8; 110,1.4; 72,1-8. Sepsány k historické slavnosti intronizace nového krále, za jehož konkrétní postavou však žalmisté vidí prosvítat tajemnou a velkolepou postavu jiného panovníka, Mesiáše, který bude též knězem podle Melchisedechova řádu a jehož prostorově i časově neomezená vláda přinese dokonalou spravedlnost tam, kde vládne bezpráví (v NZ srov. Mt 26,64; Sk 13,32-33; Žid 1,5.13).

Mesiášské texty Knihy o Emanuelovi (Iz 7 – 12): Iz 7,10-16; 9,1-6; 11,1-9. Východiskem je postava ctěného krále Chizkiáše, syna Achazova, jehož narození prorok předpovídá a s jásotem vítá. Zároveň ale naznačuje příchod Krále, který Chizkiáše přesahuje tím, že má božské rysy, a jeho panování znamená dar plné svobody, spravedlnosti a pokoje (v NZ srov. Mt 1,23; Lk 1,32-33).

Nm 24,17; Zach 9,9-10; Mich 5,1: tři úryvky, které naznačují budoucího izraelského krále výmluvnými symboly hvězdy a žezla, vyzvedají jeho pokoru a zároveň sílu a ohlašují jak narození Davidova potomka v nepatrném rodišti jeho velkého předka, v Betlémě, tak i jeho původ od věčnosti (v NZ srov. Zj 22,16; Mt 21,5; 2,6).