Ve druhé polovině dvacátého století vydalo magisterium římskokatolické církve řadu dokumentů, zabývajících se bioetickou nebo sexuálně-etickou problematikou. Patří k nim Humanae vitae z roku 1968 o manželském a rodinném životě, Persona humana z r. 1975 o homosexualitě, předmanželském styku a masturbaci, Homosexualitatis problema z r. 1986 o pastoraci homosexuálů, Donum vitae z r. 1987 o předávání života, Evangelium vitae z r. 1995 o nedotknutelnosti nevinného života nebo Reflexe o klonování z r. 1997 o nepřípustnosti agametové reprodukce člověka. Těmito publikacemi reagovala církev po 2. vatikánském koncilu na aktuální etické problémy, zejména, když se diskuse a veřejné mínění klonily k chybným řešením.
Věřící čtenáři církevních dokumentů, ale také zainteresovaná veřejnost jiných ideových pozicí hledá v textu nejprve předložená řešení etického problému, nikoliv příslušné důvody. Čím více budou s etickými závěry srozuměni, tím méně důležitá bude pro ně argumentace, o kterou se řešení opírá. Čím méně budou s řešeními srozuměni, tím kritičtější bude jejich přístup k načrtnutým zdůvodněním nauky. Je namístě označit argumentaci jako načrtnutou, protože zmiňované dokumenty nejsou teoretickými traktáty, podávajícími řešení a jejich zdůvodnění vyčerpávajícím způsobem. Spíše chtějí být pastoračně laděné směrnice, počítající se souhlasným postojem čtenářů.
Argumentaci v zmíněných textech lze rozdělit do dvou skupin: jedna se opírá o empirii, druhá má spekulativní ráz. Zatímco empirie je veřejností obvykle bezproblémově oceňována, u spekulace je třeba nejprve rozlišit neutrální od pejorativního užití výrazu a pak spravedlivě ocenit jeho význam. Proto bude vhodné připomenout původ obou slov, i když je všeobecně známý.
Řecké substantivum empeiria znamená zkušenost; zčeštělé adjektivum empirický znamená zkušenostní. Prof. Virt soudí, že o empirii lze mluvit tehdy, když u komplexní zkušenosti abstrahujeme od osobního prožitku a společenských či kulturních proměnných. Název empirie podle něho zasluhuje to, co po odečtení subjektivních a socio-kulturních prvků ze zkušenosti zbývá.
Pokud jde o výraz spekulace, lat. verbum speculor znamená pátrám, obhlížím; nejde tedy o sloveso se záporným přídechem. Substantivum speculum znamená zrcadlo. V teologii je proslulá myšlenka sv. Pavla, který píše v 13. kapitole 1. listu Korintským ve 12.nbsp;verši Nyní vidíme jako v zrcadle. Apoštol má na mysli, že člověk na zemi má možnost poznávat Boha, jeho moc, moudrost a dobrotu pouze nedokonale, v jeho stvoření jako v zrcadle. Výraz označuje v tomto kontextu typ poznání, umožněný mediem, schopným výstižného zprostředkování.
Spekulace pojata pejorativně znamená myšlenkovou hru pouhých možností, která zcela ignoruje zkušenost. Na spekulaci je někdy pohlíženo s obavami jako na zlehčování vědeckého poznání. Je podezřívaná z chybného pojetí vztahu filozofie a přírodních věd, ze snahy filozofie hrát roli poručníka přírodovědeckého zkoumání.
Závažnost těchto výtek je patrná při etické argumentaci, kdy debatující užívají spekulativní metodu a pozorují, že debata vázne nebo dokonce ústí do ztracena. Není účelem těchto poznámek zkoumat otázku, zda filozofie je nebo není vědou. Jako vhodný terén pro spekulaci může být při řešení etických otázek chápána jako spoluhráč empirických oborů. Souběh empirie se spekulací má značný význam pro pastoraci a apoštolát církve při rostoucím množství objevů, kterými zahrnuje vědecký výzkum společnost.
Inspiraci pro uvažované téma poskytla Olomouc, kde se 1. prosince minulého roku konala konference o etických aspektech transplantace orgánů, které se zúčastnila řada předních českých a moravských lékařů, vycházejících při svých úvahách z klinické praxe. Debatovalo se o respektování svobody při rozhodování případného dárce, o pořadí příjemců transplantovaných orgánů, zejména však o kriteriu smrti, protože hlavní pozornost konference byla věnována dárcovství orgánů z mrtvých dárců.
Je všeobecně známo, že kriterium smrti je spatřováno v mozkové smrti. Z toho logicky vyplývá, že se účastníci konference zabývali její poznatelností a dokazatelností. Atmosféra při debatě byla pochopitelně empirická, ale v první ze čtyř přednášek, které byly na programu, vyslovila prof. Munzarová z Brna přání, aby se přítomní zabývali nejen příznaky smrti, nýbrž také její podstatou. Co je podstatou smrti je však otázka neempirická. Nebylo tedy divu, že se přítomní lékaři v průběhu konference k otázce podstaty smrti nevrátili.
Pomoc při formulování odpovědi poskytuje projev Jana Pavla II. o transplantacích, přednesený při mezioborové konferenci v roce 2000 v Itálii. Papež definoval v rámci antropologické koncepce, zdůrazňující integraci jednotlivých dimenzí lidství a těla jako vyjadřovacího prostředku osoby smrt jako rozpad jednoty a integrace lidské osoby a jako ukončení funkce těla jako konstitutivního prvku lidské osoby, kterým se vyjadřuje a projevuje. Slovník i myšlenky definice smrti jsou výsledkem filozofické úvahy, která musí počítat s tím, že nebude empiriky oceněna jako pomoc pro praxi. Je jasné, že pro toho, kdo ztotožňuje člověka s eho tělem, ať z důvodů pragmatických nebo principiálních, bude představa osoby jako něčeho víc než jenom těla cizí. V řadě eticky významných dokumentů, uvedených výše, lze pro empirickou a spekulativní metodu argumentace nalézt řadu příkladů. Jako ukázka může posloužit instrukce o umělém oplodnění vlastním manželem (homologním) a náhradním mateřství, probíraná v Donum vitae.
U homologního oplodnění byla touha manželů naplněna, aniž došlo k porušení manželské věrnosti třetí osobou. Empirik poukáže na to, že oba manželé objektivně v ničem neporušují intimitu svého vztahu a nástroj, který jim nabízí medicína, dokáže subjektivně jejich blízkost zintenzivnit v společné nadějí na společné dítě, společný úspěch a společné štěstí. Není sporu o tom, že většina párů, kteří sáhnou po homologním umělém oplodnění, nebude prožitkově tuto metodu považovat za cizí, rušivý faktor své obapolné lásky. Jak vypadá spekulativní přístup k homolognímu umělému oplodnění, obsažený v Donum vitae? Dokument si je vědom utrpení bezdětných manželů a ví o jejich neporušované věrnosti během umělého oplodnění. Přesto tuto metodu zamítá, protože soudí, že řádu stvoření odpovídá bezprostřední setkání manželů řečí těla bez artificiálního mezičlánku. Kdo bude homologní metodu hodnotit její efektivitou, únosnou mírou obtíží a totožností manželů s rodiči, nebude mít porozumění pro námitku dílčí instrumentalizace při předávání života. Na tomto místě nejde o to obhajovat nebo odmítat stanovisko dokumentu, nýbrž konstatovat dvě pojetí myšlení i formulace.
Poučné je také zdůvodnění záporného postoje k náhradnímu mateřství v tomtéž dokumentu. Empirik, který by je zamítal, by poukazoval na nechutné soudní spory mezi biologickou a sociální matkou, která těhotenství řádně zaplatila. Vycházel by tedy z efektů uvažovaného jednání. Empirik, který by náhradní mateřství obhajoval, by mohl poukazovat na to, že rozhodující význam pro osobnostní rozvoj dítěte nemá matka biologická, ale sociální, jak poznamenal jeden pražský psychiatr v polemice se zmiňovanou instrukcí. Když Donum vitae argumentuje tím, že dítě má právo na to být počato, zrozeno i vychováno jedním rodičovským párem, mluví řečí filozofické antropologie. Náhradní mateřství tuto zásadu porušuje, někdy dokonce několikrát, jako v případě, kdy se uplatňují tři femininní dárkyně, tři dílčí matky: dárkyně vajíčka, dárkyně dělohy a dárkyně rodinného prostředí, což je zvláště významné při myšlence sociální dělohy. Je samozřejmé, že nejen filozofická, nýbrž i empirií inspirovaná úvaha uvítá ve prospěch dítěte matčinu totožnost. Protože však reflexe vychází z antropologicky odůvodněné vnitřní souvislosti mezi oběma fázemi daru biologického a sociálního života a z toho vyplývající analýzy mezilidských vztahů, je empiricky uvažujícímu mysliteli patrně vzdálená.
Programům medicíny jak získat dítě jinak než lege naturae, stojí v cestě princip dítě není právo, ale dar. Také tento princip nemá naději na to, být uznán někým, kdo myslí v kategoriích empiricko-scientistických, nikoliv teologicko-antropologických.
Příklady setkání empirie se spekulací lze uvést také v oučasné morálně-teologické literatuře, zabývající se základními fenomény života a smrti. Tato literatura často cituje princip (lidský) život je víc než jeho kvalita. Co to znamená v praxi, je patrné při prognóze těžce postiženého dítěte, kdy rodiče musí řešit hamletovskou otázku být či nebýt. Na kvalitu života, kterou dokáže snadno vnímat i laická veřejnost, se ptá otázka jaká je, na život je nutno ptát se co je. První otázka je empirická, druhá neempirická. Otázce jakou kvalitu má tento konkrétní život porozumí každý, i když kvalita jako kriterium může vést v extrémním případě až k upřednostnění delfína před debilem, jak ukazuje radikální funkcionalizmus australského etika Petra Singera. Ocení však empirik otázku co je život? Má praktický význam? Není daleko důležitější jevová stránka života?
Pokud bude lidský život charakterizován jako existence osoby jako subjektu sebeuvědomění a sebeurčení s tělem jako jejím konstitutivním prvkem, kterým se projevuje a vyjadřuje, je třeba počítat s rozpačitým neporozuměním, jak bylo patrné před několika lety na pražské konferenci o důstojnosti lidské osoby. Totéž platí samozřejmě u otázky smrti, jak bylo zmíněno výše. Jaké jsou tedy šance obou metod, empirické a spekulativní, v etické argumentaci? Z řečeného vyplývá, že zřetelně větší šanci na přijetí má metoda empirická. Znamená to, že by se měla církev ve svých etických dokumentech zaměřit pouze na empirii, tím spíše, že morální teologii není naprosto neznámá teleologická metoda dokazování mravních norem, přihlížející k důsledkům jednání? Naprosto ne. Poučné je v tomto ohledu srovnání výroků dvou morálních teologů, profesora W. Lesche a J. Römelta, které se nevylučují, ale doplňují. Lesch soudí, že etické výpovědi bez empirického podkladu hrozí stát se samoúčelnou pojmovou hrou. Römelt toto nepopírá, ale upozorňuje, že lidství nemůže být pochopeno pouze empiricky.
Empirie a spekulace nepředstavují dva konkurenční, ale komplementární aspekty. Spolupráce obou metod má proto cenu, že pomáhá uchopit problémy člověka celostně (spekulací), a to s dobrým konkrétním (empirickým) základem. Souběh obou metod má teoretický i praktický význam. Pokud jde o význam teoretický, kriteriem správného řešení každé bioetické otázky je respekt vůči celkovému dobru lidské osoby v souladu s její hodnotovou nesouměřitelností.
Pokud jde o význam praktický, teprve tehdy, když veřejné mínění pozná ošidnost redukovaného nazírání člověka, začne oceňovat význam celostního pohledu. Proto by prospělo seznamovat se s antropologickým zorným úhlem, jeho pravidly a zákonitostmi, a tím se učit vidět člověka bohatším pohledem. Takový pohled ovšem nevyžaduje pouze probuzení zájmu empirika o jiný přístup k problémům, než na jaký je zvyklý, nýbrž závisí také na zvolení určitého typu filozofie. Proto Fides et ratio logicky volá po nové ontologii na úrovni doby a jejích výzkumů.
Při debatě s církevními mluvčími by se měl porovnával nejen cíl, ke kterému jedno nebo druhé řešení problému dospělo (jak to dělají media), ale i start, výchozí pojetí člověka a cesta, kterou se úvahy ubírají.
Magisterium očekává sociální a ideovou spřízněnost se svými čtenáři a posluchači nejen proto, že jsou členové církve, ale že sdílejí z vlastního přesvědčení tradiční pohled "zdravé nauky". V tomto duchu předkládá církev své dokumenty. Situace mluvčího církve v televizní debatě je však zcela jiná. Oponenti mohou být vůči etickému pohledu církve naplněni antipatií, nebo v opozici vůči církvi samé. Proto je třeba velmi kvalitně promyslet argumentaci, tím spíše, že při debatách dochází nezřídka k metodologické nečistotě. Dochází k ní například tehdy, když při diskusi o eutanázii mluvčí církve poukazuje na řadu záporných praktických důsledků, ke kterým by uzákonění eutanázie mohlo vést (porušení důvěry pacienta v lékaře) a tváří se, jakoby zkušenostní důvody byly jeho hlavním trumfem. Není to pravda. Když mu při debatě dojde dech, neváhá vyrukovat s tím, co sice není zdaleka tak populární a působivé jako důvody zkušenostní, čím však artikuluje své zásadní stanovisko (člověk nemá právo rozhodovat o okamžiku vlastní smrti). Zásadní pozice byla od počátku hlavním motivem mluvčího církve, zkušenostní zřetele byly pouze doplňkem. V duchu všeobecně uznávaného metodologického oportunizmu je naprosto korektní přecházet z metody do metody, ale metodicky čisté by bylo odlišit už od počátku důvody zásadní a doplňující.
Jiným příkladem je problematika interupcí. Před veřejností se zdá být působivé vyslovit obavu z postinterupčního traumatu potratářek nebo z rizika neplodnosti. K oběma jevům skutečně dochází, nesmí však být zevšeobecněny. Když účastník debaty o otratech prohlásí, že poporodní trauma je katolický mýtus a mluvčí církve mu neumí oponovat, nezbývá mu než uchýlit se na pozici, která už od počátku debaty o interrupcích obsahovala hlavní důvod jeho zamítavého stanoviska. Tím pro něho je zásadní nedotknutelnost nevinného života bez ohledu na nejrůznější okolnosti, které by proti takové ochraně mluvily, jak slavnostně prohlašuje Evangelium vitae. Zpočátku však mluvčí církve toto stanovisko pro strach z nepopulárnosti nemínil přiznat a stavěl se do řad empiriků. Proč ne, ale měl by to dělat s vědomím, že formuluje pouze podpůrné argumenty, na kterých vlastně příliš nezávisí. Empirie postupuje induktivně, od zvláštního k obecnému a nikdy nemůže vyloučit výjimku, proto nedisponuje naprostou jistotou (velké množství případů určitého nežádoucího jevu nedovoluje uzavírat na to, že všechny případy jsou nežádoucí). Dedukce postupuje od obecného k zvláštnímu a zahrnuje pod obecné všechny jednotlivé případy (je-li nevinný život nedotknutelný, platí to o každém nevinném životě bez výjimky).
Určitý problém představuje také tuciorizmus církevních stanovisek. Profesor K. Golser upozornil na to, že církev bývá podezírána z rigoróznosti. Ona však vlastně nechce být rigorózní, nýbrž tucioristická, sází na jistotu a vyhýbá se pastoračně nevhodnému riziku. Pokud tak církev postupuje, znamená její řešení provizorium, problém je řešen ad interim, což se církvi jeví jako prozíravější. V souvislosti s antikoncepcí se občas upozorňuje na výrok Pavla VI. krátce po vydání encykliky Humanae vitae, podle kterého církev tímto dokumentem nechtěla říci definitivní slovo. Argumentaci, opřené o provizorium by v debatě prospělo, kdyby nebyla vydávána za definitivní závěr.
Jak je to s empirií a spekulací v evangeliích? Ježíš z Nazareta je mistrem argumentace. Jeho podobenství jsou výmluvnou ukázkou zkušenosti s životem tehdejšího palestinského člověka. Naproti tomu věta Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, pronesená při sporu se saduceji, je ukázkou spekulativní argumentace.
Svým vystupováním inspiruje Ježíš také posluchače. Krvotoká žena získala zkušenost s Ježíšovou mocí a ve světle svého rituálního znečištění spekuluje způsobem, za který je pochválena. Podstatnější než konkrétní příklady je však skutečnost, že Ježíš in speculo stvoření vidí milovaného Otce právě tak jako celé stvoření vidí in speculo Otce.
Ačkoliv se empirická a spekulativní metoda zdají být od sebe vzdálené, je možno zaznamenat potěšitelné konvergence. Jeden český lékař poznamenal, jak ho těší, když najde mezi filozofy a teology někoho, kdo umí empiricky uvažovat. Na druhé straně pověděli britští lékaři počátkem devadesátých let českým kolegům, že postrádají ve své odborné průpravě více filozofie. Pro setkávání přírodovědných s humanitními obory to jistě představuje potěšitelné sbližovací náběhy.
| Na začátek stránky | Na úvodní stránku |