Křesťanská morálka - 2. kapitola

O INDIVIDUÁLNÍM A SOCIÁLNÍM ROZVOJI ČLOVĚKA

ThDr. Jiří Skoblík

Člověk je bytost nedokonalá, zdokonalitelná, mající být zdokonalována a mající zdokonalovat sebe.

Spekulativně: tvor může být dovršený v rámci svého druhu vlivem zákonů stvoření. To neplatí u člověka. Cesta zdokonalování závisí zčásti na něm, jak vyžaduje čas a situace. Mluvíme o překročení sebe jako typickém pověření člověka. Teologicky je ale navíc myslitelné dovršení člověka nad hranice druhu. To však může být pouze dílem dokonalejší bytosti na způsob daru. V křesťanství je obsaženo poselství o znovuzrození z vody a Ducha, čili započetí zdokonalovacího procesu nad hranice druhu.

Nedohotovenost, vlastně započatost je fyzicky dobře patrná u dítěte a psychicky v procesu školního vzdělávání. Velmi důležité, ale často neuskutečněné je dohotovování v sociální oblasti, v takovém případě neproběhla uspokojivým způsobem neproběhla jeho socializace.

U všech účastníků rozvoje člověka, rodičů i dětí, nadřízených i podřízených, platí úkol prospívat procesu zdokonalování. Ten, kdo je zdokonalován, má přijímat obohacující vliv (poslušností), ten, kdo zdokonaluje má na zdokonalujícího se vykonávat blahodárný vliv úměrně ke své životní roli.

Proč? vyšší tíhne k nižšímu v jakési psychologické a mravní homeostáze, pojmu, vypůjčenému z medicíny (rovnováha v organizmu a procesy, které ji zajišťují). To je do člověka vloženo zčásti instinktivně, emocionálně i afektivně, čili usnadňujícím způsobem (jak učí zkušenost), zčásti je to mravní úkol, ke kterému je člověk volán.

Bůh je příčina stvoření. Existují rozmanití tvorové. Každý má svou cestu k témuž cíli, kterým je Bůh. Cesty různých tvorů se mohou nepříznivě ovlivňovat až rušit. Protože Bůh chce být cílem všech tvorů, proto chce, aby se cesty tvorů k němu nerušily, naopak, aby vstupovaly do optimální harmonie. U člověka je to mravní úkol.

Jako ve všem, co člověk koná, i zde se často vyskytují chyby na straně zdokonalujícího i zdokonalovaného. O tom je nesmírně bohatá zkušenost. Na příkladu rodiny: ze strany dítěte a ze strany rodičů má být konáno potřebné pro splnění tohoto programu. Podobné platí mezi učitelem a žákem, ale také nadřízenými a podřízenými. Přitom pomáhá zkušenost i věda (Matějček, škodlivost rozvodu).

Jedná se tedy o kreativní přístup k výchozím zásadám. Normy do konkrétna jsou přitom pomůckou pro orientaci. Tu poskytuje osnovou látky, inspirované dekalogem, KKC.

KKC člení látku do pěti částí. V části „Rodina v Božím plánu“ říká, že rodinné společenství je nezávislé na uznání jakékoliv veřejné autority. Muž a žena jsou si rovni, v rámci rodiny však mají různou odpovědnost, práva a povinnosti. Křesťanská rodina je domácí církví a obrazem společenství tří božských osob.
V části „Rodina a společnost“ zdůrazňuje vnímavost pro osobní vztahy: sourozenci jsou děti našich rodičů; bratranci a sestřenice potomky našich předků; spoluobčané děti naší otčiny; všichni pokřtění děti naší matky církve; každý člověk je synem nebo dcerou našeho Otce. Bližní není pouhé individuum v mase, ale „někdo“, zasluhující pozornost.

V části „Povinnosti členů rodiny“ připomíná NK odrostlým dětem jejich trvalou povinnost vůči (potřebným, přestárlým) rodičům, ale také rodičům úctu k jejich dětem jako lidským osobám a dětem Božím. Právem rodičů jako prvních vychovatelů je pro své dítě zvolit vhodnou školu. Při volbě životního partnera a povolání svých dětí mohou mnoho přispět jejich životní zkušenosti, nemají však v tomto směru vyvíjet nátlak.

V úseku „Rodina a Boží říše“ NK žádá, aby nositel úřadu v společnosti chápal svou roli jako službu. Mravní posouzení jeho výkonu umožňuje božský původ úřadu, jeho rozumnost a speciální předmět. Loyalita občanů nevylučuje oprávněnou kritiku, naopak zahrnuje ji. Mravní povinností, plynoucí ze společné odpovědnosti, je platit daně, přistupovat k volbám a bránit vlast. Bohatší země jsou povinny přijmout podle svých možností cizince, hledající životní jistoty a uplatnění, které doma získat nemohou. Ozbrojený odpor proti státní moci není zásadně nedovolený, je však vázán na přesná a přísná pravidla.
V úseku „Stát a církev“ říká NK, že společnosti, které neznají nebo odmítají zjevené náboženství, nestrpí žádné objektivní kriterium dobra a zla a - jak učí historie - osobují si zjevně nebo skrytě naprostou moc nad člověkem a jeho osudem. Jestliže to vyžadují základní lidská práva a věčný cíl člověka, je posláním církve jako znamení lidské transcendence podrobovat politické záležitosti mravnímu úsudku.

Jiným církevním dokumentem o manželství a rodině je Familiaris consortio (1981). Pojednává o jednotě manželů, o nerozlučitelnosti, o regulaci porodnosti, o nepřípustnosti manželství na zkoušku, volných spojení, civilního manželství, o situaci rozvedených a možnosti rozvodu vůbec a o tom, že simultánní bigamisté nemohou přijímat eucharistii (84).

Dokument žádá odsoudit veřejné autority, snažící se omezovat svobodu manželů ve volbě počtu dětí a hospodářskou pomoc, která je takto podmíněna. (30)
Mezi rodinná práva, která FC připomíná, patří právo na vlastní byt, umožňující přiměřený rodinný život a na odchod do ciziny kvůli lepším životním podmínkám.
Papežskou radou pro rodinu byl 26. července 2000 vydán dokument „Rodina a fakticky existující soužití“ s cílem zdůraznit cenu manželství oproti rostoucí oblibě jiných forem soužití na pohlavní bázi.

Zkušenost, věda i magisterium oceňují tváří v tvář odlišnému veřejnému mínění rodinu jako základní biologickou, sociologickou, pedagogickou a ekonomickou jednotku lidské společnosti. Věda, nikoliv pouze náboženství, ukazuje její nezastupitelný význam pro rozvoj člověka od jeho počátků. Analýza výsledků rodinného vlivu ukazuje, že úloha rodiny je kulturně nepodmíněná, patří k hodnotám syrové, prekulturně pojaté lidské přirozenosti, bránící v tom, aby se čl. stal otrokem nějaké kultury. Nábožensky řečeno, je to transcendentní záměr Stvořitele, nikoliv dějinně podmíněný úkaz vlivem úrovně společnosti, podrobené vývoji. Špičatě: ne proto zdůrazňujeme rodinu, že je obhajována v bibli, nýbrž proto je v bibli obhajována, protože vyplývá přes hranice kultur, tedy taky biblické, z lidství jako takového (je dána řádem stvoření, odpovídá pravdě člověka). Je tedy nenahraditelná. (GS 52, PiT 17).

Základem a východiskem rodiny je manželství, ve smyslu trvalého, výlučného a sociálně uznaného heterosexuálního vztahu dvou bytostí. Je nezaměnitelné za jiné společenské formy s podobnou funkcí (R a FES)

Třeba rozlišit podstatu manželství a rodiny od rozmanitých historicky podmíněných forem, které mohou vzít za své, aniž by to znamenalo zánik rodiny. Manželství bylo dříve funkcí rodiny, dnes je tomu naopak. Leccos napovídá okřídlený výrok „člověk žije někdy také v rodině“.

Nejrozšířenější alternativou manželství je v současné společnosti dočasný, výlučný vztah. Jeho výlučnost závisí na samé podstatě osobní lásky, (neschopnost vybudovat výlučný vztah lásky, třebas přechodné, představuje poruchu osobnosti), dočasnost závisí na pouhém citovém podkladě vztahu, který je proměnlivý. Dočasnost, způsobená sociálně-erotickou saturací, ohrožuje životní jistoty. Protože ukončení vztahu je sotva simultánní, působí strádání dosud neodpoutaného partnera a ohrožuje také vývoj dítěte. Proklamace, že láska nepotřebuje cár papíru, prozrazuje deficit právního vědomí jako důležité dimenze lidské existence.

Kdo chce lidské společnosti uškodit zasažením životního nervu, docílí úspěch demontáží manželství a rodiny, například tím, že bude odbourávat zevní opory, jakými jsou státní manželské a rodinné právo, příznivě laděné veřejné mínění, umělecký vliv atd. (NB. italské neorealistické filmy; ovšem na druhé straně uznání neúnosnosti mnoha církevně uzavřených manželství až k prohlášení neplatnosti).

Pojmovému zvládnutí problematiky napomáhá termín sociální role, vypůjčený vlastně z dramatického umění. Označuje úlohu (roli), kterou člověk „hraje na sociálním jevišti“ manželských a rodinných vztahů nebo v širším měřítku vztahů analogických. Sociální role je chápána jako předpis očekávaného sociálního chování, vysvětlující rozdíly ve vzájemném přístupu lidí.

Konkrétní podobu převzaly sociální role z rodinného života, kde platí doslova a nejnázorněji. Mluví se o třech vrstvách rolí, rodičů, sourozenců a dětí, čili o roli matky, otce, sestry, bratra, dcery, syna. Tyto role se samozřejmě neobjevují pouze v rodinných vztazích, nýbrž i v jiných oblastech života, např. v zaměstnání. Vedoucí oddělení musí převzít roli otce, s kolegy na stejné úrovni roli sourozence, podřízení přebírají roli syna nebo dcery. Z těchto figur je dnes citelně pociťována zejména krize role otce, který - myšleno obecně, nejen v rámci rodiny - je vystaven značné kritice „dětí“, pokud svoji roli nezvládá. Jedná se tedy o krizi autority, která je patrná i v církvi.

Co patří k zrání člověka při mravním osvojování si sociálních rolí, co je tedy konkrétním mravním úkolem:

• vůle k sebepoznání, sebepřijetí, sebeproměně;
  
• vyrovnání se se základními figurami;
  
• napodobení příkladu Boží lásky ke všem lidem.
  

Charakteristickým příkladem nezvládání sociálních rolí je fixace, označující křečovité emocionální připoutání se k druhému člověku, spojené se strachem z jeho ztráty. Pověstná je fixace matky vdovy k synu jedináčkovi. Pro MT je důležité fixaci předcházet nebo ji překonávat. Proto je třeba ptát se po jejích příčinách.

Původ fixací je viděn

• Ve ztrnulém nebo rozpadajícím se manželství.
  
• V traumatech dítěte vlivem hádek nebo bití, což může zapříčinit fixaci na otce nebo matku.
  
• U nervového onemocnění, které je značným handicapem při procesu zrání.
  
• V situaci jedináčka.
  
• V posedlosti rodičů svým povoláním; dítě, odsunuté stranou to nesnese, pověsí se na krk, fixuje se.
  
• V nerozvinuté důvěřování dítěte vinou rodičů; místo svobodného vztahu dochází k fixaci.
  

Vztahy mezi manžely. (výběr aktualit)

MT mluví v manželských a rodinných vztazích o ctnosti piety, čili lásky k bližnímu v rodinných vztazích.

• a. Pokud jde o etiku manželských vztahů, osobu druhého manžela nelze chápat staticky, jako jednou provždy hotovou bytost, nýbrž dynamicky, jako bytost ve vývoji.
  
• b. V manželských vztazích se v moderní době mnoho změnilo jiným postavením ženy v společnosti než tomu bylo dříve. Proto je v etice věnována zvýšená pozornost situaci současné ženy ve společnosti, včetně některých extrémů.
  
• c. Výchova k rodičovství znamená, že místo improvizace dosud nezralých rodičů je žádoucí přístup k dětem, umožňovaný organizovanou rodičovskou výchovou.
  
• d. Kdyby nebyla mateřská láska regulována láskou manželskou, uvede tento nedostatek dítě do nouze, neboť neunese k svému plnému zdaru lásku matky, orientovanou výlučně na ně. Na osvobozování dítěte od matky působí příznivě role otce tím, že láskou muže a manžela vůči matce nahrazuje lásku odpoutávajících se dětí.
  
• e. Poslušnost dětí vůči rodičům je samozřejmě závislá na věku dětí. Děti nepodléhají rodičům ve volbě povolání, partnera, stavu; je však zpravidla žádoucí poradit se s nimi. Poslušnost zaniká vlastně tehdy, když je zřejmý nerozumný odpor rodičů vůči rozhodnutí dítěte. Třeba ovšem přihlížet k rodinným a národním zvyklostem.
  
• f. Velkým problémem je časté selhávání v náboženské a mravní výchově. Praxe však ukazuje, že z nepřijetí víry dětmi nebo nesetrvání v ní nelze vždycky vinit rodiče, v názorově pluralitní společnosti je člověk oproti dřívějším časům vystaven řadě odstředivých vlivů.
  
• g. Rodiče jsou jediní kompetentní sexuální vychovatelé svých dětí, zdůrazňuje Prohlášení pontifikální rady pro rodinu z 21.11.1995. Dokument žádá individuální poučení o sexu jako projevu lásky s největší citlivostí vždy v rámci morálky, s připomenutím cudnosti jako důležité součásti duchovního života a spatřuje nejlepší formu této výchovy v příkladu rodičů. Zamítá předčasné informace, jmenovitě informace o antikoncepčních prostředcích, homosexualitě, tzv. bezpečném sexu a individuálním žebříčku hodnot, který by vlastně činil zbytečnými obecně platné mravní normy. Prohlášení se nevyhýbá ani představě občanské neposlušnosti rodičů, budou-li nespokojeni s školským programem na daném poli a soudí, že případný konflikt bude testem práv rodičů a učitelské autority Vatikánu.

Přátelství. (Sociální role sourozenců)
Lze je chápat jako dobrovolně přijatou formu mezilidských vztahů, která se zakládá na vzájemné sympatii, pocházející ze stejného smýšlení a hodnocení. Pro svou hloubku je třeba jej odlišit od vztahů, zakládajících se na společných cílech a úkolech a zájmech. Přátelství, cenné zejména jako prostor pro duševní a duchovní důvěrnost, je nepopíratelnou hodnotou, kterou nelze dost doporučovat. Pojistkou trvalosti není závazek (jako u manželství), nýbrž dobrovolné oceňování jeho vnitřní hodnoty. Přátelé jsou jedna duše v dvou tělech (Pythagoras). Pouze vztah, který se zakládá na dobru nebo ctnosti, nikoliv užitečnosti, je trvalý. Protože se přátelství zakládá na ctnosti, nemůže existovat mezi zlými lidmi (Aristoteles). Je jednomyslností v božských i lidských věcech, spojená s blahovůlí a milující náklonností (Cicero). Člověk bez přátel je sociálně chudý.Termín přátelství však trpí jistou inflací, mnoho vztahů, označovaných hrdým názvem přátelství, si takové označení vůbec nezasluhuje.

Na biblické půdě je známo přátelství mezi Davidem a Jonathanem (1Sam 18,1;20,17). Varování před špatným přátelství obsahuje Sir 6,5-17; 22,19-26; 27,16-21; Přísl 14,20; 19,6). Abrahám je nazván Božím přítelem (Iz 41,8). I Ježíš je líčen jako přítel (Jan 11,11; Luk 12,4; Jan 15,13-16; srv. také DV 2).

Přátelství mezi lidmi není vztahem mezi dvěma „duchy“, ale dvěma psychofyzickými subjekty. Proto je v osobnostním kontaktu přítomno erotické spoluzaznívání v smyslu vnímání (a oceňování) tělesné manifestace krásy lidské osoby. Důraz je přitom položen na krásu personální, která má zřetelnou prioritu. Tato skutečnost není cosi mravně defektního, ale vyplývá z pravdy člověka. S příslušnými mravními důsledky je třeba počítat u přátelského vztahu dvou lidí opačného pohlaví, kteří mají heterosexuální orientaci. Analogické platí u orientace homosexuální (existuje skepse vůči tzv platonickému přátelství). Také z toho důvodu je důležitá oproštěnost přátelství od závazku. Pokud by začalo ztrácet svůj „ideální“ ráz, musí přátelé disponovat nespoutanýma rukama k úpravě jeho podoby.

Speciální otázkou je přiměřenost duchovního přátelství v řeholním společenství. Basil Vel. žádá, aby se mniši stejné komunity stejně milovali bez rozdílu, tvorbu přátelských kruhů odmítal. Proti takovým přátelstvím se také vyslovuje František Sáleský a Vincenc z Pauly. Asi však měli na mysli tvoření malých klik, semenišť svárů. Ve velkých komunitách cisterciáků bylo takové přátelství hodnoceno kladně. Kritériem prospěšnosti duchovního přátelství je intenzifikace lásky k Bohu a bližnímu. V traktátu De spirituali amicitia říká Aelred z Rielvaulx (12.st.), že skutečné přátelství mezi lidmi je bez Krista nemožné. Duchovní přátelství je podle něho nejlepší cestou k dokonalosti, vede k Boží lásce a poznání. (srv. také Následování Krista, 2, kap.8).

Duchovní přátelství mezi muži a ženami je velmi delikátní otázkou a nesklouzne do nežádoucích poloh pouze tam, kde přátelská láska a výměna srdcí slouží (neúprosně) společnému povolání a cestě k Bohu, jak tomu bylo v případě několika svatých párů. Jinak se snadno může stát vztahem podobným vztahu manželskému. Někteří moralisté se k takovému projektu stavějí až překvapivě skepticky. Značnou roli hraje samozřejmě otázka věku zúčastněných, intenzita víry a přesvědčení o smysluplnosti přijatých řeholních, kněžských nebo manželských závazků, které by sklouznutím přátelství do nežádoucí polohy vážně utrpěly.

Sociální role v makrospolečnosti

• V církvi.
  (Princip: zdokonalovat nedokonalé, ale zdokonalitelné na cestě k věčnému cíli)
  
  V církvi se významně uplatňuje:
  
  • role otce (duchovní správce, sledující potřeby svěřených věřících)
  • a role syna (podřízení vůči představeným).
    
  
  Nároky „otce“ v různých vrstvách se mohou týkat doktrinální nebo disciplinární oblasti.

  Mravním problémem „syna“ je neuznání nároku „otce“ (například formou mravní normy nebo disciplinárního rozhodnutí) pro údajné nepřesvědčivé zdůvodnění. Úkolem „otců“ i „synů“ v církvi je pečovat o „rationabile obsequium“; shora zdokonalovat argumentaci a využívat zpětnou vazbu, zdola snažit se nároku porozumět, čili pečovat o optimální motivaci pro přijetí závazku (ta samozřejmě není pouze ideová, nýbrž především sociální). Snaha o porozumění synů otcům nevylučuje eticky korektní diskusi. Není-li dosaženo vzájemného porozumění, platí pro obě strany ochota problémem se nadále zabývat. Mag ovšem zdůraznilo, že neporozumění nezbavuje věřícího poslušnosti vůči představeným v církvi.

  Exkurs. Prosba církve o odpuštění (2000) není trikem, který se maskuje pokorou. Není také zřeknutím se dva tisíce let staré historie, která je tak bohatá ve všech oblastech charity, kultury a svatosti.
  Církev však odpovídá na neodolatelnou výzvu pravdy, že vedle všech pozitivních aspektů existovaly také lidská omezení a slabosti, které lze zaznamenat v mnoha generacích učedníků Kristových.
  Poznaná pravda je pramenem smíření a míru protože láska k pravdě, prozkoumané v pokoře, je jednou z velkých hodnot, která může dnešní lidi uprostřed rozmanitých kultur přivést k sobě.
  Na základě její odpovědnosti před pravdou nemůže církev překročit práh nového tisíciletí aniž by vedla své děti k tomu, aby se lítosti očistily z omylů, nevěrností, nedůsledností a zpozdilostí. Přiznání se k selhání včerejška je úkonem upřímnosti a odvahy.
  
  

• Ve státě
  
  (Princip: zdokonalovat nedokonalé, ale zdokonalitelné na pozemské cestě k věčnému cíli)
  Definicí státu je řada, Jan Pavel II. jej popisuje jako výraz svrchovaného sebeurčení národů a normální realizaci sociálního řádu.
  Sociální etika se zabývá pravidly chování na poli nejrůznějších mezilidských vztahů. Část těchto vztahů se týká života lidí v společnosti, organizované autoritou, jejímž úkolem je spravovat profánní činnost osob i společné a soukromé statky k prospěchu všech. Správa činnosti osob a statků autoritou představuje tzv. politickou činnost (polis = obec, politika = obecné). Tato činnost podléhá jako všechno lidské konání mravním zásadám, kterými se zabývá politická etika.
  Stát se kloní buď k centralizaci nebo k federalizaci, ale vždy by mělo platit: tolik omezení, kolik je nutné, tolik svobody, kolik je možné.
  Přednostní úkoly státu jsou sociální jistota a právní ochrana občanů, organizování hospodářského života, mírotvorné mezinárodní vztahy, zajištění ekologické rovnováhy, přístup všech k vzdělání, vypracování vyváženého daňového systému. Mezery státní péče byly být prostorem pro fantazií a originalitou soukromých nebo poloveřejných iniciativ. Je třeba zdůraznit, že dnes více než kdy jindy mají lidé ve svých rukou nejen osud celého lidstva, ale jakéhokoliv života na zemi.
  
  Metodický přístup k státní problematice:
  
  • aplikace sociálních rolí ve státě;
    
  • role otce (vztah státní autority vůči občanovi);
    některá aktuální témata: lidská práva (stálé nebezpečí zneužití moci; Ludvík XIV., regnare servire est), problém korupce i v státních orgánech. Opatření, omezující občana, jako je obrana státu, boj proti kriminalitě nebo opodstatněná socializace majetku,
    
  • role bratra (vztahy mezi občany);
    aktuální témata: diskriminace, tolerance.
    
  • role syna (vztah občana k státu);
    aktuální téma: občanská neposlušnost, revoluce. Národ, vlast, rodná země je skutečně analogická matce dárkyni života, živitelce, vychovatelce.
    
    
  Aplikace principů sociální nauky církve:
  
  • a. princip personality. Lze ho vyjádřit slovy TQ: individuum je pro společnost, ale společnost je pro osobu. (TQ) To znamená velmi náročné úsilí co nejlépe vyvážit zájmy společnosti s právy jedince. Směrodatná je pasáž o politice v GS 57.
    
  • b. princip solidarity. Jedná se vlastně o vnímavost pro potřeby druhých lidí, tedy o výraz lásky k bližnímu. Není myslitelný pouze v hranicích jednoho státu. V době globalizace je nutné úsilí o maximalizaci obecného dobra jak prostorově, tzn. s ohledem na sousední státy i celý svět, tak časově, tzn. s ohledem na příští generace. (Křiklavým mementem je umírání 15.000 dětí hladem denně. )
    Solidarita státu právě tak jako jednotlivců může být motivována pragmaticky i principiálně. Každou skutečně fungující a oprávněnou solidaritu třeba vítat, i pragmatickou, která je samozřejmě nehodnotnější než zásadní a především nespolehlivá. Žádoucnost zásadové solidarity je ovšem těžko představitelná bez duchovních impulsů. Kvalitní politika musí čelit všudypřítomnému sobectví, nemůže se jí tedy dařit bez změny mentality.
    
  • c. princip subsidiarity. Jedná se o respektování kompetencí nižších složek společnosti složkami vyššími. Čelí nebezpečí centralizmu, který je pokušením ústřední moci. U principu subsidiarity je třeba vyhnout se dvěma krajnostem: poručnictví a přesouvání odpovědnosti.
    Příkladem uplatnění tohoto principu může být pojetí sexuální výchovy dětí církví. Podle ní má být vyhrazena rodičům, ne škole ani církvi, a to až k občanské neposlušnosti.

  Zkušenost zejména vlivem medií. Jde například o tato témata:
  

  • užívání a zneužívání moci, která by měla být prostředkem služby veřejnosti;
  • nadměrné omezování individuální svobody, mimo jiné řízenou diskriminací jedince nebo minority; nadřazení osobních zájmů dobru celku; konflikty zájmů, doprovázené notorickou nespokojeností těch, kdo se cítí znevýhodněni; vděčné pole pro přetaženou kritiku autority, stupňující se až k násilnostem; zjevné nebo
  • skryté zneužití medií k tvorbě veřejného mínění; proklamovaný nezájem nebo odpor k politice; politizace umění a sportu; deficit právního cítění jako cítění pro mravní způsobilost občana někým být nebo něco konat; mizející smysl pro žádoucí kompromis; kombinace zásadní politické nespokojenosti s bojkotem voleb. Leccos vyjadřují tyto výroky: zacházení s mocí korumpuje; pro media se každý může stát nechráněnou zvěří; opozice zásadně vidí vládu černě. Třeba však připomenout. Politika byla dlouhou dobu označována jako ars, umění. Vyžaduje tedy schopné, nadané lidi, kteří se v kritických okamžicích dějin mohou stát miláčky veřejnosti. Pokud jde o zkaženost politiků, neplatí, že politika kazí charakter, ale podrobuje ho zkoušce.

Některá aktuální témata.

• Lidská práva. Deklarace LP byla přijata 1948. Dělí se v zásadě do dvou kategorií. Na práva občansko politická (zákaz mučení) a kulturně sociální (právo zakládat odborové organizace).
  Církev a LP. Do XX.st odmítavě, pro úzký vztah k proticírkevním postojům rozhodný obrat 1963 PiT. Dnes v přední řadě v nenásilném boji za lidská práva.
  
  
• Ženská otázka. Existuje dobře známá kritika církve kvůli diskriminaci žen; volá se po naprosté rovnoprávnosti nebo nadřazenosti žen vůči mužům. Třeba říci, že muž a žena jsou si rovni ve svém lidství, ale nerovní ve svém pohlaví a to v různých dimenzích své osoby. Mulieris dignitatem mluví o rovnosti obou pohlaví, která se však nepromítá do církevních úřadů. Argument: církev vidí na pozadí tradice Kristovu vůli. MD však varuje před ztrátou speciálně ženských hodnot připodobňováním se k mužství. Dokument o bibli v církvi oceňuje senzibilitu feministického výkladu bible, která umožňuje lépe pochopit poselství Písma o ženách než by dokázali mužští exegeti.
  Pokud jde o současný sociální problém mužství, zajímavý termín je poloviční muž, charakterizovaný například ztrátou schopnosti plakat, trpět a milovat. Místo toho se milovat nechávají. V církvi není dostatečně prozkoumáno, jaké důsledky má mužská hegemonie pro kulturu úřadu a vypracování pastoračních plánů se stopami manipulovatelnosti.
  
  
• Diskriminace (crimen = zločin)
  Dochází k ní tehdy, když jsou člověku upírána práva, která mu příslušejí, když je vystaven šikanování, když je sociálně proskribován nebo když se na něho nahlíží jako na zločince, aniž by proto byl legitimní důvod. Důvodem může být
  
  • barva pleti, původ, náboženství nebo cokoliv, na co nemá diskriminovaný vliv;
    
  • skutečná vina; na diskriminaci však lidé přesto nemají právo, právě tak jako na opatření, kterými se diskriminace projevuje. Týká se propuštěných, amnestovaných aj.

  S diskriminací souvisí odhalování skutečných nebo dokonce domnělých vin druhého člověka pomluvou nebo nactiutrháním.
  V současnosti může sloužit za příklad diskriminace nemocných AIDS. Vychází z předpokladu, že infikovaný onemocněl vlastní vinou. To nemusí být pravda; tak či onak tím neztrácí práva nemocného a jeho okolí nenabývá práv ho soudit nebo odsoudit. U diskriminace třeba rozlišit objektivní hodnocení určitého jednání jako něčeho nesprávného, což je naprosto v pořádku, a vlastní diskriminaci, která správná není. Nazvat určité chování hříšným je na místě, posadit se na soudnou stolici nad bližním a z toho přejít k diskriminaci je nesprávné. Boží přikázání zakazuje jak hřích, který u bližního právem zamítáme, tak hříšníkovu diskriminaci.
  Diskriminace velmi úzce souvisí s xenofobií (xenos = cizí, fobos = strach), distancující se (s průvodní agresivitou) vůči něčemu sociálně cizímu. Lze na ní pozorovat kombinaci dvou strachů, z kterých pochází, i když její projevy mohou vypadat hrdinsky. Jednak jde o strach (existenčního ohrožení) z těch „druhých“, jednak o strach z izolace v akci. Proto je pro xenofobii charakteristická kolektivní agrese, v které k projevům nesnášenlivosti dodává jeden druhému odvahy. Grandiózním protipólem xenofobie je evangelium o lásce k nepřátelům (Mt 5,44nn)
  
  

• Tolerance (tolero = snáším, trpím)
  Tolerance znamená nezaujmout nesnášenlivý postoj vůči odchylnému názor. V církvi se dnes mluví o kultuře tolerance. Boží lid si musí osvojit náročný požadavek rovnováhy mezi vlastním přesvědčením a názorem druhého, který trpí (v optice pozorovatele) jistou omezeností, ta je však neúmyslná. Každý musí nějakou omezenost připustit také u sebe.
  Tolerance ovšem není ideál, tím je dobrat se pravdy. Proto součástí tolerance je snaha druhého „uzdravit“. Má své hranice, škodu třetí osobě nelze tolerovat. Tyto hranice nerespektovat znamená flegmatičnost, klid za cenu bezzásadovosti, líbivou beztvářnost. Tolerance je však plně slučitelná s duchovním závoděním.
  Třeba ji odlišovat od akomodace (přizpůsobení se cizí kultuře) a inkulturace (oplodnění cizí kultury evangeliem). V těchto případech nejde o to něco u druhého trpět, ale respektovat jeho práva.
  V době postmoderny dostává tolerance zcela jinou úlohu. Není plodem lásky k bližnímu, který v optice pozorovatele vězí v názorové insuficienci, nýbrž v klimatu naprosté averze vůči „jedné pravdě“ programově vlídnou odezvou na odlišný názor druhého. Je sporné, zda je takové užití termínu tolerance výstižné, vždyť jde spíše o syntézu respektu s lhostejností, diktovanou únavou z absolutních nároků.
  
  
• Revoluce
  Pro etické posouzení tohoto velmi ožehavého námětu je třeba přihlížet k východiskům a příčinám, které k revoluci vedou. Úsudek o nich je ovšem vždy relativní, ve vztahu k dosavadnímu pořádku. Třeba se ptát: zlepší se obecné dobro? je dovoleno s přihlédnutím k možným důsledkům tuto revoluci riskovat? je nevyhnutelná změna opravdu na místě? je pro dosažení nepochybně dobrého cíle prostředek revoluce nutný? Za etický problém zásadní důležitosti třeba označit problém předvídatelnosti rizika.
  Magisterium se ústy Pavla VI. vyslovilo vůči revoluci sice skepticky, ale principiálně ji neodmítlo. Násilí sice plodí opět násilí pomocí nových forem potlačování a otroctví, které je nezřídka horší než to, od kterého ujišťuje osvobodit. Přesto lze připustit revoluci jako „ultima ratio“. Existují situace jejichž nespravedlnost volá k nebi. Přesto každá revoluce, vyjma případ jednoznačné a dlouhotrvající diktatury, která těžce poškozuje základní práva člověka a přináší obecnému dobru země těžkou škodu, přináší s sebou nové poruchy rovnováhy.

Několik dalších poznámek.

Volá se po charismatických politicích, ale politiku dělají lidé. Nestačí jejich obratnost, potřebují mít ctnosti v klasickém smyslu, takže lze například mluvit o aktuálnosti kardinálních ctností, i když formulovaných moderním způsobem. Je třeba čelit dvojí morálce, umožňující uniknout ze zodpovědnosti a obhájit ohroženou kariéru. Pro mnohdy neúspěšné úsilí o progresivní spravedlnost, čili o její neúnavné prosazování a zvyšování je velkým nebezpečím nadržování privilegovaným občanům.

Politická morálka není jen záležitostí veřejně se angažujících občanů, ale výraz kvality etického standartu celé společnosti. Zkušenost ukázala, že právní světonázorová neutralita se nekryje s hodnotovým liberalizmem, tzn., že je žádoucí katalog základních politických hodnot. To neznamená, infikovat tvorbu politického přesvědčení veřejnosti indoktrinací nějaké ideologie, charakteristické zevšeobecňujícími tendencemi a zákazy kritických otázek. Naopak, politici by měli ponechat prostor pro samostatnou tvorbu přesvědčení, jinými slovy odmítá se demagogie. Zdánlivou samozřejmostí je požadavek politické reelnosti, čili smyslu pro skutečnost, zejména pro možnosti, které často nelze dostatečně rychle realizovat. Proto se také říkává, že politika je umění možného ve smyslu koordinace nevyhnutelného, žádoucího a možného, což je patrné u státního rozpočtu.

Nutné, přinejmenším vítané je organizování politického vzdělání a výchovy jak politiků, tak všech občanů. Pokud jde o kvalifikaci politika, klíčová otázka je péče o stanovení a dodržení kriterií kooptování do státních funkcí volbou, konkurzem nebo jmenováním. Ke kvalitě politika patří osvojit si pravidla partnerského dialogu v duchu tolerance, schopnost pregnantně artikulovat vlastní stanovisko, ale také je relativizovat. Zároveň nevyhýbat se rozumným kompromisům.
Zvláštní kapitolu tvoří stranická příslušnost. Vztah příslušnosti k nějaké straně k objektivním politickým skutečnostem (prakticky při konfliktu stranické linie s odchylným individuálním přesvědčením) lze charakterizovat tak, že objektivita bez stranictví je neefektivní; stranickost bez objektivity je slepá. Mezi objektivitou a stranickostí panuje samozřejmě napětí, které má být k prospěchu politické scény zvládáno.

Delikátní je vzájemný vztah mezi politikou a náboženstvím, lépe řečeno společenskou konkretizací náboženství jako politicky významného kulturního fenoménu. Nikdy v dějinách nebylo náboženství nepolitickým jevem. Problémem byl a je jejich vzájemný vztah, jak nepřátelský, tak přílišné spojitosti. (sňatek trůnu s oltářem, islám).
Pokud jde o katolickou církev, chápe sebe jako nositelku zásadně důležitého poselství, které by v ideálním případě měli přijmout všichni lidé. Ve skutečnosti výrazné procento lidstva církev nevnímá kladně. Funguje tedy se všemi politickými důsledky ve společnosti, která ji zčásti trpí, dokonce s neskrývanou animozitou. To neztěžuje pouze úspěšnost její činnosti, ale i účast na obecných politických dobrech celé společnosti.
Pro katolickou církev v ČR, která po listopadu zatím nenašla uspokojivé místo ve společnosti, spočívá východisko z nesnází v schopnosti stát se přitažlivou atraktivní nabídkou celé společnosti.
Křesťanské politické strany jsou zásadně myslitelné jako nástroje, sloužící politice, přátelské vůči církvi, ale ztotožnění jejich úkolů s úkoly církve by nebylo prospěšné. Velmi důležitým důsledkem odlišných cest strany a církve je abstinence kléru od politické činnosti. To by však nemělo znamenat nezájem kléru o politiku. Pro klérus jako pro všechny občany například platí zodpovědná účast ve volbách. Svízelná, ale eminentně křesťanská je vnímavost členů církve, zejména kléru, pro zajetí v nacionalistických egoistických tradicích.

Dva aktuální problémy. Člen církve žije jako občan v demokratické společnosti. Jako katolík žije v společnosti s monarchickým zřízením. Přirozenou tendencí je dosažení souladu v postojích a vztazích občana a katolíka. Jednotu bezděčně usnadňuje převod snazších (což nemusí znamenat správnějších) struktur do občansko-katolické syntézy, a těmi jsou bezpochyby spíše struktury demokratické než monarchické. Z toho plyne zdola tlak na monarchické struktury jménem prosazující se demokracie. Typickým příkladem jablka sváru je v sousední zemi podpisová akce tzv. Požadavků lidu a nespokojenost při obsazování biskupských stolců. Velmi důležitým faktorem pro soulad monarchie s demokracií je mentalita konkrétního věřícího, od věčného rebela k trvale submisivnímu typu.
Ačkoliv se dnes právem po celém světě oceňuje demokracie jako žádoucí politická forma, hledá „pravdu“ v množství, což je diskutabilní princip. Často musí, aspoň z pohledu církve, řešit poměr práva pozitivního k tzv. přirozenému, tzn. k právu, respektujícímu v rámci prověřené antropologie lidství těch, kdo mají být konkrétnímu pozitivnímu právu podrobeni, nebo jinak řečeno, prověřující humánnost vydávaných zákonů. Tomu se ale staví do cesty etický relativizmus, ve kterém právě ve spojení s demokracií vidí papež největší současné nebezpečí.

Revize možných nabídek společnosti církví:

• Smrt - akcent na výkonnost, podmíněnou zdravím a nadáním; chybí li, je člověk společensky vytlačen na okraj, částečně s jeho souhlasem (bezdomovci), biologicky tlačen k smrti (potraty, sebevražda, eutanázie). Touhu po životě po životě nelze významným způsobem zaznamenat. Místo nedůstojného dožívání raději urychlená smrt.
  
• Vina - nepopírá se, ale svaluje se na druhého nebo poměry. Nepatologické obvinění sebe není časté. Mafián z Neapole.
  
• Absurdita - filozoficky podporováno. Nedokáže potlačit vůli k životu, nejde li o těžké deprese. Racionálně je to však otázka, hodná člověka. odpověď je samozřejmě většinou hodnotově imanentní, zaměřená na pozemské věci v duchu všeobecného hedonizmu různého ražení. Zakotvit smysl existence, nejen její vznik a průběh, ale i cíl, na něčem, co překračuje každodenní starosti, nemusí vyžadovat osobního Boha jako konečnou stanici smyslu všeho. Existuje alternativní duchovní nabídka, která se Boha zříká, aniž by se zříkala hloubky člověka.

Do řešení těchto otázek se musí zapojit i teologie, vycházející ze svého skleněného zámku k otázkám, které znepokojují člověka a nabízet perspektivy, vysvětlení, řešení, aniž by uplatňovala autoritu svrchované učitelky, jak naznačuje proslulá formule svatá matka církev učí…)

Apodiktické mistrování je odsouzeno k nezdaru, je třeba vést rozhovory rovného s rovným.