Křesťanská morálka - 4. kapitola

POHLAVNOST JAKO PRAMEN BYTOSTNÉHO, EMOCIONÁLNÍHO A SOCIÁLNÍHO OBOHACENÍ ČLOVĚKA.

Pohlavnost, skutečnost, že každý člověk je definován pohlavím, je jedním z nejzákladnějších dat lidské existence. Všechny kultury, individuální a společenský život, umění, věda, filozofie a náboženství se pohlavností člověka intenzivně zabývají. To platí vrchovatou měrou také o etice.

Všechny kultury stanovily od nepaměti určité směrnice, vycházející z étosu společnosti a zpětně na něj působící, doplňovaly to případně zákonodárstvím, upravující právně postižitelné, čili sociálně patrné pohlavní aktivity, které však občas podroboval kritickému zkoumání třetí zdroj normativního pohledu, fysis, vědomí, co konvenuje přirozenosti člověka. Byly doby, kdy v popředí zájmu společnosti bylo potomstvo, přirozený důsledek pohlavního života člověka. K nim se připojoval zřetel k vzájemnému sexuálně erotickému obohacování dospělých lidí.

V biblické tradici se nalézá obojí pohled: není dobré, aby člověk byl sám, konstatuje cenu druhého člověka a jak text dále popisuje, v pohlavním rozlišení. Vedle toho je řečeno: ploďte se, naplňte zemi. Ačkoliv se zdá, že pohlavnost je především záležitostí sociální, vždyť se zpravidla jedná o setkání dvou lidí, neměla by být vyloučena pozornost vůči roli pohlaví v ryze individuálním životě. Mluvívá se o etice partnerských vztahů, toto označení však eliminuje zřetel k individuálnímu vnitřnímu i zevnímu sexuálnímu životu.

Křesťanské pojetí této otázky vychází z bible, pro kterou je samozřejmostí vyhraněně chápané dimorfní pohlaví, tedy pohlaví dvou forem. Každý člověk je muž nebo žena. Bible ví také o poškozených fyzických formách, ty ale hrají roli outsiderů, jak je patrné na mjž předpisech o kleštěncích.

Ovšem už SZ se dokáže nad fyzickou, lidmi provedenou deformaci sexuální výbavy povznést, jak je patrné u Izaiášova slova 56,3, kde ilustruje přiblížení Boží spásy na kleštěnci, kterému nedovoluje říkat: hle, jsem strom suchý (tzn. neplodný). Budou-li kleštěnci zachovávat dny odpočinku, volit Boží vůli a pevně se držet smlouvy, dostanou od Boha jméno věčné (které jim nemohly opatřit vlastní děti).

Text nerozlišuje, jakým způsobem muž ke kastraci přišel, zda z kultických nebo jiných důvodů. Rozhoduje život v duchu, zaměřený na Boha, nikoliv tělesný stav. Starozákonní myšlenkový vývoj se posouvá od rituální, tedy právní diskvalifikace pro kult ke kvalifikaci etické.

Stálý boj o přežití biblického Izraele vysvětluje nesmírné ocenění potomstva jako záruky úspěšného boje s hrozbou zániku rukou přírody nebo lidí. Z toho zcela jasně vyplývá akcent na heterosexuální aktivitu, jako předpoklad dětí, ve kterých Izrael přežije. Řada třecích ploch v současném nazírání na sexuální problematiku pochází z jiné situace současné společnosti, i když by neměla brát na lehkou váhu rostoucí úbytek obyvatelstva.

Jak vypadá nález Písma a současné sebeuvědomění církve, vyjádřené v KKC?

Nález Písma
Nezcizoložíš. (Ex 20,14; Dt 5,18)

Na počátku Písma se při popisu stvoření poprvé objevila obě pohlaví (Gn 1,27; Gn 2,22). Pokorný obdiv nad Božím dílem, spojený s touhou záměrům Tvůrce co nejlépe porozumět a podle toho jednat, by měl stát na počátku každé úvahy v rámci 6. přikázání.

V bibli jsou o člověku dva zásadní výroky: obraz k podobě Boha; není dobře člověku, aby byl sám. Samota v ráji není překonána pouze numericky (Adam by dostal nového společníka v druhém Adamovi), ale specificky (dostal „jiného“ člověka). Spojení doplňujících se bytostí (člověk je učiněn jako muž a žena) nepřináší jen psychologické plody (překonání samoty), ale i ontologické (vznik nového života). Z toho plynou pro člověka dva úkoly: dát a přijmout společenství a přijmout jeho důsledky (spolutvůrce nového života). 6. přikázání hlídá plnění těchto úkolů.

Touto formulací nešlo v první řadě o ochranu majetkoprávních vztahů, v kterých byla žena chápána jako majetek muže a cizoložstvím bylo jeho právo porušeno. Izrael žil v blízkosti svůdných pohanských kultů, které v podobě baalismu pronikaly i do Izraele, kde nalezly např. v Eliášovi neúprosného nepřítele. Pohlavní život byl nástroj k ovlivnění božstva, aby požehnalo plodnosti země. Čím nepřirozenější byly sexuální aktivity, tím byly účinnější (sodomie).

Takové jednání nebylo v první řadě, jak by se dnes řeklo, v rozporu s řádnou sexuální etikou, nýbrž v rozporu s požadovaným vztahem k Hospodinu. I v 6. přikázání, jak bylo původně dáno, je třeba vidět teocentrický akcent. Smilstvo je častý překlad hebrejského být nevěstkou, mít pohlavní styk s prodejnou ženou, chrámovou zaměstnankyní, protože kananejské svatyně byly vlastně nevěstince.

Dt 23,7 žádá, aby se žádná izraelská dcera nezasvětila smilstvu, také žádný z izraelských synů. „Nepřineseš nevěstčí mzdu ani psovskou odměnu (pes = mužský prostitut) do domu Hospodinova.“ Také jiná místa třeba vidět teocentricky, se zřetelem k věrnosti Hospodinu: Ex 22,18; Lv 20,13 o homosexualitě a zoofilii; Lv 19,29 o zákazu vydat dceru prostituci v rámci pohanského kultu k zvýšení plodivosti země. Zvlášť křiklavá situace nastává, když něco takového dělá dcera kněze (střetávají se dva kulty), proto je stanoven mimořádně těžký trest upálení.

Postupně se však víc a víc uplatňuje vědomí, že manželství je plodem Božího stvořitelského řádu. Tento řád, i kdyby nehrozilo nebezpečí pohanských kultů, není dovoleno porušovat. Porovnáním různých míst v SZ, která se zabývají řádem pohlavního života (Lv 18,1-30; Ex 22,15; Dt 22,14), lze dojít k závěru, že v pohledu mojžíšského zákona je řádným místem pro pohlavní život člověka právě manželství.

V NZ je jako cizoložné označeno lidské pokolení, které je nebeskému Otci nevěrné. Sv. Pavel v 1 Kor 3,16 mluví o těle jako chrámu Ducha svatého, který nesmí být poskvrněn údy nevěstky. I zde ještě lze počítat s kultovým pozadím. Výraz často označuje nejen jakýkoliv nezákonný pohlavní styk, nýbrž i modlářství.

Ježíš říká, že z lidského srdce vycházejí smilstva a cizoložství (Mk 7,21). Naznačuje plurál různé druhy?
Ježíšova řeč o trojím panictví (Mt 19,12) upozorňuje na to, že Boží království u někoho dokáže vytlačit zájem o věci mezi mužem a ženou, i když by byly zcela dovolené („spirituální impotence“).

Sv. Pavel v 1 Kor 6,9 říká, že smilníci a cizoložníci nedosáhnou Boží království. Na tom místě jsou už pojmově odděleni smilníci, cizoložníci a modláři.

7. kapitola 1 Kor dává křesťanům praktické rady, jak se v těchto otázkách v prospěch náboženského života zařídit. Vrcholem novozákonních úvah na toto téma je Ef 5, kde je vytýčena paralela mezi mužem a ženou na jedné straně a Kristem a církví na straně druhé.

Negativní formulace šestého přikázání může znesnadnit pozitivní chápání sexuality. Vedle první kapitoly Geneze a mnoha dalších míst Starého zákona, popisujících bohatství rodinného a manželského života, vedle prvního zázraku evangelia v prospěch nastávajícího manželství je Velepíseň (nevykládaná však alegoricky) jedinečným díkůvzdáním člověka Tvůrci za dar vzájemně se obohacujícího mužství a ženství. NZ však taky naznačuje hranice této hodnoty při řeči o vzkříšených, kteří se nebudou ženit ani vdávat, ale budou jako andělé, (Mk 12,18nn par) což jistě nelze chápat jako redukci manželství na protilék proti nevyhnutelné smrti každého člověka, ale jako pronikavé přehodnocení všeho v světle Boha tváří v tvář. Jinak: celá erotická poezie ženy pro muže a muže pro ženu, viděná v Bohu, dostává zcela jiné akcenty.

Písmo poučuje o tom, že:

• věci mezi mužem a ženou mají původ ve Stvořiteli, jsou tedy dobré;
  
• mohou však být zneužity až k zradě na pravém vztahu k Hospodinovi, je tedy třeba je užívat v souladu s vírou v něho a řádem stvoření;
  
• to, že nejsou rozhodně špatné, neříká, že jsou pro každého nepostradatelné. Mohou být vytlačeny jinými hodnotami, ovšem platí: ne každému je dáno.

Nauka KKC

KKC rozděluje látku 6. přikázání do 4 kapitol. V l. kapitole, nadepsané "Jako muže a ženu je stvořil" je řečeno, že každý člověk musí svou pohlavnost uznat a přijmout. Rozdíl mezi oběma pohlavími se týká taky mravní a duševní oblasti.

V 2. kapitole, nadepsané "Povolání k čistotě“, předkládá KKC formulaci

čistota je vydařená integrace pohlavnosti do osoby.

Název 3. kapitoly je „Manželská láska“, na kterou je podle KKC zaměřena pohlavnost člověka, sloužící blahu manželů a předávání života. Z manželské lásky plyne požadavek věrnosti a plodnosti. V tomto úseku hodnotí KKC heterologní oplodnění a náhradní mateřství jako těžce amorální.

V 4. kap., nadepsané "Chyby proti dignitě manželství", je zmínka o polygamii, která může po přijetí křtu způsobit těžký vnitřní konflikt, protože je třeba propustit jednu nebo více manželek, s kterými muž žil snad i dlouhá léta manželským životem. Samozřejmě se musí o bývalé manželky i o společné děti existenčně postarat.

Pozornost je také věnována tzv. volné lásce, podle KKC klamnému výrazu, protože se při ní o opravdové lásce nedá mluvit. Vždyť k ní dochází odmítnutím právní a veřejné formy společného (také intimního) života. Jako příklady takové lásky uvádí konkubinát, zásadní odmítání manželství, neschopnost dlouhodobě se zavázat. Pro KKC představuje tato praxe vesměs urážku manželství. Odmítnuto je taky manželství "na zkoušku".

Po objektivní stránce zastává KKC v úvahách o 6. přikázání tradicí dochované etické stanovisko, po stránce subjektivní však diferencuje. U masturbace připouští (částečnou) omluvu vlivem afektivní nezralosti, návyku, úzkostných stavů a dalších psychických nebo společenských okolností; u prostituce zvažuje nouzi, vydírání a společenský nátlak; vůči homosexuálům vyžaduje úctu, soucit a takt.

Princip: K pravdě člověka patří intimní společenství s perspektivou lidské reprodukce.

K filozofii sexuality (včetně empirických dat)

• 1. Duševní rozdíly pohlaví jdou do hloubky lidské osobnosti a nejsou jen plodem kultury. Sexuální aktivita se u člověka odehrává jinak než u živočišstva, v rámci osoby. Člověk nechce být přijat druhým jako předmět. Tomu odporuje „studený sex“ s vyloučením osobního kontaktu. Taková redukce se může projevit jako vážné zranění partnera.
  
  
• 2. Člověk nevyhnutelně nepodléhá vnitřnímu tlaku, není proti němu bezmocný, a to zpravidla i v sexuální oblasti. Po kladně zodpovězené otázce, zda je možno se ukáznit, třeba položit otázku, jak možno. Důraz je položen na pohnutky. Přesun energie neochuzuje, naopak. Proti nerespektování sexuální potřeby se sice uvádějí lékařské důvody, medicína však nepopírá, že zdrženlivost neškodí.
  
  
• 3. Obvyklou formou komunikace je kontakt slovem, řečí. Speciální formou komunikace řečí je kontakt řečí těla. Představuje nejen velké obohacení člověka člověkem v různých rovinách lidství, ale je plodný i mimo rámec komunikující dvojice, může zakládat nový život.
  
  
• 4. Poznávat člověka druhého pohlaví za účelem případného manželství znamená poznávat ho také v mimosexuální oblasti. Čím dříve sex, tím zastřenější pohled na ostatní stránky druhého. („Není-li sex, nemáme si co říci.“) Navíc může taková praxe vést k ukvapeným sňatkům. („Když už jsme tak daleko, nebylo by přece slušné se rozejít.“)
  
  
• 5. Přirozená náklonnost k sexuální aktivitě neodpovídá vždy vydařenému lidství, humánní sexualitě, nýbrž může vést až k ztrátě „lidské tváře“; je tedy žádoucí, ba nutné, aby byla regulována jistými pravidly, které slouží integrování sexuality do osoby.
  
  
• 6. Toto integrování je proces výchovný a sebevýchovný právě tak jako osvojování si sexuality člověkem vůbec. Jiná je psychofyzická a v důsledku toho i etická situace v pubertě, dospělosti či stáří, u muže a ženy, u určitého typu temperamentu i celospolečenské kultury.
  
  
• 7. Stud je úkaz nezávislý na výchově, nutí k skrytí sexuálního, a to i dovoleného. Je rozšířen po celém lidstvu, týká se obou pohlaví. Plyne z přesvědčení, že osobnostní setkání dvou bytostí by bylo rušeno přítomností třetích osob.
  
  
• 8. Jednotě lidské osoby odpovídá zapojovat do vztahu obou pohlaví nejen tělesnou, ale i duševní stránku. To vedlo k vytvoření příslušných pojmů: sex se týká tělesné oblasti, eros tělesně-duševní oblasti s důrazem na duševní stránku, filia se týká přátelství. Speciálně novozákonní pojem agapé se týká duchovní lásky zejména božsky proniknuté, omilostněné. Hranice mezi výrazy však nejsou ostré.
  
  
• 9. Totálnost vztahu dvou lidí různého pohlaví v tělesné oblasti (jedná se nejen o intenzitu odevzdání se, které nemá v jiných mezilidských vztazích obdobu, ale i o efektivitu, danou možností nového života) vede nejen k požadavku zapojení ostatních složek člověka zde a nyní, jako je rozum a cit a společenské uznání, ale i k požadavku trvalosti (časový rozměr) a také výlučnosti (prostorový rozměr). Nároky tedy přesahují do sociální oblasti, která samozřejmě nemá být ze setkání obou pohlaví vyňata. Trvalost a výlučnost, registrovatelná společností, vyžaduje institucionalizaci. Je výrazem nezralosti osoby, odmítá-li ocenit právní stránku vydařeného (výlučného a trvalého) vztahu, jejímž výrazem je manželství.
  
  
• 10. Sexuálně-etická patologie probírá všechny formy sexuální aktivity, která nějakým způsobem odporuje plně vydařené humánní sexualitě, jinými slovy která odporuje dvojímu nerozdělenému darování. K lidsky vydařené sexualitě tedy nepatří formy, neumožňující svobodné darování sebe (znásilnění), dar druhé osobě (masturbace), dar života (homosexualita), sociální podchycení (tzv. volná láska).
  
  
• 11. Eticky významný je nejen čin, ale v rámci individuální etiky i dobrovolné myšlenky a žádosti, které na něj připravují.

K teologii sexuality

Významné dokumenty: HV 1968 (antikoncepce), PH 1975 (předmanželský pohlavní styk, homosexualita, masturbace), FC 1981 (připuštění simultánních bigamistů k svátostem), Pastorace homosexuálů 1986, DV 1987 (umělé oplodnění), 20 let po HV 1988.

Aktuálním tématem je také sexuální výchova. Pap. rada pro rodinu vydala v r. 1995 směrnice pro výchovu v rodině „Pravda o lidské sexualitě a jejím významu“, v které zdůrazňuje, že tato výchova je základním právem a povinností rodičů, kteří mohou užít pomoci druhých lidí. Těm je však vždy vyhrazena role subsidiárního a subordinovaného charakteru. To se týká i případné podpory rodičů církví.

K teologii sexuality (jak ji dnes chápe katolická sexuální etika) značnou měrou pomáhá porozumění papežovy koncepce sexuality nad materiálem zjevení. Jan Pavel II. si klade dvě otázky: jak to vlastně bylo od počátku (Mt 19,8)? V jakém smyslu je (nikoliv člověk, ale) muž a žena Božím obrazem? Pomocí analýzy zjevených informací, podložených zkušeností, odpovídá dvěma klíčovými pojmy: osoba a dar.

a) Před pádem
„člověk... pojmenoval“ (Gn 2,20); člověk poznáváním tvorů zjišťuje svou odlišnost, uvědomuje si sebe.
„ze stromu... nejez“ (Gn 2,17); zákazem určité činnosti poznává člověk možnost volby, svou svobodu, určení svého jednání z vnitřku.

Sebeuvědomění a sebeurčení jsou dva konstitutivní prvky osoby.

„... se nenašla pomoc jemu rovná“ (Gn 2,20); člověk poznává nutný kontakt se sobě rovnou bytostí, možnost sdílení se.
„přivedl ji“ (Gn 2,22); Boží dílo pro člověka vrcholí ženou, jejímž přivedením si uvědomuje, že je obdarovanou bytostí. Darem je žena, v níž celé tvorstvo jako dar vrcholí, ale i tvorba člověku nejbližší, vlastní tělo (člověk je, ale „má“, tedy dostal tělo). Papež říká, že tělo jako dar je svědek Boží lásky, která je pramenem každého daru. Tak se na světě objevil sex.
„jedním tělem“ (Gn 2,24); jde o oboustranný dar, který spočívá nejen v užívání sexu, ale v úplném odevzdání se (fyzickém, psychickém, individuálním, sociálním, a to na trvalo, tedy také institucionálně), ale také v úplném přijetí daru druhého. Nahota (Gn 2,25) je vhodným vyjádřením ničím neomezovaného odevzdání se a protože toto odevzdání se plně odpovídá záměru Stvořitele, není místo pro stud.

Nyní papež spojuje oba klíčové pojmy (osoba, dar). Smyslem sebeurčení (osoba) je sebesdílení (dar), kterému slouží jako nutný předpoklad svoboda. Osoba a dar spolu tak úzce souvisejí, že osobu lze chápat jako bytostný dar, který je člověku dáván Bohem, který však člověk dává dále druhému člověku. Tento dar má být zároveň přijímán. Tak papež dospívá k odpovědi na otázku, čím je člověk Božím obrazem skrze své tělo. Je jím tím, že dar těla, umožňující člověku být darem i obdarovaným v rámci osobního sebesdílení, zobrazuje a zpodobňuje společenství božských osob, sdílejících se v Nejsvětější Trojici. Tím je tělo a sex hodnoceno vysloveně pozitivně.

b) Po pádu

• „Nejzchytralejší... had“ (3,1) vštěpuje pochybnost vůči Bohu, posiluje podezření, inspiruje hodnotit Boha jako rivala lidské svobody a ponouká člověka k zamítnutí sebe jako darovaného bytí. Jan Pavel II. zdůrazňuje mravní důsledky nastalé situace: od chvíle, kdy nevidíme své lidství jako dar od Boha, nemůžeme vidět hlubokou orientaci na mravnost, která je do člověka vepsána.
  
• „jsou nazí“ (3,7); objevení nahoty představuje změnu pohledu na sebe (ztráta mravní jednoty těla a duše), na druhého (ztráta jednoty muže a ženy), na Boha (ztráta jednoty tvora s Tvůrcem).
  Otevřením očí (3,7) nejde o přechod od nevědomosti („dětské“ nevinnosti) k vědění, ale o ztrátu původní komunikace s protějškem skrze tělo jako nástroj dávání. Na tomto místě mluví papež o druhém objevení sexu, nyní však se záporným předznamenáním. Sex se stal překážkou komunikace, a to skrze žádostivost: nehledá se osoba, ale tělo a tím je ohrožen dar v své podstatě, je totiž vynucován, ale jako vynucovaný přestává být darem. Papež mluví o falešném daru, který pochopitelně nepřináší uspokojení, protože člověk konec konců ztracenou schopnost dávat postrádá.
  
  
• „ukryli se“ (3,8); útěk před Bohem by mohl znamenat utužení solidarity mezi prarodiči v obtížné situaci, ale dochází k opaku. Člověk utíká před člověkem, protože se prožívá jako objekt chtivého zájmu druhého, hrozí mu, že bude využívaným předmětem, nikoliv obdarovávaným protějškem. Stud po pádu ukazuje na zatemněnou vazbu osoby s tělem a je ochranou před nebezpečím zneužít tělo jako prostředek.

c) „Vykoupení... těla“ (Řím 8,23)

Další teologické aspekty.

K pravdě člověka jako obrazu k podobě Boha patří komunikace s druhým člověkem, uskutečnitelná různým způsobem, kterou je zobrazován život Nejsvětější Trojice.

Totální jednota božských osob žádá cosi obdobného u člověka: má se jednat o darování neomezované (otevřené životu), výlučné (pouze těchto dvou lidí) a trvalé (nerozlučitelné lidským rozhodnutím), navíc sociálně postižitelné příslušnou formou (manželství).

Pravidla, regulující vpravdě lidskou sexualitu vyplývají z principu jednoty lidské osoby, schopné dvojího daru, který podle přesvědčení církve nemá být z vůle Tvůrce lidským zásahem rozdělen. Manžel (manželka) se tedy daruje manželce (manželovi) taky jako případný otec (matka) jejího (jeho) budoucího dítěte.

Normy, které lze z těchto zásad odvodit:

• Přímo chtěná (ne tedy pouze připuštěná) sexuální aktivita uvnitř nebo zevně v úkonech mimo manželství, se zamítá.
  Dokument O některých otázkách pohlavní etiky (1975) předpokládá při splnění skutkové podstaty subjektivně závažné provinění.
  
  
• Manželský styk nemá bránit početí.
  
  Láska k bližnímu (aplikovaná na manželství) vyžaduje, aby se k partnerovi přistupovalo správně nejen „technicky“, ale také humánně, se snahou o porozumění pro jeho potřeby, přání, omezené možnosti.
  
  
• Připuštěnou sexuální aktivitu je třeba posuzovat podle principu o dvojím účinku. (zvolené jednání musí být nezávadné a důvod přiměřený). Záleží nejen na důvodu (proč) a povaze (co) jednání, ale taky na typu jednajícího člověka (stáří, vzrušivost).
  

K terminologii KKC o nesprávném sexuálním jednání:

Jako porušování čistoty uvádí KKC bezuzdné vyžívání se v smyslné rozkoši, masturbaci (viz níže), smilstvo (tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kam je třeba zařadit předmanželský pohlavní styk), pornografii (viz výše), prostituci (prodávání sebe jako předmět pohlavní rozkoše) a znásilnění (násilné vniknutí do sexuální intimity druhé osoby); zamítavé stanovisko má vůči homosexuálním úkonům. Jako porušování manželské dignity uvádí cizoložství, mnohoženství, krvesmilstvo a volnou lásku (viz níže).

Některé aktuální otázky

Přirozené plánování rodičovství a antikoncepce
(anti = proti, concipio = počínám, bránění početí.)

Antikoncepce je subjektivně úmysl zabránit při manželském styku početí, objektivně jsou tak označovány různé antikoncepční metody nebo prostředky.

Tato otázka je nejdiskutovanějším problémem tzv. manželské čistoty, čili manželského života v souladu s mravním řádem. Manželskou čistotu je třeba jasně odlišit od zdrženlivosti, jak naznačuje záměna termínu castitas za continentia v novém CIC.

K historii antikoncepční problematiky

V různých kulturách byla odjakživa praxe antikoncepce a interupce vzdor velké kojenecké a dospělé úmrtnosti (mor, hlad, války). Aktuální je zejména od 18. století, kdy nastává pokles úmrtnosti. Anglický duchovní T. R. Malthus vydal 1798 „Pojednání o zákonech růstu obyvatelstva“, kde se vyslovoval pro omezení počtu dětí, neboť obyvatelstvo se rozmnožuje rychleji, než roste výroba životních prostředků. Doporučoval zdrženlivost a pozdní sňatky. Svým populačním zákonem inspiroval vznik neomaltuziánství, které propaguje umělou antikoncepci a podmíněně dovoluje interrupci.

Lambeth-konference je setkání anglikánských biskupů, požívající velkou mravní autoritu; 7. konference se konala 1930 a v rámci těchto konferencí se poprvé příznivě vyslovila o antikoncepci. Téhož roku vydal Pius XI. encykliku „Casti conubii“, která stanovisko konference odmítá, nepovažuje však (poprvé v papežských prohlášeních) manželský styk úmyslně provedený v tzv. neplodném období za nepřirozený.

Tuto myšlenku rozvinul Pius XII. zejména ve svém projevu k italským porodním asistentkám 1951. V jeho duchu pokračoval 2. vatikánský sněm (GS), Pavel VI. (HV 1968) a Jan Pavel II. (FC 1981).

GS 51: Synové církve, ...nesmí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zavrhuje učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon.
HV 11: Církev vyzývá lidi k zachování norem přirozeného zákona, který odjakživa lidem tlumočila a učí, že každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života.

HV 14: ... je nutno naprosto vyloučit...přímé přerušení plodivého procesu již započatého... Je nutno vyloučit...přímou sterilizaci buď trvalou nebo dočasnou jak muže, tak ženy. Stejně tak je vyloučen jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku nebo při jeho uskutečňování nebo v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života... Není dovoleno...činit předmětem pozitivního úkonu lidské vůle něco, co je vnitřně nesprávné... Je tedy omylem domnívat se, že manželský styk záměrně zneplodněný...by mohl nabýt mravní hodnoty celkovou souvislostí plodného manželského života.

FC 29: V kontinuitě s živou tradicí církevního společenství v dějinách zvěstoval 2. vatikánský sněm a učitelský úřad mého předchůdce Pavla VI. především v encyklice Humanae vitae naší době vpravdě prorocké poselství, které zřetelně zdůrazňuje a obnovuje trvalou nauku a normu církve o manželství a předávání lidského života. Proto otcové synody (1980 v Římě) na svém posledním shromáždění výslovně prohlásili: tato svatá synoda, shromážděna v jednotě víry s nástupcem Petrovým, se pevně drží toho, co bylo předloženo na 2. vatikánském sněmu (GS 50) a pak v encyklice Humanae vitae, že totiž manželská láska musí být plně lidská, výlučná a otevřená pro nový život (HV 11).

Těmito dokumenty mag je tedy vysloveno jasně zamítavé stanovisko vůči antikoncepci (pokud by měla abortivní účinky, představovala by kombinaci antikoncepce s interrupcí; o tom, jak je to s abortivními účinky hormonální antikoncepce, se musí etika dovědět od gynekologie). Na jiných místech se však praví, že rodiče rozhodují o optimálním počtu svých dětí. Jak toto při zákazu antikoncepce vyřešit? Cestu k tomu už dnes církev nespatřuje (pouze) v zdrženlivosti, nýbrž nabízí jako řešení přirozené plánování rodičovství, vycházející z toho, že v měsíčním cyklu ženy jsou jenom některé dny plodné, a ty lze při správném užití příslušné metody poměrně přesně určit (ochota osvojit si dobře tuto metodu je taky etický úkol). Záměrně neplodný styk v takových dnech není považován za neetický, protože mag nevidí etický problém v úmyslu využít „přírodu“ pro neplodnost styku, nýbrž v úmyslu oddělit dar osoby od daru života lidskou činností.

NB. Z řečeného vyplývá, že kde nelze mluvit o vzájemném darování se muže a ženy, jako je to v případě znásilnění, ale také nezodpovědného nucení k styku vlastním manželem (pohrůžkami a násilím manžela-opilce, který ignoruje prospěch rodiny riskováním dalších dětí, které jsou skutečně nežádoucí), nelze mluvit o nedovolené antikoncepci.

Směrnice o antikoncepci vyvolaly velkou nouzi mnoha manželských párů, které chtějí žít v souladu s naukou mag, nenacházejí však v sobě pro to dostatečnou sílu. Proto pochopitelně touží po určitém uvolnění příslušných norem; MT je na jedné straně povinna vycházet z učení mag, na druhé straně však takovým manželským párům pomoci.

Skutečnou pomoc nepředstavuje ujištění "to je věc vašeho svědomí"; vždyť svědomí má být celoživotně vzděláváno, to mimo jiné znamená, že si má osvojovat autentický výklad mravního zákona učící církve.

Pomoc však taky nepředstavuje nepřiměřeně zatížit přítomné mravní síly manželů. Především je třeba respektovat jejich ujištění, že další dítě je skutečně nežádoucí. Dále, že nejsou schopni vidět východisko v (dočasné) zdrženlivosti. Konečně že sice oceňují nabídku přirozeného plánování rodičovství (pohrdání touto nabídkou je neetické), nemohou je však praktikovat z důvodů, které jsou pro ně důležité. Je třeba, aby zůstali na pozici "chtěli bychom, ale nedokážeme", aby se tedy neobrátili k církvi zády.

Východisko nabízí princip graduality: mravní norma zavazuje obecně, ale konkrétní jedinci jsou na různém stupni schopni ji respektovat. Co je (subjektivně) nemožné, musí se organickým vývojem (zde je třeba připomenout roli milosti) stávat možným. Snad bude tento vývoj trvat dlouho, rozhodující je, že manželský pár chce být na cestě závazek splnit (pomocí modlitby, přijímáním svátostí, celkovým zintenzivňováním duchovního života, srv. HV 25, zejména však záměnou mentality "musí se, nemusí se" za touhu osvojovat si víc a víc Boží záměry s lidskou sexualitou na základě víry v jeho moudrost). Protože jako jedna z nejdůležitějších etických zásad platí ad impossibilia nemo tenetur, byť, jak říká VS 91, křesťan je někdy volán k hrdinnému boji za zachování mravního zákona (což nepopírá subjektivně prožívanou nemožnost určitého závazku zde a nyní), manželé, poctivě prohlašující "nemůžeme" nemohou být viněni z hříchu, nýbrž mají být vlídně povzbuzováni k důvěře ve vlastní vývoj, o kterém ví především Bůh. Zůstává jim ovšem břemeno poctivosti vlastního svědomí, jehož konstatování "nemůžeme" musí být pravdivé.

Tradice poukazuje vedle subjektivní mravní nemožnosti na nepřekonatelně mylné svědomí a zásady perplexního svědomí (viz kap. o svědomí).

Problematika, nastíněná HV, vyvolala značné úsilí MT rozpracovat řadu základních teoretických otázek nejen v službě praxi, ale taky pro zdokonalení oboru (scientifica expositio, OT 16). Pro vědecký rozmach pokoncilní MT byl sotva jiný podnět tak plodný jako tento.

(Sebe)výchova by měla směřovat ne k demontáži nepohodlné normy, ale ani k neúprosnému vyžadování něčeho, co není v přítomné chvíli proveditelné, nýbrž k uznání hlasu učící církve s nadějí na budoucí splnitelnost požadavku.
NB. Tyto poznámky se týkají přítomného stavu. Pavel VI. naznačil, že církev nemínila v této věci říci v HV poslední slovo. Aplikace teleologického principu by např. otázku mohla řešit (F. Böckle), mag však o tom neuvažuje.
Při posuzování antikoncepčních metod se zapomíná na hledisko zdraví, je třeba respektovat nejen 6., ale i 5. slovo.
V instrukci z r.1936 žádá mag zpovědníky, aby kladli kajícníkům otázky, týkající se manželské etiky s potřebnou opatrností.

Homosexualita
V rámci tří sexuálních orientací (hetero-, homo- a bisexuální)

homosexualita je trvalá, převažující sexuální orientace mužů nebo žen k osobám stejného pohlaví, spojená často se sexuální aktivitou.

Námětem se poměrně výrazně zabývá Písmo obou úmluv (pozor na respektování zásad biblické hermeneutiky). V Lv 18,22 je formulován zákaz: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.“ Tento zákaz je součástí řady předpisů, týkajících se sexuálního chování člověka vůči pokrevním nebo sešvagřeným příbuzným a vůči zvířatům. Jistě že určitý význam pro zákaz uvedeného jednání měl náboženský zřetel, protože všechny zakázané úkony měly významné místo v pohanských kultech sousedních národů, zejména Egypťanů a Kananejců. To také vysvětluje zákaz mužské prostituce v Dt 23,19: „Nepřineseš psovskou odměnu do domu Hospodinova, neboť je ohavností Hospodinu, tvému Bohu.“ Kananejské náboženství totiž usilovalo o zabezpečení plodnosti země, k níž byla božstva plodnosti zavázána tím více, čím výstřednějšími kulty byla uctívána. Nepřehlédnutelný zřetel zakazujících norem je tedy náboženský, věrnost Hospodinu. Bylo by proto nesprávné chápat předpisy Mojžíšova Zákona jako autonomně morální předpisy. Na druhé straně by bylo chybou počítat se zánikem jejich platnosti, jakmile pomine nebezpečí náboženského odpadu. Spíše se Izrael věrností svému Bohu učí postupně poznávat cíl jeho tvorby, tedy také správného užívání sexuality.

V Novém Zákoně je významné místo u sv. Pavla Řím 1, kde apoštol uvádí v souvislost homosexuální chování mužů se záměnou pravého Boha za bohy falešné, s uctíváním tvora a ignorováním Stvořitele. To se děje v zemi vysoké kultury. Jakoby sv. Pavel sledoval tuto myšlenku: duchovní úpadek si člověk snad nejlépe uvědomí tím, že pozoruje svůj mravní úpadek, který je zřetelnější. Cesta odtud nevede přes askezi, čelící chybným sklonům, ale přes návrat k pravým duchovním hodnotám, v tomto případě přes znovuobjevení pravého Boha a úctu k němu.

Ve výpočtu neřestí v 1 Kor 6,9.10 jsou mezi lidmi, kteří nebudou mít účast na Božím království, uváděni „měkcí“ (snad terminus technicus homosexuálních lidí). V 1 Tim 1,8-10 se říká, že zákon je určen pro lidi zlé, mezi které autor počítá homosexuály, jejichž jednání se příčí zdravému učení podle evangelia.

Sv. Pavel vyslovil přání, aby i ostatní křesťané byli jako on, panici, chápe však, že to není možné. Toto přání je motivováno eschatologicky, nikoliv asketicky. Sexuální život je vzhledem k přicházejícím obtížím doby pro sv. Pavla ústupek, má na mysli jakési sexuální minimum, kam rozhodně nepatří homosexualita, kterou označuje para fysin, proti přírodě, přirozeným sklonům člověka. Biblisté však upozorňují na dobově podmíněné poznatky apoštola, který nemohl mít před očima problém v jeho šíři. Ozývají se také hlasy exegetů, že z Písma nelze vyvodit jednoznačné argumenty proti homosexualitě.

Lze tedy uzavírat: biblický nález ohledně homosexuality v Starém i Novém Zákoně je především teologický, má však porozumění i pro ryze etickou stránku problému, který hodnotí jednoznačně záporně.

Četba v „knize“ stvoření bude patrně přihlížet především k objektivní efektivitě sexuální aktivity v podobě potomstva, které chybí u homosexuálů a k značné početní převaze heterosexuálů oproti homosexuálům.

K věci zaujalo v r. 1975 stanovisko také magisterium v dokumentu Persona humana (8). V textu se říká, že někteří lidé homosexualitu omlouvají, zejména pokud jde o typ konstitutivní, charakteristický přirozeným sklonem, na rozdíl od typu přechodného, pocházejícího z chybné výchovy (např. varující před druhým pohlavím jako stálým zdrojem hříchů), z návyku a špatných příkladů. Konstitutivní homosexualita je jejími obhájci popisována jako upřímné společenství lásky, podobné manželství. Je nutností, protože člověk nedokáže vést samotářský život.

Dokument tyto úvahy zamítá a nepřipouští pro homosexuální jednání objektivní morální ospravedlnění. Nechce tím však říci, že zároveň s objektivním zamítnutím je nutno vždy myslet na těžké provinění jednajících osob.

Po pastorační stránce se dokument přimlouvá za pochopení pro tyto lidi a za podporu jejich naděje v překonání obtíží, které je svízelně izolují. Subjektivní vina - budiž to řečeno ještě jednou - musí být posuzována velmi opatrně a uvážlivě, ale jak učí zkušenost samých homosexuálů, jistě ne s ukvapeným apriorním rozhodnutím se pro nevinu.

Uvádí se, že opravdu neovlivnitelné případy homosexuality jsou v zřetelné menšině. Pro viditelné výsledky se patrně dosud udělalo velmi málo. Spíše panuje a je propagován názor, že homosexualita je cosi daného, s čím se nedá nic dělat, s čím se také nic dělat nemusí. Sv. Pavel jistě nevěděl o tom, že existují případy, ke kterým nedošlo zcestným duchovním počínáním. Trvalý význam má jeho myšlenka společenství, jehož jádrem by byl duch klanění se pravému Bohu. Za těchto podmínek je naděje na pomoc i u zdánlivě beznadějných případů (B. Häring).

Platí také, že normální, průměrný člověk může svou osobnost rozvinout i bez fyzického aktivování své sexuality, pokud je mu např. zvláštními okolnostmi uzavřena cesta k manželství.

Intenzivní pastorační zájem církve je patrný na vydání druhého dokumentu, který se zabývá pastorací homosexuálů (z r. 1986). Církev konstatuje enormní tlak, který je na ni vykonáván, aby v tomto bodě změnila svou etickou nauku. Mag na to odpovídá výzvou zintenzívnit pastoraci takto postižených; cílem je usnadnit nebo umožnit umístění těchto lidí v církvi. Podstatným úkolem zdravé pastorace je podat celou nauku bez zamlčování nepohodlných témat. Protože je homosexualita církví zamítána, tolerující nebo bagatelizující pastorace není správná.

Třeba však připomenout obecnou mravní zásadu, že sklon k nesprávnému jednání není hříchem, pouze vyhovění tomuto sklonu. Zda je konkrétní čin opravdu hříchem, lze zjistit pomocí příslušných pravidel křesťanské etiky. Dokument nepopírá, že je mu znám hlavní bolestný bod celé věci. Tím není nerealizování rodiny, ale partnerské lásky.

Homosexualita (u žen lesbická láska) je právě tak jako mnohem početnější heterosexualita zařazována psychiatrií v ČR od 1993 jako eroticko-sexuální orientace, tedy neutrální danost (nikoliv choroba nebo porucha), jejíž zamítnutí je třeba zdůvodnit.

Pro etickou teorii je významný způsob argumentace magisteria, který v textu Persona humana připomíná mravní cítění křesťanského lidu, objektivní mravní řád s jeho základními a nepostradatelnými pravidly a konstatuje, že homosexualita je „v sobě nezřízená“, stojí tedy mimo mravní řád nikoliv vlivem okolností, ale svou podstatou. Stručnost argumentace je nutno vysvětlit typickou kvantitativní i kvalitativní redukcí, kterou vyžaduje jednak rozsah dokumentu, který nechce být vědeckou studií, jednak jeho pedagogicko-pastorační cíl, kterému může být poslouženo právě stručností.

Přistupuje-li v erotice a sexu člověk k člověku jako dárce v dvojím smyslu, u homosexuálů k dárcovství osoby řečí těla opravdu dochází; proto snad může - jak homosexuálové neúnavně zdůrazňují - vydařeně imitovat manželství. Druhé darování u nich ovšem nepřichází v úvahu. Fakt rozděleného darování obhajují tím, že realizace partnerského vztahu, i když bazíruje na odlišné fyzické základně, je vysoká sociální hodnota (což je nepopíratelné), ospravedlňující oddělení daru osoby od daru života, jehož neuskutečnitelnost zavinila „příroda“. Spojené darování je tedy nahodilou konstelací, závislou na konkrétním vybavení člověka.

Právě toto mag popírá. Akcentuje nerozdělitelnost obojího dárcovství, čili „řeč těla“ připouští pouze tam, kde tento „dialog“ zůstává novému životu otevřen. Používá-li církev výraz „v sobě nezřízené“, chce tím vyjádřit rozpor mezi řádem věcí založeným na vůli Tvůrce a homosexuální praxí. Tento řád lze dobře pozorovat na tvarové i funkční komplementaritě mužských a ženských orgánů; u homosexuality obojí komplementarita odpadá, osoba kráčí k osobě cestou, na které ji tělo nedokáže „doprovázet“, má-li zůstat věrné svému uzpůsobení. Je-li k tomu přesto používáno, jde cestami, pro které není vybaveno. Tedy nejen osoba k osobě, pro dosažení partnerského vztahu, ale i tělo k tělu má „řádem“ danou cestu. Není-li to respektováno, nastává dvojí rozpad: rozpad daru sebe a nového života, ale i rozpad psychické (daruji ti své já) a somatické (fyzicky adekvátním způsobem) stránky člověka.

Třeba ovšem připojit: jestliže podle Písma je manželství lékem pro ty, kdo by jinak „hořeli“, je analogické remedium concupiscentiae upřeno homosexuálům, kteří jsou tím vlastně odkázáni na trvalou sexuální zdrženlivost.

Etická aktivita se v současné církvi nevyčerpává polemikou s homosexualitou, nýbrž se snaží o duchovní i etickou resocializaci homosexuálů vůči církvi. Sem patří na prvním místě zjistit, zda homosexuál chápe svou orientaci jako nedotknutelné právo, které mu nikdo nesmí vzít (v tom případě chápe „léčení“ za absurdní, protiprávní snahu).

Transsexualita

Zcela jiný etický problém než homosexuálové představují transsexuálové, u kterých neodpovídá somatická sexuální výbava psychické sexuální orientaci, jde tedy o heterosexuálně založené lidi, kteří se nedovedou identifikovat se svým biologickým pohlavím. Transsexuálové zpočátku nerozumějí své situaci a vysvětlení jejich tíživé psychické rozlady se jim dostane leckdy „náhodou“. Současná medicína jim nabízí trojfázovou službu, psychoterapeutickou, hormonální a posléze chirurgickou. Výsledkem je subjektivně uspokojující fyzické připodobnění („reassignment“) druhému pohlaví.

Křesťanská etika se při řešení otázky, zda Božímu daru psychofyzické výbavy člověka odpovídá spíše oběť tělesné integrity v prospěch pohlavní identity nebo naopak, staví k uvedenému trojfázovému projektu chápavě, ale zdrženlivě, protože považuje ovlivňování psychiky výchovou a sebevýchovou (s obětí, kterou nikdo nepopírá) za lidsky přiměřenější, než zásah do tělesné celistvosti. Uznává však na základě rozvíjejícího se průzkumu této poruchy, že může jít o prakticky nezvladatelné stavy, které mohou motivovat k automutilaci nebo suicidiu. Odborníci považují za jediné nadějné východisko, jak transsexuálům v jejich nezvladatelné situaci pomoci, hormonálně-chirurgické připodobnění žádoucímu pohlaví.

Lidské osoby, stvořené k Božímu obrazu.
(Dokument mezinárodní teologické komise, 2004)

V roce 2004 vydala Mezinárodní teologická komise ve Vatikánu dokument O člověku jako Božím obrazu. Ve třetí části, pojednávající o odpovědnosti za biologickou integritu lidských bytostí, se v bodech 84 až 86 zaujímá implicitně stanovisko k otázkám, souvisejícím s programem HSR.

V 84. bodě jsou uvedeny zásady pro přístup k problému manipulovatelnosti lidským tělem z terapeutických důvodů. Dokument zdůrazňuje zásadní význam lidského těla pro celek lidské osoby. S ohledem na vzájemnou závislost jednotlivých částí těla nemohou být nižší orgány obětovány vyšším. Pokud jde o základní tělesné schopnosti, mohou být obětovány, je-li to nutné pro záchranu života. S fyzickou smrtí totiž končí existence všech hodnot, i vyšších než je sám život. Jako příklad takové hodnoty uvádí dokument lidskou svobodu. Teologická argumentace upozorňuje, že člověk nemá právo plně disponovat svou vlastní biologickou přirozeností proto, že byl k Božímu obrazu stvořen právě jako bytost tělesná. Bůh a bytost, stvořená k jeho obrazu, nemohou být předmětem svévolné lidské činnosti.

V 85. bodě dokumentu je řeč o principu totality a integrity jako etickém instrumentariu pro obětování základních schopností. Aplikace principu vyžaduje splnění obvyklých podmínek. Také zmínka o principu dvojího účinku je pevnou součástí morálně-teologické tradice. Závažné je, že text mluví o celku těla, ne o psycho-fyzickém, případně psycho-sociálně fyzickém celku osoby, což bývá v současné literatuře nezřídka vyžadováno.

Největší zájem o diskusi vyvolá bezpochyby bod 86, podle kterého někteří dovolují obětovat reprodukční schopnost mentálnímu zdraví a zlepšení sociálních vztahů. Nelze popřít, že se tato formulace zabývá implicitně HSR. Reprodukční schopnost je obětována ve prospěch složek zásadního významu pro osobu jako funkční celek (lze pomyslet na odstranění depresí z poruchy pohlavní identity, což má velký význam pro psychickou i sociální funkčnost postiženého), i když podle dokumentu pro zachování života osoby takový význam nemají. To by však někteří transsexuálové poukazem na pokušení k suicidiu, které prakticky všichni prožívají, popřeli. Podle dokumentu lze ztrátou reprodukčních funkcí těžko mluvit o opravdové službě funkčnímu celku osoby, což je o to závažnější, že její mentální zdraví nebylo bezprostředně ohroženo a skutečným potížím mohlo být pomoženo jiným způsobem. Nakonec dokument upozorňuje na to, že uvedený výklad principu totality by mohl vést k tolerování sterilizace z eugenických důvodů v státním zájmu.

Diskuse vykladačů této pasáže dokumentu se patrně zaměří na otázku stupně ohrožení mentálního zdraví (s příslušnými důsledky). Někteří komentátoři popřou vysoký stupeň naléhavosti a budou přesvědčeni, že skutečným potížím různého stupně lze pomoci méně drastickým způsobem než ztrátou reprodukční schopnosti. Oponující komentátoři budou vysoký stupeň naléhavosti včetně drastických opatření obhajovat a odvolávat se na to, že formulace dokumentu případy bezprostředního ohrožení mentálního zdraví zásadně nevylučuje.

Dokument tedy především vybízí k velké odpovědnosti příslušných odborníků při zvažování, zda je opravdu nezbytné připravit postiženého o jednu z podstatných, základních funkcí jeho fyzického fondu, čili zda jsou v konkrétním případě poruchy pohlavní identity opravdu splněny podmínky bezprostřední hrozby mentálního zdraví. Tato odpovědnost je nutná tím spíše, že odborná rutina může vést k rostoucímu smyslu pro permisivitu.

Masturbace
(etym. buď mas turbatio nebo manu stupratio)

Masturbace je úmyslné vzrušení pohlavních orgánů s cílem vyvolat pohlavní rozkoš (KKC 2352).

Masturbace je viděna jako podstatně náhradní aktivita, vylučující sex ve smyslu dvojího dárcovství (druhé osobě, novému životu). Proto je klasifikována jako protipřirozené smilstvo, jehož závažnost je viděna především v nebezpečí rostoucí izolace, nejen sexuální, ale celé osoby. Tento delikt se může stát zejména v excesivní formě (častokrát za den) těžko vykořenitelnou neřestí.

Po stránce objektivní chápe MT masturbaci jako závažné provinění jak z povahy věci tak z postoje mag. Po stránce subjektivní ovšem vidí masturbaci v světle moderních poznatků o složitosti zrodu a rozvoje sexuálního života člověka. Proto připouští řadu omluvných důvodů, snižujících mravní závažnost jednání. Ani dlouhodobé opakování masturbace nelze paušálně hodnotit jako nepolepšitelnou recidivitu. Třeba proti ní postupovat pozitivně poukazem na krásu čistoty, na mravní rezervy v člověku, upozorněním na to, že není ideálem vyhovět si ve všem co tělo žádá, a na zdroje nadpřirozené pomoci.

Exkurs: Několik detailních otázek

NB. Detailní rozpracování látky může narazit na kritiku, vytýkající nevhodné pitvání intimního života, zatímco mentalitě moderního člověka vyhovuje (právě v sexuálních otázkách) spíše nastínění principů, aplikovaných na způsob směrnic než předložení akcentovaných imperativů. Mnoho věřících však takové otázky klade a očekává - právem - jasnou odpověď.

• a) Předehra a dohra
  Příliš právní chápání manželského sexu (srv. ius in corpus alterius) vede k názoru, že uplatňování „práv manžela“, zde patrně spíše muže, bez ohledu na tělesnou a duševní dispozici druhého manžela je mravně zcela v pořádku. Osobnostní chápání zdůrazňuje empatii, například v podobě příslušné přípravy, která má pomoci druhému sexuálně se disponovat. To se týká také dohry pomocí „samoobsluhy“. Etická analýza má pro takovou potřebu porozumění, protože ji chápe jako závěr úkonu, dovedeného do přirozeného konce, i když bez žádoucího oboustranného doznění.
  
  
• b) Petting (žádání)
  Výraz se týká souboru nedokonaných sexuálních úkonů obou partnerů navzájem s úmyslem nedosáhnout přitom úplného tělesného spojení. V takovém případě nedochází vyjádření vzájemné lásky obou manželů své úplnosti v naprostém tělesném odevzdání se. Někteří moralisté jsou nakloněni připustit dovolenost takového jednání (např. v smyslu zácviku, zpevňování vztahu, disponování se pro dítě), pokud je spojeno s vůlí alespoň budoucího plného odevzdání se, což pro manžely zůstává stále jediným dokonalým způsobem vyjádření vzájemné lásky. Ani tito moralisté však nesouhlasí s přáním chápat takovou praxi jako normál. Nesprávné by samozřejmě také bylo, kdyby manželé touto praxí plánovali plné tělesné uspokojení.
  K otázce tzv amplexus reservatus („rezervované“ objetí), označujícího tělesné spojení obou manželů s důrazem na spojení nejen tělesné, ale zejména duševní s úmyslným vyloučením plného tělesného uspokojení, vydalo sv. Officium monitum v r. 1952 (DS 3907).
  
  
• c) Intenzita styku
  Proti vynalézavosti při manželském styku, jak to obsahují jisté hry lásky, pokud jsou v službách osobního darování se, neuráží druhého a neznemožňují přirozené spojení, není třeba nic namítat.
  
  
• d) Debitum matrimoniale
  „Manželský dluh“, je významnou součástí manželské čistoty. Žádá, aby manžel druhému manželu neodmítal intimní život bez dostatečného důvodu (jakým by jistě bylo onemocnění), protože takovým odmítáním je porušován podstatný bod manželské smlouvy. Křesťanská výchova manželů ovšem nebude akcentovat spravedlivě vymáhaný „dluh“, nýbrž lásku, která hledí milovat bližního jako sebe sama. Problémy kolem debitum matrimoniale odstraňuje spíše stálá snaha vžívat se, porozumět, slaďovat vlastní přání s přáním partnera. To platí jak pro příliš náročného, tak pro odmítajícího.
  
  
• e) Situace simultánních bigamistů
  K tomu říká FC 84: Nemohou být připuštěni k svátostem, protože jejich životní stav a poměry jsou v objektivním rozporu se svazkem lásky mezi Kristem a církví, který zviditelňuje a zpřítomňuje eucharistie. Navíc by mezi věřícími a nevěřícími vznikl zmatek kolem nauky církve o nerozlučitelnosti manželství.
  Jde o velmi svízelný pastorační problém, zejména proto, že existuje různý podíl na nastalé situaci (srv. manžela, který nezodpovědně opustil rodinu s manželem, který byl druhým bezohledně opuštěn).
  

Závěrem

K přesvědčivosti a tím i přitažlivosti požadavků, vyvozovaných z principů kat. sex. etiky (což je důležitý a náročný pastorační úkol) může přispět zdůraznění příležitosti realizovat také v tomto bodě pravdu člověka, čili humanizovat sexualitu. Zejména mladému člověku je třeba předložit příslušné požadavky přitažlivě, aby se mohl nadchnout "ušlechtilým sexem", který nemá nic společného se škarohlídským pohledem na radosti života.

Nadějné je také upozornit na jednomyslné hodnocení určitých deliktů s celou nevěřící společností (všichni např. rozhořčeně odsuzují znásilnění nezletilé dívky jejím nevlastním otcem) a teprve potom opatrně diskutovat o deliktech, u kterých církev sotva nalezne pochopení nevěřící společnosti (např. v otázce předmanželského pohlavního styku). Je obtížné, ale nutné pokusit se kritikům katolické sexuální etiky zpřístupnit z hlediska plně integrované sexuality do osobnosti skrytou, nesnadno pochopitelnou, ale existující logickou souvislost mezi oběma uvedenými případy. Bez takové přípravy se může nárok MT, odmítající trojí hedonistické kriterium (za etické možno považovat to, co je příjemné, neškodí a neubližuje druhému) jevit kuriózním, ba nehumánním.