Křesťanská morálka - 6. kapitola
Nezbytnost poznávat svět kolem sebe (a také v sobě) je srovnatelná s nezbytností přijímat potravu, jak je patrné na tom, jak složitý přístup má slepé a hluché dítě od narození k rozmanité skutečnosti života právě tak jako lidé k takto těžce postiženému dítěti.
Zábrany v přístupu ke skutečnosti jsou nejen fyzické, ale také mravní. Velmi poučné je srovnání přísunu poznatků k přísunu potravy v rámci doporučované životosprávy: jíst v menších dávkách a častěji a vyhýbat se sladkým a tučným pokrmům, aby organizmus přijímal stravitelné optimum. Aplikováno na poznávání světa, znamená to nezahlcovat se chaotickým shlukem informací (internet je dobrý sluha, ale zlý pán) a ukázněně si vybírat informace nezbytné a užitečné.
Tyto skutečnosti mají výrazný sociální dopad. Za krajní případ lze považovat seznamování se s pozadím, okolnostmi i vlastním smyslem názoru, který je pro nás nepřijatelný (a s ním se pro nás velmi snadno stává nepřijatelným také člověk, který ho zastává).
Informovat se do hloubky znamená udělat cenné kroky směrem k němu; pochopit neznamená souhlasit, ale lidsky se sblížit a odstraňovat případnou hradbu předsudků. Tím zároveň dochází ke kultivaci sebe sama nácvikem elastičnosti mysli (biblicky: k pohotovosti, ba způsobilosti ke změně smýšlení). V současnosti lze zaznamenat prospěšné úsilí o očištění historické paměti. V podstatě to cílí k přehodnocování historických osobností a událostí. Na tomto úsilí se podílí také církev svým dokumentem "Církev a její pomýlení v minulosti", distancujícím se před celým světem od vlastních chyb.
Hodnota, o kterou při poznávání světa jde, je jednak věcná pravda jakožto respektování skutečnosti stvoření, jednak čest, čili sociální pravda člověka hájená presumpcí neviny jako nezbytný předpoklad zdárné socializace. V morálně-teologické tradici se k těmto dvěma tématům připojuje ještě hodnota tajemství ve smyslu nedotknutelnosti soukromí člověka. Negativním kontrastem těchto hodnot je lež, zneuctění a indiskrétnost. Všechna tři pochybení mohou mít různý stupeň závažnosti a podle toho také viny a naléhavosti "dát věci do pořádku", jak bude dále probráno.
V křesťanském povědomí je tato problematika v systému dekalogu tematizována 8. přikázáním, v systému ctností zejména některými aspekty ctnosti spravedlnosti.
Nepromluvíš křivého (Ex 20,16), falešného (Dt 5,20) svědectví proti bližnímu svému se týká nespravedlnosti slovem.
Nález Písma
Formulace je typická pro hrdelní soudní jednání. V Izraeli měl svědek velmi důležitou, ba rozhodující úlohu, bez něho nemohl být vynesen rozsudek. Při kamenování měl hodit první kámen korunní svědek. Moci svědčit bylo jedno ze základních práv Izraelce.
Z toho vyplynulo pravidlo mimosoudního svědectví pro bližního nebo o bližním. Svědectví nesmí být křivé nebo falešné, čili vznáší se nárok pravdivosti.
Pravdivost je chápána jako typ pravdy, spočívající v souhlasu vnějšího vyjádření s vnitřním přesvědčením. Pravda je bibli drahý námět a to je důležité, hledají-li se pro záporně formulované "slovo" nepromluvíš kladné pohnutky. Její spektrum v bibli je široké a zahrnuje vedle pravdy a pravdivosti tyto české výrazy: pravdomluvnost, pravost, spravedlnost, upřímnost, stálost, věrnost i víru.
Starý zákon
V SZ je kořen amana, emet, emuna příbuzný s dobře známým výrazem "amen". Emet označuje pevnost a zajištěnost nějaké věci, ale taky spolehlivost, stálost a věrnost nějaké osoby.
SZ mluví o osobním vztahu mezi lidmi, avšak ještě více mezi člověkem a Bohem. Osobní vztah označený jako spolehlivý a věrný je vztah zcela v pořádku, jak má být. Je dílem spravedlnosti a vyjadřuje pokoj a mír. Toto všechno se objevuje v jakémsi sousedství s pojmem pravdy, která není pouze předmětem poznání, braní na vědomí, ale něčím, co člověk přijímá, prožívá a sám dělá. Pravda je soulad nikoliv usilovný, ale bezděčný, živelný, spontánní s objektivní skutečností, nakolik je člověk schopen ji postihnout, takže člověk je prost vnitřního rozporu. Říká-li SZ konat pravdu, mluví o jednání, které slouží řádnému, pokojnému, vzájemnému poměru a které souvisí se soudržností v společenství.
Tím je dán význam pravdy v právní oblasti. Soud musí být konán dle pravdy, to znamená: jednak musí zjistit, jak se věci opravdu mají, jednak musí respektovat normy Božího Zákona. Také Mesiáš je očekáván jako někdo, kdo bude soudit podle pravdy (Iz 42). Zneuctění soudní pravdy je hlavním příznakem rozkladu. Soud vyžaduje spolehlivě zjištěnou skutečnost, ale taky pravdomluvnost svědka.
Obrat "konat milosrdenství a pravdu", charakteristický pro SZ, je nejlépe srozumitelný, když je jako jeho podmět chápán Hospodin. Milosrdenství znamená solidaritu v úmluvě, kterou Bůh s Izraelem uzavřel, pravda její spolehlivost. Pravda Hospodinova je jeho věrnost a stálost ve úmluvě, která není zviklána lidskou nevěrností. Nejen pravda Boží, ale i lidská se uskutečňuje v čase tím, že člověk zůstává smlouvě věrný a plní sliby.
Když byl SZ překládán do řečtiny, použili překladatelé nejen výraz aletheia, pravda, původně odhalenost, neskrytost, ale taky výraz pistis, víra. Odhalenost se spojuje se slovesy, vyjadřujícími vnímání, sdělování, nikoliv jednání či konání. Aletheia je pravá skutečnost předmětu, je na člověku nezávislá a je poznávána jako už existující. Správné poznání je ovšem spolehlivé; i člověk sám, pokud spolehlivě poznal, je spolehlivý, pravdivý.
Hebrejský a řecký pojem se dokonale nekryjí. Spíše je to tak, že co je v jednom pojmu obsaženo uprostřed, je v druhém na okraji. Jestliže se Řek ptá, zda má pravdu nebo zda je na omylu, zda a za jakých podmínek si může být jist, že pravdivě poznává, ptá se Žid, zda stojí v pravdě, čili zda jeho životní cesty a orientace odpovídají skutečně Božímu řádu.
Nový zákon
Pravdou se velmi zabývají epištoly, které navazují na SZ odkaz. Ukazují, že problém pravdy není tak ve schopnosti poznávat jako v ochotě k poslušnosti. Synoptici výraz pravda prakticky vůbec neužívají, zato biblickým vrcholem pravdy je Janovo evangelium. V Ježíši Kristu se stala pravda, Ježíš je sám pravdou, protože v něm přichází Boží milosrdenství a věrnost. On vydává svědectví pravdě, která není jen pouhým sdělováním skutečnosti, ale mocí, která vysvobozuje z otroctví hříchu. Lidé se mají posvětit v pravdě, čili přijmout slovo, do jehož plnosti ovšem neuvádí lidská schopnost a moc, ale Utěšitel.
Pravda je v NZ použita také na označení nauky, obsahu víry, označuje dokonce ohraničené vyznání. V pastorálních epištolách se tak označuje celé církevní učení a odvracet se od pravdy znamená odvracet se od učení církve. Jedinečnou ukázkou škody a hrůzy křivého svědectví proti bližnímu je vysvětlení Ježíšových zázraků jako díla ďáblova (hřích proti Duchu svatému) a pasáž: "Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži"(Jan 8,44 nn). Apokalypsa vykazuje lhářům úděl v hořícím jezeře (Zjev 21,8).
Když se církevní otcové zabývali otázkou dovolenosti lži (do sv. Augustina to nebylo jasné), naráželi na domnělé nebo skutečné lži i kladných postav Písma svatého. Příklady: Sára tvrdí Hospodinu, že se nesmála, ač se smála (Gn 18,15); Abrahám radí manželce, aby se vydávala za jeho sestru (Gn 12,11); Abrahám ujišťuje sluhy, že se s Izákem, kterého chce obětovat, vrátí zpět (Gn 22,5); Izák o své ženě, že je jeho sestra (Gn 26,7); porodní báby o hebrejských rodičkách (Ex 1,19); Rahab zapírá vyzvědače ve svém domě (Joz 2,4); David předstírá šílenství (1 Sam 21,3) a radí Chušajovi, aby předstíral Absolonovi oddanost (2 Sam 15,34); podobně 2 Sam 16,16; Jehu láká do pasti Bálovy kněze (2 Král 10,19); Sidkijahu dává Jeremiášovi instrukce pro výslech dvořanů (Jer 38,24); Judit vysvětluje Holofernovi svůj příchod (Jdt 11,5-19); Ester zatajuje svůj židovský původ (Est 2,10)
Otcové se snažili o alegorický výklad těchto míst. Augustin s ohledem na to, že jde o kladné postavy dějin spásy, nevidí v jejich počínání lež, ale tajemství. Dnes je spíše tendence jejich počínání jako lež chápat, Bůh však z ní mohl udělat dobro.
Nauka KKC
KKC, postupující podle dekalogu, rozděluje látku 8. přikázání do 6 kapitol.
V 1., nadepsané "Žít v pravdě", jsou o pravdě řečeny dvě důležité výpovědi: (1) člověk je svou přirozeností pobádán a zavazován hledat pravdu, především náboženskou, a poznané pravdy se držet, tzn. zařizovat se podle ní (DH 2); (2) pravdivost je pravda v smyslu správnosti jednání a lidské řeči.
Ve 2. kapitole, nadepsané "Vydat svědectví pravdě", je křesťanům uloženo vydávat svědectví evangeliu, jehož nejvyšší formou je mučednictví.
Ve 3. kapitole, nadepsané "Porušování pravdy", se probírají křivé svědectví a křivá přísaha, opovážlivý úsudek, nactiutrhání a pomluva. Čest člověka je společenské svědectví, vzdávané lidské důstojnosti. Následuje zmínka o lichocení, které utvrzuje člověka v jeho špatných skutcích, o chvastounství, odporujícímu pravdivému pohledu na sebe, a o ironii, zlovolně zkreslující některý rys chování bližního. Nejotevřenější urážkou pravdy je lež, kterou KKC definuje podle Augustina jako nepravdivou řeč s úmyslem oklamat. Je namířena proti tomu, kdo má právo znát pravdu. Dokonce je označena jako násilí na bližním.
Ve 4. kapitole, nadepsané "Úcta k pravdě", je popřena bezvýhradnost sdělování pravdy. Důvodem může být dobro a bezpečnost člověka i společnosti a respektování soukromého života. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát. Do tohoto úseku je taky zahrnuta látka o tajemství.
V 5. kapitole, nadepsané "Užívání hromadných sdělovacích prostředků", KKC cituje na celé stránce pasáže z koncilního dokumentu Inter mirifica (O sdělovacích prostředcích).
Poslední (6.) kapitola je nadepsána "Pravda, krása a posvátné umění". Pro vyjádření pravdy není jediným nástrojem slovo, zejména, má-li vyjádřit nevyjádřitelné: hlubiny srdce, povznesení duše, tajemství Boha; lze ji taky vyjadřovat uměním, které zahrnuje podobnost s činností Boží v stvoření úměrně k tomu, jak je umělec inspirován pravdou a láskou k tvorům. Úvaha o kráse, zařazená katechizmem, je jistým překvapením, vždyť kráse je v teologii věnováno poměrně málo pozornosti, ačkoliv se právě v etice může vykázat prastarou tradicí o kráse jako přístupové cestě k dobru (antika mluví o propojenosti krásy a dobra, F. Schiller vidí krásu jako cestu k dobru). Ze scholastické tradice lze připomenout tři kritéria krásy, chápané objektivně, ne pouze jako subjektivní stav: přiměřenost, úplnost a záře řádu - Tomáš Aq.
Jak dobro tak i pravda jsou doprovázeny objektivní krásou a subjektivní radostí z ní jako cennou motivací. Objektivita krásy je vyjádřena slovy pravda je krásná sama sebou, člověk ji do ní nepromítá. Krásnou pravdu slova, které mluví o moudrosti Tvůrce, předchází krásná pravda stvoření (Moudr 13,3). Lidským protějškem krásy jako plodu božského tvůrčího činu je krása umění jako spontánní hojnosti vnitřního bohatství člověka. Etický moment krásného umění je jednak v tom, že je (vedle nadání) dílem píle, jednak v tom, že má formou, dostupnou smyslům, vyjadřovat skutečnost, což však nečiní v případě kýče, který o skutečnosti lže. Etika je zde zajedno s estetikou, obě vyžadují pravdivost.
Právo na informace
a. Příliv informací
Člověk potřebuje pro svou existenci být informován (in, formo), to znamená,
že potřebuje mít vtištěnou formu pomocí zprostředkované skutečnosti. Je-li
mu poskytnuta mylná informace, je formován domnělou skutečností, která ho
vlastně uvádí do fiktivního světa, kam vůbec nepatří. Z toho je patrná její
škodlivost. Mnoho mylných informací padá na vrub lidským omylům, některé
jsou však záměrné.
Při informování člověka nejde jen o informace pravdivé, ale i o informace přiměřené. Ne všechno obohacuje, prospívá (to je patrné zejména u dětí). Informující má tedy nejen povinnost ověřovat si pravdivost svých údajů, ale také posoudit jejich vhodnost pro adresáta a případnou škodu třetích osob.
b. Odliv informací
Mravním problémem je nejen nesprávný přísun informací, ale také jejich
škodlivý únik (způsobující např. škodu na dobré pověsti člověka) na rozdíl
od jejich správného ba povinného poskytování (např. profesionálním učitelem,
ale také tím, kdo bratrsky napomíná).
Porušením těchto práv jsou lež a poškozování dobré pověsti.
Lež
Ti, kdo vidí smysl slov v označování pravdy, říkají, že lež je mluvení proti mysli a každé vědomě nepravdivé mluvení ztotožňují se lží. Jiní soudí, že lež je mluvení proti právu člověka na pravdu. Nepravdivé mluvení je podle nich lží pouze tehdy, když se staví proti právu na pravdivou informaci. Podle třetího pojetí lež je mluvení proti mysli, urážející důvěru mezi lidmi (mluvení proti dobru pravdy).
Rozdíl škol lze znázornit takto:
Všichni uznávají, že nepravdivý výrok bez omluvných důvodů je vždy porušení mravního řádu, které je vážné podle okolností. Za závažné provinění je třeba vědomě nepravdivý výrok považovat tehdy, když odporuje spravedlnosti nebo jiným ctnostem a když se nejedná o věc malého významu.
Všichni však také uznávají, že plnou pravdu nelze vždycky otevřeně říci. Jak ji zatajit a přitom se nedopustit lži? Škola, která odmítá případnou dovolenost falsiloquia, vidí řešení v tzv. zámlce (restrictio). Latinský výraz znamená utažení, svázání (mysli).
Zámlka je úkon mysli, kterým jsou během mluvy slova zaměřována k jinému než obvyklému smyslu.
Restrikce čistě v mysli, restrictio pure mentalis (RPM) označuje zámlku, u které nelze nijak vystihnout smysl, který byl slovům dán, a to ani s přihlédnutím ke všem okolnostem mluvícího i naslouchajícího (formulace věty, momentální situace úřední, společenská nebo jiná mluvícího i poslouchajícího). Když je však pozorný posluchač schopen z formulace (jak byla informace vyjádřena) nebo ze situace (kdo komu informaci podal) poznat, že při odpovědi dal tázaný slovům pravděpodobně jiný než obvyklý smysl, je řeč o zámlce v širším smyslu, restrictio late mentalis (RLM).
RPM není nikdy dovolená, je to vlastně čistá lež; RLM je z přiměřených příčin přípustná, vždyť odepřít jasnou informaci je v některých případech nejen dovolené, ale nutné. I tak je však třeba RLM vždy vidět jako nouzové, nikoliv pravidelné opatření. Jinak se vytvoří návyk, který je vysloveně škodlivý. Kdo je v něm obratný, je v pokušení trvale zastírat pravdu jak se mu to hodí a vzdaluje se k vlastní škodě onomu prostému ano, ano; ne, ne. Evangelium poskytuje pro RLM příklad v Jan 7,8.
Kazuistika uvádí případy, kdy mluvčí zcela jasně není nucen prozrazovat pravdu: řeč týkající se zpovědního tajemství; řeč obžalovaného před soudem, který má právo se neprozrazovat; kdo jsou vázáni služebním tajemstvím jako lékaři, právníci, tajemníci. V těchto případech nejde o lež buď pro vhodnou, obratnou formulaci, která je pravdivá, ale zavádějící, nebo pro okolnosti, za kterých je obtížná otázka položena (každého musí napadnout, že na tuto delikátní otázku lékař asi s pravdou nevyjde ven; podobně právník, tajemník a jiní, tím spíše zpovědník). Někdy mohou toho, kdo se ptá, stroze vykázat do patřičných mezí. Někdy to ale nejde: tázající se může stát společensky vysoko nad odpovídajícím. Určitý zmatek v mysli nedovolí na místě zformulovat "virtuózní" zámlku: i když v takovém případě není zámlka dána obratnou formulací, přece plyne ne ze slov, ale z okolností jako přípustná.
Moralisté kritizující RLM žádají, aby se takové případy řešily rozlišením mezi falsiloquiem a mendaciem, moralisté obhajující RLM poukazují na to, že dovolení k RLM dává konec konců láska, která velí zatajit informaci, které by druhý zneužil nebo která by ho zbytečně ranila nebo poškozovala. Kdyby si tázající byl vědom nevhodnosti své otázky, nikdy by se takto neptal. Cílem RLM není tedy uvést tázajícího se do omylu, ale ochranné zatajení pravdy, které velí láska k bližnímu.
Zastánci RLM ovšem uznávají hranice její dovolenosti. Je nepřípustná, když je třeba vyznat víru, když nastala povinnost varovat bližního před nebezpečím nebo omyly, když má tázající se plné právo na otevřenou pravdu a taky při uzavírání oboustranných smluv (zatajení závady prodávaného předmětu je nepřípustné).
Odpůrci restrikce namítají, že RLM není snadnou věcí, že vyžaduje pohotovost, kterou někteří lidé nedisponují; i pohotoví lidé nemohou někdy zamezit tomu, aby nedávali v obličeji najevo určité napětí, které je přirozeně může prozradit. Pak je ovšem RLM zbytečná. K psychologii pravdomluvnosti.
K problému lži patří poruchy osobnosti, které nedovolují člověku pravdomluvnost ze strachu, že neodpoví podle "očekávání". Takoví lidé, naplnění nezřídka úzkostí, prožijí svůj život převážně v polopravdách, zámlkách nebo vytáčkách; pokud je jejich okolí prohlédne, zařadí je mezi prolhané lidi, kterým nelze věřit. Těžiště jejich problému však není v morální, nýbrž psychologické oblasti, chybí jim totiž potřebná sebejistota prosadit se proti (leckdy mylně odhadnutému) názoru druhých. Sociální situace, do kterých se v každodenním životě dostávají, znamenají pro ně nezvládnutelnou zátěž.
V celospolečenském rozměru to připomíná situaci lidí, nenalézajících sílu přihlásit se k svému skutečnému přesvědčení v totalitním režimu, zejména, hrozí-li za to nejtěžší postih (srv. náboženský život před nedávnou dobou v Albánii). Statečnost až k mučednictví, pokud se ukáže jako neoddiskutovatelná mravní povinnost, je sice objektivně legitimní etický požadavek, o tom nikdy v církvi nebylo pochyb, prohlubující se poznání diktátu vnitřních zábran, o kterých dřívější doby s chatrnějším chápáním člověka neměly dostatečnou představu (což platí i o dnešním člověku, pokud nic netuší o těžkých a nakonec prohrávaných vnitřních bojích bližního, i kdyby se domníval, že ho má jako příbuzného nebo kolegu dobře "přečteného"), nutí k pozornosti vůči subjektivní stránce věci; i zde možno narazit na hranici mravních možností člověka (srv. u lidí je to nemožné...Bůh je větší než lidské srdce).
Některé aktuality.
1. Do jemných fines dovedený mechanizmus soudní praxe dokáže dospět do křiklavých nespravedlností, z kterých není úniku, protože jsou-li vyčerpány všechny opravné prostředky, které právní řád nevinně nařčenému nabízí, stává se člověk nevyhnutelně obětí lidské "spravedlnosti". Tato situace (vzdor mizejícímu trestu smrti) je moderním protějškem původního cíle 8. přikázání.
Je velice naléhavou etickou úlohou znemožňovat mravním apelem i právní úpravou úplatkářství soudců nebo ryzí pragmatičnost advokátů, kdy vůbec nerozhoduje "pravda", nýbrž jenom finančně atraktivní vítězství v sporu pomocí všech dostupných prostředků. Důvody obětování člověka "spravedlnosti" je však třeba vidět taky v nepřekonatelné omezenosti lidského poznání vůbec. 8. přikázání nebrání jenom mravnímu selhání lidí, kteří mají v rukou osud druhého člověka, nýbrž nepřímo upozorňuje na hranice lidských možností při této činnosti (srv. přísahu jako ultimum refugium při justičním omylu).
2. Reklama jako důležitý nástroj tržního hospodářství usiluje z povahy věci o úspěch při přesvědčování zákazníků a ve vyrovnávání se s konkurencí může snadno opustit prostor pravdomluvnosti. Nestačí požadovat od firem seriózní reklamu, náprava musí být systémová; spočívá v živém vědomí, že pravdivost ohledně nabízeného zboží je víc než úspěch na trhu za každou cenu; nejde o obětování ekonomiky morálce, i ekonomický pohled dá pravdomluvnosti za pravdu: firma operující reklamní lží si připravuje v dobře zaběhnutém tržním hospodářství rychlou ekonomickou smrt.
Právo na dobrou pověst
Kladně formulovaným požadavkem 8. přikázání či spravedlnosti je přiznat bližnímu právo na dobrou pověst. Tradičně se za porušení tohoto práva uvádí: opovážlivý úsudek; nactiutrhání; pomluva; potupa.
Opovážlivý úsudek.
Kaz 10,3: "Pomatenec, i když jde po cestě, je bez rozumu, o každém však říká: to je pomatenec!". Mt 7,1.2: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." Řím 2,1: "Nic nemáš na svou omluvu, když vynášíš soud..." Řím 14,10: "Proč ty slabý soudíš svého bratra? a ty silný, proč zlehčuješ svého bratra?"
Opovážlivý úsudek je pevné přesvědčení o hříchu nebo neřesti druhého člověka bez dostatečného důvodu.
Nedostatečné důvody pro pevné přesvědčení nahrazuje zloba člověka. Bližní je jaksi odsunut z místa, které mu právem náleží. Opovážlivý úsudek se sice může stát příležitostí k zevním projevům, očerňujícím bližního, odehrává se však pouze v nitru. Mohl by se stát závažným porušením mravního řádu, kdyby byl zcela vědomý a dobrovolný, předmět posuzování by byl významný (význam se také řídí osobou, která je posuzována); mezi pohnutkami posuzování a vlastním posuzováním by byla značná neúměrnost čili došlo by k velké opovážlivosti; posuzování by bylo opravdu opovážlivé, nejen chybné. V praxi k opovážlivému úsudku na závažné úrovni spíše nedochází.
Nactiutrhání.
Etymologicky: utrhávání "kus po kuse" cti; detractio, de-traho = od-tahuji kus cti nebo celou čest. Lv 19,16: Nebudeš se chovat k svému lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Sir 21,28: Klevetník poskvrňuje sám sebe. Žl 14,3: Kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Kdo nekydá na svého druha hanbu. Přís 22,1: Lepší je dobré jméno než veliké bohatství. Kaz 7,1: Dobré jméno je jako výborný olej.
Nactiutrhání je nespravedlivost, způsobená bližnímu prozrazováním jeho skutečných hříchů nebo neřestí bez dostatečného důvodu. Člověk bez společnosti zahyne. Společnost je mu však plně oporou a zázemím tehdy, je-li jí plně přijat. Podmínkou je výchozí kladné ocenění, přijetí jedince do celku. Špatná pověst znamená počátek vyloučení ze společnosti a tím i počátek společenského ohrožení člověka, znamená odnětí sociálních jistot. Jasně je to vidět u vyloučení Izraelity z pospolitosti, které znamenalo při putování pouští na Sinajském poloostrově jistou smrt, i když se vylučovaného fyzicky nikdo nedotkl. V Ježíšově době hrozil jeho příznivcům velmi těžký postih vyloučením ze synagogy.
Čím je jedinec existenčně víc závislý na úsudku druhých (např. obchodník na přízni zákazníků), tím je zranitelnější ztrátou dobré pověsti. Tuto ztrátu si může způsobit sám. Může mu ji však také nespravedlivě způsobit druhý. Jednou z forem takové nespravedlnosti je právě nactiutrhání.
Závažnost nactiutrhání závisí na závažnosti škody dobré pověsti, kterou nactiutrhající bližnímu způsobil. Tato škoda plyne jednak z prozrazované věci (může jít o velmi závažné odhalení naprosto neznámého hříchu), jednak z okolností nactiutrhajícího, poškozovaného a třetích osob. Např. jakou pověst, důvěryhodnost, oblibu, úřední a společenské postavení má prozrazující, jaké úrovně jsou poslouchající lidé, především jaké okolnosti provázejí osobu poškozeného (např. duchovního). Škoda může prostředečně postihovat celý stav.
Protože nactiutrhání není lží, ale nedovoleným vyjevováním pravdivých informací, toto vyjevování může být někdy dovolené, ba povinné. K tomu dochází, když obecné dobro utrpí nezveřejňováním záporných vlastností (např. kandidáta vysokého úřadu), když dobro třetí osoby převáží nad dobrem odhaleného hříšníka (poučení nevěsty o povaze ženicha), když dobro prozrazujícího převažuje nad dobrem prozrazovaného (podezřelý v trestním řízení smí odhalit neznámé skutečnosti, týkající se dobré pověsti svědka, aby tím oslabil účinnost svědectví), když to vyžaduje dobro samého prozrazovaného, duchovní nebo časné (když mu např. hrozí velká újma při opakování zakázaného jednání).
Podmínkou v těchto případech je, že nezbývá jiný prostředek jak zjednat nápravu. Zveřejnit se však smí pouze nezbytné údaje. Účinek musí být jistý nebo aspoň značně pravděpodobný. Sdělit se smí pouze těm, kteří mohou opravdu pomoci. Vždy musí být přiměřená příčina.
Nactiutrhání však není spatřováno v případě prozrazení i těžkého deliktu jednotlivé, bezúhonné osobě (kvůli možnosti si postěžovat), která jistě sdělené tajemství zachová, nesmí to však být osoba, která se podle přání prozrazovaného neměla o provinění nic dovědět.
Několik zvláštních případů.
Je-li delikt právně veřejný (postižený veřejným, zákonným rozsudkem) může
být kdekoliv zveřejněn, protože odsouzený ztratil v tomto bodě právo na svou
dobrou pověst. V případě deliktu fakticky veřejného, všeobecně známého na
určitém místě, smí být zveřejňován tam, kde je známý. Zapomenutý delikt
takto nelze posuzovat. Láska k bližnímu někdy žádá na rozdíl od
spravedlnosti, aby se známý delikt "nerozmazával", když dochází k opravdové
snaze polepšit se.
Ohledně zveřejnění vlastních chyb platí, že každý je povinen pečovat o vlastní dobrou pověst jako o dobro nejen individuální, ale i sociální. Obvykle není dovoleno prozrazovat své skutečné chyby. Může to však být dovoleno pro přiměřené dobro, např. pro cenné poučení.
Ten, kdo nactiutrhání naslouchá, by neměl k takové řeči povzbuzovat, spíše se má vhodným způsobem snažit takovou řeč přerušit, ovšem s přihlédnutím ke všem okolnostem. Úzkostlivé lidi lze v této věci těžko zavazovat. Jinak je tomu ovšem u toho, kdo požívá u nactiutrhače autority.
Pomluva.
Pomluva je nespravedlivé zveřejňování domnělých chyb bližního. (K dokladům z Písma srv. začátek statě o nactiutrhání) K nactiutrhání tedy přistupuje lež. Pomlouvat sám sebe není dovoleno. Jestliže už nactiutrhání není správné, ačkoliv prozrazuje pravdu, tím spíše není dovolená nepravdivá pomluva.
Náprava škody.
Povinnost nápravy škody se netýká jen majetkových deliktů, ale i nespravedlivého poškození dobré pověsti bližního. Náprava není pochopitelně závislá na majetkových poměrech, někdy je však velmi nesnadné odškodnit poškozeného v dobré pověsti.
Nactiutrhající nemůže prohlásit, že lhal, protože říkal o chybách druhého pravdu. Může však požádat své posluchače, aby o věci pomlčeli, zvláště když své informace doložil přesvědčivými důkazy. Může podle pravdy zdůraznit dobré stránky poškozeného, pochválit jeho dobré vlastnosti, a tak mu nepřímo dopomoci k dobré pověsti. V praxi stačí kontakt s bezprostředními posluchači nactiutrhání, i když by bylo na místě navázat kontakt s posluchači, ke kterým se nactiutrhání doneslo, to ale často není možné. Od nápravy omlouvá okolnost, že nactiutrháním ke skutečné škodě nedošlo, že se na věc zapomnělo, nebo že poškozený v téže věci už jinde ztratil dobrou pověst. Často je snaha o nápravu mravně nemožná.
Pomlouvající musí své lži odvolat, a to i k vlastní škodě. Pokud jde o hmotné škody v důsledku ztráty dobré pověsti, jako je ušlý zisk, platí: poškozující musí nahradit, co alespoň poněkud mohl předvídat jako důsledek poškození pověsti bližního. Nactiutrhání a pomluva je dějí za zády poškozeného. Upíráním jeho práva na dobrou pověst přímo "do tváře" se zabývá potupa.
Potupa
Potupa je nespravedlivé zneuctění přítomné osoby. Může k ní dojít buď pozitivně slovy nebo skutky (nadávky), nebo negativně neposkytnutím povinné úcty (neodpovídání na pozdrav, otočení se zády při setkání apod.). Potupa je jednání proti spravedlnosti i lásce; proti spravedlnosti proto, že poškozuje právo bližního na čest a snižuje nebo ničí jeho společenské postavení, proti lásce proto, že bližního zarmucuje a zbavuje ho drahých dober, na kterých závisí duševní mír a spokojený život.
Také z potupy plyne povinnost nápravy. Protože potupa poškodila právo bližního na čest, poškozující je povinen ze spravedlnosti vzdát čest poškozenému podle potřeby i veřejně; protože způsobila bolest, je provinilý povinen poškozeného potěšit v bolesti, kterou mu způsobil. Způsob závisí na prozíravosti. Také z potupy plyne povinnost nahradit případnou hmotnou škodu, kterou mohl pachatel alespoň matně předvídat.
Právo na nezveřejňování informací
Jestliže lež hřeší proti pravdivosti per defectum, prozrazování tajemství per excessum. Vztahy mezi lidmi vyžadují respektovat soukromí člověka. Jedná se o právo člověka na tajemství.
Tajemství označuje subjektivně povinnost neprozradit znalost skryté věci, objektivně samu skrytou věc. Rozlišuje se tajemství přirozené, vyplývající z povahy věci. K jeho nedodržení dochází tehdy, když došlo k úniku informací, o kterých lze s jistotou předpokládat, že druhý (kterého se týkají) nechce jejich zveřejnění. Tzv. slíbené tajemství vzniká po poznání skryté věci, o které byla slíbena mlčenlivost. Zvláště důležité je tajemství svěřené. Předcházela mu předcházela mu (mlčky) úmluva ho zachovat. Je to samozřejmý předpoklad úředního tajemství.
Praxe vedla pro nakládání s tajemstvím k formování určitých pravidel. Přirozené tajemství může být závažnou povinností, tím spíše tajemství svěřené. Problém však není viděn v tom, z dostatečné příčiny pomocí nezávadných prostředků zjistit tajemství druhého. Obecné pravidlo, týkající se tajemství říká, že zavazuje podle míry škody, která je jeho nespravedlivým prozrazením způsobena obecnému nebo soukromému dobru. Když se respektování tajemství stává škodlivým obecnému nebo i soukromému dobru, přestává zavazovat. Jinak řečeno, spravedlivá příčina prozrazení tajemství je naléhavá nutnost ochrany obecného nebo soukromého dobra. V případě naléhavé potřeby ochrany obecného dobra není dovoleno uchovávat žádné soukromé tajemství.
Soukromé dobro přihlíží k tomu, kdo tajemství svěřil, k tomu, kdo tajemství zná, ke třetím osobám. Dobro toho, kdo tajemství svěřil, dovoluje nebo vyžaduje odhalení tajemství, kdyby mu jinak hrozila velká škoda. Předpokladem je totiž, že jistě nebude proti prozrazení. Dobro toho, kdo tajemství zná, vyžaduje prozrazení tajemství tehdy, kdyby mu jinak povstalo vážné zlo. Obvykle musí být jeho škoda větší než škoda prozrazovaného. Když jde o tajemství naprosto nutné pro obecné dobro, nelze je nikdy zveřejnit. Dobro třetích osob vyžaduje prozrazení tajemství tehdy, kdyby jinak utrpěly nespravedlivě velkou škodu. Pozor však na pozitivní zákony!
Důležitost, ale také ohroženost těchto tří práv člověka (na pravdu, čest a soukromí) je v současné době zvláště patrná u hromadných sdělovacích prostředků.
Etika masmedií.
Media (hromadné sdělovací prostředky) se v současnosti stala jednou z rozhodující celospolečenských sil. Požadavky, které se v individuální etice týkaly informací mezi jednotlivci (pravdivost, diskrétnost), dostávají v celospolečenském měřítku zvýšenou naléhavost. Pro vliv masmédií je charakteristický jejich akční rádius, rychlost šíření, přesvědčivost a podmanivost.
Je tedy samozřejmý zájem etiky o tento fenomén. Stav mediální etiky není považován za uspokojivý. Masová komunikace se stala nepřehlednou a je zdrojem celé řady mravních selhání, která nelze ošetřit pouze individuální etikou, ale volá se po jejím strukturálním a institučním pojetí.
Stále zřejmější je kletba zisku, určující otázku obsahu, tendence k monopolizaci, takže se říká, že jediným činitelem, kterého media poslouchají, je velkokapitál. Centrálním etickým tématem v mediální etice je manipulace jako cílené ovlivňování lidí, plně vědomě vyřazující sebeurčení konzumentů zpráv a znemožňující tvorbu autonomního rozhodování. Tomu napomáhá skutečnost, že nic tak nedokáže lidi emocionalizovat jako media. Jakýmsi ďábelským kruhem poptávky a nabídky, které se vzájemně ovlivňují, dochází k trivializaci, nikoliv kultivaci, aniž by se myslelo na elitářství.
Mluví se o honbě za veřejným apetitem. Dokonce se nevylučuje hrozba, že jsme vstoupili do století nových analfabetů, kochajících se fiktivním světem, tedy hypnotizující lží.
Z hlediska sociálních systémů se media ocitají před dilematem: socializmus nemíří k zisku, ale k cenzuře, kapitalizmus nemíří k cenzuře, ale k zisku. V obou případech přichází pravda zkrátka.
Církev o mediích.
Až do poloviny XX. století panoval kulturní pesimizmus, spočívající v skepsi vůči zodpovědnosti člověka ve všech oblastech etického jednání. V r. 1832 se Řehoř XVI. ostře vyslovil proti svobodě slova. Benedikt XV. však uznal během první světové války nutnost určité svobody informací. Pius XII. poprvé označil svobodné vyjádření veřejného mínění za přirozené právo člověka. Jan XXIII. formuloval jasně kladnou cenu svobody slova, když řekl, že osud pravdy závisí na popření svobody. Mravní odpovědnost nelze žádat jen od medií, ale i od jejich recipienta, takže platí jaký stav společnosti, taková media.
Zvláštní formu hromadného sdělování představuje internet, charakteristický anonymitou, s jakou kdokoliv zaujme stanovisko k čemukoliv mnohdy bez kvalifikace a bez důsledků. Internet je dobrý sluha, to uznala i církev a používá ho, ale zlý pán, zotročující psychicky i fyzicky. Zde je na místě energická kázeň v stanovení množství a obsahu přijímaných informací.
Koncil zaujal k otázce medií stanovisko v dokumentu Inter mirifica (1963) a motu proprio In fructus multos (1964). Následovala instrukce Communio et progressio (1971), ve které je vyslovena zásada komunikace má vést k společenství lidí. Informace je etická, když slouží důstojnosti člověka. V r. 1992 vydalo mag papežskou instrukci Aetatis novae, obracející se ke třetímu světu. Evangelium musí být integrováno do nové "mediální" kultury pomocí nových psychologických postojů. Detailně se odmítá násilí (podle odhadu uviděl 18letý divák televize v USA za svůj život už 1300 vražd), pornografie, reklama doporučující domnělé potřeby. Tzv. bulvár je schopen spáchat sociální vraždu, čili naprosté společenské znemožnění člověka až k jeho uštvání. K tomu patří slídění v soukromí, zejména tzv. celebrit.
Neobyčejně důležitým cílem masmédií je tvorba správného veřejného mínění (také pro evangelizaci). U zpráv o konkrétních osobách jsou autoři povinni dbát o hranice kritického úsudku o člověku. Výmluvnou ukázkou nezodpovědného přístupu masmédií je praxe totalitních režimů se soustavným zkreslováním pravdy, manipulací s veřejným míněním ve prospěch režimu, s okázalými politickými procesy, porušujícími základní lidská práva, s diskriminací iniciativ, nařčených zejména na půdě masmédií z ideologické diverze.
Teologický pohled na media upozorňuje, že společenství lidí jako cíl každé mezilidské komunikace má vzor v komunikaci tří božských osob, kterou lidem odhalil mistr komunikace, Ježíš Kristus. Společnost má právo na informace, založené na pravdě, svobodě, spravedlnosti, aniž by tedy byla dotčena práva lidí, kteří informují a o kterých se informuje, a solidaritě podle zásady co chcete aby lidé...).
K životnosti církve je nutná vzájemná a nutná výměna informací mezi autoritou, institucemi a věřící veřejností. Církev potřebuje masmédia, aby ji svět lépe poznával, ale také, aby sama lépe svět poznávala. Jan Pavel II. si představuje církev jako skleněný dům, průhledný pro veřejnost, jehož současným mediálním úkolem je být mluvčím umlčených a obhájcem mediálních pracovníků, doplácejících na to nezpracovávat témata, příčící se jejich přesvědčení.
MT vyzdvihuje zejména tyto úkoly:
Poznámka na okraj. V mediích se ozval prezident Klaus kriticky vůči postdemokratickým tendencím v podobě nátlaku nevládních organizací (NGO = non governmental organization), umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu a agresivního ekologismu, protože chtějí promlouvat do života lidí, přestože k tomu nemají mandát z voleb. K tomu je třeba upozornit, že církev (církve) sama sebe za NGO nepovažuje.
| Na začátek stránky | Na úvodní stránku |