Aktualizováno 7.12.1999 podle originálu z 21.11.1999

1. FILOZOFICKÁ A TEOLOGICKÁ ETIKA

Člověk disponuje nejen schopností poznávat a cítit, ale také jednat. Na rozdíl od oborů, které lidské jednání pouze popisují, jakým je např. národopis, etika navíc lidské jednání z určitého hlediska hodnotí. Není tedy vůči lidskému jednání "neutrální", má na zřeteli jednání nejen jaké je, ale jaké má být.

Vypracovává a zdůvodňuje pravidla objektivně správného jednání (principy a normy). Proto je oborem nejen deskriptivním, ale také normativním.

Materiálním předmětem oboru je lidské jednání, formálním jeho vydařenost. Kriteriem vydařenosti (správnosti, smysluplnosti, účelnosti, hodnoty, dobroty) lidského jednání je cíl nebo smysl tohoto jednání. Je-li jednání vhodně zacíleno, má smysl, je správné.

Bezprostřední cíl, jakých je během dne bezpočet, dovoluje jednání v rámci tohoto cíle klasifikovat (fakt zacílenosti jednání lze dobře pozorovat ve stresujících situacích). Má-li však být lidské jednání hodnoceno ne ve vztahu k dílčímu cíli, ale ve vztahu k "souhrnnému" cíli (neptáme se: jedná tento člověk jako dobrý lékař, nýbrž jedná jako dobrý člověk), musí být posuzováno podle jeho zaměřenosti na cíl lidské existence, její smysl, na pravdu člověka (VS, úvod). Z toho je patrná závislost etiky (křesťanské, marxistické a jakékoliv jiné) na příslušné filozofii člověka, jak je velmi dobře patrné na kritice díla matky Terezy od lidí, přesvědčených o reinkarnaci.

Pravdu člověka jako východisko křesťanské etiky lze pojímat jako věčnou Boží ideu o člověku, realizovanou Bohem v součinnosti s člověkem. Zkoumá-li etika správnost lidského jednání ve světle pravdy člověka, má se k žitým zvyklostem (etos) jako teorie k praxi.

Pravdu člověka vyslovenou stvořením jako realizací božské ideje a dostupnou rozumu zkoumá filozofie.

Filozofická etika je tedy obor, zkoumající lidské jednání z hlediska jeho vztahu k pravdě člověka, poznávané rozborem stvoření. 

Bůh však zpřístupňuje své pravdy o člověku také zjevením, které má člověk nejen poznávat, ale podle něho také jednat. Pravdu člověka vyslovenou zjevením a dostupnou víře zkoumá teologie.

Teologická etika je tedy obor, zkoumající lidské jednání z hlediska jeho vztahu k pravdě člověka, poznávané rozborem zjevení. 

Protože toto zkoumání se snaží stále lépe porozumět Božím plánům s člověkem, což je proces, doprovázený v historii nejen pokrokem, ale také omyly, dá se také říci, že teologická etika je obor, který zápasí o porozumění, jak přispět k vzniku, rozvoji a zacílení vícedimenzionální bytosti, kterou je člověk v součinnosti s Bohem tvořícím, vykupujícím a posvěcujícím.

MT samozřejmě uznává sepjetí bytí s jednáním, proto vychází z teologické antropologie. Východiskem je jí idea Božího dětství, uskutečnitelného znovuzrozením z vody a Ducha už v tomto pozemském životě, které je dílem Božím, ale také lidským. Bůh se na společném díle účastní svými dary: milostí, která pozvedá a podporuje, vlitými ctnostmi, které dovršují, případně rekvalifikují stabilizovaný mravní život a  dary Ducha sv., zvyšujícími vnímavost k Boží výzvě vůči mravnímu životu. Lidským dílem je odpovídající odezva na Boží nabídku, při které se však člověk důsledně chápe jako omilostňovaný.

Mluvit o katolické morálce bez zřetele k Boží milosti je tedy bezpředmětné, vždyť MT se nezabývá správným jednáním pouhého člověka, ale Božího syna nebo dcery; nezabývá se pouze jejich správnýmjednáním, ale vzhledem k jejich slabosti také jeho proveditelností.V mravním životě se uplatňuje milost:

Pro MT vyplývají z těchto věroučných dat praktické závěry: Ve světle údajů teologické antropologie je pravda člověka Imperativ a hortativ vyjadřují dvě základní etická východiska: poslušnost a tvořivost.

Protože křesťan žije na zemi zároveň jako člověk i jako Boží syn (dcera), oba obory, filozofická i teologická etika, se překrývají, i když cíl a nástroj (rozum a víra) se liší.

Obsah MT je rozdělen na část základní, nebo také o principech (fundamentální morálka) a na část aplikovanou nebo také speciální (konkrétní morálka). Vzhledem k velkému významu společnosti pro etický život člověka se od individuální etiky oddělila etika sociální, která zde není probírána.

Už pouhé nereflektované (bezděčné) mravní vědomí (cítění), "předvědecké poznání", kterým disponuje každý "normální" člověk, vidí jasně dva, příp. tři základní náměty každé etiky, kterými jsou

K svobodě, svědomí a objektivním normám říká pro MT mnoho podnětného filozofie, psychologie, sociologie, ale taky psychiatrie, zejména ovšem biblická teologie, a tak umožňují skládat mozaiku pravdy člověka jako východiska pro etické uvažování. v tomto výčtu by bylo chybou přehlédnout nebo znevážit živelné mravní cítění průměrného člověka.

Za příklad jeho sklonu a schopnosti orientovat se spontánně v mravním hodnocení může posloužit postoj k řidiči, který zabil člověka

Nahodilý divák dopravní nehody bezděčně hodnotí schopnost aspoň nepřímo zodpovídat za zamýšlené jednání, protože předpokládá varovný hlas, který se v řidičích "musel" ozývat (jsi unaven, odpočiň si; nepij, alkohol je zakázaný a skutečně záporně ovlivňuje kvalitu jízdy).

Choulostivé postavení etiky ve srovnání např. s jadernou fyzikou je dáno tím, že se v ní každý "cítí" odborníkem (podobná situace je v psychologii). Tím obtížnější je prosadit teoreticky dobře zajištěný závěr, který se výrazně rozchází s veřejným míněním. To platí taky o křesťanské etice.

Vedle uvedených oborů má pro MT mimořádnou důležitost hlas magisteria, zejména zazněl-li tak epochálně, jak tomu bylo na 2. vatikánském sněmu.

Koncil vyslovil v dokumentu Optatam totius 16 na adresu MT tato přání:

  1. obnovit teologické disciplíny živějším kontaktem s Kristovým tajemstvím a dějinami spásy.
  2. pečovat o zdokonalení MT vědeckým zpracováním (scientifica expositio), živeným více naukou Písma.
  3. objasnit vznešenosti povolání věřících (srv.VS 7).
  4. objasnit z toho vyplývající povinnost přinášet plody lásky pro život světa.
ad 1. Dějiny spásy lze pojímat jako čas běžící od hříšného pádu prvních lidí do dovršeného vykoupení (také však jako dějiny tvorstva vůbec až k jejich dovršení). Poučení o nich lze získat z Písma. Principem pro celostní pohled na biblický materiál je Ježíš Kristus. Úběžníkem starozákonních dějin spásy je Kristův skrytý příchod, úběžníkem novozákonních dějin spásy je Kristův zjevný příchod. Izrael a univerzální církev se připravují na tento dvojí příchod na příslušném úseku dějin spásy. Konečný cíl jejich přípravy je naznačen Kristovou osobou jako zosobněním jednoty božského a lidského.

NB. Srv. výtku, že v MT je příliš málo teologie.

ad 2. Vědecké zpracování vyžaduje

Jinak: vědeckost etiky žádá dospět analýzou vztahu uvažovaného jednání vůči pravdě člověka k verifikovatelnému závěru, že toto jednání je či není humánní. (Např.: proč být či nebýt nevěrný v manželství? Etika, usilující o vědeckou svébytnost, se nespokojí s pozitivní odpovědí protože to zakazuje IX. přikázání, nýbrž hledá zdůvodnění v syntéze empirických dat a analyzující spekulaci tak, aby kladný či záporný závěr neplynul pouze ze "zákona", nýbrž z rozumu.

Návrh metody, jak lépe využít poselství Písma pro MT představuje tzv. narativní etika (narro = vyprávím), čili etika, vyprávějící anamneticky o osobách a událostech, které inspirují, stimulují a provokují spíše na způsob modelu k příslušnému jednání. Písmo představuje v tomto ohledu přebohatý pramen. Zapomíná se například, že Ježíš byl velký básník s (formálně mistrovskými podobenstvími). Podobné platí o beletrii, schopné vystihnout mravní problém jasnozřivěji a předložit výzvu naléhavěji než vědecká úvaha (srv. J. Steinbeck, Na východ od ráje, kapitola o smyslu Hospodinova varování Kaina).

Literatura:

D. Mieth, Dichtung, Glaube und Moral. Mainz 1976
NB. Srv. výtku, že v MT je příliš málo vědy.

ad 3. Víra zpřístupňuje určení člověka, vyslovené při stvoření, stávat se obrazem k podobě Boha znovuzrozením z vody a Ducha. Perspektivou tohoto určení je maximální jednota Tvůrce s tvorstvem, ovšem podmíněná vykoupením; nejvyšším úkolem mravního snažení člověka je přispívat k realizaci tohoto univerzálního cíle.

ad 4. Je-li život světa Tvůrcem zamýšlen (opak by zbavoval stvoření smyslu) a jsou-li pro život světa plody lásky nutností (jak ukazuje zkušenost s válkami), vyplývá pro člověka, znovuzrozeného z vody a Ducha, z obojího příslušná úloha.

© ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Texty jsou podle potřeby průběžně aktualizovány. VS.