Aktualizováno 7.12.1999 podle originálu z 21.11.1999

2.1 NĚKTERÉ PODNĚTY Z EVROPSKÉ FILOZOFICKÉ ETIKY.

Cena filozofie pro etické zkoumání je patrná z toho, že Bůh dal člověku nejen knihu zjevení, ale také knihu stvoření, ve které člověk čte svým rozumem. Zatímco úkolem biblické teologie v etické oblasti je pořídit, roztřídit a sladit seznam údajů v Písmu, které jí poskytl exegeta, je úkolem soustavné MT vytvořit vědecky strukturovanou látku rozborem, zpřesněním a usoustavněním příslušných pojmů. Zarážet nesmí používání slovníku, cizího biblickým autorům, který MT poskytnou filozofové. Jazyk je odlišný, realita je však stejná (C.nbsp;Spicq). Není sporu o tom, že je filozofie pro teologickou etiku nepostradatelná, jak zdůrazňuje enc. FeR (1998).

Služba, kterou prokazuje filozofická etika MT spočívá v tom, že

1. umožňuje tvořit vědecké pojmy a poznatky, jako je pojem normy,
2. pomáhá vést diskusi s jinak smýšlejícími srozumitelnějším jazykem než je jazyk teologický, jak je patrné na výrazech vina-hřích,
3. podporuje MT v dovršování přirozených hodnot, jako v případě tzv. kardinálních ctností.

Nadřazenost Mt oproti filozofické etice vyplývá z toho, že

1. umožňuje dokonalejší poznání mravních závazků zjevením, jak je patrné na dekalogu,
2. poskytuje sílu k splnění Božího zákona milostí,
3. opírá se o vyšší autoritu než je rozum,
4. disponuje silnějšími motivy pro plnění závazků, jak je patrné na poselství eschatologie.

Různé směry filozofické etiky lze rozdělit a vyhodnotit podle toho, zda uznávají subjektivní nebo objektivní pravidlo mravnosti.

1. Subjektivní pravidlo vyžaduje vysvětlení psychologické, logické nebo etnologické.
   1. Psychologické vysvětlení považuje za podstatnou normu mravnosti bezprostřední mravní cit v podobě intuitivního náhledu, estetického citu, citu slasti nebo jeho opaku a v jistém smyslu cítění hodnot.
   2. Logické vysvětlení chápe jednání jako dobré, může li být pojato jako obecný zákon.
   3. Etnologické vysvětlení odvozuje mravnost od zvyklostí a mínění národů.


2. Objektivní pravidlo vidí mravní normu v jakémsi nejvyšším cíli, který člověk musí respektovat. Takový cíl je spatřován v
   1. eudaimonismu, podle kterého spočívá v pozemském štěstí,
   2. dokonalosti tělesného života,
   3. kultuře lidstva.

Nejen koncepce, které v dějinách evropské filozofické etiky sehrály epochální úlohu, nýbrž i ostatní nabídky poskytují MT zdroj podnětných myšlenek, instrumentář pro MT-metodologii, kontrastní pozadí, které MT negativně vymezuje a naznačuje kulturně-historicky, v jakém klimatu se právě pohybuje. Filozofičtí etici se zabývají zejména principy, prameny poznatelnosti a vývojem etických představ.

Významné koncepce.

Štěstí, o něž všichni usilují jako o poslední cíl lidského snažení, není věcí náhody nebo osudu, nýbrž zdatnosti (= ctnost) ve správném jednání. Principem zdatnosti je správný střed v jednání (ani ustrašenost, ani odvážlivost, ale statečnost). Zdatnost se získává nácvikem, nikoli učením; není neslučitelná se slastí, která je však průvodním jevem zdatného jednání.

Slastí rozumí Aristoteles osvobození těla od bolesti a duše od neklidu. Ve snaze o správné jednání, jehož platnost prozkoumává střízlivý rozum, se člověk může opírat o obecně platná pravidla. Je oprávněné zabývat se etikou, i když má omezené možnosti přesného zkoumání (nedisponuje přesností matematiky).

Stoicismus (3. stol. př. Kr. - 2. stol. po Kr., rozdělovaný do tří etap), nejdůležitější helenistický etický směr.

Při poznávání dobra zkreslují poznání rozumu vášně; proto je třeba být na nich nezávislý (apatie). Etickým ideálem je život podle přírody, v souladu s přírodním zákonem. Pravá blaženost závisí na ctnostech, které mají vyšší cenu než mravně indiferentní dobra jako je život. Povinnosti mravního života se netýkají jen jednotlivé osoby, ale i společnosti, v níž by lidé (včetně otroků) měli tvořit jednu rodinu stejných mravů a zákonů.

Kant (+ 1804), vrcholný představitel filozofie v osvícenství

Ve svém nitru objevujeme příkaz, který říká: tak a tak máš jednat (imperativ). Může být něčím podmíněný (hypotetický), může být nepodmíněný, platný vždy a všude (kategorický). Etika je myslitelná pouze na základě kategorického imperativu, jehož původ nemůže být v žádné látce, čili obsahu dostupném zkušeností (pak by neplatil kategoricky), nýbrž v pouhé formě, která zůstane po odstranění podmíněného obsahu příkazu. Čistě formální kategorický imperativ zní takto: jednej tak, aby subjektivní zásada (maxima), kterou se ve své vůli řídíš, mohla vždy platit zároveň jako princip všeobecného zákonodárství.

Vedle hlasu přikazujícího existuje v nitru hlas káravý (kritizující egoismus člověka), žádající úctu ke každému člověku (což je opět empiricky nepodmíněné). Proto lze kategorický imperativ vyjádřit také takto: jednej tak, aby v tvé osobě i v osobě kohokoliv jiného bylo na člověka pohlíženo vždy jako na účel a nikdy pouze jako na prostředek.

Kategorický imperativ (a s ním celá etika) má ovšem smysl jen tehdy, je-li člověk svobodný. Člověk je svobodný tehdy, je-li dostatečným určujícím činitelem jeho vůle rozum. Tuto roli rozum skutečně plní, protože odstraněním podmíněně platného obsahu zákona (a ponecháním pouhé formy) se člověk dostává mimo oblast jevů, tedy taky kauzality, která by svobodu znemožňovala. Člověk si uvědomuje svou svobodu tehdy, když jedná proti své přirozené náklonnosti; jedná-li člověk v souladu s ní, nejedná sice špatně, ale pod vrcholnou lidskou úrovní. Dosažení nejvyššího dobra vyžaduje čas, který život člověku neposkytuje, proto Kant postuluje Boha a nesmrtelnost duše.

Existencialismus

Jeho duchovním otcem je S. Kierkegaard (+ 1855). Vpád techniky do života, byrokratické lidské vztahy, únavný spěch, rostoucí pocit bezmoci a nicotnosti vedly k přesvědčení přísného přírodního i společenského determinismu. Východiskem z tohoto tlaku je únik do nitra člověka, které je pravým centrem světa. Události se měří ne vnějším účinkem, ale vnitřním prožitkem. Zájem třeba soustředit na existenci oproti esenci, na vášeň proti rozumu, na konkrétní osobnost proti obecně pojatému člověku, na okamžik proti neurčitému času; velcí systematici jsou směšní snahou vše pochopit a nic neprožít. Základní etickou výzvou je realizovat vlastní bytí. "Existenciální" označuje vše, co patří k duševně-tělesné seberealizaci (např. rozhodnutí), která se neorientuje na konstantních pravidlech správného jednání, nýbrž na autonomním etosu, diktovaném přítomnou situací.

Analytická etika

Jedním z hlavních problémů tohoto anglosaského směru, vzniklého počátkem XX. století, je otázka, zda je možný logický přechod od výroků o faktech k normativním větám (problém "je - má být"), které si všiml D. Hume 1740 a tuto možnost popřel. O sto let později se proti nedovolenému přechodu z indikativu do imperativu provinil utilitarizmus (filozofie a etika užitečnosti, empirično v etice) argumentací: lidé usilují o slast; mají tedy užívat přiměřených prostředků (usilují, ergo mají...). Kritik utilitaristického uvažování anglický filozof G. Moore je označil jako naturalistický klam a popřel možnost ztotožnit výraz "dobrý" s výrazem označujícím nějakou empirickou vlastnost (užitečný, prospěšný, příjemný). Dobrota něčeho je poznatelná pouze neempiricky, intuicí, na níž musí být podle Moora založena etika (= intuicionizmus).

Shodují-li se utilitaristé a intuicionisté v tom, že dobrota věci je nějak objektivně poznatelná (empiricky nebo intuicí), spočívá další krok anglosaské etiky v naprostém popření poznatelnosti dobra, které neoznačuje nic jiného než nějaký pocit ("fuj" apod.).

To je názor emotivistů, kteří končí v popření etiky jako čehosi objektivně platného, tím spíše vědy. Tu však lze v rámci etiky přesto pěstovat, ale ne o dobru a zlu, ale o větách o dobru a zlu (metaetika). Kladem tohoto názoru je, že přispěl ke zpřesnění etických výroků.

Po 2. světové válce emotivismus ustupuje snaze chápat etické bádání jako (alespoň poněkud) racionální bádání; tato "rehabilitace" etiky soudí, že logické zákony, platné pro výroky (je), platí i pro normativní věty (má být); z toho plyne, že morální myšlení je alespoň v jistých mezích myšlení racionální. Označení "dobrý nůž" má smysl; proč by mělo být označení "dobrý člověk" nesmyslné?

Další směry.

Mravní úsilí člověka se podle dalších myslitelů zaměřuje na

• blaženost, spočívající v získávání slasti zejména v podobě vyváženého klidu ducha (Epikuros);
• poznání sebe jako bojiště dobra a zla ne rozumovým, nýbrž mystickým způsobem (gnóze);
• vytlačování špatného afektu správným postupem, tj. opačným afektem, který je silnější (B. Spinoza);
• život podle přírody, pokud možno nezkažený civilizací (J. J. Rousseau);
• krásu jako cestu k dobru (F. Schiller);
• život v souladu s třídními zájmy, protože člověk nemá zvolit jednání v rozporu se společenskými potřebami (K. Marx, B. Engels);
• spojení jednotlivců na základě altruistických pocitů (A. Comte), postupně vytlačujících pocity egoistické (H. Spencer);
• osvícení rozumu a poznávání krás přírody (G.W. Leibniz);
• formování žádoucí harmonie vnitřního a zevního života (A. A. C. Shaftesbury);
• to, co se v praxi osvědčuje jako skutečně funkční, ať už to je jednání (W. James) nebo jednající (P. $nbsp;Singer );
• odstranění pozdního kapitalizmu, apatického vůči společenským změnám a konzumní společnosti i za cenu teroristických akcí (neomarxizmus);
• přizpůsobení etiky kamenné doby atomovému věku a vytváření funkčního celku pomocí obou (K. Lorenz);
• přednost jednání komunikativního (koordinujícího vlastní plány s druhými) oproti strategickému (bezohledně zaměřenému na úspěch (J. Habermas);
• péči o podmínky vydařené komunikace: rovnoprávnost účastníků, pravdomluvnost, povinnost zdůvodňovat (K. O. Apel).

2.2 Z FILOZOFICKÝCH SMĚRŮ VYHOVUJÍCÍCH NEGATIVNÍMU KRITERIU TEOLOGIE PLATÍ:

K filozofii svobody.

Vnitřní svoboda člověka je jeho svobodné sebeurčování. Je nejdůležitějším předpokladem mravního jednání. Svoboda není námětem empirických věd, nýbrž patří do kompetence filozofie, která konstatuje, že vnitřní svoboda člověka existuje, jestliže se rozum nezávisle na empirických motivech (pohnutkách jednání, které jsou čerpány ze zkušenosti) jeví (vedle sklonů) jako dostatečný určující důvod vůle. Splnění této podmínky vyjadřuje následující úvaha: obecný pojem, tvořený rozumem, se vztahuje na množství jednotlivin. Činnost člověka se však týká jednotlivosti. Aby se obecný pojem stal podnětem pro činnost, musí se vztahovat z obecného na jednotlivé. Při tomto vztahování není rozum (na rozdíl od vůle) "tažen" k určité jednotlivosti,což podmiňuje svobodu lidské volby.

Výkon svobody ovšem není věcí pouhého "ducha", ale závisí také na snahovém napětí "těla", motivovaného smysly. Správné řešení poměru snah ducha a těla nespočívá ani k bagatelizování či dokonce popření jeho významu, ani v uznání jeho neřešitelnosti, nýbrž v žádoucí souhře obou. Duch vede tělo chápavou rukou (Aristoteles: poměr obou bažení odpovídá poměru naslouchajícího dítěte k přemlouvajícímu otci). Růst svobody nezávisí jen na zpevňování vůle, ale i na kultivaci "těla". Pro dobro se rozhoduje svobodně celý člověk (Aristoteles: Co se jeví jako dobré, závisí na člověku, jaký je).

NB. Teologie připomene analogii se vztahem Bůh - člověk. I On vede člověka, ale ne tak, že by potlačoval lidskou svobodu, ale tak, že co Bůh v člověku uskuteční, je zcela jeho dílo, ale zároveň zcela dílo člověka. (G. Siewert).

K filozofii svědomí.

Uvědomění si jevu je pozorovatelné už v Egyptě (srdce), v Babyloně (znepokojení nad chybným jednáním), Indii (neviditelný bůh, prodlévající v nitru). Sokrates mluví o nechuti při vzpomínce na špatný čin, Seneca o hlídači a pozorovateli dobra a zla v člověku, Philo Alex. o Božím vkladu do člověka. Pojem svědomí patří k nejspornějším, jak ukazuje množství výrazů, kterými je svědomí vystihováno (v latině mens, pietas, gravitas, virtus, honos, pudor, probitas, timor, cognitio, doctrina aj.). Současná doba vkládá do pojmu svědomí vnímání hodnot, vnitřní poznání, vědomí povinnosti, zodpovědnost, mravní cítění, základ vlastního já, takže užít slova svědomí vyžaduje připojit ihned vysvětlení, co se jím míní.

Teologickým potřebám vyhovuje pojetí svědomí jako praktického rozumu, který se ptá: co mám nyní dělat, co nyní dělat nemám. Jeho funkcí je vztahovat všeobecný mravní princip na konkrétní situaci. Mravní hodnota jednání závisí jen na svědomí, které pronáší výrok před rozhodnutím (tzv. předchozí svědomí), nikoliv při pohledu nazpět. Nikdo nemůže být mravně zavázán, pokud si není ve svědomí svého závazku vědom.

K filozofii objektivních norem.

Filozofie si je vědoma nebezpečí, že hovor o tvorbě a zdůvodňování norem může ztratit objektivní platnost a klesnout na pouhou výměnu pocitů mezi lidmi. Soudí, že tvorba a zdůvodňování norem závisí na rozpoznání úlohy člověka, čili dostatečně zdůvodněné pravidlo správného jednání je pravidlo, které zaměřuje člověka k dovršování jeho bytí, k seberealizaci.

Oproti etice, orientující se na subjektivní libosti a nelibosti, se filozofie využitelná MT orientuje na objektivním určení člověka, které považuje za poznatelné proto, že základy mravního poznání a jednání (poznatelnost prvních principů mravnosti a zaměřenost na mravní dokonalost) přisuzuje podstatné struktuře člověka od počátku jeho existence.

Vývoj evropské filozofické etiky tedy klade MT zejména otázku
 

jak racionálně (nikoliv emocionálně) vypracovat obsahovou (nikoliv formální) etiku, která by byla orientována transcendentně (nikoliv imanentně)?

Literatura:
A. Anzenbacher, Úvod do filozofie SPN 1990
A. Anzenbacher, Einführung in die Ethik, Patmos 1992
H. J. Störig, Malé dějiny filozofie Zvon 1991

2.3 NĚKTERÉ PODNĚTY Z EMPIRICKÝCH OBORŮ.

2.3.1 Podněty z evropské experimentální psychologie.

Druhý vatikánský sněm zdůraznil nutnost studia psychologie a sociologie pro teology. Výsledky psychologického bádání přispívají teologické práci dvojím způsobem: jednak potvrzují "z druhé strany" teologická stanoviska (např. v otázce svobody), jednak obohacují novými prvky teologický pohled, který je pak musí integrovat (např. v otázce svědomí).

Ukázky eticky podnětných myšlenek

Člověk je jako všichni lidé; jako někteří jiní lidé; jako žádný jiný člověk (pozor na ukvapené etické hodnocení druhého člověka, který je - také - "jako žádný jiný").

Lidská osobnost je vytvářena biologickým zráním a psychologickým učením (rozliš objektivní a subjektivně prožívanou zodpovědnost v duchovním životě začátečníka a pokročilého).

Důležitou součástí učení je socializace, tj. učení, přizpůsobující vývoj osobnosti formám společného života (jak si věřící osvojuje postoje magisteria v etických otázkách?).

Mezi socializačními činiteli vyniká kultura, poskytující vzorce chování, které se stávají normami (např. chování při ztrátě drahé bytosti) a hodnotové orientace (odvrácení grave by mělo být víc než záchrana fyzického života).

Kultura je předávána v rodině (matkou) nebo v instituci ("matkou" církví); obě vyžadují od svých "dětí" respektování řádu vzájemného styku (mezi nositeli sociálních rolí v církvi).

Rodina nejen zprostředkuje působení společnosti na psychologický vývoj dítěte, ale také se na něm specifickým přínosem podílí (IV. př. desatera zavazuje nejen dítě, ale i rodiče).

Mocným podnětem pro rozvoj člověka je vliv druhého nebo společnosti. Z toho vyplývá význam příkladu a prostředí. Psychologická blízkost může vést k introjekci, promítání (předpokládaných) prožitků druhého do sebe nebo dokonce k identifikaci, ztotožnění se s jeho psychickými stavy, ba celým způsobem života (tendence identifikovat se s "oblíbenými" svatými, zejména následování Krista; kdo se identifikuje, internalizuje normy svého vzoru). Chybou by však bylo vidět v tomto vlivu vliv jediný.

Předpisem očekávaného sociálního chování, který pomáhá vysvětlovat rozdíly v chování lidí, je sociální role. Člověk bývá ceněn podle toho, jak se zhostí úkolů, které z jeho sociální role vyplývají (papež vůči věřícím v roli otce, laici vůči hierarchii v roli syna, dva kněží vůči sobě navzájem v roli bratrů).

Společenská pozice je umístění člověka v určité společenské kategorii. Z ní plyne očekávání, požadavek splnit předem předepsané jednání (chování klerika na veřejnosti).

Osobnost se projevuje stálostí i proměnlivostí, oba úkazy jsou nutné. v reagování na změny okolí se rozlišují "bobři" a "chameleoni". Diferenciaci jako nutné dani rostoucímu poznávání složitosti věcí odpovídá integrace, nutná ochrana před rozpadem osobnosti (problém konzervativního a progresivního smýšlení v teologii).

Lidé méně kultivovaní reagují při nárazu změn okolí spíše afektivně, lidé kultivovanější spíše tlumeně. Patologie první skupiny ústí spíše do psychóz, druhé skupiny do neuróz (význam psychologicky-odborného porozumění bližnímu, usnadňující pomoc pro něho).

V průběhu vývoje osobnosti je důležité nabývat důvěru, sebedůvěru, iniciativu, výkonnost, pevné já, vztah já - ty, nejen nutné přijímání hodnot, nýbrž také jejich poskytování, poznání smyslu života (význam vývoje osobnosti pro rozvoj Božího synovství).

Důležitým prvkem osobnosti je

1. temperament, obecná vlastnost duševní dynamiky, projevující se v prožívání a jednání (cholerický sv. Ignác a flegmatický sv. Labre)
2. poznávání, zprostředkující mezi subjektivním a objektivním. Může být zaměřeno globálně nebo analyticky. První typ je na poznání druhých závislejší, druhý typ samostatnější (představení často cení u podřízených víc závislost než samostatnost).

Neurčitost a složitost životních situací vedou u tvořivé osobnosti k potřebě řádu (v myšlení: teologie, v organizaci: hierarchie).

Nekonformnost je účelná, umožňuje zachovat a nabídnout bohatství osobnosti. Kulturní stereotypy často zaměňují odchylnost za abnormalitu. Tlak na samostatnější členy přizpůsobit se má do určité míry kladný, ale taky záporný účinek (rozliš: excentrický člen církve, k jehož prospěchu je ukáznit a "zařadit se"; tvůrčí člen, jehož "zařazení" ochudí jeho i celou společnost).

U člověka se uplatňují dvě dvojice protikladných motivačních sklonů: z hlediska ovládání druhého dominance a submise, z hlediska citového přístupu k druhému láska a nepřátelství (k dominanci srv. regnare servire est; i podrobivý musí hledat vlastní cestu; k citovému přístupu srv. miluj hříšníka, nenáviď jeho hřích).

Při uspokojování svých motivů musí člověk často překonávat překážky. Tím mu hrozí frustrace, která vede k útoku nebo útěku, což prozrazuje jeho osobnostní dynamiku. Souhrn faktorů, rozhodujících o odolnosti vůči zátěži, se nazývá frustrační tolerance. Civilizovaný způsob života agresivitu, plynoucí z frustrace, neodstranil, spíše ji nebezpečně modifikoval (horlivost a fundamentalizmus).

V rámci sebepojetí, zrcadlícím vlastní "já", si člověk uvědomuje, že je, má být, chce být, může učinit, má učinit (nejzákladnější etické předpoklady). Soudržný obraz "já" působí jistotu. Změna sebepojetí znamená její (dočasnou) ztrátu. Tomu se člověk brání. Základní způsoby obrany sebepojetí jsou popření (ulomení hrotu výzvy k změně) a vytěsnění (ztlumení obávaných citů až k zapomenutí), avšak proti takové obraně je řečeno: čiňte pokání! Psychologická obrana může být prospěšná (získání času na zvládnutí příliš náročné situace), někdy však neprospěšná (stabilizuje nežádoucí stav). Srv.: princip graduality v etice.

Pro psychologický svéráz člověka je charakteristický výskyt inter- a intrapersonálních konfliktů. Jejich úspěšné zvládání vede k sebedůvěře, nedostatek zkušenosti nebo špatná zkušenost k její poruše (srv. pohoršení musí přijít).

Vůle má dvě fáze: rozhodovací a realizační. Realizační fáze nastává, když padne rozhodnutí a boj motivů vyústí do úmyslu. Pro výsledek volní činnosti je podstatné spojit rozhodování s realizaci (pro to je mnoho biblických příkladů, např. marnotratný syn).

K dařícímu se mravnímu životu patří rozumět volnímu procesu, jak jej zmapovává psychologie: zájem; snaha; rozhodnutí (předsevzetí a odhodlání), aktivace; koordinace (uspořádání pochodů), soustředění (zamezení rozptylu pozornosti), kontrola (porovnání startu s cílem procesu). Podpůrní činitelé: cvik, zhospodárnění, úspěch (srv. cena ctnosti). Ale: setrvačnost v návyku se stává nebezpečnou, když se podmínky jednání nečekaně změní (může značně bránit výzvě změňte smýšlení!).

K teorii osobnosti: člověk je odpovědný za volbu vlastní životní cesty. Útěk před odpovědností způsobuje existenciální frustraci (V. Frankl). Hlavním znakem plné fungující osoby je otevřenost vůči zážitkům, nesená jistotou o vlastní hodnotě a důvěrou ve vlastní pojetí (C. Rogers).
Základní pojem osobnostní funkce je adaptace, vyžadující vyvážení dvou pochodů: asimilace, přizpůsobení nové zkušenosti nitru a akomodace, přizpůsobení nitra novým zkušenostem. Cílem výchovy je vytvářet lidi, schopné něčeho nového a pěstění kritické mysli (J. Piaget).

Člověk v životě zpravidla vystačí s běžnou morálkou, ale v kolizi povinností nastává nutnost "velkého rozhodnutí". v něm přichází k slovu pravé, skutečné svědomí, sloužící individuaci ("přijití k sobě", C. G. Jung); potvrzují to zkušenosti skrupulantů.

Pojetí osobnosti S. Freuda mluví o třech složkách: id, ego, superego, které chápe jako oblast osobní morálky, jehož vědomou součástí je svědomí. Superego je budováno tím, že dítě do sebe vstřebává příkazy a zákazy rodičů. Žádoucí vývoj osobnosti spočívá v prosazování se ega (empirického vědomí) proti superegu. Úloha rodičů při výměně autoritativních tlaků za přesvědčivý vhled do situace je patrná na jejich chování vůči vině dítěte: "přijetí" dítěte před příkazy a zákazy, objasnění viny a trestu, správná proporce mezi nimi, načasování odpuštění (J. Piaget).

2.3.2. Z psychologických směrů vyhovujících negativnímu kritériu teologie platí:

K psychologii svobody.

Všechny moderní teorie osobnosti souhlasí s tím, že neexistuje absolutní svoboda vůle, relativní však ano. v rámci svého osobního utváření je člověk samostatný a zodpovědný. Rámec svobody osobnosti je určen její psychofyzickou konstitucí (vitalitou, kapacitou) a sociokulturními vlivy (prostředím). Stupně svobody v rámci individuální konstituce jsou interindividuálně rozdílné, svoboda osoby je však nedělitelná. Ve svých charakterových a osobnostních vlastnostech je člověk víc než systém pouhých reakcí, je schopen rozhodování, má vůli. Problém rozhodování hraje v osobnostní psychologii a v otázce svobody ústřední roli (tyto otázky jsou zvláště významné ve forenzní psychologii).

K psychologii svědomí.

Svědomí lze pojímat jako kogniční a emocionální procesy, z nichž vycházejí internalizovaná mravní zaměření individuálního jednání. Označuje tedy poznávací procesy a schopnost ohodnotit vlastní úmysly a jednání. Svědomí vysvětluje snahu jednat tak, aby jednání mohlo být hodnoceno kladně, aniž by toho bylo dosaženo vnějším tlakem nebo trestem a strachem z něho. Svědomí lze taky chápat jako emocionální komponentu morálky, tj. jako city povinnosti, viny a lítosti. v evropské kultuře jde hlavně o oblast agresivity, sexuality, pravdomluvnosti a úcty k autoritě.

Obsahem emocionální složky svědomí je obvykle strach, bázeň, pocit viny a studu. Vinu lze chápat jako vystupňovaný pocit strachu, který vzniká z dříve potrestaného jednání. Snaha snížit strach může vést paradoxně k dalším činům, které by přivodily potrestání. Další prostředky pro snahu snížit vinu jsou tvrdá sebekritika, ponižování se, vyznání.

Stud je chápán jako nepříjemný pocit, který vzniká z přesvědčení o vlastní nedostatečnosti nebo o chybném jednání. Je snaha určit vztah mezi bezpodmínečností, s jakou se dítě drží normy správného jednání a pocitem viny, který nedodržením takové normy vznikl. Někteří psychologové soudí, že z duševní výbavy dnešního člověka svědomí ustupuje jakémusi tupému, neujasněnému pocitu nepořádku, člověk pociťuje osobní nedostatečnost nebo naopak přednost v rámci až narcistického obdivu k sobě samému.

K psychologii objektivních norem.

Norma má dvojí význam: deskriptivní (měřítko pro empirická data, získaná např. testy) a normativní (vyjadřující hodnotu jako výpověď o možnostech člověka, zjištěných vědeckou cestou, významná např. v pedagogice). Obě pojetí lze v klinické psychologii a psychiatrii těžko rozlišit, protože se polarita zdravý -nemocný částečně překrývá s polaritou morální - nemorální. Sociální normy jsou psychologií chápány jako pravidla sociálního chování, závazně předepsaného společností; jsou (i mimoprávně) sankcionována. Společnost očekává určité chování, i když se ho někdy nedočká. Tyto normy však mají jistou hranici platnosti.

U dítěte pozoruje psychologie potřebu norem tím, že dítě začne poznávat komplikovanost života a nedovede se v něm orientovat. Tehdy potřebuje laskavé "normativní" omezení. Rozpačití vychovatelé, váhající dotknout se svobody dítěte, mu ve skutečnosti škodí. i dospělí těží z norem. Odlehčují člověka v situaci, kdy se musí rozhodnout s břemenem volby.

Jinak ovšem panuje v psychologii vůči normám nedůvěra. Jsou dány pro množství, ale nemohou vždy platit pro jednotlivce, aniž by tím byl nepatřičně omezován. Také sociologie příznivě oceňuje normy, stabilizující společnost a poskytující člověku jistotu v tom, co v interakci s druhými může očekávat. Tím přispívají k vzájemné důvěře. Jsou však společensky podmíněné a zásadně proměnlivé. Změna norem ovšem nepodléhá libovůli. Vznikly přece proto, že byly pro dotyčnou společnost nepostradatelné.

Sociální psychologie zkoumá

1. vztah mezi formulací normy a její aplikací,
2. možnost klasifikovat chování jedince z hlediska jeho konformity vůči společnosti,
3. toleranci společnosti vůči nedodržení normy, která je závislá na stupni závaznosti pravidla.

Literatura:
K. Balcar, Psychologie osobnosti, Praha 1983, Chrudim Mach 1991
P. Říčan, Psychologie osobnosti, Praha 1972
M. Nakonečný, Psychologie osobnosti, Akademia 1995
F. Hyhlík, M. Nakonečný, Malá encyklopedie současné psychologie SNP, 1973
Arnold, Eysing, Meili, Lexikon der Psychologie Herder 1971

2.3.3 Několik podnětů z psychiatrie.

Význam psychiatrie pro etiku je nepopíratelný, zejména v otázce přičitatelnosti lidského jednání, jak je to názorně patrné v otázce sebevraždy.

Charakteristika duševně zdravého člověka

• je se sebou vyrovnán, je k sobě přiměřeně kritický, tolerantní; má vyrovnané vztahy s lidmi, je schopen navazovat trvalé a uspokojivé vztahy, není despotický ani podrobivý;
• dovede se vyrovnat s životem, umí potlačit potřebu okamžitého uspokojení, poučí se ze zkušenosti a novou zkušenost vyhledává; umí se samostatně rozhodovat;
• k normalitě patří určitá vybočení, ale abnormální je jejich intenzita a trvání, např. pocity méněcennosti z nepřiměřených podnětů

Nová psychiatrická terminologie (1993) mluví o různých druzích poruch: anxiózní, obsedantní, depresivní, o poruše osobnosti (která může mít formu impulzivnosti, anetičnosti aj.); o poruše s bludy (paranoidní). Pro etiku je rozhodující, zda psychiatrie (v praxi zejména forenzní) přiznává či upírá pacientovi úplnou nebo částečnou odpovědnost za jeho chování a to jednak aktuálně, jednak habituálně.

Pro praxi

• Nápadný sklon k dokonalosti může být plodem úzkostné nejistoty (perfekcionismus).
• Nutkavá neuróza touží po neměnném prostředí (nespokojenost až nezpůsobilost vyrovnat se s liturgickými změnami v kostele).
• Úzkostná neuróza se musí vzdát touhy dosíci vlastními silami naprosté jistoty o správnosti jednání (skrupulant).
• Neurotik může mít nápad něco "provést", na rozdíl od psychotika to však neudělá (pronesení náboženské věštby na veřejnosti).
• Neurotika třeba chránit před náročnými nárazovými akcemi (nutnost rychlého rozhodování církevního představeného); odbýt jej posměšnou poznámkou může vyvolat nevhodnou reakci (netrpělivý zpovědník).
• u neurotika je třeba dbát ještě více než u zdravého člověka o míru askeze (zdravotní škody nadměrnými posty).
• Reaktivní depresi (vyvolané silným zážitkem) může pomoci účastný rozhovor. Maximum smutku bývá večer.
• u hysterika (disociativní porucha) je nebezpečí intrik (poškozování dobré pověsti).
• Psychopat (porucha osobnosti) může být až bezmocný vůči eticky nesprávným přáním (sklon k určitému hříchu).
• Anetikovi (psychopat s nevyvinutými mravními city) nepomáhá vlídná domluva, postih obvykle působí (trest v službě lásky k bližnímu).
• Paranoik (psychotik s produkcí bludů skloubených v  logický systém) může mít bezvadné vystupování, zevnějšek a logický projev (náboženské blouznění).
• v maniodepresivní poruše (střídající období živosti a sklíčenosti) se snáší depresivní fáze lépe večer. v manické fázi je zvýšený zájem o sex (lze uvažovat o částečné nebo úplné exkulpaci).