10. DOVRŠENÍ

Obor, který je dnes označován výrazem „duchovní teologie", dříve „asketicko - mystická teologie" (řec. askesis = cvičení, mysterion =náboženské tajné nauky, skryté Boží plány, tajemství Boha a jeho království), považoval středověk za součást mravouky, jejímž cílem je vést člověka jako jednající bytost k Bohu. Proto mravouka zkoumala především ctnosti, které mají být na vrcholu duchovního života dovedeny k hrdinskému stupni. Po období, kdy se mravouka soustředila na hříchy, aby co nejlépe posloužila zpovědníkům, se v nové době opět pociťuje potřeba včlenit teorii duchovního života do celku oboru, vždyť se jedná o aplikaci zásad, formulovaných mravoukou; jinými slovy, nauka o duchovním životě je vlastně rozvedením mravoučné látky o lásce k Bohu a bližnímu.

Je řada pokusů, jak tento obor vymezit. Vychází se především z jeho vztahu k morální teologii, také však k dogmatice. Názor, že morálka se zabývá povinnostmi křesťanského života, které se týkají každého, zatímco duchovní teologie pojednává o cestě k svatosti jako mimořádnému, nadbytečnému a dobrovolnému dílu, je v rozporu s myšlenkou II. vat. sněmu o všeobecném povolání k svatosti (LG 5. kap.). V rámci morálky je asketika pojímána jako nauka o technice křesťanského chování k plné zdatnosti; jako teologická reflexe konkrétní křesťanské existence s ohledem na její individuální zvládnutí; jako teorie duchovního života, který je ozvěnou dějin spásy v životě jednotlivce; jako subjektivní stránka dogmatiky a její duchovní rozměr.

K obsahu duchovní teologie se počítá odpověď člověka na Boží volání, kterou člověk vyslovil v rámci církve; božské ctnosti jako podstatný úkol a askeze jako zácvik tohoto podstatného úkolu; popis konkrétní situace člověka, do které patří možnost pokušení i hříchu; popis cesty k dokonalé lásce k Bohu a bližnímu; teologie mystiky jako zkušenosti s Božím sebesdílením.

20. století s důrazem na společenskou stránku člověka zamítá jeho cestu jako úsilí izolovaného individua, které by bylo druhými spíše rušeno. Důraz na církev je doplněn důrazem na liturgii, v které se sbíhá společenské hledisko s hlediskem Boží přednosti na cestě k dokonalosti. Do teologie se promítá také laické hnutí, volající po vypracování spirituality laiků. S možností vzájemného obohacení jednotlivými konfesemi počítá ekumenizmus. V katolickém prostředí lze mluvit o mariánsko - svatodušním zabarvení spirituality celé církve, v jejímž pozadí stojí samozřejmě Mariin syn a zároveň dárce Ducha, trvalý základ kterékoliv křesťanské spirituality.

Duchovní rozvoj člověka je nejen dílem Boží iniciativy, ale jako mravní úkol také dílem lidské spolupráce; člověk je veden k cíli jako člověk, čili jako bytost, která je vyzvána rozhodovat se. Rozvoj Božího syna nebo dcery, znovuzrozených k účastí na Božím životě, je také rozvojem člověka jako Božího tvora. Tento rozvoj je tradičně rozdělován do tří úseků, na období očistné, v kterém je lidská iniciativa nejzřetelnější, na období osvětné, kde se vlivy jakoby vyrovnávají, konečně na období spojné, kde nabývá vrchu Boží iniciativa, aniž by ovšem byl mravní život člověka vyřazen, vždyť během celého vzestupu duchovního života platí požadavek pěstovat ctnosti a nepřipustit hřích.

Při zkoumání zdařilosti duchovního vývoje lze použít tří kritérií:

  1. úrovně modlitby (ústní, rozjímavá, nazírání);
  2. úrovně ctností (jejich vznik, upevňování i vysoká úroveň);
  3. nasazení proti hříchu (nejprve těžkému, pak lehkému, konečně proti dobrovolným nedokonalostem).
Zdařilý vývoj usiluje podle NK (2014) o stále užší spojení s Kristem, které je nazýváno "mystické" , protože má podíl na Kristově mysteriu pomocí svatých mysterií (svátostí), a tím taky podíl na mysteriu Nejsvětější Trojice. O mimořádných, "mystických" darech a znameních v této souvislosti NK říká, že jsou udělovány některým lidem proto, aby byly Boží dary, poskytované všem, zviditelněny.

Uvedenými kriterii je dána odpověď na etickou otázku jak má (a zda vůbec může) člověk jednat, aby Bohu v sféře, která je zdánlivě výlučnou sférou jeho aktivity, nepřekážel při vrcholícím sebesdílení.

Člověk, toužící po vzestupu k Bohu, také záhy poznal nutnost promyšleného uspořádání duchovního života (Aug.: Serva ordinem et ordo servabit te). Zkušenost řady generací stála u kolébky tzv. prostředků duchovního života, které člověku pomáhají v organizování spolupráce s Boží milostí.

Literatura:
J. Sudbrack, Mystika, Kostelní Vydří 1994


© ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Texty jsou podle potřeby průběžně aktualizovány. VS.