9. POZVEDNUTÍ

Mravní život člověka má velký význam pro dosažení věčného cíle (smrtelný hřích by toto dosažení znemožnil), pramen i vrchol křesťanského života je však podmíněn životem svátostným, protože jednotlivé dobré skutky i získané ctnosti nemají význam pro věčný cíl, dokud nejsou pozvednuty na jeho úroveň. Potřebné pozvednutí způsobuje Boží milost, zprostředkovaná svátostmi.

NB. Některé učebnice MT obsahují kapitolu o svátostech z mravního hlediska, neboť udělování a přijímání svátostí, případně účast třetích osob, jsou mravní úkony. Protože se svátostmi zabývá církevní právo, mnohé učebnice MT ji vypouštějí.

Pozvedá-li Boží milost člověka úměrně k věčnému cíli, pozvedá zároveň jeho jednání. To se týká nejen jednotlivých skutků, ale také trvalých dobrých návyků, čili ctností. Lze tedy mluvit nejen o "pozvednutých" skutcích, ale také o  "pozvednutých" návycích, ctnostech.

Pozvednutí ctnosti (např. spravedlnosti) ovšem člověku neušetří námahu, vždyť milost „pozvedá" zběhlost (např. v spravedlivém jednání), získanou předchozím nácvikem. Vedle pozvolna a pracně získávaných mravních návyků vyvodila tradice ze Zjevení typ ctnosti, jehož získávání je v opačném sledu: nejprve musí být jako vloha darovaná (protože jejím předmětem je Bůh Zjevení), teprve potom může a má být na tomto podkladu jako mravní úkol nacvičována (jako je tomu u získaných ctností). Je jí láska, rozlitá podle slov sv. Pavla do lidských srdcí, a to v okamžiku ospravedlnění. Proto je nazývána ctnost vlitá. Lásku církev rozšířila o víru a naději, protože apoštol o nich mluví v 1 Kor 13 zároveň a nazvala je vzhledem k jejich předmětu božské (tato myšlenka je de fide D 800).

NK je označuje za základ, duši, znamení mravního života křesťana; utvářejí a oživují všechny mravní ctnosti (NK 1813; srv. Kol 3,14 - láska jako pouto dokonalosti). Nemohou-li být božské ctnosti nacvičovány předtím než jsou vlity, co pomáhá člověku nabýt zběhlosti ve sféře víry, naděje a lásky od okamžiku, kdy mu byly dány, čili v čem je podpora jejich rozvoje? V úvahu přichází:

  1. série zvláštních aktuálních milostí působících na duševní síly člověka;
  2. dvojí funkce vlitých ctností: jednak udělují způsobilost k nadpřirozenému konání, jednak je usnadňují.
NB. Při nutné opatrnosti vůči pelagianizmu je při mravním rozvíjení nezaslouženého daru božských ctností na místě pomyslet na roli přirozené víry, naděje a lásky, kterými někteří lidí disponují překvapivě intenzivním způsobem. Původ božských ctností vlastně k látce MT nepatří, pouze jejich rozvíjení.

Každý těžký hřích připraví člověka o dar pozvednutých ctností. Výjimku tvoří víra a naděje, které se ztrácejí těžkým hříchem, namířeným proti nim; ctnost naděje se ztrácí hříchem proti víře a naději, ctnost víry těžkým hříchem proti víře.

Exkurs: Dary Ducha svatého

Mravní život člověka je podporován dary Ducha svatého, které lze chápat jako trvalé vlohy disponující člověka respektovat Boží podněty k jednání (NK 1830n). Jde tedy vlastně o jakési duchovní receptory. Počet sedmi pochází z tradice, opírající se o šestici darů Hospodinova Ducha v Iz 11,2: poznání, porozumění, moudrost, rada, zbožnost, Boží bázeň, síla. V Gal 5,22n se uvádí devatero ovoce Božího Ducha: láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání.


© ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Texty jsou podle potřeby průběžně aktualizovány. VS. 30.1.1999