1.5 Ateizmus

(srv. GS 19-21)

Zde nejde o filozofické nebo teologické otázky, ale o mravní hodnotu reakce člověka na Boží oslovení lidstva v dějinách. Zamítavá reakce může, ale nemusí znamenat mravní zlo, protože povinnost nemůže vyplývat z neznámého závazku. Nepoznává-li člověk Boží výzvu (rozumovou úvahou nebo ze Zjevení), není k otázce povinen zaujmout stanovisko. Třeba tedy připustit poctivé ateisty.

Ateismus je ovšem objektivně omyl. I v případě. že není mravní vinou, je nežádoucí, protože člověk, mýlící se zejména v základních životních otázkách, není v pořádku. Proto ateismus vždy vede k angažovanosti věřících, která však nemá mít nic společného s fanatismem, netolerancí, agresivitou. Tato angažovanost musí respektovat jasně odmítavé stanovisko, jehož poctivost musí být předpokládána. Navíc břemeno důkazu neleží na popírači, ale na tom, kdo existenci Boží tvrdí (princip dostatečného důvodu). Protože vztah člověka k Bohu (i záporný) patří do intimní sféry člověka, na kterou je velmi citlivý, lze považovat za neetické dost časté ujišťování na adresu nevěřícího: "Vy jste vlastně věřící, ale nevíte o tom."

Z hlediska dogmatu o poznatelnosti Boží existence rozumem nelze na odmítání Boha hledět jako na omyl, který neudivuje, nýbrž spíš jako na omyl zarážející. Jaké důvody mohou vysvětlit mravně nezávadné odmítání něčeho, co je rozumu možná i snadno dostupné? Církev sice hájí principiální kompetenci rozumu, způsobilého vzdor prvotnímu hříchu poznávat Boží existenci, uznává však řadu konkrétních okolností (zaviněných případně věřícími), které mohou od myšlenky Boha masivně odvádět. Fakt, že se dříve oblíbené téma promluv důkazy existence Boží staly vzácností, vede k otázce je Boží existence pro poctivě smýšlejícího člověka opravdu takovou samozřejmostí? (Srv. s tím však FeR 19, spatřující neschopnost k teodicei spíše ve vůli a hříchu než v rozumu).

Zavazuje-li člověka přijetí víry v Boha od okamžiku, kdy mu byla nauka víry dostatečně předložena, jak je myslitelné její nedostatečné předložení?

Za samozřejmého předpokladu univerzální Boží vůle všechny lidi dovést k cíli, spojené s dostatečnou pomocí, třeba počítat se selháním lidského faktoru: buď chybí (nezaviněně?) živý "duchovní nerv", nebo dobrá vůle uznat poznané nebo se nabízí jako vysvětlení nefunkčnost apoštolátu. Pro oslovovaného vyjde nastejno, zda je zaviněná nebo nezaviněná.

Když dochází k odmítnutí dostatečně předložené nauky víry, nelze mluvit o poctivé nevěře. Buď je nauka odmítána ze záporných pohnutek jako je strach nebo pohodlí, nebo je přijímána částečně, napolo, ale také na úrovni malověrnosti, která budí zdání plné víry. Služba víře tedy nespočívá pouze v snaze pro víru získávat, ale již přijatou víru zkvalitňovat.

Nebezpečí představuje nejen stagnace víry, která by vyžadovala další rozvoj, ale i její úpadek, ztráta už dosažených pozic. Tomu napomáhá nedůsledný život z víry. Každý těžký hříšník, i kdyby se považoval za "hluboce" věřícího, má při spáchání hříchu jakýsi výpadek víry, alespoň v tom, že fakticky odezírá od možných eschatologických důsledků svého jednání, i když o jejich existenci nepochybuje.

Pro víru v Boha má velký význam nabídka sociálního zázemí. Je sotva myslitelné, aby člověk, pocházející z nevěřícího prostředí, zůstal věrný přijatým závazkům v společenské izolaci, odtud velmi závažná úloha společenství věřících.

Záludnou, ale skrytou formou ateismu může být agnosticismus: transcendentno není kategoricky popíráno jako v případě militantního ateizmu, ale úvaha o něm je odmítána pro nepostižitelnost předmětu. Pravým důvodem může být lhostejnost nebo přímo útěk před "posledními" otázkami a lenost svědomí. Právě formulace prvního "slova" dekalogu, připomínajícího mocné Boží činy při východu z Egypta, staví na poznatelnosti Boha, i když omezené.

Učil-li Ježíš své učedníky modlit se Otče náš, nabídl jim tím pro Boha model otce, ke kterému musí mít křesťan pochopitelně úctu, je však na místě nezapomínat, že jde právě o model. Současná bohatá duchovní nabídka ( z hlediska křesťanství odstředivá) nutí oceňovat jak krásný Ježíšův model "abba", tak Boží neuchopitelnost pozemskými prostředky (pozor na neetickou familiárnost vůči Bohu).

Exkurs: Reverence

Vzdává-li se agnosticizmus okázale úvahy o transcendentnu, aniž by přiznával cynický rys svého postoje, pohybuje se na opačném pólu jakési bezstarostné sebevědomí ohledně "vlastnění" Boha. Čelí-li agnosticizmu energické připomenutí toho, co Bůh o sobě člověku skutečně řekl, čelí druhé pozici negativní teologie, připomínající zásadní nepochopitelnost Boha stvořeným rozumem.

Mezi oběma pozicemi, uznáním bezmoci vůči Božímu tajemství a pokorným přijetím Božího sebesdílení, je most tvořený tím, co latiníci nazývají reverencí, tedy bázní, ostychem, úctou. V složitém postoji, který výraz vyjadřuje, je skryt obdiv až úžas, úcta až klanění, ostych až bázeň.

Reverence je zkušenost člověka, v které se mu otvírá nějakým způsobem "vyšší" skutečnost, a to v své hloubce a tajemství, tzn. v své nedostupnosti jak intelektuální tak mravní; může jít o skutečnost Boží, ale taky přesažnou skutečnost světa ba i samého člověka. Člověk prostoupený reverencí, chápe sám sebe jako součást jistého řádu, do kterého je zasazen a který v něm působí úžas a mlčení, tedy autentické projevy syrové religiozity.

Reverence je podstatně spojená se schopností žasnout, o které se říká, že je jedním ze základních předpokladů pro obecně religiózní postoj. Reverence vždy vede nad sebe k transcendenci, k něčemu, co se stává kontaktovatelným tím, že budou překročeny lidské hranice. Je tedy také plodem setkání, v kterém je protějšek prožíván jako něco zároveň nedostupně vzdáleného, ale taky blízkého (to je psychologický, nikoliv etický přístup). Tato blízkost a zároveň vzdálenost je pro reverenci charakteristická. Důsledkem toho je napětí, v kterém však převažuje přitakání, nikoliv odstup. Není správné v reverenci nadměrně zdůraznit bázeň vzdor jazykovému základu vereor,  jde spíš o ostych vůči důstojnosti všeho, co je. Lze mluvit o obdivném ostychu, o obdivně-uctivém ostychu.

V křesťanství znamená reverence uchvácení Božím tajemstvím, tedy tajemstvím osobní, absolutně přesažné bytosti. Člověk vis a vis Bohu chápe svou jinakost, své blízko i daleko, podobnost i nepodobnost. Klasická filozofie se to snažila vyjádřit myšlenkou účasti na bytí, která je však analogická. Oklikou přes Boha dospívá člověk k další reverenci, totiž vůči sobě v rámci reverence vůči světu jako Boží tvorbě.

Středověký umělec to na francouzské katedrále vyjádřil vytesaným nápisem Magna cum reverentia Deus creavit hominem. Člověk, a to je věru mohutný zdroj reverence, je veden k reverenci Boží vůči člověku jako jeho dílu, jehož svobodu a sebeurčení Tvůrce ctí a jež proniká svou mocí, která je láskou, nerušící nic z jedinečnosti člověka, jak o tom mluví víra v kapitole o svobodě a milosti.

Reverence je nejen fenomén psychologický, nýbrž taky mravní, který v etické sféře uskutečňuje činem a upevňuje ctností opravdovost vztahu člověka k Bohu a jeho skutečnosti. Tato reverence vlastně spoluzaznívá v každém odpovědném mravním jednání. Člověk se rozhoduje pro humanizaci situace s úctou k lidským možnostem, k poslání realizovat zdokonalování světa, k příkladu Kristovu a konečně k rámcovým Božím záměrům. Touha po Boží dostupnosti a vědomí jeho nedostupnosti vzdor určité blízkosti, kterou Bůh člověku nabídl, ústí v mlčící klanění, a to je vlastně vrcholná mravní aktivita tvora vůči Tvůrci.

Reverenci lze zneužívat. Je nepoctivé používat ji jako prostředek nespravedlivého podrobování si druhého snahou probudit ji tam, kde není na místě, nebo aspoň v takové míře, jak to lze pozorovat v sklonech společenské autority. Na druhé straně by bylo zneužitím reverence mlčení Wittgensteinova typu (o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet), napsat ji na prapor mizomuzů, naplněných odporem vůči badatelskému dychtění, které samozřejmě člověka zdobí. Reverence pouze protestuje proti plochému, povrchnímu, neseriozně ukvapenému poznání, které vede k nudě a neodmítá zvídavost, ta je vlastně jejím předpokladem, aniž by se však odvažovala brát protějšku jeho záhadnost. Je pro ni nesnesitelné ono netrpělivé a zároveň samolibé "to je jasné" s otočením se zády k skutečnosti, která doopravdy poznána nebyla.

V snaze o systém ctností lze reverenci přiřadit k spravedlnosti, protože dává každému, co jeho je, poznatelnosti poznávání, nepoznatelnosti ukázněný respekt.

1.6 Přehled jednání proti prvnímu "slovu" desatera

1.6.1  Příklady jednání, které odporuje božským ctnostem

Příklady jednání, které odporuje víře:

Lehkověrnost vůči pochybným "zjevením", pověra, zaviněná nevěra (dochází k ní odmítnutím přesvědčivě předložené nauky), odpad od víry a tvrdošíjný odpor vůči nějaké pravdě víry, opomenutí povinného úkonu víry, nepoučování se ve víře.

Sociální stránka člověka žádá, aby někdy vyjádřil pro druhé srozumitelným způsobem svůj vnitřní postoj. To se taky týká vyznání víry. Pravidlem bude jistě v příslušné situaci víru neodkladně vyznat. Někdy to však na místě není, mohlo by to znamenat promarňování poselství. Bezprostřední otevřenost vypadá svůdně, jistá zdrženlivost však může být apoštolátu prospěšná. Zatajení víry není totožné s jejím zapřením.

Při péči o víru nejde ani tak o sbírání nových pouček, jako spíše o život podle ní. Úsilí univerzitního profesora teologie, který dohání polovičatý duchovní život horlivým sbíráním odborných informací, ztroskotává na výroku "po ovoci jejich poznáte je" (Mt 7,16). Nelze dost zdůraznit základní pravidlo:

odmítnutí víry se stává hříchem od té chvíle, co byla člověku nauka víry dostatečně předložena, čili od té chvíle, co člověka vyzvalo jeho svědomí, aby předloženou nauku přijal jako pravdivou.

Exkurs: Hereze.

Pozitivní právo ji definuje jako tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu (can.751).

To znamená, že

1. hereze je myslitelná jen u pokřtěného;
2. pokřtěný popírá nějakou pravdu, kterou je třeba věřit božskou a katolickou vírou nebo o ní pochybuje;
3. popírání nebo pochybování musí být tvrdošíjné.

NB. Božskou a katolickou vírou se rozumí to, co je obsaženo v Božím slově a co je předloženo jako Bohem zjevené buď mimořádným nebo řádným mag.

Pro etiku je rozhodující, zda došlo k vědomému a dobrovolnému činu popírání či pochybování a zda popírání nebo pochybování bylo tvrdošíjné. Tvrdošíjnost eticky odpovídá neřesti, která je výsledkem dostatečně dlouhé série hříšných úkonů, aby mohlo dojít k návyku.

NB. Augustin upozorňuje na to, že i přívržence velmi nesprávných nauk nelze označit za heretiky, pokud nevězí "in pertinaci animositate", ale svědomitě usilují o pravdu.

Jako v kapitole o víře tak i zde je třeba upozornit na etické jádro problému hereze: heretik se hlásí k víře v zjevujícího Boha, zároveň však některé z Božích sdělení prohlašuje za nesprávné, dostává se tedy svým pojetím Boha zčásti mylně zjevujícího - což je vyloučeno Boží moudrostí a svatostí - do rozporu se sebou samým.

Může katolík odpadat bez viny od své církve a vzdát se její nauky?

První vatikánský sněm prohlásil, že katolík není ohledně setrvávání v své víře v stejném postavení jako nekatolíci (DS 3014, 3036): illi...qui fidem...susceperunt, nullam umquam habere possunt justam causam mutandi aut in dubium fidem eandem revocandi. Srv. LG 14: illi...salvari non possent, qui Ecclesiam Catholicam...ut necessariam esse conditam non ignorantes, tamen...in eadem perseverare noluerint.

1. vat. sněm zdůvodňuje své učení silou katolických motivů víry a pomocí milosti, která víru umožňuje a podporuje. Koncil má na mysli objektivní plnocennost věrohodnosti katolické víry a příslušného závazku. Mnoho starších i novějších teologů však připouští, že existují případy, kdy motivy, které má koncil na mysli, nedojdou potřebného rozvinutí, takže se katolík může nezaviněně své církvi vzdalovat a stát se buď jinověrcem v smyslu materiálního heretika nebo nevěrcem v smyslu materiálního apostaty.

Příklady jednání, které odporuje naději:

Zoufalství, spočívající v dobrovolném vzdání se snahy o věčnou blaženost, která se jeví nedosažitelnou. Zoufalství popírá nebo aspoň zpochybňuje Boží milosrdenství;

Opovážlivost, spočívající v nadměrné "důvěře", spojené s nedostatkem Boží bázně; člověk spoléhá buď jen na vlastní síly nebo jen na Boha, aniž by s ním chtěl spolupracovat. Čeká na Boží podporu v hříšném jednání; Boží milosrdenství je podnětem k snadnějšímu hřešení.

Obě krajnosti, spoléhání i zoufalství chybně vyhodnocují Boží bytost, buď jako málo nebo jako příliš benevolentní. Připraveno je však vždycky právě tak odpuštění jako očekávání lidské aktivity a spolupráce. Otázka je, do jaké míry byla Boží bytost dostatečně poznána. Jakýsi základní sensus fidelium se zdráhá přijmout Boha krutého právě tak jako slabošského. Lze např. omluvit Jidáše po tom, co slyšel podobenství o marnotratném synovi? Lze mít za to, že nebyl schopen je řádně vyhodnotit a aplikovat na svou situaci?

Příklady jednání, které odporuje lásce:

Chtít zlo Bohu, sobě, bližnímu (pozor na rozdíl mezi živelnou citovou averzí a dobrovolnou nenávistí); opomenutí dobra, což je jistě mnohem častější než úkony proti lásce (neposkytnutí duchovní nebo časné pomoci, pohoršení, spolupráce s hříchem druhého).

Pohoršení (NK 2284) je postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla. Může strhnout do duchovní smrti. Pohoršovat není dovoleno, přípustné může být pouze tzv.pohoršení maličkých a farizejské. V prvním případě je příčinou duchovní škody křehkost nebo nevědomost pohoršovaného (1 Kor 8,1nn o požívání masa z pohanských obětí), zatímco pohoršující jednání je nezávadné. Ovšem i tomuto pohoršení je třeba z titulu (milosrdné) lásky zabránit, pokud to nepůsobí vážné potíže (důvodem je uspořádaná láska k sobě). V druhém případě je výlučným důvodem škody bližního jeho vlastní zloba (srv. Mt 11,17par).

Spolupráce s hříchem druhého k hříchu bližního nenavádí, ale vědomě jej umožňuje. K formální spolupráci dochází dvojím způsobem: spolupracující s hříchem hlavního jednajícího souhlasí nebo spolupracuje jednáním, které je o sobě hříšné. Formální spolupráce není nikdy dovolena. Při materiální spolupráci kooperující s hříšným jednáním druhého nesouhlasí a jeho jednání, kterým s hříchem druhého spolupracuje, jakoby byl do tohoto jednání proti své vůli vtažen, je o sobě nezávadné. I tato kooperace je nežádoucí, někdy je však nevyhnutelná (jinak by např. hrozilo prozrazení zpovědního tajemství). Rozlišit přípustnou a nepřípustnou formu kooperace bývá někdy velmi těžké, zejména pro neprůhlednost domnělého nebo skutečného souhlasu s hříchem druhého.

NB. V pluralitní společnosti dochází snadno k spolupráci věřícího s nesprávným jednáním nevěřícího, který disponuje odlišným mravním hodnocením, takže třeba mluvit o kooperaci s materiálním hříchem druhého (viz kapitolu o hříchu).

1.6.2 Příklady jednání, které odporuje ctnosti nábožnosti:

per excessum:

NB. Každá doba má v rámci 1. slova dekalogu problémy, které jsou pro ni charakteristické.

Zdá se, že dnes jde zejména o toto:

• úbytek smyslu pro duchovní hodnoty v heslech Ježíš ano, církev ne; Bůh ano, Ježíš ne; náboženství ano, Bůh ne; spiritualita ano, náboženství ne;
• samovykoupení - uvažuje buď o chybném cíli (např. o totálním zániku z bolestné existence) nebo o chybné cestě (vlastními silami);
• podléhání veřejnému mínění, které zamítá duchovní hodnoty. Nejde o existenční strach, ale o strach ze ztráty sociálního zázemí, být "osamělým běžcem";
• praktický materialismus, plodící materialismus teoretický (nejprve praktické ignorování, pak teoretické zamítnutí). Jde vlastně o myšlenkovou obhajobu duchovního úpadku.

Exkurs: Současné filozofické a teologické omyly podle FeR.

Encyklika FeR vypočítává tyto současné omyly: v oblasti filozofie agnosticizmus (odmítající otázku bytí), relativizmus (který soudí, ýe otázka pravdy je podmíněná), skepticizmus (pochybující o poznatelnosti pravdy), indiferentní pluralizmus (podle kterého mají všechny směry stejnou platnost), pozitivizmus (s radikální nedůvěrou v metafyzický rozum), nihilizmus (se zájmem o dojmy a zkušenosti s upřednostněním prchavého), eklekticizmus (vybírající podněty beze snahy o jejich usoustavnění), historizmus (podle kterého pravdivost tvrzení závisí na její přiměřenosti pro určitou epochu, trvalé pravdy tedy neexistují), scientizmus (zajímající se pouze o výsledky pozitivních věd, zatímco náboženské, etické a estetické vědění odkazuje do říše fantazie; otázku smyslu považuje za ireálnou a imaginární a tvrdí, že technicky proveditelné je eticky přijatelné), pragmatizmus (vylučující teoretické úvahy jako východisko pro rozhodování a etické principy jako východisko pro hodnocení).

Mezi omyly v oblasti teologie počítá encyklika fideizmus (podle kterého je teologická pravda dostupná pouze víře), biblicizmus (pro který je jediným pramenem náboženského poznání Písmo), konsenzualizmus (který chápe pravdu jako výsledek názorové shody, nikoliv přizpůsobení se rozumu objektivní skutečnosti), konečně nedocenění klasická filozofie (jako pramene dogmatických formulací).