Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. (Dt 5,11)
Podle některých tradicí je toto "slovo" v pořadí už třetí. Semité považovali jméno za klíč k pojmenované bytosti. To se týkalo také Božího jména. Mění-li noční zápasník Jakubovi jméno na Izrael (Boží bojovník), znamená to změnu bytosti praotce Jakuba (Gen 32,25nn). Znát něčí jméno znamená mít k jeho nositeli blízký vztah. Poskytuje to ovšem také možnost s druhým, jehož jméno známe, manipulovat, mít nad ním určitou moc. Izraelité jméno svého Boha poznali, bylo jim sděleno. Tím získali možnost důvěrného přístupu k Bohu. Člověku byla dána velká příležitost, ale také pokušení této příležitosti zneužít. Tomu brání slovo desatera. Zneužít jména Hospodina znamená především pomocí Božího jména ovládat Boha podle vlastních přání. Jde o určitou magii. Jinou formou zneužití Božího jména je křivá přísaha, kterou se člověk dovolává Boha jako svědka lživého tvrzení. Slovo také brání lehkovážnému používání Božího jména. Text hrozí přestupníkům dodatkovou poznámkou o tom, že Bůh nenechá provinilce bez trestu.
Propadnout trestu zde znamená především nesmět se ukázat před Boží tváří, protože obrat "nenechá bez trestu" lze také přeložit "neočistí od viny"; neočištěný nesmí předstoupit před Boží tvář. Tím je vyloučen z obce, je opuštěný, izolovaný.
Ostych vůči Božímu jménu se u Židů časem tak vystupňoval, že je vůbec nevyslovovali a opisovali různým způsobem, jak je dobře patrné v evangeliích. Česká vydání Scr překládají hebrejské jméno JAHVE slovem Hospodin. Toto substantivum tedy vyjadřuje vlastní jméno, což si čtenář sotva uvědomuje. Etickým důsledkem by mělo být uctivé užívání výrazu "Hospodin" (milostivý pán, přičemž důraz by měl být položen na jmenné označení osoby, ne na věcné označení jejích vlastností).
NK uvažuje v druhém slově nejprve o svatosti Božího jména, které zaujímá mezi všemi zjevenými slovy jedinečné postavení. To, že lidem svěřil své jméno (Ex 3,14), naznačuje Boží důvěru a vůli po přátelství. Přiměřenou odpovědí člověka je uchovat je v paměti mlčícím a milujícím klaněním. Úcta vůči Božímu jménu, vzdávaná člověkem, prozrazuje jeho úctu vůči Boží bytosti.
V úseku o zneužívání Božího jména se NK zmiňuje zejména o křivé přísaze, s odvoláním na sv. Pavla však dovolenost přísahy obhajuje (2Kor 1,23). Novinkou v rámci druhého slova je zmínka o jménu svatého vzoru a přímluvce, které dostává člověk při křtu, kdy ho posvěcuje Boží jméno. Věta "jméno každého člověka je svaté" vybízí k smyslu pro posvátno a nabízí duchovní motivaci pro vydařené mezilidské vztahy. Jméno člověka je také přijato navěky (Zjev 2,17).
Látka tohoto slova, probírající úctu k Božímu jménu, ale tím i k Boží bytosti, by mohla snadno sklouznout do rozdrobující kazuistiky a komentování předpisů kanonického práva. Zabývá se však eticky svébytnou látkou. Aplikuje na bohopoctu, probíranou v prvním slově, nejen jméno v jeho charakteristické roli u Semitů, nýbrž také řeč jako důležitý komunikační prostředek, užívaný mezi člověkem a Bohem.
Z povahy věci je tento prostředek zcela na místě (stačí si představit liturgii jako pantomimu); proto je třeba zdůraznit oprávněnost, ba žádoucnost takové role řeči, vždyť jaký vhodnější komunikační prostředek se člověku, poznávajícímu Boha jako osobu, nabízí, i když jde vzhledem k povaze božského partnera o prostředek nedokonalý (teprve potom je na místě případná právní úprava takové komunikace).
Protože jako u mezilidských vztahů je i zde nebezpečí zneužití, o to závažnější, oč převyšuje vztah člověk - Bůh vztahy mezi lidmi, je třeba při této komunikaci také mluvit o lidském selhání.
Jádro etické výzvy tohoto slova, zobecnitelné také pro nevěřící, vysvitne nejnázorněji v historické konkretizaci: Bůh, který byl přijat přesvědčivostí deseti egyptských ran, nesmí být připraven o podstatný rys své bytosti, kterým je jeho naprostá suverenita vůči člověku. Tuto suverenitu by člověk popíral snahou magicky zneužívat Boží jméno. Je patrná určitá příbuznost se zákazem činit si obrazy Boha (znamenalo by to snahu lokalizovat ho a tím ho taky zbavovat jeho suverenity, viz 1. slovo.). Všeobecně řečeno, 2. slovo vyžaduje neredukovat skutečnost (zejména duchovního charakteru), přijatou pro její přesvědčivost, ale ponechat ji v její (třebas náročné) plnosti.
Formy, kterými se úcta k Božímu jménu (a tím i k Boží bytosti) uskutečňuje, jsou chvála Boží (x rouhání), přísaha, kterou vlastně vyjadřujeme, že Bůh je první pravda (x křivá přísaha), zapřísahání, kterým vyjadřujeme své přesvědčení o síle a moci Božího jména, motivujícího k činu (x neoprávněné zapřísahání), uctivé vyslovování Božího jména, svěřeného do lidské péče; to se děje vzýváním Božího jména z rozumné příčiny. Lze to chápat jako krátkou modlitbu (x zneužívání a lehkovážné užívání Božího jména).
Modlitba chvály, hodnocená z hlediska pohnutek modlitby nejvýš, vyžaduje poznání její opodstatněnosti. Poznání může být bezprostřední, osobním "vlastnictvím", ale také zprostředkované církví. Věřící se do modlitby chvály nemusí zapojovat z vnitřní potřeby nebo přesvědčení (osobní zkušenosti s Bohem), ale z důvěry v církev, která se takto modlí. To je častý případ v liturgii, např. při společné recitaci žalmů. Ideálem (vzhledem k vztahu poznání k odpovídající odezvě) je ovšem modlitba chvály z vnitřního přesvědčení, které za tohoto předpokladu "propuká" spontánně nad Boží moudrostí (srv. Řím 11,33nn) nebo jinými Božími vlastnostmi.
Je neetické nutit k modlitebnímnu postoji, je-li člověku cizí (psychologicky, nikoliv asketicky, prožitkové distancování se od obsahu modlitby je slučitelné s myšlenkovým přitakáním v rámci víry), aniž by se pomáhalo najít pro něj vnitřní předpoklady (sází se na citovou nakažlivost, tím se ale neeticky redukuje bohatství psychiky a bližní je připravován o svou identitu).
Definici poskytuje pozitivní právo (can. 1199):
| Přísaha je vzývání Božího jména jako svědka pravdy nějakého tvrzení. |
V Scr mluví kladně o přísaze např. Dt 6,13. V NZ nelze Ježíšův zákaz přísahy (Mt 5,33nn) chápat jako zásadní stanovisko, sám na přísežný podnět reaguje (Mt 26,63.64). Také sv. Pavel přísahá (např. 2Kor 1,23). NZ varuje před hříšnou, zbytečnou nebo ukvapenou přísahou. Pro přísahu se opatrně vyslovuje Augustin: Quantum ad me pertinet, iuro; sed...magna necessitate compulsus.
Vznešenost přísahy jako formy bohopocty řečí plyne z poznání, že Bůh jako bytost vševědoucí a svatá ani nemůže klamat, ani nemůže být klamán, na rozdíl od člověka, který se může snadno stát obětí i původcem klamu. Velikost přísahy se ukazuje právě v chvílích, kdy pravdomluvnost a poznání člověka selhávají, někdy k jeho nejtěžším škodám (srv. justiční vraždu). Jediným svědkem pravdy, ohrožené omylem nebo klamem, zůstává Bůh.
Každá přísaha tedy zahrnuje vědomí radikálního rozdílu mezi Tvůrcem a tvorem. Akt víry v určitou Boží vlastnost znamená "opuštění" lidské sféry a obrácení se k poslednímu a naprosto spolehlivému útočišti. Z řečeného je patrné, že kde nelze o víře v Boha mluvit, nelze taky mluvit o přísaze v pravém smyslu (přísaha, předepsaná ateistickým režimem). V dnešní společnosti je přísaha vlastně archaickým luxusem, který může působit rozpaky. Platí: méně Boha, méně přísahy. Tento vývoj je ovšem k tíži dnešního člověka, přísaha přece navozuje pocit posvátna, vznešenosti, svrchované vážnosti, zaznívá v ní však taky hrozba.
Je přirozené, že z praxe plynula řada otázek. Týkaly se zásadní dovolenosti přísahy; jejích možných typů a podmínek; požadavků, odpovídajících Boží svatosti.
Dovolenost
Přísaha je nejen dovolená, je to i úkon ctnosti (Dt 6,13). Ježíšův zákaz navazuje na rozšířený zlozvyk lhát, který šířil nejistotu o pravdivosti výroků. Ježíš odsoudil tento zlozvyk, ne však toto "vzdání slávy" Otci.
Rozdělení
Požadavky pro složení přísahy:
Mezi podmínky dovolené přísahy se počítá
Kazuistika se dále (obvykle s přihlédnutím k pozitivnímu právu) zabývá závazností přísahy, složené z omylu nebo lsti (1), výkladem přísahy (2) a přísahou fingovanou (3).
Závazek zaniká - jak plyne z logiky věci - např. jeho nesplnitelností, zproštěním závazku, podstatnou změnou předmětu, brání-li splnění závazku vyššímu dobru, zánikem účelu přísahy, zánikem připojené podmínky, ale také dispenzí nebo záměnou (srv. zánik slibu).
Exkurs: Zapřísahání
K uctivému používání Božího jména patří dříve užívané zapřísahání, čili odvolání se na Boha nebo jeho svaté, aby se pohnulo k nějakému činu či od něho odradilo. Motivem zapřísahání, s kterým se dnes sotva setkáme, je přesvědčení, že Bůh je tak podmanivý, že pouhá vzpomínka na něho dovede člověka k jednání, které Boha oslaví. Zapřísahání nezavazuje "poprvé", nýbrž připomíná povinnost, která plyne už z jiného závazku.
Podmínky pro opodstatněnost zapřísahání jsou logické: požadované a důrazně připomínané jednání musí být dobré, přiměřeně významné (nesmí jít o malichernost) a nesmí být k němu ponoukáno lstí.
Zapřísahání ve formě rozkazu, uděleného ďáblu, se nazývá exorcismus. Soukromý exorcismus např. ve formě modlitby "Svatý Michaeli archanděli" může konat kdokoliv, dokonce se podle okolností doporučuje (dříve byl součástí modliteb na konci mše svaté), veřejný slavnostní exorcismus závisí na dovolení ordináře (can. 1172), protože jde o nesmírně náročnou činnost, při které má naději na úspěch pouze naprosto bezúhonný člověk (exorcismus lze označit za nejdrastičtějí prověrku mravní ryzosti člověka).
2.6 Braní Božího jména nadarmo
Je rozšířený zlozvyk (obvykle na způsob "citoslovce"), hodnocený jako všední chyba, zejména pro bezmyšlenkovitost, s jakou je prováděn. Opatrnost vůči příliš benevolentnímu posuzování je na místě, protože
Je potupné mluvení vůči Bohu, obsahuje snížení Boží dobroty nebo dokonalosti. Pro ilustraci může posloužit zvyk pohanů, kteří v zlosti bili své modly. K rouhání dochází zvláště těmito způsoby:
Rouhání může být motivováno výslovným úmyslem potupit Boha (přímé), nebo bez tohoto úmyslu (nepřímé).
Je to hřích velmi těžký, ba z nejtěžších. Závažnost rouhání je také patrná z toho, že Ježíš mluví o rouhači Duchu svatému jako o někom, kdo je vinen věčným hříchem (srv. hřích proti Duchu sv.).
Příbuznou látkou je proklínání, které chce zlo bližnímu a tuto vůli spojuje s Božím jménem. Je tedy opakem přímluvné modlitby. Bůh jako láska je spojováním svého jména s proklínáním bližního vmanévrován do role, která je v protikladu s jeho bytostí.
NB. NK hodnotí jako rouhání také zneužívání Božího jména pro mučení nebo zabíjení lidí (2148).