Je formulováno kladně. Text: Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha, Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,8-11)
Dt se odchyluje zvláště v zdůvodnění: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.
V Dt se mezi odpočívajícími se navíc uvádí býk a osel. Odpočinek není napodobení Hospodinova odpočinku, ale připomínkou vysvobození z egyptského otroctví. Izrael se nesmí dopouštět podobného bezpráví. Člověk byl stvořen pro společnost s Bohem, který mu chce být blízký zvláště v zaslíbené zemi.
Toto slovo nemá jinde obdoby. V Babylonii byly podle astrologických výpočtů dny volna dny neštěstí, práce v jejich průběhu byla nebezpečná, proto zakázaná. Byly to tedy dny strachu. V dekalogu je den odpočinku den radosti, člověk smí přerušit práci a radovat se s Bohem.
V textu tohoto slova jsou patrné tři pohnutky:
NK chápe neděli jako duchovní naplnění SZ soboty a zvěst o věčném klidu člověka v Bohu. Nedělní eucharistie klade základy celému křesťanskému životu a potvrzuje ho. Svědčí o věrnosti Kristu a Jeho církvi. Věřící se při ní pod vedením Ducha sv. navzájem posilují. I proto, nejen z důvodů bohopocty, je zaviněné opomenutí účasti na ní závažné. Neděle je taky den klidu, umožňující pěstovat rodinný, společenský a náboženský život. Oprávněné omluvné důvody od zachování nedělního klidu nemají vést k zvyku nedělní klid porušovat, protože by tím docházelo k náboženské, rodinné a zdravotní újmě. NK volá k solidaritě s chudými, kteří si nedělní klid kvůli nouzi nemohou dopřát. Jako náplň "dne Páně" navrhuje službu nemocným nebo starým lidem, pozornost příbuzným a přátelům, modlitbu, ticho, vzdělávání se a rozjímání.
Varuje zavazovat spoluobčany mimo nezbytné případy k povinnostem, znemožňujícím slavení neděle. Věřící mají dávat slavením neděle dobrý příklad.
3.3 Od starozákonní soboty ke křesťanské neděli
Křesťané židovského původu zprvu zachovávali sobotu jako ostatní Židé. Pro vztah křesťanů z pohanství vůči sobotě byl rozhodující zásah sv. Pavla ohledně další platnosti Mojžíšova zákona, tedy i soboty. V Sk 20,7 a 1 Kor 16,3 se ukazuje, že se křesťané shromažďovali v neděli. Zjev 1,10 nazývá neděli poprvé dnem Páně.
Při rekonstrukci počátků křesťanské neděle lze pomyslet na živelnou potřebu věřících oslavovat vítězství (vzkříšení) svého Pána. Čas, který k tomu zvolili, byla pochopitelně neděle jako den, na který jeho vítězství připadalo. Také volba formy byla samozřejmostí, podle jeho výslovného přání to byla večeře Páně ("to čiňte na mou památku”). Oslava vyžadovala čas, na který museli přerušit práci (to byl problém zejména pro otroky). Tím byl dán zcela přirozený zárodek nedělního klidu.
Zatímco Židé zachovávali sobotní klid ze sociálně etických důvodů (motivovaných ovšem teologicky), křesťané zachovávali neděli z důvodů bohoslužebných; na potřebnou dobu přerušili práce.
V poapoštolské době se neděle stala samozřejmým dnem eucharistické slavnosti. Nedá se říci, že by křesťané nahrazovali sobotu nedělí, nýbrž přestávali zachovávat sobotu a nezávisle na tom slavili neděli.
3.3.1 Nedělní klid
Jako sváteční den se sobota mezi křesťany ještě dlouho udržela; např. synoda v Laodiceji (343-381) jim průkopnicky formou zákona zakazuje požidovšťování tím, že by se vzdalovali práce v sobotu. Žádá však, aby se - pokud mohou - zdržovali prací v neděli. Třeba přiznat, že odpoutání se od SZ soboty bylo sice zásadní, ale v praxi přetrvávaly židovské vlivy, které se do chápání křesťanské neděle promítaly.
V návaznosti na SZ byli křesťané přesvědčeni, že sz ustanovení času, převzaté jistým způsobem i do NZ, není původu lidského, ale božského. Rytmus 6:1 odkazuje na vzor Boha Tvůrce, který odpočinul od svého díla sedmého dne. Podle názoru některých teologů nemá požadavek světit sedmý den charakter pozitivního, ale přirozeného práva, zavazujícího tedy obecně a trvale. K praxi nedělního klidu přispěly ještě jiné okolnosti, jako římské právo, regulující pohanské sváteční dny a lidská potřeba svátečních dnů vůbec.
Do počátečního živelného vývoje vstoupil Konstantin Velký v r. 321 zákonem, který nadekretoval úplný nedělní klid vyjma rolnické práce; nebyl tedy závislý na SZ. Tím sice předešel církev, ale církevní předpisy beztak směřovaly k závaznému požadavku bohoslužeb a nedělního klidu, což spolu s císařským rozhodnutím přispělo k tomu, že neděle začala připomínat židovskou sobotu. Účast na eucharistii však zůstala podstatným rysem křesťanské neděle.
Pro pochopení nedělního klidu je důležitý vývoj v chápání pojmu "opera servilia". Tato formule nepochází z dekalogu, ale z Mojžíšova zákona o bohoslužebných pořádcích v Lev 23 a Num 28n. Klid předepsaný na těchto místech byl méně přísný než klid sobotní, protože v sobotu byla zakázána každá práce, o svátcích pouze práce otrocká. Později ovšem oba typy klidu srostly dohromady. Přebujelá farizejská kazuistika, jak je známa ze zmínek v evangeliu, smazala původně ducha soboty, která je pro člověka, ne člověk pro sobotu. Klid tedy není samoúčelný, ale jak v SZ, tak v NZ má sloužit "vacare Deo".
Konstantinův zákon o nedělním klidu nezakazoval opera servilia, protože dovoloval rolnickou práci, kterou vykonávali otroci. Během doby se stalo zvykovým právem zachovávat nedělní klid i od rolnické práce, ale zákaz postihl nejprve hřmotné, klid rušící činnosti jako divadla, rušné procesy, cirkusová představení, řemeslnické práce, soudní jednání nebo vojenská cvičení. Časem docházelo dokonce k zdůraznění nedělního klidu zavedením trestních opatření vůči jeho rušitelům.
V křesťanském starověku se otrockou prací na základě alegorického výkladu Žid 4,9 Filónem Alexandrijským rozuměly hříchy. Sváteční klid byl tedy časem "odpočinku od hříchů" (sabbatum est cessatio a peccato). K této myšlence přispěl také Jan 8,34: každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Hříchem bylo míněno především lakomství a úzkostná péče o sebe nebo pozemské věci (Irenej a Augustin).
Teprve od 7. století byla opera servilia chápána doslovně. Etapy tohoto chápání vymezují roky 538 (přísný klid od rolnické práce) a 658 (příslušná norma na způsob SZ). V 9. století se uplatňuje tento vývoj v Římě tím, že zde došlo ke kodifikaci zvykového práva.
TQ rozlišuje ceremoniální charakter zákazu od zákazu mravního. Tím se opera servilia dostala do morálky. Kard. Kajetán prosazuje pojetí, že u nich rozhoduje pouze natura operis, nikoliv finis operantis (při posouzení rekreační práce na zahrádce by nerozhodovala pohoda, bezvýdělečnost, ale fyzická náročnost činnosti), Kajetánovi tedy nešlo o motiv jednajícího, ale o povahu práce v jejím vztahu k duchu neděle. Toto posoudit jistě záviselo na zvyklostech, které se samozřejmě měnily dobou i místem.
Jistou pomoc mohla poskytnout konkretizace zakázané práce jako práce, vykonávané převážně tělesně, spočívající hlavně v obrábění hmoty, sloužící zpravidla materiálním účelům a rušící často okolí. Kolem dovolených a zakázaných prací rozbujela kazuistika, připomínající debaty farizeů s Ježíšem Kristem, ale zákaz nedělních prací nikdy nedospěl k přísnosti židovské soboty, církevní zákony např. respektovaly potřeby kultury. Při pochybnosti bylo třeba jejich požadavky vykládat podle místních zvyklostí.
Dnes lze v duchu ustanovení CIC z r. 1983, který velmi šťastně formuloval, oč vlastně jde, chápat jako všeobecné pravidlo zákaz prací, které znemožňují nebo vážně ohrožují liturgickou bohopoctu, osobní vacare Deo a fyzický klid, nutný pro regeneraci sil, a tím připravují člověka o radost, která je vlastní dnu Páně. Těžko však zabránit tomu, aby se kolem této inspirující normy nenakupila opět kazuistika, která by sotva plnila úlohu opory pro orientaci věřících, zato spíš umrtvovala iniciativu, vzrostlou z osobního a společenského pohledu na dobrodiní neděle.
Samostatnost je také nutná při postoji k omluvným důvodům. Dospěje-li věřící na základě solidní úvahy k závěru, že mu okolnosti, v kterých se nalézá, (bohužel) nedovolují splnit závazek, musí umět před sebou i před Bohem tento závěr obhájit. Vyznání bohoslužebné neúčasti za takových podmínek v svátosti smíření ad cautelam prozrazuje nejistotu v rozhodnutí, z té by se však měli věřící dostávat (srv. fenomén nejistého svědomí).
Stínem současné praxe je tzv. víkendová neuróza, charakteristická vyčerpávajícími odjezdy a návraty po přeplněných dálnicích s dramatickými dopravními situacemi, které člověku dávají vše jiné než radost a klid, také však tíživé rodinné poměry, v kterých je odchod do práce pociťován jako vysvobození. Velkým etickým problémem se stává plodné využití volného času. Nejen etika, ale i jiné humanitní obory přispívají k poznatku, že klid neznamená nečinnost, ale příležitost otevřít se vyšším hodnotám.
Exkurs: Klid od práce.
Požadavek nedělního klidu od práce - bez ohledu na to, o jakou práci se jedná - nevyplývá z jejího podcenění. Práce je člověku uložena už v ráji, není tedy důsledkem hříchu, tím jsou pouze obtíže s prací spojené. Naopak je samozřejmostí vzhledem k tělesné a duševní potřebě člověka, jejíž uspokojování není dáno pouhou nabídkou přírody. Práce rozvíjí a obohacuje život celé společnosti, protože jedinci mají různé schopnosti a předpoklady navzájem se obohatit a tak doplnit ostatní. Plní poslání podmanit si zemi, kultivovat ji. Má také výchovný význam, krotí mravní nekázeň, přispívá k růstu ctností, jako je vytrvalost, trpělivost, ale také vynalézavost, láska k pravdě a podobně. V křesťanském pohledu není práce jen prostředek, jak splnit poslání být obrazem k podobě Boha, nýbrž má jistý vztah k blížícímu se Božímu království.
3.3.2 Nedělní bohoslužba
Náplň svátečního dne, jak už bylo řečeno, nespočívá jenom v zachovávání klidu, nýbrž také - ba především - v účasti na bohoslužbě. Věnovat jí určitý čas nejen soukromě, ale také veřejně a společně, odpovídá pravdě člověka, čili je požadavek přirozeného práva (člověk jako tělesná a společenská bytost tíhne k vyjádření bohopocty v dohodnutém čase, místě a formě). Určit konkrétně tyto prvky bohopocty je práva pozitivního. SZ předpisy v té věci ztratily platnost, Kristus sám nic nového neustanovil, ale dal tuto věc církvi na starost.
Je tedy v její kompetenci měnit zachovávání určitých dnů a od tohoto zachovávání dispenzovat. Nesmí ovšem zasahovat do přirozeného práva např. odstraněním jakékoliv formy bohopocty (v čase a způsobu) a do Božího pozitivního práva, např. odstraněním bohopocty, jejíž formu ustanovil Kristus.
3.3.3 Pozitivní právo
NB. Oba body slouží také eschatologickému výhledu: sváteční den, prožitý v správném duchu, je existenciální anticipací budoucího dovršeného vykoupení.
Zkušenosti s nedělí vedly k závěrům, že účast na mši vyžaduje
NB. Zpovídat se v průběhu mše není žádoucí, nutnost však omlouvá.
Vznešenost eucharistie vyžaduje pochopitelně posvátné místo, vyžadují-li to však okolnosti, stačí jiné počestné místo.
Formulace CIC "obligatione tenentur" naznačuje, že jde o závažnou povinnost, která ovšem není pokaždé splnitelná.
Od zachovávání nedělního klidu byly vždycky uznávány omluvné důvody jako je zákonný zvyk, nutná práce při bohoslužbách nebo jiná neodkladná činnost, péče o bližního, případně mimořádná užitečnost práce. Podobné omluvné důvody se uvádějí od účasti na mši svaté: především fyzická nebo mravní nemožnost a zvyk (místní zvyk omluvil v historii neúčast vdov a těhotných).
Obecně: od účasti na nedělní mši svaté omlouvá (středně) vážná příčina.
K vyváženému vztahu vůči omluvným důvodům napomáhá ocenění neděle: klid prospívá zdraví, práce se nestává nepřerušovanou otročinou, vyhovuje se potřebě svátečnosti, je podporován rodinný život (např. při celotýdenním odloučení otce od rodiny). Jako nedělní klid i bohoslužba má blahodárné sociální a mravní důsledky: duchovní a kulturní povznesení člověka, posílení rodinných vztahů společnou účastí, příspěvek k solidárnosti s církví, v které věřící tvoří jednu rodinu.
Exkurs: Dispens od nedělního klidu a účasti na bohoslužbě.
Farář smí ze spravedlivé příčiny úměrně k předpisům diecézního biskupa v jednotlivých případech dispenzovat od jednotlivých svátečních dnů, nebo umožnit záměnu za jiný zbožný úkon (can. 1245).
Toto opatření pozitivního práva je dobrou školou mravní sebevýchovy. Věřící může usoudit, že má pro neúčast na bohoslužbě určité důvody, které mu však jako přesvědčivá omluva nepřipadají dost pádné. Východisko z obtíží (půjde-li) nebo špatného svědomí (nepůjde-li) nabízí dispens, poskytující úlevu svědomí. Učí ho také solidaritě s pastorační službou církve. Proto je chybou duchovních správců věřícím tuto vymoženost kanonického práva nezpřístupňovat.
Třetí slovo má v dekalogu zvláštní postavení. S žádným jiným slovem desatera se člověk nesetkává tak často jako s tímto. Spontánní reakce na mysterium ustupuje pozitivním předpisům, a tím i kazuistice, upravující do podrobností praxi.
Věřící však nejsou zbaveni úlohy posuzovat zde a nyní závaznost slova v konkrétní situaci (sami rozhodují o omluvných příčinách). Tím se učí zodpovědnosti, která může být obtížnější než bezpodmínečná poslušnost vůči negativně formulovaným slovům (Pavel VI.: člověk je natolik zralý, nakolik dokáže převzít za své jednání plnou zodpovědnost). Současná nabídka kodexu učí věřící kreativnímu přístupu; sami musí hledat odpověď na otázku, jaký obsah neděle odpovídá radosti, která je vlastní dnu Páně.
3.5 Na závěr 1. desky dekalogu, k jejímu výkladu pro věřící i nevěřící.
Deut zdůvodňuje šabat Exodem, připomínaným v 1. slově dekalogu. Za tohoto předpokladu lze spojením tří "slov" první desky dekalogu vyvodit závěr, platný i nenábožensky:
| K pravdě člověka patří uznání poznané skutečnosti (historická ilustrace: vlivem legitimování se pravého Boha deseti egyptskými ranami), neochuzované redukcí jejího bohatství (historicky: pokusem ovládat Boha magickými praktikami a tak ho vlastně ztratit) a uložené nejen ideově (přesvědčením, vírou), nýbrž také existenciálně (historicky: sobotou v rytmu času). |
Vrcholem tohoto přijetí je lidská reprodukce duchovní skutečnosti, nakolik je toho člověk schopen (historicky: co udělal v očích Izraele Hospodin, vysvobozující z domu otroctví, má být reprodukováno člověkem tím, že "vysvobozuje" každou sobotu otroka i zvíře). Jde tedy o (pravidelné) opakování existenciální ratifikace (tj. způsobem života) duchovní skutečnosti, které je přiměřené, ba nutné proto, že život probíhá v čase.