Každý úsek desatera lze studovat čtverým způsobem (jako příklad poslouží 1. slovo):

1. v světle původního významu, čili čeho se text (asi) původně týkal. U prvního slova může být příkladem tohoto přístupu obrat "před mou tváří": snad u stanu setkávání;

2. podle obvyklého biblického chápání SZ a NZ. Příklad u 1. slova: zarputilý boj proti kultům falešných bohů;

3. v světle běžného zpracování látky v morální teologii. U 1. slova se probírá látka ctnosti nábožnosti

4. v nenáboženském, lidsky univerzálním smyslu. Za příklad může posloužit 1. slovo:
   
   
   • 1. model: dojem přihlížejících Izraelitů ze souboje mezi Hospodinem a faraonem v průběhu deseti egyptských ran, které Bůh připomíná slovy: Já jsem tě vyvedl z Egypta.

     aplikace: respektuj jakoukoliv duchovní skutečnost, která před tebe přesvědčivě předstupuje, a neuzavírej se jí.

   • 2. model: vyloučení cizích bohů z místa před stanem setkávání, čili v shromaždišti Izraele.

     aplikace: uznej nutnost celospolečenské shody v zásadních otázkách, které se týkají humanizace společnosti.

   • 3. model: zákaz zpodobování Boha.

     aplikace: vyhni se zdánlivě prospěšné redukci přijatých zásad, ke které přistupuješ s bláhovou nadějí, že takovou redukcí nevezmou za své.

Závěr: před člověkem stojí možnost věrnosti nebo zrady vůči "já", respektování harmonie mezi poznáním a uznáním poznaného.

Není třeba se obávat, že z takového přístupu k 1. slovu vyprchá náboženský náboj. Kde je pohotovost respektovat neredukovanou skutečnost, která před člověka přesvědčivě předstupuje, je vždy pohotovost činit kroky směrem k Bohu, jedinému, pravému, který volá člověka k sobě, i když zatím zůstává neznámý, ba neuznávaný.

V smyslu dekalogu patří k pravdě člověka

1. uznat (duchovní) skutečnost, která (často převratně, ale) naprosto přesvědčivě vstupuje do života;

2. uznat tuto skutečnost v její celé velikosti a nepodlehnout pokušení redukovat ji "podle svého obrazu", a tím její hodnotu fakticky ztratit;

3. tuto skutečnost existenciálně ratifikovat v časovém rytmu a tak zabezpečit stálou přítomnost jejího vlivu;

4. uznat sociální povahu lidské existence realizací rolí, v kterých člověk přijímá a dává;

5. přiznat základní podmínku lidské existence, kterou je život, sobě právě tak jako druhým, a to personálně (z titulu osoby), nikoliv funkcionálně (z titulu výkonnosti);

6. optimalizovat specifickou komunikační schopnost člověka tělem, která je zároveň schopností reprodukční;

7. respektovat u sebe i u druhých materiální prostředky jako nutný předpoklad rozvoje (zásadně nehotové) lidské osobnosti;

8. respektovat stejným způsobem imateriální prostředky, kterými jsou informace pro člověka o světě (otázka pravdivosti) a o člověku pro společnost (otázka diskrétnosti);

9. realizovat čistotu ducha (fair play), srdce (solidárnost) a těla (péči o chrám Ducha svatého);

10. realizovat řád hodnot.