Slovo, determinující úkony kajícníka, kterými jsou litované a vyznané hříchy (analogicky s křtem, kde úkonem je voda, použitá k obmytí křtěnce), je formule rozhřešení, čili zproštění kajícníka jeho hříchů (ab-solvo, absoluce).
Je to závěrečný, rozhodující bod při udělování svátosti smíření. Formule rozhřešení zní:
"Bůh, Otec veškerého milosrdenství (subjekt odpuštění) smrtí a vzkříšením svého Syna (důvod odpuštění) smířil se sebou celý svět (účinek odpuštění; vzpomínka na první vrcholný okamžik novozákonních dějin spásy) a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha (potvrzení odpuštění; vzpomínka na druhý vrcholný bod; první polovina formule je oznamovací). Ať vám (ti) skrze tuto službu církve (zprostředkování odpuštění) odpustí hříchy (účel odpuštění) a naplní vás (tě) pokojem" (plody odpuštění; druhá část formule je přímluvně-přikazovací, nekonstatuje, ale působí).
Uděluji vám (ti) rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Odp.: Amen.
Kajícník nemusí slova rozhřešení slyšet. Když opustí nedopatřením zpovědnici předčasně, buď ho zpovědník tiše přivolá zpět, nebo ho bleskově (dokud je mezi nimi ještě morální kontakt) rozhřeší. Rozhřešení telefonem (jako celé vyznání) je zamítáno, bylo by však možno užít je v krajní nezbytnosti (k problému odmítnutí rozhřešení viz dále).
(pojednává o ní can. 961-3)
Bez předchozího individuálního vyznání hříchů je dovolená:
Pro takový případ se vyžaduje stejná dispozice kajícníka jako při individuální zpovědi, zároveň vůle kajícníka vyznat se individuálně ze všech dosud nevyznaných těžkých hříchů v přiměřené době. Přijmout další generální absoluci, aniž by se mezitím uskutečnila individuální zpověď, je dovoleno pouze z přiměřeného důvodu. Duchovní správci mají poučit věřící v případě generálního rozhřešení o požadovaných předpokladech (příslušné dispozici a vůli individuálně se vyznat z těžkých hříchů) a při hrozícím nebezpečí smrti pomoci kajícníkům při vzbuzení lítosti (CIC připomíná "praemittitur exhortatio".)
Hlavní podmínka pro udělovatele je kněžské svěcení. Navíc musí mít oprávnění, "facultas", o kterém jedná CIC v can. 966-977.
NB. 1) can. 967,§2: "Qui facultate confessiones habitualiter excipiendi gaudent", čili kdo obdržel trvalé oprávnění udělovat svátost smíření, může toto oprávnění užívat kdekoliv, leč by to ordinář místa v nějakém zvláštním případě nedovolil.
2) can. 976: Kterýkoliv kněz (i když výše uvedené oprávnění postrádá) může platně a dovoleně rozhřešit kterékoliv kajícníky, kteří jsou v nebezpečí smrti, od jakýchkoliv cenzur a hříchů, i když je přítomen zplnomocněný kněz. Pokud se takový kajícník uzdraví, viz can 1357, §3.
3) can. 977: Rozhřešení spoluviníka v hříchu proti 6. přikázání (viz podrobněji níže) je platné pouze v případě nebezpečí smrti.
Pro zpovědníka by měla být svátost smíření bratrským soudem, který je naplněn zprošťujícím rozhovorem. Požadavky, které jsou na něj kladeny, jsou v službě takového pojímání. Zpovědník by měl svým chováním vůči kajícníkovi vyjadřovat něco z Kristova vztahu k hříšníkům. Vztahu laskavého, plného pochopení pro lidskou slabost, ukazujícího v lidských rozměrech cosi z nebeského Otce, který posílá na všechny slunce i déšť, ale také vztahu, který necouvá před jasným slovem už nehřeš, krátce vztahu, který zároveň miluje hříšníka a nenávidí hřích.
ReP věnuje přípravě zpovědníka na jeho těžký, ale důležitý úkol velkou pozornost. Vyžaduje od něho potřebné lidské vlastnosti, jakými jsou moudrost, rozvážnost, soudnost a důslednost, prostoupené mírností a laskavostí. Zároveň vyžaduje potřebnou přípravu v různých odvětvích teologie, v pedagogice a psychologii, v metodologii dialogu, především v poznání Božího slova, nejvíc však, aby vedl opravdový a upřímný duchovní život (29). Při výkonu úřadu by mělo být samozřejmostí, že je zpovědník prost těžkého hříchu.
K tématu existuje rozsáhlá odborná literatura, která leckdy systematicky probírá to, k čemu dospěla staletá zkušenost zpovědníků a duchovních rádců.
K základním zásadám patří, že dialog zpovědníka s kajícníkem nemá být dvojí paralelní monolog. Nejde jen o to slyšet, ale naslouchat. Kajícník má u zpovědníka pozorovat zájem, motivovaný ryze pastoračně, a vůli pomoci, i když zpovědník tápe. Jistě ocení povzbuzení, ale měl by moci dát za pravdu také kritice, taktní obsahem i způsobem.
Zpovědník by neměl zapomínat, že komunikačním prostředkem je taky pohled a snad ještě více hlas (v šeru zpovědnice).
Špatným vysvědčením je dávat najevo únavu nebo netrpělivost, údiv, deprimující kajícníka (dobrý zpovědník se ovládá, i když slyší velmi podivné věci), rozhořčení a tvrdost. Vzhledem k náročnosti rozhovoru je třeba přizpůsobit se kajícníkovým podmínkám. Někdy ovšem penitent překvapuje arogancí, hádavostí, vnucováním svého názoru, a tím znesnadňuje zpovědníkovi službu.
Kuriózní, ale myslitelný případ nastává, když zpovědník v průběhu zpovědi usne. Když se probere, může být pro něho východiskem z trapné situace otázka, které z vyznaných hříchů jsou zvlášť závažné. Z odpovědi pozná nutnou látku vyznání.
V současnosti je vždy znovu upozorňováno na pestrou paletu rolí, které musí zpovědník umět podle potřeby střídat, tak, aby jedna nebo druhá role vystupovala do popředí (op.cit., 2.d,, str. 31), ať už jde o roli otce, lékaře, učitele, soudce nebo bratra; všechny jsou v určitém napětí.
Týkají se otázek, které se běžně vyskytují. Není třeba vždy rozhodnout, zda a jak kajícník de facto zhřešil. K profesionální odpovědnosti patří, že se zpovědník v sporných případech dodatečně poučí.
I tehdy však nelze vyloučit nejednotnou praxi v náhledu na řešení, což je ovšem pastorační nedostatek, někdy živě pociťovaný kajícníky (Vademecum, úvod 1).
Může také kajícníka pozvat k nové návštěvě (stanovit však termín) s tím, že si věc podrobněji prostuduje. Kajícníci toto zpravidla oceňují kladně jako důkaz zájmu o jejich věc. Bouřlivý rozvoj vědy a společnosti přináší nové problémy, např. v bioetice, proto zpovědník se nesmí spokojit s (i kvalitními) vědomostmi, které získal za svých studií, ale měl by v hrubých rysech sledovat aktuality, nejen etické, ale - v duchovní nouzi dnešního člověka - i věroučné. I když přísné slovo sv. Alfonse o zavržení nevzdělaného zpovědníka (Praxis conf. 18) se týká chatrného vzdělání jeho vrstevníků, přece platí Mt 15,14.
Zvolena má být střední cesta mezi laxností a rigorózností. K delikátní situaci dochází, když zpovědník tlumočí k probírané otázce závazné stanovisko magisteria (např. proto, že se ho na to kajícník přímo zeptal) a setkává se s odmítavým postojem. V té chvíli by se vlastně začal rozhovor posouvat z roviny mravní na rovinu víry, o hranicích kompetence církve vůbec.
Vademecum říká, že povinností kněží je dát příklad upřímné poslušnosti vůči magisteriu uvnitř i zevně. Pohnutkou není ani tak váha důkazů, jako zřetel k světlu Ducha svatého, kterým byli vybaveni zvláště pastýři. Dát příklad znamená ovlivnit vlastním chováním kajícníka. Je nasnadě, že akceptovat toto "privilegium" pastýřů, jak by to někdo nazval, nemusí být snadné.
Zpovědník ovšem naproti tomu nesmí zavazovat tam, kde kajícník smí volit mezi několika řešeními. Zakazovat jiného zpovědníka lze pouze v případě úzkostlivosti.
Familiérnost škodí právě tak jako ukvapené přitakání k žalobě na jiného zpovědníka; často jde o zkreslenou skutečnost. S pobožnůstkáři nemá být ztrácen čas, ale bezdůvodně nemají být protahovány ani korektní zpovědi.
Tradičně se mluví o trojím úřadu soudce, učitele a lékaře. Současné dokumenty uvádějí pouze úřad soudce a lékaře.
Zpovědník jako soudce musí poznat vyznání, rozeznat kajícníkovu dispozici pro odpuštění, vynést výrok buď rozhřešením nebo jeho odmítnutím a uložit kajícníkovi přiměřené dostiučinění. V současnosti je zřetelný sklon tuto roli zpovědníka oslabovat, buď pro pocit sociální a duchovní emancipace kajícníka nebo pro neslučitelnost role soudce s rolí bratra. Úloha soudce však musí být - s potřebným pastoračním ohledem - obhájena, vždyť svázat, rozvázat předpokládá nezávislý úsudek, tedy roli soudce, kterému byl umožněn potřebný vhled do nitra posuzovaného, aby mohl spravedlivě rozhodnout.
Poznat vyznání znamená alespoň vědět, jaké těžké hříchy kajícník spáchal, a to podle počtu a okolností, a jaké povinnosti musí v souvislosti se spáchanými hříchy splnit. Tato fakta se dozví především vyslechnutím kajícníka, případně doplňujícími otázkami. Kajícníkovi je zpravidla třeba věřit i jako žalobci i jako obhájci vlastní pře.
Povinnost ptát se obvykle platí. Zpovědník se má ptát kajícníka, u kterého rozumně předpokládá, že se úplně nevyzpovídal (zaviněně nebo i nezaviněně). Na spoluviníka se však ptát nesmí (can. 979). Jestliže kajícník může být omluven od materiálně úplného vyznání, tím spíše to platí o zpovědníkovi.
Důvodem opomenutí otázek může být pochybnost o jejich užitečnosti, neschopnost vhodné formulace, obava, že se stanou k škodě zpovědi kajícníkovi obtížnými. Zpovědníkovi nemá být uložena víc než střední pečlivost ve vyptávání se (říká-li can. 979 cum discretione...attenta...conditione, připomíná tím vlastně samozřejmost: zpovědník musí bedlivě přihlížet k tomu, koho má před sebou).
Musí se varovat úzkostlivosti, kterou by týral sebe i kajícníka a tak bránil v užitečném výkonu úřadu. Nakolik je to možné, platí čím stručněji, tím lépe. Na místě není samozřejmě zvědavost.
Žádat absolutní garance by znamenalo jednak nedostatek důvěry v Boží milost, jednak klást nelidské požadavky (Vad. 3).
Velká opatrnost je nutná při otázkách ohledně 6. přikázání. Méně je lépe. Když kajícník hovoří o těchto věcech příliš detailně, ač to úplnost zpovědi nevyžaduje, je třeba ho ihned zarazit.
Popírá-li závažnou věc, o které zpovědník ví s určitostí z vlastní zkušenosti, takže nabývá dojmu, že kajícník něco svatokrádežně zamlčuje, nemůže mu udělit rozhřešení.
Když tuto skutečnost ví odjinud, ne však ze zpovědi, může se kajícníka obezřetně zeptat. Popře-li ji kajícník, je třeba mu věřit.
Ví-li zpovědník něco na kajícníka z nějaké zpovědi, musí především chránit zpovědní tajemství (jako v případě, že snoubenci jdou za sebou ke svátosti smíření).
Rozeznat dispozici umožňuje upřímnost vyznání, lítost, předsevzetí, ochota vykonat dostiučinění a dostát případným závazkům, plynoucím ze spáchaných hříchů.
Znamení, kterými kajícník dává najevo svou dispozici, jsou řádná, jakým je samo přesvědčivé vyznání, projev lítosti a předsevzetí, a mimořádná, jakým je nadprůměrně dobře připravená zpověď, velká lítost, restituování už před zpovědí, uposlechnutí rad zpovědníka, žádost o novou radu a uskutečnění zpovědi vzdor velkým místním nebo časovým obtížím.
Jistě disponovaný kajícník má právo na neodkladné rozhřešení. Někdy se může zpovědníkovi zdát, že krátký odklad rozhřešení může kajícníkovi prospět. Vyžaduje to velkou opatrnost a skutečný prospěch kajícníka. Je to výjimečný prostředek a vzhledem ke can. 980 (neodkladně rozhřešit disponovaného) je nutno se s kajícníkem dohodnout, aby byl s odkladem plně srozuměný, ba sám si ho přál.
Jistě nedisponovaný nemá být ihned odmítnut, nýbrž je třeba pokusit se ho disponovat. Je-li snaha bezvýsledná, musí být propuštěn přátelsky, s vysvětlením. Jasná nedisponovanost není častá, spíše pochybná.
Pochybně disponovaný by zpravidla neměl ihned dostat rozhřešení. Někdy však může, ba musí být uděleno ihned, a to podmíněně. V případě nezbytnosti je dovoleno riskovat neplatné udělení svátosti: sacramenta sunt propter homines. Taková nezbytnost je právě zde mnohem častější než u jiných svátostí.
Hrozí-li větší duchovní škoda, pochybně disponovaný smí a má být rozhřešen v nebezpečí smrti nebo před přijetím svátosti manželství, biřmování nebo eucharistie, při které hrozí poškození pověsti. Jiným důvodem je hrozba dlouhodobého nedostatku příležitosti se vyzpovídat, oprávněná obava, že kajícník k další zpovědi nepřijde nebo pochybnost o tom, že bude příště lépe disponován (pro slabomyslnost, němotu apod.) Odklad, který neprospívá, škodí.
Znovuupadání do hříchů. Předmětem pozornosti zpovědníka jako soudce musí být nejen jednorázové hříchy, ale také zarážející skutečnost, že se nápadně opakují v dalších zpovědích. Tím hrozí jednak vznik těžko odstranitelných neřestí, jednak se stává pochybnou dispozice kajícníka. Pastorace mluví o několika typech takových hříšníků: o zvykových, nezdrženlivých, recidivujících a příležitostných.
Zvykový hříšník je člověk bez schopnosti jakéhokoliv sebezáporu, který neklade pokušení sebemenší odpor. Když se poprvé ze svého zvyku zpovídá a slíbí nápravu, má být rozhřešen.
Recidivující v hříšném návyku setrvává. Rozhřešení závisí na potřebném minimu ochoty polepšit se, zařídit se podle rady zpovědníka apod.
Nezdrženlivý na rozdíl od nich sice také často hřeší, ale snaží se odporovat pokušení a používá prostředky pro polepšení.
Příležitostný hříšník by neměl dostat rozhřešení, když se nechce vzdát vážného nebezpečí hříchu buď jeho odstraněním nebo záměnou za vzdálené pomocí vhodných prostředků duchovního života.
Snaží-li se o nápravu bezvýsledně, nemůže být rozhřešen teprve tehdy, když užil bez úspěchu opravdu všech dostupných prostředků a upadal znovu stejným způsobem do hříchu, takže nezbyla vůbec žádná naděje na polepšení.
U všech těchto případů si musí zpovědník položit otázku: je opakování hříchů důkazem nedostatečného předsevzetí a tím nedostatečné dispozice?
patří k nejtěžším úkolům zpovědníka jako soudce.
Tato nutnost nastává u
Rozhřešení bez předchozího souhlasu Svatého stolce je dovoleno:
Tento postup je pro pohodlí kajícníka. Kajícník může potřebné zařídit sám.
Absoluce od exkomunikace se uděluje před svátostným rozhřešením např. slovy: "Z pověření místního Ordináře tě rozhřešuji z exkomunikace za provinění (...) ve jménu Otce...". Absoluci od cenzury lze formulovat i vlastními slovy, pokud smysl zůstane zachován.
Nelze dost zdůraznit, že všechny uvedené předpisy jsou pouze plody zkušenosti církve, diktované láskou k bližnímu, kterému má být v osobě zpovědníka pomoženo, třebas přísností. Proto i v případě, kdy je nutné rozhřešení odmítnout, je třeba trpělivě vysvětlit, proč je právě tento postup nutný a prospěšný a zachováním maximální šetrnosti vůči kajícníkovi u něho vyloučit pocit tvrdosti ze strany církve.
Východiskem pro zpovědníka (a také kajícníka) může být odložení, nikoliv odmítnutí rozhřešení. I když k němu s odkladem stejně dojde (např. za týden), je odstraněno nebezpečí prvního nárazu, na který nebyl kajícník připraven.
Žádný zpovědník nebude k takovému opatření sahat snadno. Přesto je třeba upozornit na možnost emocionálního bloku, který u něho přispívá k nesmiřitelnému stanovisku.
I zcela jistě povinné odmítnutí (nebo odložení) rozhřešení je velkou obtíží pro submisivně laděného zpovědníka. Čím větší je jistota (která nemusí být pouze plodem prozíravé úvahy, nýbrž může být i Božím darem) o správnosti a nutnosti zvoleného postupu, tím snazší bude tento obtížný krok vykonat.
Úkolem zpovědníka jako lékaře je odhalovat skryté příčiny hříchů, přispívat k formování kvalitní lítosti a předsevzetí, znemožňovat nové hříchy, ale také povzbuzovat kajícníka. Někdy může prospět ujištění, že čím závažnější jsou vyznávané hříchy, tím větší úctu zpovědníka k ochotě vyznávajícího se mluvit "na rovinu" získávají, ale také naopak, docházívá totiž k zřetelné snaze podat hříchy co nejstravitelněji. Nazve-li naopak zpovědník určitý hřích naplno, když vidí, že před jeho vyslovením kajícník přešlapuje a tone v rozpacích, vyslouží si tím bezpochyby vděčnost, ukázal totiž, že kajícníkovi dobře rozumí a zároveň z něho sňal břemeno zahanbujícího sdělení.
Každý hřích má svou historii, podhoubí, čin sám je spíše symptomem. Být na stopě "komplexu hříchu" je závislé na dostatečném prohloubení duchovního života, ale také vzdělání v humanitních oborech. Zpovědník (nebo laický duchovní rádce) může hříšníkovi pomoci cennými radami na způsob duchovního lékaře.
V této roli se může zpovědník při vedení kajícníka "ven" z hříchů s prospěchem opírat o tzv. princip graduality (Familiaris consortio 34), vyjadřující odstupňovanou způsobilost dodržet zákon, jež nesmí být zaměněna za odstupňovanou závaznost zákona. Jinak: požadavek, zavazující všechny stejným způsobem, nevylučuje odstupňovanou způsobilost zde a nyní závazku dostát.
Tento princip vlastně vychází vstříc nemožnosti nikoli fyzické, na které se všichni snadno shodnou, ale mravní, překračující mravní kapacitu člověka; ujišťování toho druhu ovšem nemusí být v konkrétním případě (pro zpovědníka?) přesvědčivé.
K otázce mravní nemožnosti napsal Jan Pavel II. velice náročná slova: "Norma, předkládaná církví, není pouhým ideálem, přizpůsobeným konkrétním možnostem člověka; kdo by takto uvažoval, musí počítat s otázkami jako: v čem spočívají tyto konkrétní možnosti? o kterém člověku je řeč? o tom, který je ovládán žádostivostí nebo o tom, který byl vykoupen Kristem, tzn. kterému byly dány možnosti uskutečnit úplnou pravdu lidského bytí? Nelze popřít, že i vykoupený člověk znovu hřeší, není to však proto, že by Kristovo vykoupení bylo neúplné, nýbrž proto, že se lidská vůle vzdaluje od milosti, která z tohoto vykoupení plyne. Boží přikázání je bezpochyby upraveno možnostem člověka, ale toho člověka, kterému byl darován Duch svatý". (úryvek projevu k účastníkům kurzu zodpovědného rodičovství, 1984). Tato náročná slova nesmazávají význam principu graduality, vždyť úroveň člověka, nastíněného uvedeným textem, je taky čímsi, čeho se dosahuje krok za krokem.
Neetická je právě tak chladná rutina vysluhovatele svátosti, která vyžaduje účast udělovatele jako žádná jiná, jako netaktní vtíravost nadbytečnými a nevhodnými radami a všetečnými otázkami (kterými bylo napácháno mnoho zla). S ohledem na nervovou labilitu kajícníků by neměl být zpovědník, naprosto neschopný jednat s lidmi, pouštěn do zpovědnice, protože víc zničí než napraví.
O této roli se nové dokumenty (NK a ReP) výslovně nezmiňují, je však někdy nezbytná. Zpovědník má kajícníka poučit o všem, co je v přítomném okamžiku nutné pro platné a dovolené přijetí této svátosti. Týká se to pravd víry, které je třeba pro přijetí svátosti nezbytně znát, a podmínek pro její platné a dovolené přijetí. Jiné nedostatky mohou být odstraněny až po zpovědi. Využívá-li se zpověď pro širší poučování nebo duchovní vedení, znemožňuje si tím zpovědník bez předchozího dovolení kajícníka nenuceně se k věci znovu vracet. Proto se doporučuje obě funkce oddělovat (také se zřetelem na nedostatek času).
Zjistí-li udělovatel svátosti, že kajícník operuje s mylným svědomím, poučí ho, když něco mylně považuje za těžký hřích, když se zaviněně mýlí a zpravidla, když se mýlí nezaviněně. Tento pokyn by nebyl na místě, kdyby se zpovědník odůvodněně domníval, že poučení není nutné ani v prospěch kajícníka, ani obecného dobra, ani třetích osob, a předvídal, že poučený své chování stejně nezmění, takže by se z materiálního hříšníka stal hříšníkem formálním.
Blahodárný posun je patrný srovnáním dvou textů. Zatímco podle dnešního chápání je lépe ponechat kajícníka v dobrém, byť mylném svědomí, operujícím se subjektivně nepřekonatelným omylem (látkou v kontextu je manželská čistota), pokud lze předvídat, že poučený své chování stejně nezmění (Vademecum 3), dříve se vyžadovalo poučení i tehdy, když nebyla žádná naděje na jeho přijetí (Gury Compendium teologiae moralis 700, 1934: sive fructus ex monitione speretur, sive non speretur). Na kajícníka však lze působit "nepřímo" tím, že se mu doporučí častější modlitba, pravidelné zpytování svědomí a důkladnější seznámení se s naukou církve (op. cit., 3).
Podobný postup platí, má li zpovědník jisté pochybnosti ohledně kapacity kajícníka. Když je zpovědník přímo dotázán, nemůže mlčením vzbudit dojem, že s mylným řešením kajícníka souhlasí a musí podat pravdivou informaci, ale ať má před očima duchovní a etickou kapacitu kajícníka.
Jako speciální úkol zpovědníka lze mezi ně zařadit:
Je to povinnost utajit jakoukoliv vědomost, získanou ze svátostného vyznání a vyhnout se všemu, co by jakýmkoliv způsobem mohlo nějak kajícníka prozradit. Zavazuje bez výjimky, také tehdy, když nebylo uděleno rozhřešení. Platí i po smrti kajícníka. Je to závazek, který v dějinách vedl i k mučednické smrti. Zavazuje však za předpokladu, že byla zamýšlena svátostná zpověď.
Zpovědníkovi se zakazuje z jakéhokoliv důvodu prozradit kajícníka slovy nebo jiným způsobem. I kdyby bylo naprosto vyloučeno prozrazení zpovědního tajemství, zpovědník nesmí použít poznatky, plynoucí ze zpovědi, v neprospěch kajícníka.
Toto tajemství předpokládá aspoň započatý svátostný úkon (proto se na jasné ohraničení látky, která nesmí být prozrazena, doporučuje začít vyznání znamením kříže). Netýká se tedy toho, co skutečný svátostný úkon předchází, chování, jehož jediným cílem je zpovědníka zesměšnit, pokazit, svést, vyžebrat na něm almužnu, vyžádat si na něm radu; netýká se také sdělení učiněného "pod zpovědním tajemstvím", jak někdy lidé rádi říkají, i když se skutečným svátostným vyznáním nemá nic společného. Závaznost totiž neplyne z vůle kajícníka nebo zpovědníka, ale z objektivního svátostného úkonu.
tvoří všechny hříchy, těžké i lehké, veřejné, tajné, minulé, budoucí, které má kajícník v úmyslu udělat, okolnosti, měnící druh hříchu nebo pouze přitěžující, dodatky k hříchům, doplňující vyznání ze strany kajícníka ať rozumným nebo nerozumným způsobem, aby byly hříchy lépe objasněny, obsahující např. jméno spoluviníka, tajný slib čistoty, defekty kajícníka jako hněvivost, údaje o hysterii, úzkostlivosti, také o uloženém dostiučinění a odmítnutém rozhřešení.
Pod tajemství nespadá sám přístup ke zpovědi, veřejná fakta, např. že kajícník je ženatý, kajícníkovy ctnosti, milosti, které dostal, leda by je kajícník uváděl pro lepší popsání svých hříchů.
Podmětem zpovědního tajemství je zpovědník, tlumočník, bezděčně nebo dokonce úmyslně naslouchající, ten, s kým se zpovědník radí se souhlasem kajícníka. Sám kajícník není vázán o svém vyznání mlčet. Co však zpovědník kajícníkovi v rámci svátosti smíření řekl, má jen velmi opatrně zveřejňovat, spíše vůbec ne, protože zpovědník se nemůže bránit v případě, že je mu kajícníkovo zveřejňování k tíži. Snad nebyl správně pochopen nebo si kajícník jeho rady upravil ve vlastní prospěch, a tato úprava může působit demoralizujícím způsobem.
V zásadě neexistuje, zpovědní tajemství však může odvolat kajícník. V tom rozsahu, v jakém kajícník stanovil, přestává zpovědní tajemství zpovědníka zavazovat. Toto dovolení musí být výslovné, nikdy pouze předpokládané, dokonale nezávislé na zpovědníkovi, např. nesmí být získané pomocí tzv. timor reverentialis, nevhodným prošením nebo dokonce nátlakem. Od těch, kdo sami zpovědníkovi takovou možnost nenabídnou, má být žádáno spíše výjimečně. Nikdy nemá být žádáno opětovanou žádostí.
Dovolení platí jen potud, pokud nebylo kajícníkem odvoláno. Nikdy nemá být ani řádně získané dovolení využito pro napomenutí spolupachatele. I když je dovolení dáno, zpovědník musí mít stále na paměti nebezpečí pohoršení, ke kterému může snadno dojít. Východiskem pro zpovědníka však může být to, že v rámci vyznání kajícníka požádá, aby mu opakoval dotyčnou věc po zpovědi, jakoby ji slyšel poprvé, mezi čtyřma očima, např. v sakristii a zároveň mu vysvětlí, proč ho žádá o takovou věc. Pak může informace užít.
K přímému porušení dochází tehdy, když obsah vyznání je prozrazen zároveň s osobou. Vyzrazení může být provedeno různým způsobem. Toto prozrazení nepřipouští "nepatrnost látky", tzn. každá sebenepatrnější věc, spadající pod zpovědní tajemství, znamená při vyzrazení porušení.
K nepřímému porušení dochází tehdy, když nastává nebezpečí prozrazení osoby kajícníka ve spojitosti s jeho vyznáním. Může k němu dojít vyprávěním obsahu vyznání sice bez uvedení osoby, ale s možností uhádnout ze souvislosti, o koho se jedná. Nepřímé vyzrazení připouští nepatrnost látky. Závažnost je přímo úměrná závažnosti nebezpečí, že kajícník bude prozrazen. Pokud někde vyžadují před svatbou "cedulku" s potvrzením, že se snoubenci zpovídali, lze potvrdit, že N.N. přistoupil ke svátosti smíření.
K vysvětlení: zpovědník může být znalostí vyznání motivován k jednání, které buď způsobí nebo nezpůsobí kajícníkovi určitou potíž. V obou případech se ovšem předpokládá, že nehrozí nejmenší nebezpečí vyzrazení zpovědního tajemství, a to ani nepřímé.
Užití vědomostí, které není k tíži kajícníka, je dovoleno. Např. na základě vyznání se zpovědník může modlit za kajícníka, chovat se k němu vlídněji, krotit svou přísnost atd. Užití k tíži kajícníka je zakázáno can. 984, § 1.
Zpovědník může s kajícníkem v rámci zpovědi mluvit o hříších, z kterých se kajícník zpovídal v některé z minulých zpovědí. Mluvit o nich mimo zpověď je zakázáno, není to však prozrazení zpovědního tajemství, děje-li se to mezi čtyřma očima. Když kajícník začne sám o svých hříších mluvit, dává tím zpovědníkovi dovolení o nich také mluvit, ale jen o tom, o čem kajícník sám mluví.
Neplatnou zpověď, kterou zavinil zpovědník, dá do pořádku, jestliže k němu kajícník přijde znovu. Nepřijde-li a hrozí-li z toho kajícníkovi velká škoda, jako úmrtí v těžkém hříchu, je nedostatek třeba odstranit tím spíše, když byl zaviněn zpovědníkem. V takovém případě o tom může s kajícníkem mluvit i mimo zpověď.
Zavinil-li neplatnost kajícník, musí si zpovědník vyžádat jeho dovolení, aby o tom s ním směl mluvit. Nehrozí-li škoda kajícníkovi, protože po této zpovědi následovala u jiného zpovědníka další zpověď (při které byla látka neplatné zpovědi nepřímo odpuštěna) nebo protože po této neplatné zpovědi kajícník přijal eucharistii nebo svátost nemocných (nahražujících v tomto případě svátost smíření) není třeba dále nic dělat.
K neúplné zpovědi dochází, když zpovědník opomene povinně se ptát nebo kajícníka přeruší, když chce vyznávat nutné okolnosti. Při další zpovědi musí toto zpovědník napravit. Nepřijde-li už kajícník znova, není třeba nic dělat, protože defekt se týká pouze materiální úplnosti.
Náprava je nutná také tehdy, když zpovědník neupozornil kajícníka na povinnost, plynoucí z jeho vyznání, nebo mu dal chybnou odpověď. Když toto opomenutí způsobuje těžkou škodu kajícníkovi nebo třetí osobě, je vážná povinnost tento nedostatek napravit. Náprava musí být provedena při příští zpovědi nebo mimo zpověď po předchozím požádání kajícníka o dovolení moci s ním o tom mluvit.
Když zpovědník zavinil nespravedlivou škodu velkého rozsahu kajícníkovi nebo třetí osobě tím, že chybně uložil povinnost nahradit ze spravedlnosti škodu nebo naopak od ní chybně omluvil, má vážnou povinnost kajícníka poučit, nebo sám škodu nahradit. To platí i tehdy, když chyba zpočátku nebyla zaviněna, ale potom zaviněně nebyla opravena.
Situace, o které mluví can. 977, vyžaduje, aby hřích spoluviníka proti 6. přikázání byl těžký, a to jistý vnitřně a zároveň zevně, tj. bez pochybnosti o vnitřní nebo vnější závažnosti.
Spoluvina spočívá v tom, že se oba ve společném hříchu proti 6. přikázání subjektivně i objektivně, vnitřně i navenek, jistě těžce proviňují. Nestačí tedy hřích, který aspoň z jedné strany, buď zevně nebo vnitřně, není těžký nebo aspoň jistě těžký. Spoluviníkem je člověk (lhostejno kterého pohlaví), s kterým zpovědník takový hřích spáchal, třebas i před přijetím kněžského svěcení.
Když zpovědník kajícníka jako svého spoluviníka nepoznává, nebo ho aspoň nemůže poznat s potřebnou jistotou, udělí mu rozhřešení platně. Když vyznal hřích proti 6. přikázání již u jiného zpovědníka a dosáhl odpuštění, může se kajícník u svého spoluviníka zpovídat. Doporučuje se však spolupachatele už vůbec nezpovídat, a to i v pozdější době.
Způsobilý příjemce musí být pokřtěný hříšník; nemůže to tedy být dosud nepokřtěný, dále děti, které ještě nedošly užívání rozumu (čili nemohly spáchat žádný hřích), také duševně nemocní od malička.
Pokřtěný hříšník musí své hříchy litovat, vyznat, zadostiučinit za ně, tj. v okamžiku přijímání svátosti smíření musí užívat rozum a musí mít aspoň nereflektovaný úmysl tuto svátost přijmout. Duševně nemocní, kteří mají období příčetnosti, jsou v těchto obdobích hodnoceni jako zdraví lidé. Lidé částečně nezpůsobilí duševního života jsou vedeni k svátosti smíření podle svých možností.
Pastorace musí přihlížet k různým kategoriím kajícníků, mužů a žen, dětí a dospělých, nemocných, umírajících, exercitantů, svěcenců, snoubenců, pokřtěných konvertitů a také k liturgické době. Zpovědník se má podle možnosti přizpůsobit přáním kajícníka (přeje-li si klečet, je nerozumné mu to vymlouvat).
Zvlášť důležitá je příprava dětí. Nezávisle na první zpovědi má být dítě uváděno do světa pokání seznamováním se s vinou, jejím vyslovením, litováním, darem odpuštění a přijetím v lásce. Strach a pocit ohrožení se v této souvislosti nesmí v dítěti uhnízdit.
Pro organizování zpovědi jsou kompetentní rodiče. Dítě dokáže pouze spolu-věřit, spolu se kát, spolu se modlit. Katecheta je důležitý, ale rodiče nenahradí. Křesťan by ovšem měl být od mládí nenásilně uváděn do možnosti hovořit s knězem, aniž by hovor musel pokaždé vyústit do zpovědi.
Jinou důležitou skupinou jsou nemocní, zejména musí-li se zpovídat před svědky. Zde je na místě nejvyšší pastorační šetrnost, služba svátosti může jít pro pohodlí kajícníka až na podstatu. Nevyžadovat úplnost vyznání je při nedostatku soukromí samozřejmostí.
V službě umírajících jde zejména o závod s časem. Maximální ohled vůči posledním silám pacienta vyžaduje, aby zpověď "vykonal" spíš sám zpovědník, v případě potřeby i mimoverbální komunikací s nemocným (políbení kříže dokonale nahražuje slova). Poslední kontakt může být navázán sluchem.
Katolíci v bezvědomí dostanou rozhřešení absolutně, pokud je k dispozici dostatečné znamení jejich pokání. Stačí, když dříve dali někomu na srozuměnou, že chtějí umřít jako katolíci. Jsou-li jenom zbaveni možnosti mluvit, stačí, dají-li znamení rukou, očima apod. Když mají pouze pravděpodobnou dispozici, dostanou rozhřešení podmíněně. Pravděpodobná dispozice plyne z toho, že zpravidla vedli katolický život, ale nedali najevo svou vůli se zpovídat. I tam, kde není ani pravděpodobné znamení pokání, tj. u těch, kteří přestali katolicky žít, kdo odmítali chodit ke svátostem, je snad možnost udělit podmínečné rozhřešení, není to však povinnost.
Situaci umírajících katolíků, odkázaných na nekatolického duchovního, řeší CIC.
Není-li nebezpečí omylu nebo indiferentismu a katolický kněz je nedostupný, lze požádat nekatolického kněze o svátosti smíření, eucharistii a nemocných, pokud jsou tyto svátosti v církvi udělovatele platně vysluhovány (can. 844, §2).
Umírající nekatolíci východních církví mohou přijmout od katolického kněze svátost smíření, eucharistii a svátost nemocných, pokud o to sami žádají a jsou řádně disponováni. Totéž platí i o členech jiných církví, které mají podle úsudku Svatého stolce stejný vztah ke svátostem jako východní církve (can. 844, § 3).
Umírající nekatolíci jiných církví, tj. těch, které nemají podle úsudku Svatého stolce stejný vztah ke svátostem jako východní církve, mohou přijmout svátost smíření, eucharistii a svátost umírajících, pokud je pro ně nedosažitelný duchovní jejich vlastní církve, jsou řádně disponováni a mají katolickou víru v tyto svátosti (can. 844, 4).
Pokud je ve všech těchto případech příjemce svátostí v bezvědomí, stačí příslušné vyjádření jeho příbuzných nebo známých.
Jedná-li se o dospělého umírajícího, o jehož náboženských názorech se nic neví, připouštějí někteří autoři podmínečný křest nebo i svátost smíření. Jistě to však není žádnou povinností.
Kněz vysluhující svátosti nesmí zapomenout na to, že sluch může sloužit umírajícímu i tehdy, když se zdá být v naprostém bezvědomí.
"Vlastním" místem pro udělení svátosti smíření je kostel nebo oratorium. Může však být udělována i jinde, ve zpovědnici nebo mimo ni, podle přání kajícníka. Ačkoliv se skříňové zpovědnice netěší oblibě, pro některé kajícníky zůstávají optimálním prostředím. Zmíní-li se o tom, je samozřejmostí to respektovat.
Duchovní správci mají kajícníkům poskytovat možnost individuální zpovědi v době, stanovené v jejich prospěch ("in eorum commodum" - can. 986, § 1).
V případě nezbytnosti je každý zpovědník povinen posloužit svátostí smíření, v nebezpečí smrti každý kněz (can. 986, § 2).
Věřícím se doporučuje, aby se vyznávali také z lehkých hříchů (can.988,§ 2).
Věřící mohou podle libosti o svátost smíření požádat také zpovědníka jiného ritu (can. 991).
Tzv. zpověď ze zbožnosti je (častá) zpověď, obsahující pouze dobrovolnou látku vyznání. K věci se kladně vyjadřuje Tridentinum, "Mystici Corporis", "Mediator Dei", CIC, ReP. Věcí se také zabývá současná teologická diskuse.
Lehké hříchy mohou být odpuštěny mimo rámec svátosti smíření různým způsobem, např. mší svatou, svatým přijímáním, ostatními svátostmi, svátostinami, modlitbou, dokonalou nebo nedokonalou lítostí, kajícími úkony, posty a almužnami, skutky lásky, avšak odpuštění lehkých hříchů skrze svátost smíření vyniká mezi všemi jinými prostředky jako jistější a účinnější.
Pius XII. oceňuje devocionální zpověď jako prostředek, podporující sebepoznání, prohlubování pokory, zasahování mravní slabosti u kořene, očištění svědomí, posilu vůle, boj proti nedbalosti a vlažnosti; usnadňuje se jí duchovní vedení a rozmnožuje milost.
Za hlavní důvod zpovědi ze zbožnosti lze označit to, že před Bohem nestojí hřích, který lze ve vyznání poměrně snadno popsat, ale hříšník, jehož skutečná duchovní situace lidskému poznání uniká. Vždy je možno počítat s tím, že hřích nemusel být dosud v svém kořenu plně zasažen, i když byl jako čin odpuštěn. Benedikt XIV. vyzdvihuje dobrovolné zahanbení kajícníka ("erubescentia", DS 880).
K zpovědi kleriků a alumnů říká CIC can. 276 § 2. 5°, že (clerici) frequenter ad paenitentiae sacramentum accedant...a can. 246 § 4: Ad sacramentum paenitentiae frequenter accedere assuescant alumni..."Frequenter" tedy ponechává kajícníkům na rozhodnutí, jaký interval budou považovat za adekvátní.
Svátost smíření se týká zpovědníka i jako příjemce svátosti. V návaznosti na Presb. Ord. 18 zdůrazňuje ReP 31 naléhavě, že duchovní a pastýřský život kněze, stejně jako život bratří laiků a řeholníků, závisí na neustálém a svědomitém přijímání svátosti pokání.
V před- i pokoncilních neoscholasticky laděných morálně-teologických příručkách, pojednávajících o svátostech (např. J. Noldin SJ, 1922, D.M.Prümmer OP, Manuale theologiae moralis 3.díl, 1933, J.Mausbach - G.Ermecke, Katholische Moraltheologie, 2.díl, 1959, Aertnys-Damen-Visser CSsR, Theologia moralis, 3.díl, 1968, A. van Kol SJ, Theologia moralis, 2.díl, 1968 aj.), které čerpají z patristického, scholastického a alfonziánského odkazu, lze nalézt bohatou kazuistiku, která zdánlivě zbytečně rozmělňuje látku do velkých podrobností. Upozornit na ni neznamená předkládat bezvyjímečné normy, ale nabídnout pomoc pro orientaci v pastoračních nesnázích.
Při udělování svátosti smíření totiž mohou nastat "technické" problémy, které zpovědníka zaskočí, tím spíš, když se musí rychle rozhodovat. Pokud je v současných příručkách pozornost věnována hlavně aktuálním etickým otázkám, kněz obvykle marně hledá poučení o výše uvedených nesnázích.
Proto není na škodu se se svátostnou kazuistikou aspoň letmo seznámit, aby kněz věděl, kam sáhnout, kdyby se s podobnou situací setkal.