NOVA ET VETERA PRO ZPOVĚDNÍKA

Povinným předmětem této svátosti jsou podle současného naukového i kázeňského chápání církve všechny těžké hříchy spáchané po křtu, dosud ve svátosti smíření nevyznané a rozhřešením přímo neodpuštěné (srv. can. 988 § 1).

Přímo neodpuštěné hříchy nebyly sice vyznány, přesto byly pro omluvný důvod zahrnuty do odpuštění. Když omluvný důvod pomine, je třeba je vyznat.

Nepovinným předmětem jsou všechny lehké hříchy, spáchané po křtu a všechny hříchy (tj. těžké i lehké) už přímo po křtu odpuštěné.

Nedostatečným předmětem jsou nedokonalosti a vše, co jistě nemá povahu hříchu. Nedostatečný předmět je nezpůsobilý pro platné udělení svátosti.

Současná teologie klade při klasifikaci hříchu důraz na subjektivní stránku.

NB. Lehký hřích vlastně hříchem v pravém slova smyslu není, je jím pouze analogicky (TQ I-II 88, 1 1); pro pochopení dosahu této nauky je třeba hledat více příkladů analogie v běžném životě.

Pro zpovědní praxi

Tridentský sněm žádá vyznat těžké hříchy kvůli duchovní smrti, do které takové činy uvádějí. Cílem je tedy svátostné zprostředkování obnoveného života v Bohu, který byl hříchem přerušen. Protože lidská služba nedisponuje poznáním potřebné dispozice kajícníka, je odkázána na výčet závažných provinění a ujištění, že se od nich kajícník do minulosti (lítostí) i budoucnosti (předsevzetím) distancuje.

V souvislosti s tím jsou obvykle kladeny tyto otázky:

1) podle čeho lze posoudit objektivní závažnost jednání? Pomoc při řešení otázky poskytuje

1. Písmo: o některých hříších říká, že vylučují z Božího království (Gal 5,21), že činí hodným smrti (Řím 1,32), věčného ohně (Mt 25), prokletí (2 Pt 2,14);
2. magisterium: odmítlo např. názor, že není těžkým proviněním ignorovat zasvěcené svátky (DS 2153); v sexuální oblasti viz PH 10;
3. souhlas morálních teologů: obhajují prioritu života před jeho kvalitou;
4. rozumový úsudek: závažnost jednání vysvitne srovnáním: políček - zranění, flirt - cizoložství.

Rámcově lze říci, že objektivní závažnost plyne ze zanedbání důležitého rysu pravdy člověka (např.dopuštěním se podstatné "křivdy" vůči jeho tělesnému nebo sociálnímu životu).

Toto rozdělení se ovšem týká pouze objektivní složky mravního činu, k výsledné kvalitě činu je třeba zkoumat ještě více subjektivní složku.

2) jak lze odlišit druh hříchu? Druhovou odlišnost lze vyvodit z toho, že

1. hříchy jsou proti různým ctnostem: krádež proti spravedlnosti, svatokrádež proti spravedlnosti i nábožnosti;
2. hříchy jsou proti stejné ctnosti, ale různým způsobem: pomluva a nactiutrhání (proti spravedlnosti);
3. c. určitý hřích může vyplývat z různých závazků: porušení povinného postu může vyplývat z církevního přikázání, ze slibu nebo z uloženého dostiučinění.

3) jak lze odlišit počet hříchů?

1. Je tolik vnitřních hříchů, kolik je hříšných rozhodnutí;
2. Je tolik vnějších hříchů, kolik je mravních celků hříšného jednání (terorista zabije jedním útokem deset lidí; dopustil se deseti vražd. Zloděj má v úmyslu velkou krádež, kterou realizuje větším počtem dílčích krádeží; dopouští se jednoho hříchu, protože v jeho jednání jde o jeden mravní celek).

4) které okolnosti mění stupeň závažnosti jednání? Z praxe je dobře známo, jak velký vliv na rozhodnutí člověka má rozrušení, polobdělý stav, mylné svědomí, připuštěné pohoršení, pohrdání přikázáním, účel jednání, ale také předvídatelná škoda.

1. Hřích je podmíněn subjektivně i objektivně. V současnosti se zřetelně přesouvá těžiště z objektivní na subjektivní složku (J.Gründel, Schuld und Versöhnung, Grünewald, 1985, str. 84, kde zdůrazňuje osobní rozhodnutí oproti materii. Odmítá však redukovat grave na hřích "zvednuté pěsti". K. Demmer v Rotter.Virt, Lexikon, heslo Sünde, str.756: Man kann zwar teoretisch bestimmen, was als eine gewichtige Sache anzusehen ist, aber das entbindet nicht vom existenziellen Urteil in der konkreten Situation. Hier hat die Sache - in der Fachterminologie Materie gennant - nur einen präsumptiven Wert, den letzten Ausschlag gibt vielmehr die Bosheit des Handelnden). Předpokladem pro souhru obou komponent je schopnost závažné látky dostatečně vyburcovat pozornost jednajícího, čili ovlivnit psychologickou dokonalost jeho činu.

2. Objektivní závažnost hříchu lze rozeznat podle stupně, důležitosti a hloubky jeho rozporu s teologickou pravdou člověka. Existují jednání, která s ní nikdy (i odhadem do budoucnosti) nelze uvést v soulad, jako je genocidium (NK 1756; GS 27; VS 80).

3. Etice se však v této otázce nedaří vždy uniknout tzv. šedé zóně neurčitosti, někdy se musí spokojit s pravděpodobným úsudkem. Pomoc pro orientaci poskytuje Písmo, rozumová úvaha i životní zkušenost (Srv.NK 1788, 1789).

4. Hřích není konstituován jednáním nesprávným (vzhledem k mravnímu řádu), avšak zlým (vzhledem k svědomí).

5. Složitý fenomén hříchu vyžaduje diferencovaný přístup. Pro terminologii, kterou preferuje magisterium, však zůstává základním kriteriem, zda si jím člověk přivodil nebo nepřivodil duchovní smrt (ReP 17).

6. Hřích nelze chápat jako izolovaný čin bez předehry (a dohry), naopak, má rámec, podhoubí i historii (zde by zpovědník neměl podceňovat přínos psychoanalýzy). Je obtížné, ale žádoucí, stopovat hranici mezi determinanty a zodpovědným rozhodnutím, které je spíše symptomem vnitřní situace, přesto však nepostrádá až osudový význam.

7. U kolébky každého hříchu je konkrétní, zodpovědný člověk, který se nemůže beze zbytku schovávat za neosobní faktory nebo struktury, i když současná teologie uznává jejich značný vliv na mravní život člověka. Proto je třeba užívat pojmu společenský hřích s příslušným vysvětlením (ReP 16).

8. Vina nezávisí jen na tom, co člověk (vědomě a dobrovolně) vykonal nebo opomenul vykonat, ale také na jeho duchovní úrovni, v jejímž světle viděl intenzitu spáchaného zla.

Při odůvodněné pochybnosti ohledně vykonání skutku, závažnosti skutku a povinného vyznání třeba postupovat s pastorační moudrostí, přihlížející k okolnostem jednotlivých případů.

Hřích může být v rámci znamení zařazen do "úkonu", vztahuje-li na něj kajícník lítost s předsevzetím, vyznání a zadostiučinění.

(NK 1451; ReP 31)

Tridentský koncil ji definuje jako dolor animi ac detestatio de peccato commisso, cum proposito non peccandi de cetero (DS 1676). Pozoruhodná je formulace dolor animi, protože duch nebývá spojován s afektivním životem, kam je řazena bolest (český překlad Ordo Paenitentiae 6a užívá při citaci této definice "duše"). Biblické kategorie ducha a těla nejsou antropologické, ale teologické, vyjadřují zaměření celého člověka na Boha nebo na sebe. V tomto smyslu je dolor animi emocionální a afektivní reakce celého člověka na hřích, motivovaná perspektivou víry (kogniční prvek) a ústící do činu, kterým je detestatio a propositum (volní prvek). Zatímco litující vždycky nedisponuje výrazným pocitem bolesti, je v rámci metanoia, uznání poznaného, vždy schopen odvratu vůle do minulosti ("chci, aby se to a to nebylo stalo") jako odezvy na poznané zlo, které je jeho dílem (detestatio). Samozřejmým důsledkem zamítnutí minulosti je nevracet se k ní (propositum). Pro mnohé kajícníky může být úlevou, že lítost nezávisí podstatně na intenzitě jejich citového života.

Problémem však není jenom "bezcitné" vědomí viny (pokud lze teoreticky oddělit myšlenku od sebeslabší emoce jako jejího stínu), nýbrž i neopodstatněný pocit viny jako cosi matoucího a nežádoucího.

Mluví se o dvou úrovních lítosti. Může být dokonalá; její pohnutkou je láska k Bohu, který je milován pro sebe sama jako nejvyšší dobro (dokonalost lítosti však byla také odvozována od její intenzity).

Lítost může být nedokonalá; její pohnutkou je nějaká jiná hodnota, zaměřená na věčný cíl, jako je ošklivost hříchu nebo hrozící Boží trest. Magisterium zamítlo myšlenku, že kdo se hříchu vyhnul pouze ze strachu, spáchal jej v srdci (DS 2462nn).

Spory o povahu a význam dokonalosti lítosti mají dlouhou historii. Důležitá je především pravdivost typu lítosti vůči spáchanému hříchu, odpovídající dosažené úrovni duchovního života.

1. . Žádný hřích není odpuštěn bez lítosti.
2. Dokonalá lítost (contritio) smiřuje hříšníka s Bohem ihned, i před přijetím svátosti smíření. Zahrnuje však vůli tuto svátost přijmout.
3. . V rámci svátosti smíření je dostatečnou lítostí lítost nedokonalá (attritio, srv. DS 2314), která je silou svátosti proměněna v lítost dokonalou (attritio fit contritio).
4. . Nedokonalá lítost je i mimo svátost smíření vždycky dostatečná dispozice k odpuštění lehkých hříchů.

Vnitřní, čili pravá, nikoli domnělá, předstíraná. Tvrdí-li kajícník, že nemůže litovat, že nepociťuje lítost, třeba zjistit, zda mu opravdu chybí lítost nebo jenom prožívaný pocit lítosti, intenzita citu, jakou by si přál. Lítost je závislá na víře v škodlivost hříchu a její velikost je přímo úměrná vnímání zloby spáchaných hříchů. Věří kajícník opravdu v škodlivost hříchu? Pakliže ano, musí své spáchané hříchy logicky "nechtít"; právě tak v nich nemůže chtít pokračovat, jinak uvažuje nedůsledně. Proto je na místě prověřit kajícníkovo předsevzetí.

Motivovaná evangeliem, nikoli pouze kvůli "pozemské" škodě jako je trest od lidí, hanba, nemoc, ztráta majetku atd. Doporučuje se motivovat lítost se zřetelem k ukřižovanému Kristu.

"Nadevše", ohodnocením, ne intenzitou. Když je volba nevyhnutelná, souhlasí raději se snášením jiných zel než s hříchem. Toto ohodnocení nemusí být nejvyšší vzhledem k intenzitě, prožitku, citovému odporu. Matka, která ztratila dítě, může tuto ztrátu prožívat intenzívněji, než spáchaný smrtelný hřích, kdyby však byla nutná volba, měla by mít větší odpor k ztrátě Božího přátelství než k ztrátě dítěte, což je samozřejmě nesmírně náročné (Abraham).

Všeobecná, čili vztahující se na všechny těžké hříchy bez výjimky aspoň implicitně, když připouští, že snad nějaký těžký hřích byl zapomenut. Explicitní, čili výslovná lítost vůči každému jednotlivému konkrétnímu těžkému hříchu není nutná.

NB. Zpovědník by neměl nikdy udělovat tuto svátost pod podmínkou "jsi-li disponován", nýbrž, je-li podmínečné rozhřešení nutné, pod podmínkou "jsi-li způsobilý", aby nezabránil případnému oživení svátosti smíření, o jehož možnosti se diskutuje.

Podobně jako u těžkých hříchů musí být lítost nad všedními hříchy vnitřní, motivovaná evangeliem, nade vše, nemusí však být všeobecná. Těžké hříchy mohou být odpuštěny bez odpuštění lehkých hříchů a určitý lehký hřích může být odpuštěn bez jiného lehkého hříchu. Lehké hříchy však nemohou být odpuštěny, dokud nejsou odpuštěny hříchy těžké.

Kdo naprosto vědomě nelituje některý z lehkých hříchů, zatímco jiný lituje, přijímá svátost smíření platně a dovoleně, ale poněkud "promarňujícím" způsobem. Kdo by nelitoval žádným způsobem ani jeden z vyznávaných lehkých hříchů, přijímal by svátost smíření neplatně. Kdyby toto dělal vědomě, dopustil by se svatokrádeže. Stává se dost často, že kajícníci jaksi automaticky vyznávají své lehké hříchy s malou lítostí. Protože se však s nutným minimem lítosti dá zpravidla počítat, zpovídají se platně, ale je třeba je vést k lepší přípravě.

Tato kvalita se týká jak lehkých, tak těžkých hříchů. Vedle předchozích požadavků se vyžaduje navíc lítost:

Předpokladem přípravy na přijetí této svátosti je zamyšlení nad uplynulým úsekem života v světle hodnotového obzoru kajícníka, tzv. zpytování svědomí, jeho anamnéza, které chápe ReP 31 jako svátostné znamení jeho upřímnosti, zařazené NK teprve na závěr pojednání o lítosti (1454) jako středu pokání, ačkoliv akt rozumu (poznání hříchů) předchází akt vůle (jejich odmítnutí). Také grafické potlačení textu v NK je při zdůrazňování úplnosti vyznání nápadné, vždyť neznámé nelze litovat.

Archaický výraz zpytování může někomu znít nelibozvučně. Také modernější slovo, které by se asi těžko vžívalo, by ovšem mělo vyjadřovat, že jde o rozpomínání se na soudy svědomí na prahu minulých rozhodnutí.

Rozpomínání musí rozlišit nejen stránku objektivní (co bylo uděláno, případně jaké důsledky se předvídaly) od subjektivní (s jakým přístupem), nýbrž také hodnocení činu současné od tehdejšího (které je rozhodující). Často dochází k změně úsudku a kajícník je mylně nakloněn hodnotit hřích současným pohledem.

Věřící někdy užívají tzv. zpovědních zrcadel jako opory pro paměť, která jsou terčem časté kritiky, např. proto, že nereflektují důležité podmínky, za jakých k hříchu došlo, nebo že se koncentrují na úkon, ne na celkové zaměření kajícníka (A.K.Ruf, str. 168nn). NK doporučuje opírat se o horské kázání (Mt 5-7) nebo apoštolské učení (Řím 12-15, 1Kor 12-13, Gal 5, Ef 4-6); nejde o to, posbírávat z biblických pasáží jednotlivé normy jako kousky zrcadla, nýbrž spíše zamyslet se nad sebou v celkové atmosféře doporučených textů.

Při zpytování svědomí nejde (jen) o pozornost, věnovanou jednotlivým úkonům, i když je tato péče nutností, nýbrž také o hlubší vhled do vlastního já. K tomu však člověk potřebuje vnitřní svobodu (také od "přízraku" zpovědníka), umožňující snést napětí mezi uchováním sebe a odevzdáním se, mezi věrností k sobě a odstupem od sebe, aniž by sebe ztratil.

K sebepoznávání přispívá podstatnou měrou setkání s nějakým TY, o to víc, je-li toto TY absolutní. Zpytování svědomí tedy možno označit za postavení se před Boží tvář, aby se člověk před ní dokonaleji poznával. Je to dar, v jehož rámci člověk nejen poznává, kdo je, ale také kým by měl být. Stvořený k Božímu obrazu může své skutečné bytí chápat jen v rámci Boží milosti, což znamená chápat, že Bohu za vše vděčí, že mu zcela patří, že však zůstává marnotratným synem.

V tomto sebepoznávání se má stupňovat právě tak nedůvěra k sobě jako důvěra v Boha. Sotva lze souhlasit s návrhem zaměnit zpytování svědomí za hodnotově neutrální slovo sebeuvědomění jako přitažlivější (T. Brocher, Schuld und Trauer - zur Psychoanalyse der Beichte, Düsseldorf 1971), vždyt u této vstupní brány svátosti jde o všechno jiné než o neutralitu vůči nevydařené vlastní minulosti.

Může se stát velkým problémem úzkostlivých lidí. Často je z jejich trápení jediným východiskem bezpodmínečná poslušnost vůči zpovědníkovi, dokud nenabudou potřebného klidu a samostatnosti při tvorbě mravního úsudku.

Nejlepším důkazem pravé lítosti je:

jako vůle v budoucnu nehřešit není nic jiného, než podstatný prvek lítosti, probírat je však jako samostatný bod má praktický význam, protože je cenným ukazatelem její upřímnosti. Člověk je jediná bytost, která ze sebe musí udělat to, čím se má stát, a která žije ze svého cílového obrazu. Předsevzetí zahrnuje jako podstatný prvek lítosti vědomí cesty vzhůru, plánování budoucnosti, existenciální postoj k činu, ne pouhé přání tak a tak jednat; člověk od Boha očekává a vyprošuje dar toho, co je plánováno (1Kor 4,7). Protože kajícník nemůže spoléhat na sebe, avšak na Boží podporu svého úsilí o polepšení, souvisí předsevzetí s božskou ctností naděje.

Požadavky předsevzetí u těžkých hříchů

Jsou-li vyznávány pouze lehké hříchy, je třeba mít předsevzetí zbavit se aspoň jednoho z nich nebo jejich počet umenšit.

Výslovné předsevzetí je tím účinnější, čím je méně všeobecné (III 8 1-10).

Rozumí se jím žaloba hříchů, spáchaných po křtu, řečená knězi za účelem odpuštění. Toto vyznání je, pokud jde o hříchy těžké, spáchané po křtu, nezbytné necessitate medii ke spáse alespoň in voto. Obtížnost vyznání, které se má odehrávat v světle Božího milosrdenství (OP 6b), zmírňuje stálá pohotovost za přiměřených podmínek přiznávat upřímně své chyby.

Středověk shrnul nutné a užitečné vlastnosti vyznání ve čtyřverší:

Sit simplex (bez nepatřičností), humilis confessio, pura (se správným motivem), fidelis,

atque frequens, nuda (pouze s nutným obsahem), discreta (vůči hříchům druhých), libens, verecunda,

integra, secreta, lacrymabilis, accelerata (neodkladné),

fortis (překonávající nechuť) et accusans (neomlouvající se) et sit parere parata (vůči pokynům zpovědníka) (Suppl q9 a4).

Církev pochopitelně pečlivě zdůvodňuje tento nesnadný požadavek různým způsobem, zejména dostatečně jasně vyjádřenou Kristovou vůlí, také však psychologickým a pedagogickým prospěchem.

Úplné vyznání obsahuje celou nutnou látku. Je úplné

K uvedeným podmínkám (tj. vyznat všechny těžké hříchy spáchané po křtu, dosud přímo neodpuštěné) přistupuje požadavek vyznat zevní i vnitřní podle počtu, druhu a okolností, které mění druh hříchu.

Bez uvedení druhu a okolností by zůstal nejasný obsah (krádež nebo svatokrádež) i závažnost hříchu (krádež věci malé nebo velké ceny). Vyjádřen by měl být rozdíl mezi hříchem vnitřním (úmysl něco ukrást) a zevním (krádež).

Obecné pravidlo říká, že okolnost (např. monstrance, vyčleněná pro kult), připojená k základnímu deliktu (krádež, odporující spravedlnosti) mění druh hříchu (z krádeže se stává svatokrádež), když přidává nové zlo, odporující závažně jiné ctnosti (k spravedlnosti přistupuje nábožnost, týkající se kultu).

Podle možností je také třeba uvádět těžké hříchy (vnitřní i zevní) podle počtu.

Omluvné důvody od materiální úplnosti jsou možné, protože závazek neplyne z povahy věci, ale je pozitivní. Patří mezi ně nevědomost, nemožnost fyzická a morální (srv DS 3834).

Takový případ může nastat při nebezpečí života pro zpovědníka, při nebezpečí pohoršení, které by úplné vyznání mohlo způsobit zpovědníkovi, kajícníkovi nebo oběma, při nebezpečí prozrazení zpovědního tajemství, při ohrožení dobré pověsti (musí-li se kajícník zpovídat před druhými).

Hrozí-li nebezpečí prozrazení spoluviníka, platí pro zpovědníka abstineatque a nomine complicis inquirendo (c. 979).

Když pominou důvody, omlouvající od úplnosti, není třeba ihned se zpovídat, vždyť nevyznané hříchy byly nepřímo odpuštěny, ale stačí vyznat je při příští zpovědi, leda že by omluvné důvody přetrvávaly. Vyložit Jak 2,10 v tom smyslu, že při vyznání stačí uvést jediný těžký hřích a ostatní mlčky zahrnout, označil Later.IV. jako falsa paenitentia (DS 717).

Povinné je tehdy, když rozhřešení, vztahující se na vyznání těžkých hříchů, bylo jistě neplatné, ať už zaviněně nebo nezaviněně.

Ze strany zpovědníka (o této okolnosti kajícník prakticky nikdy neví) k tomu dochází kvůli defektu formy, úmyslu, nebo nedostatku jakékoliv pozornosti v průběhu celého vyznání (v tom případě může zpovědník napravit situaci otázkou "zpovídal jste se nyní z nějakého těžkého hříchu?").

Ze strany kajícníka k tomu dochází kvůli nedostatku lítosti, neúplnosti vyznání, těžce hříšné lži v rámci zpovědi; v praxi přichází v úvahu zejména zamlčení těžkého hříchu.

Několik pastoračních rad, jak opakování provést:

Když kajícník tvrdí, že potřebuje generální zpověď, zpovědník se zeptá proč; usoudí-li, že kajícníkova žádost je na místě, zeptá se od které doby; kolik bylo svatokrádežných zpovědí, přijímání; pak vyslechne vyznání, případně je doplní otázkami.

Koná-li kajícník generální zpověď u zpovědníka, který má alespoň nějaké vědomí o stavu jeho duchovního života, stačí neplatné zpovědi opakovat všeobecným způsobem, ale těžké hříchy, dosud nevyznané, musí uvést výslovně.

Koná-li kajícník generální zpověď u jiného zpovědníka, musí opakovat neplatné zpovědi (zamlčení těžkých hříchů, svatokrádežné zpovědi, přijímání, závažné lži, těžké hříchy spáchané od poslední zpovědi).

U nezaviněně neplatné zpovědi platí, že když je defekt zjištěn, musí být zopakována, není však třeba opakovat ostatní zpovědi, vykonané v dobrém úmyslu.

Nepovinné opakování zpovědi může být užitečné, musí však být dobře připraveno. Úzkostlivým se zakazuje, zvláště když chtějí generální zpověď opakovat. Nedoporučuje se opakovat životní zpověď, spíš vykonat (odůvodněně) generální zpověď od poslední generální zpovědi.

Při žádosti o nepovinnou generální zpověď zpovědník zjistí, kdy už generální zpověď byla, a opatrně uváží, je-li opravdu prospěšná; když ne, odloží ji. Při duchovních cvičeních nebo při misiích lze generální zpověď obvykle doporučit.

Když někdo pravidelně opakuje tentýž hřích už vyznaný a znovu nespáchaný, může to být škodlivé: snad se v tom skrývá nedostatečná víra v účinnost svátosti.

Pastorační pokyny pro dobrovolnou generální zpověď:

Zpovědník poučí kajícníka o jeho právech. Kajícník může podle vlastního uvážení uvést, co chce. Zpovědník tedy nemá klást otázky, které by mohly vyznít jako nátlak na podrobnější vyznání, které snad kajícník nezamýšlí.

Tímto slovem je označováno dobrovolné snášení trestu, uloženého zpovědníkem na kompenzování nespravedlnosti, způsobené hříchy Bohu, bližnímu, na zabránění budoucích hříchů a na odčinění časných trestů, které zůstávají po odpuštění viny. Idea dostiučinění souvisí s ideou časných trestů. Důsledky hříšného rozhodnutí vězí v "celém" člověku a nelze je odstranit pouze pokáním. Z toho vyplývá její nemalá teologická závažnost (k teorii látky viz Tomáš Aq. I-II, 87).

Účel satisfakce je tedy odvetný, léčivý, a ochranný. Představuje jeden z důležitých rozdílů mezi svátostí křtu a pokání. Zadostiučinění in voto, čili vůle dostiučinit, s kterou kajícník přistupuje k svátosti, je její esenciální částí, nutnou k platnosti. Splnění uloženého dostiučinění je její integrální součástí (srv. DS 1712nn). Nevykoná-li se, je svátost neúplná, ale platná. Pravé obrácení se tímto způsobem (včetně polepšení života a náhrady škody) dovršuje (OP 6c): in corde contritio, in ore confessio, in opere satisfactio. Je příznačné, že je slovo pokání často užíváno v smyslu dostiučinění.

V raně křesťanské době hrozilo, že satisfakce nabude vrchu nad teologickým zkoumáním viny. Dostiučinění (s lítostí a předsevzetím) jsou však spíše projevy soudící a vykupující Boží milosti než lidské dílo, je to účast na Kristově díle, volá tedy k následování (DS 1690).

Pro tuto účast přiznala církev satisfakci cenu de condigno. Nejen kvůli roli léčivé a výchovné, ale taky kvůli roli odvetné, která uvádí vztah člověka k Bohu do původního stavu, patří dostiučinění nutně k eschatologické existenci křesťana. Proto by byla škoda, kdyby dostiučinění v současné pastorační praxi prakticky kleslo na pouhou formalitu.

Obsahem dostiučinění může být cokoliv, co znamená pro Boha čest, pro člověka oběť. Zpovědník má zachovat jistou úměru (spíše symbolickou) mezi hříchy a dostiučiněním. Spontánní velkomyslnost, patrnou u lítosti, lze pozorovat také u zadostiučinění (Zacheus). Co se myslí velikostí, lze vyvodit z praxe církve.

Za velké dostiučinění formou modlitby se uváděl v starších příručkách celý růženec (tj. pět desátků), křížová cesta, účast na mši svaté, litanie ke všem svatým, kající žalmy; střední je 5x Otčenáš a Zdrávas Maria, Žl 50, loretánské litanie, 1-3 desátky růžence; malé: 3x Zdrávas, 1x Otčenáš, úkon víry, naděje a lásky.

Důvodem pro uložení menšího dostiučinění může být tělesná nebo duševní slabost, velká lítost, případně zástupné dostiučinění ze strany zpovědníka.

Obsahem může být skutek vnitřní, zevní, soukromý, veřejný (pozor však na prozrazení hříchu). Obřady pokání (18) doporučují službu bližnímu a skutky milosrdenství, vždyť hřích a jeho odpuštění má i stránku sociální. Nikdy nemá být jako dostiučinění uložen zákaz přistupovat ke svátosti oltářní (pokud je jí kajícník hoden). Dostiučinění nemá být nejasné, neurčité a nezvyklé.

Satisfakce významného, náročného obsahu, uložené pro nutnou látku vyznání, představuje pro kajícníka závažnou povinnost.

Kajícník však není povinen přijmout a vyplnit zřetelně nerozumné dostiučinění. Obsah zadostiučinění může být na jeho žádost zaměněn stejným zpovědníkem jak v zpovědi, tak mimo její rámec, i s časovým odstupem; cizím zpovědníkem pouze v rámci zpovědi. Umírajícím, zbaveným smyslů, se dostiučinění pochopitelně neukládá.

Kdo na uloženou satisfakci zapomněl, ať se na ni zeptá, je-li to snadno možné. Jinak není k ničemu vázán. Kajícník ji má vykonat sám, ne skrze druhé lidi, nemá ji měnit, doporučuje se vykonat ji neprodleně. Osvědčuje se nabídnout kajícníkovi, aby společně hledali přiléhavé dostiučinění nebo aby si ho sám zvolil, což však musí zpovědník v rámci svátosti odsouhlasit. Přijetí takové nabídky od zpovědníka vybízí kajícníka jít vině naproti. Přijme-li ji horlivě, zasluhuje uznání.