NOVA ET VETERA PRO ZPOVĚDNÍKA

VINA V SPEKTRU OBORŮ

Vina jsou porodní bolesti civilizace,
nová dimenze v evoluci, která
odděluje bestii od člověka.
(Edward v. Stein
o Sigmundu Freudovi a bibli)

Vina je jednou ze základních zkušeností člověka. První setkání s ní je prožitkové, někdy velmi intenzivní. Teprve potom následuje úvaha o tomto prožitku se snahou mu porozumět, získat odstup, reflektovat jej.

Kdokoliv chce mluvit o vině jako faktu v lidském životě, musí vycházet z přičitatelnosti lidského jednání, z toho, že člověk je (zpravidla) bytostí, která za své jednání odpovídá. Rozhodnutí tak či onak jednat není vždy vydařené. Může jít o omyl, který se ozřejmí teprve později. Může však také jít o vědomě nesprávné rozhodnutí a právě to zakládá vinu. Kdo by tyto předpoklady vyloučil, škrtl by pojem viny z lidského života.

Prožitek chybného jednání je nepříjemný, proto je snaha vinu ze sebe setřást, ať vydařeně nebo nevydařeně (což by ovšem byla maladaptace na intrapersonální konflikt). Tuto snahu lze pozorovat nejen v životní praxi, ale i v současné teorii s tendencí zbavit se otázky viny a omezit se na pouhou fakticitu toho, co se stalo.

Je tedy subjektivně i objektivně nejvýš žádoucí problém viny řešit. Tomu napomáhá vytěžit maximum ze současných věd, odpovídajících emotivní, racionální i mravní složce psychiky, vtažené do problému viny. Tři obory, psychologie, filozofie a teologie chtějí člověku vyjít vstříc v jeho snaze vypořádat se s věcí; pojednávají o prožívání, vysvětlení a překonání viny.

Psychologie

Psychologie nechápe člověka, který se trápí vinou, primárně jako bytost mravní, která selhala, nýbrž jak bytost nemocnou, kterou je třeba uzdravit. Důraz není položen na vinu, ale na její prožívání. Zatím zůstává nejisté, jde-li o vinu skutečnou nebo neurotickou.

Postoj psychologie nelze pranýřovat jako pouhé popření mravní odpovědnosti člověka, nýbrž je třeba v něm vidět rostoucí vědomí složitosti lidského nitra, která nepřipouští zjednodušující černobílé vidění dobro - zlo.

Souvislost prožitku viny se skrytými duševními silami a mechanizmy se pokouší odhalit psychoanalýza odkrýváním skrytých tlaků, nutkání a potlačení.

S. Freud charakterizuje tuto techniku jako lékařské úsilí o vyléčení určitých forem neuróz pomocí psychologické metody, umožňující postiženému člověku zprůhlednění jeho vnitřních tlaků.

Při výkladu souvislostí mezi skrytými silami v člověku a jeho vědomě prožívaným životem se jednotlivé školy rozcházejí, v podstatě se však vždy jedná o prožitek viny na pozadí nevysvětlitelných úzkostí, zkušeností z dětství, prazkušeností lidstva, nedosažených ideálů, nebo něčeho jiného.

Filozofie

Východiskem v tomto oboru není tíha konfliktu, frustrace či stresu z nevyhnutelného prožitku viny, který na člověka doléhá, ale závazek. Člověk není primárně konfrontován s hloubkami své duše, nýbrž se svými hodnotovými a cílovými představami, které něco nárokují. Podle formulace P. Tillicha vina nastává, když člověk zůstává v své konkrétní existenci za svou esencí a tím se dostává do stavu odcizení ve dvou možných formách: buď se člověku jeví cizím kus reality nebo kus vlastního já (S. Freud).

Filozofická etika musí řešit otázku, jak vůbec hodnotové a cílové představy vznikají a jak je lze zdůvodnit (v návaznosti na filozofickou etiku musí tuto otázku řešit taky morální teologie). Tyto představy jistě nelze redukovat na pouhé psychické danosti člověka. Normu nediktuje život, nýbrž život je postaven pod normu, tedy pod nárok závazku.

Podle P. Ricoeura zahrnuje mravně chápané zlo dvojí vztah: k svobodě a povinnosti. Obhajovat svobodu člověka znamená podle něho tolik jako vzít na sebe původ zla.

V srovnání s psychologickým přístupem pracuje filozofická etika s jinými veličinami: osobou, svobodou, zodpovědností, hodnotou. Konstitutivním momentem není vydanost člověka vnitřním tlakům, ale svoboda a zodpovědnost. To ale nevylučuje určitou míru determinizmu, který člověku vládne.

Teologie

V popředí zájmu člověka nestojí pouze zmapování prožitku a podstaty viny, nýbrž snaha ji ze sebe setřást. Zatímco psychologie pracuje s autentickými emocemi, které se mohou stát zkušeností kohokoliv, filozofie s obecně sdělitelnými a ověřitelnými, proto přijímanými nebo odmítanými racionálními postupy, situace teologie v službě překonání viny je zcela jiná, protože její program je závislý na přijetí víry. Nezkoumá vinu jako prožitek nebo porušení hodnoty, nýbrž jako hřích, porušení vztahu k Bohu. Protože je tento vztah pro člověka klíčový, není při provinění ve hře pouze dobrota jednání či kladný vztah, ale dosažitelnost konečného cíle. Proto se hřích staví vždycky proti hříšníkovi.

Selhání ve vztazích nedovoluje vysvětlit hřích individualisticky, jakoby šlo o ryze "soukromou" záležitost. Naopak, je porušením konzistence mystického těla Kristova, protože hříšník se stává svým činem jeho defektním článkem. Újmu způsobují církvi i lehké hříchy zeslabením fervor caritatis.

Pohled teologie koresponduje s pohledem psychoanalýzy v bodě apriorní určenosti člověka pro zlo, která překračuje svobodně zvolenou vinu jednotlivce. I pro teologii je člověk "zatížený" vinou, na které nemá mravní podíl. Je-li toto zatížení pro psychoanalýzu psychické, je pro teologii ontologické (privace milosti).

Jak zacházet s vinou

I když nelze u konkrétního člověka rozložit jeho vinu podle uvedených oborů, je pro zacházení s ní důležité zjistit, kde leží její kořeny, zda u úzkostných představ nebo u mravního selhání s důsledky ve vztazích, a jak pomoci při jejím překonání.

Významným pastoračním úkolem je tedy schopnost rozlišovat mezi reálnou a neurotickou vinou, která je projevem nemoci, vyžadující někdy i odborníka; duchovní může pomoci radami (jako církevní autorita i příkazy), zejména disponuje-li schopností vcítit se a má-li zkušenosti s úzkostlivými kajícníky.

Člověk s neurotickým prožitkem viny je ovládán strachem a nutkavými představami, které se pro něho mohou stát nebezpečnou hrozbou. Lidé v kontextu víry takto sužovaní postrádají východisko z domnělého Božího odmítnutí. Je samozřejmé, že u nich o vině mluvit nelze. Protože chybí možnost klidného sebeohodnocení z odstupu, chybí také možnost obrácení v křesťanském smyslu. Úkolem není vyzkoumat, jak k takovému stavu došlo, ale jak z něho postiženého dostat. Krátce: ne vina, ale nemoc.

Komplexnost lidské viny, jak bylo řečeno, zakazuje rozdělovat ji na jednotlivé úseky, zaměřit se pouze na jeden a ignorovat ostatní. Existují však priority, jak je patrné u jejího neurotického prožívání, na které je pochopitelně nutné zaměřit se nejdříve. Proto je důležitá kooperace mezi odborníky.

A. Pro psychoanalýzu je prvním úkolem odkrýt konflikty v hlubších vrstvách lidské psychiky (v podobě potlačení a fixace) a dostat je do vědomí postiženého, protože se od takového "odhalení" očekává terapeutický účin. Nejde o odpuštění viny, ale o nabytí schopnosti vinu nést (H. E. Richter konstatuje, že tuto schopnost postrádají pacienti se srdeční neurózou).

Bezprostředním cílem není zvládnout vinu jako vinu, nýbrž uchránit člověka před duševní trýzní a umožnit mu žít v relativním míru s okolím. Krátce: ne zachování etických norem, ale nabytí psychické harmonie.

B. Zcela jinak vypadá situace u reálné viny. Dotyčný člověk o své vině, o selhání vůči závazku, o tom, že měl možnost rozhodnout se jinak.

Reakcí je trest, restituce, obrácení. Na pozadí tedy stojí myšlenka spravedlnosti. Mravnímu požadavku však není poslouženo pouhým trestem, zůstává potřeba změnit jednání, což blahodárně přispívá k zrání osobnosti a neprobouzí pouze respekt vůči druhému, nýbrž i vůči sobě. Proto je třeba trest a restituci chápat ne jako slepou odvetu, ale (i) jako lék. Krátce: ne osud, ale selhání.

C. U chápání viny v křesťanském smyslu je třeba zdůraznit ze strany člověka odchýlení se od cíle a smyslu lidské existence, ze strany Boží vůli vinu překonat odpuštěním. To neznamená vinu vymazat, tvářit se, jakoby nebyla spáchána, ale umožnit člověku nový začátek. Rozhodující není vina, ale milosrdenství. Zproštění není skryto v anonymitě, pro hříšníka je zřetelně vysloveno. Je úkolem církve toto poselství v průběhu dějin předávat.

Na rozdíl od snah naučit člověka s vinou žít, neznamená vina pro teologii definitivní, nýbrž překonatelný a fakticky překonávaný stav. To nikterak neznamená její bagatelizování, nýbrž zdůraznění velikosti odpuštění. Útěšná nabídka se může samozřejmě osvědčit i terapeuticky, odstraňováním ovzduší strachu. Krátce: ne trest, ale odpuštění.

Pro duchovní správu bude užitečné ocenit při zvládání viny spolupráci. Různí odborníci mají přece stejný cíl: zmírnit lidské utrpení. Na druhé straně by se ke škodě věci profánní obory proviňovaly zabsolutizováním své služby v podobě odsuzující kritiky náboženství.

Několik pokynů pro zpovědníka

Bohu nejde o potrestání hříšníka, ale o jeho obrácení. Primárně tedy nejde o pohled na hřích, ale o výhled na vykoupení. Služba církve má zprostředkovat naději na nový život a sílu pro něj. Duchovní musí dbát o to, aby zacházení s hříchem nevedlo kajícníka k dalšímu zneklidňování, nýbrž k vnitřnímu osvobození. Křesťanská víra osvobozuje člověka od zdánlivě nutného lpění na vlastní nevině, osvobozuje ho od unavující minulosti a upozorňuje ho na možnosti, které nabízí přítomnost a budoucnost.

Pro zvýšené nároky současnosti bude nepostradatelný neuspěchaný (zpovědní) rozhovor, je-li žádaný, cenné jsou také kající pobožnosti, protože to, že vina dovede člověka hnát do samoty až k zoufalství, překonávají vedle poselství o přijetí lidské viny někým druhým, Ježíšem Kristem, existenciálně tím, že umožňují získat zkušenost se smířením se společenstvím v jeho rámci.

Náboženské představy mohou bohužel neuroticky zdegenerovat, takže strach nezmírňují, nýbrž zesilují. K tomu může přispívat chybné zvěstování a duchovní praxe. Ochromuje-li strach životní sílu a znemožňuje-li vnímavost pro Ježíšovo odpuštění, je to zřetelné znamení, že se jedná o psychickou poruchu.

Jan Pavel II. mluví na několika místech svých o tom, že křesťané mohou být vystaveni mučivým zkouškám. K takovým případům dochází tehdy, když se snaží dostát závazkům, o kterých je poučuje magisterium, těšící se při vedení Božího lidu zvláštní pomoci Ducha svatého. Tyto mučivé zkoušky mohou podle svědectví postižených dostoupit takové výše, že se stávají neúnosnými a vnucují otázku, zda Bůh něco takového v rámci evangelijní svobody skutečně chtěl (srovnej však v dalším textu uvedený názor s papežovou myšlenkou o zpovědníkovi jako lékaři).

Nemožnost něco konat není neznámým pojmem v morálce. Známým námětem je nejen nemožnost fyzická, kterou odhalit je snadné, ale i morální, která sice připouští zásadní proveditelnost, ale za cenu neetického přetížení. Problém je v tom, že se uznává mravní nemožnost objektivní, čili nemožnost, kterou uznává solidní vzorek nějaké společnosti. Může se ale stát, že o nemožnosti dostát určitému závazku bude ujišťovat pouze člověk, kterého se bezprostředně týká, aniž by našel příznivý ohlas u druhých, počínaje zpovědníkem. Naopak, jeho kategorické "nemohu" narazí na nepochopení a nesouhlas. Jde tedy o fenomén mravní nemožnosti, která je subjektivní.

Východisko nabízí sám papež, když se zmiňuje o principu graduality, podle kterého je obecně zavazující mravní požadavek splnitelný jednotlivými "poddanými" nestejně, odstupňovaně.

Právě zde bude místo pro zpovědníkovu moudrost, vyvažující nárok normy a přítomné možnosti kajícníka. "Nelze" znamená nyní, nikoliv nikdy, ovšem ani "ale lze".


© ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Texty jsou podle potřeby průběžně aktualizovány. VS. 6.4.1999