Nedávno připomínaný počátek československého státu 28. října 1918 potvrdil pravdivost prastaré moudrosti Historie je učitelkou života.
I. Jedním ze vzkazů historie je upozornění na to, že zdánlivě nečekané události nespadly nečekaně z nebe, nýbrž mají svou dlouhodobou skrytou předehru, která je připravovala. Těžké doby církve po únoru 1948 měly takovou dlouhou přípravu: K. Gottwald má předky! Ty je třeba hledat nejen v ČSR, nýbrž už ve starém Rakousku. KC nevstoupila do samostatného státu ČSR pod příznivými hvězdami, napsal církevní historik Jaroslav Kadlec. Příčin bylo podle něho více.
To vše přispělo k široké kladné odezvě na heslo „Po Vídni Řím“ nebo „Řím musí být souzen a odsouzen“ (toto heslo bylo na odhlášce z církve z dvacátých let podepsáno TGM).
Symbolickým gestem protikatolických poválečných nálad bylo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 3. listopadu pod vedením Franty Sauera (+1947), proletářského spisovatele a zakládajícího člena anarchistického hnutí. Byl to vlastně čin rozjařené lůzy. Národní výbor československý vydal hned příští den omluvnou zprávu s vysvětlením, že se nejednalo o zranění náboženských citů, nýbrž pouze o projev odporu vůči mocnářství (sic!). V jedné slovácké kronice z tehdejší doby čteme, že zbrklí Češi skáceli sochu Matky Mariánského národa a počali podávat v národním shromáždění bezbožecké a protikatolické návrhy. Kdo ví, jestli tyto skutky, provedené na počátku naší samostatnosti, nejsou také začátkem její zkázy.
Že v českých zemích k dalekosáhlejším politickým důsledkům protináboženských nálad přece jenom nedošlo, například pro církev k velmi nepříznivé odluce od státu, je především zásluhou spojení českých zemí se silně náboženským Slovenskem. Čerstvá soudržnost sotva vzniklého státu si nemohla dovolit kulturní odpad podstatné části území od státního celku.
II. Jiným vzkazem historie je zjištění, že není nikdy dost skutečně prozíravých pastýřů, kteří dovedou odpovědět na znamení doby ve prospěch většiny stáda, i když úplně celé stádo uspokojit nikdy nejde. Není třeba tajit, že ze strany církve došlo v dobách, o kterých uvažujeme, k řadě chyb, nejen po vzniku republiky, nýbrž už za monarchie.
Historici považují za osudné, že právě v těchto kritických dobách se církev nezabývala pouze politickým světem, který ji obklopoval, nýbrž zaměstnávala se především vnitrocírkevním bojem, jehož cílem bylo vyřešit otázku, kudy se vlastně má církev v nových společenských a kulturních poměrech ubírat. Reformní kruhy kléru, tehdejší faktická vedoucí síla církve (na rozdíl od episkopátu!) žádaly organizační změny v životě duchovenstva, slavení liturgie v češtině, úpravu fakultního studia a seminární výchovy budoucích kněží a zdobrovolnění celibátu.
Zklamání nad malými výsledky, se kterými se z Říma vrátila delegace českého kléru, jejímž členem byl také Vojtěch Šanda (jehož výborná latinská dogmatika se přednášela i v Římě), způsobilo rozštěpení na (a) radikální levici, tzv. Ohnisko v počtu 200 kněží, kteří pak v roce 1920 tvořili základ československé církve, (b) na umírněný střed, kam patřil například Jindřich Šimon Baar a na (c) radikální pravici (církev československou, o jejímž vzniku se příznivě vyjádřil TGM, je možno pojímat jako českou variantu modernizmu, problematického pokusu o sladění katolické nauky s moderními myšlenkovými proudy, spojeného zejména se jménem francouzského teologa Alfréda Loisyho).
Dobu bezradně přešlapujícího episkopátu vystřídalo – bohužel se zpožděním – jmenování nového pražského arcibiskupa se všemi jenom myslitelnými předpoklady: byl jím Čech ze sociálně prostých poměrů, osobně naprosto bezúhonný, spolužák tehdejšího papeže Benedikta XV. na římské Gregoriáně, energický, teologicky zdatný František Kordač, velké dobrodiní pro církev v rozháraných poměrech.
Známý židovský konvertita Alfréd Fuchs jej charakterizoval jako filozofa autority, který brzy zjednal tvrdou rukou pořádek, ovšem za cenu odpadu nespokojenců. Z tohoto muže, jakého neměla pražská arcidiecéze celá staletí, se linulo osobní kouzlo člověka, plně proniknutého ideou, které se rozhodl sloužit. Mluvil jako ten, který má moc. Jeho logika byla odzbrojující a dovedl se vemluvit do skvělého patosu intelektu. Jeho zjev byl gotický, kněz v každém pohybu. I jeho přednáška dělala dojem obřadu.
Kordačův teologický potenciál je patrný při srovnání slovníkových hesel z křesťanské filozofie a fundamentální teologie z jeho pera v torzu Českého bohovědného slovníku (čtyři svazky do písmene „D“) se zpracováním dalších hesel jeho pokračovatele, Bylo jistě zásluhou nového hierarchy, že svatováclavské oslavy v roce 1929 a celostátní katolický sjezd v roce 1935 dokládaly politický obrat Československa, příznivý pro církev (TGM poznamenal: Řím má dlouhé prsty).
Ještě na jednu skutečnost všeobecné povahy upozorňuje pohled do historie. V dějinách se zejména v krizových dobách stále uplatňuje sociologický vzorec: společnost se rozděluje na početně silný umírněný střed a poměrně malá, ale intenzivně působící radikální křídla, nalevo i napravo; tento vzorec je i dnes v církvi dobře patrný (francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre a jeho dědici jako reprezentanti prvého křídla; vídeňský kardinál Christoph Schönborn reprezentující střed; švýcarský teolog Hans Kong na levém křídle; v českém tisku Getsemany, Katolický týdeník, Světlo).
Nedává ohlédnutí za 28. říjnem - z církevního pohledu – vskutku za pravdu úsloví historia magistra vitae?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |