Uprostřed velikonočního veselí se každoročně slaví ukončení druhé světové války na evropské půdě, 8. nebo dříve 9. května. Z nábožensko-mravního hlediska lze k válce jako učitelce a trpké škole přistoupit z různých stran. Jeden přístup sleduje vzorec hřích – pokání – smíření, aplikovaný na válku a její důsledky. Jedná se hřích až obludných rozměrů, o změnu smýšlení pachatelů, ve kterou není snadno uvěřit a o smíření s pachateli, ke kterému jsou ochotny oběti. Z Boží strany je trvalý příslib odpovědět na změnu smýšlení odpuštěním, ale z lidské strany se to někdy zdá být příliš těžké. Smíření samozřejmě zahrnuje přání konečného vzkříšení, tzn. zproštění jakékoliv podoby zla. Teoreticky s vírou, nezatíženou zkušeností, s těmito body poměrně snadno souhlasíme. Ale co když svou víru zatížíme konkrétním případem obludného hříchu?
Takovým příkladem z dálných krajů, o kterém víme velmi málo, je historie japonské jednotky 731, působící v letech 1937 až do konce války, tedy osm let, především v Mandžusku, na okupovaném území severovýchodní Číny. Na rozkaz japonské armády tam byla vybudována laboratoř pro výzkum biologických zbraní. Zkušebním materiálem byli živí lidé, na nichž byly konány bestiální pokusy.
Jako zásadní průlom do mlčení, k jakému se obvykle uchyluje provinilá strana, se hodnotí výrok japonského soudu v Tokiu ze 27. srpna 2002, který potvrdil, že japonská armádní jednotka 731 se zabývala zkoušením biologických zbraní na čínských, korejských, mongolských a ruských zajatcích, ale také na civilistech.
Tato jednotka byla maskována jako oddíl pro prevenci epidemií a zabezpečení vodních zdrojů. Jejím skutečným úkolem však byl biologický výzkum pro vojenské účely. Tokijský soud označil činnost zmíněné jednotky za děsivou. Poškodila velké množství zajatců a byla příkrým porušením Ženevského protokolu z r. 1924 o zákazu chemických a bakteriologických zbraní a Haagských konvencí z r. 1899 a 1907 o válečném právu a zločinech. Osudy podobných dokumentů ilustrují věčný spor mezi právem a mocí, mezi morálním a fyzickým faktorem v lidské společnosti. .
Jednotka 731 prováděla bez útlumu bolesti vivisekce vynětím orgánů nebo amputací končetin, pokusy na těhotných ženách, umělé omrzliny s následnou amputací odumřelého orgánu. Lidé byli různým způsobem infikováni smrtelnými chorobami a vystavováni účinnosti zbraní na dálku a na blízko. Něco takového lze věru použít jako příklad pro obludný hřích. Tento hřích však válkou neskončil. Po válce měly vítězné velmoci velký zájem na získání výsledků těchto pokusů, vždyť se dobře mohly hodit pro příští válku. Zájem velmocí pochopitelně velmi příznivě ovlivnil další osud hlavních pachatelů, jejichž profesionalita, zejména však výsledky pokusů byly intenzivně žádány.
Než přejdeme k druhému kroku, změně smýšlení pachatelů s přáním odpuštění ze strany obětí, vnucuje se otázka: v čem vlastně spočívalo jádro tohoto obludného hříchu? Nikoliv v mučení, mrzačení a zabíjení lidí, nýbrž v dělbě lidí z hlediska lidských práv na skutečné a zdánlivé. Zdánlivý člověk sice jako opravdový člověk vypadá, ve skutečnosti s ním jako s člověkem (o kterém přece bylo ve filozofické tradici řečeno, že nikdy nesmí klesnout na úroveň pouhého prostředku) však není zacházeno na rozdíl od člověka skutečného. Co bylo možno provádět na čínském zajatci, bylo vyloučené u japonského občana. Tady začíná obludnost uvažovaného počínání, vedoucího k nelidským činům, která se ovšem táhne celými dějinami. Jaké pohnutky mohly vzdělané, kultivované lidi, žijící v civilizované zemi, uctívající japonského císaře jako božstvo, vést k takovým zvěrstvům?
Je prospěšné zamyslet se nad rozdílem mezi mentalitou kriminálního živlu a mentalitou experimentujících vědců. Na jedné straně cynicky přijímaný „ex-lex“, aktivita mimo zákon, kriminálník neobhajuje morálnost svého počínání. Na druhé straně společensky bezvadné postavení, skrývající krvavé ruce v bílých rukavicích ušlechtilých cílů bestiálního jednání. Pokusme se vytipovat skutečné a předstírané pohnutky, ospravedlňující de facto kriminální činy. Roli hrála jistě láska k vlasti, která byla zbožštěna. Vše pro ni, tak vznešený účel světí všechny proveditelné prostředky (nelze dost docenit transcendentní roli starozákonního Hospodina jako korektivu bezuzdných státních ambicí).
V úvahu také přicházela láska k vědě, která vyžaduje pro výzkum i mimořádné prostředky. Pokud je dostupný, je vítán i velmi cenný, nesnadno dostupný lidský materiál, také živý, aby dosáhla cíle. Žádný vědecký výzkum i když si vytkl jedinečné cíle pro blaho lidstva, nesmí přivolit k degradaci člověka na prostředek (Reflexe o klonování Papežské rady z r. 1997 zamítá vědu, odpoutávající se od hodnot). Je nasnadě, že existují skupiny, ohrožené snahami mocných. Jako příklad napadnou asi každého vězňové a zajatci, lidé fakticky zbaveni možnosti účinné obrany. Především však hrálo roli pohnutky už zmíněné rozdělení na zdánlivé a skutečné lidi.
Dá se spekulovat o přítomnosti neodbytného hlasu svědomí, připomínajícího Ecce homo, v srdcích experimentujících lékařů? Patří ke cti lidských kultur, že klesne-li kterákoliv z nich k radikální dehumanizaci určitých skupin, k ponížení člověka na materiál, cítí potřebu ospravedlnit se před (latentní) kritikou zdravého rozumu (přirozený zákon!) a základních lidských citů přiměřeně vznešenou ideologií. Jejím úkolem je vysvětlit, proč se vzhled nekryje s právními důsledky, které bychom očekávali. Ve dvacátém století se uplatňovala idea nadřazené rasy a nadřazené třídy. Když Španělé objevovali Nový svět, kladli si otázku, zda Indiáni jsou lidé nebo podlidé. Jejich lidství bylo zapotřebí v teologických diskusích dost pracně dokazovat. Lidé se samozřejmě od sebe liší tělesně i duševně, svou civilizační a kulturní úrovní, skutečným a tím spíše domnělých posláním, to nikdo nemíní popírat. Rozdílnost úrovně sice umožňuje, avšak nedovoluje vyvodit z rozmanité osobní vybavenosti rozmanitá práva na respekt.
Dotýkáme se tím obrovského pokušení silných proti slabým v nekonečném množství variací během lidských dějin. Gen 22,18 dává promlouvat Hospodinu na adresu Abraháma ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. To znamená, že „silný“ (všeobecně: každá elita) nemá zapomenout na svou zprostředkovatelskou úlohu ve prospěch „slabých“ (všeobecně: všech znevýhodněných) a má v nich uznávat adresáty Hospodinova požehnání.
Po hříchu obludných rozměrů by měla být druhým krokem změna smýšlení pachatelů. Ačkoliv se o tomto námětu v kostele pořád mluví, jeho opravdovost je mnohem vzácnějším úkazem než se obvykle myslí. O to cennější je příklad jednoho z představitelů jednotky 731, Yoshio Shinozuky, který se k utajované činnosti své jednotky přiznal a prohlásil, že dělal věci, které by žádný člověk nikdy neměl dělat (I have done what no human being should ever do). Dokladem, jak obludný hřích pokračuje, je umlčení Shinozuky na mírových konferencích v USA a Kanadě v roce 1998, kde se pokusil o svých zkušenostech s jednotkou 731 referovat. Byl umlčen s odůvedněním, že je válečným zločincem.
Když shodili Američané atomovou pumu na Hirošimu a Nagasaki, označil japonský rozhlas toto bombardování jako barbarské. Byl by býval japonský rozhlas schopen hodnotit stejným způsobem aktivity jednotky 731, kdyby o nich byl věděl, nebo byl by je omluvil službou vlasti? Nebo jinak: proč je nehumánní spálit atomovým výbuchem Japonce, sedícího na hirošimském náměstí a proč není nehumánní pitvat za živa Číňana? Je jistě mnoho vojáků, nacionalistických historiků, pedagogů i prostých japonských vlastenců, kteří existenci 731 dodnes popírají a souhlasí s cenzurováním příslušných údajů, například na školách.
Zbývá mluvit o ochotě odpustit pachatelům ze strany obětí. Kdybychom byli sami jednou z obětí zmiňované jednotky, jejichž počet lze těžko odhadovat, která přežila, byť zmrzačená, kdybychom vyslechli Shinozukovo přiznání, našli bychom v sobě sílu jmenovitě jemu odpustit, smířit se s ním a přát mu právě tak jako sobě vyhlídku na budoucí vzkříšení? Jistě by to pro nás bylo velice těžké a my jsme zváni uvědomit si tíži věty otčenáše jako i my odpouštíme našim viníkům. Považoval bych za značně pokrytecké, kdybychom se vztyčenou hlavou bez váhání sebevědomě řekli: ano, my to dokážeme! Ovšem úkolem to zůstává…
Z řečeného je dobře vidět, jak neúprosnou školou je válka, bořící iluze o člověku. Čemu nás učí? Že i bestiální jednání se dá obhajovat velmi vznešenými důvody, takže bestiální vlastně vůbec není. Že se nepohodlná pravda s oblibou zamete pod koberec, třebas i nátlakem, který může pocházet (z uměle vytvářeného?) veřejného mínění. Že viníka usvědčuje jeho vlastní jednání: proč by byla činnost jednotky 731 kamuflována, proč by císař Hirohito vydal přísný zákaz cokoliv o dotyčné jednotce prozradit, proč by byli všichni dosud žijící vězňové jednotky ke sklonku války jako nepohodlní svědci povražděni a proč by byl celý areál srovnán se zemí, kdyby pachatelé nevěděli o neúnosnosti svého jednání na světovém fóru? Muselo by se sáhnout k tak rozsáhlým likvidačním opatřením, kdyby se jednalo o mírumilovnou činnost?
Dalším poučením z války je, že do morku kosti jdoucí změna smýšlení pachatelů je velmi vzácná. Na Norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci je považován za skutečného kajícníka Hans Frank, generální guvernér okupovaného Polska, konvertující před svou popravou ke katolictví. Všeobecně však platí, že strach z postihu převažuje nad výčitkami svědomí, pokud se vůbec dostaví, to je však tajemství každého člověka. Konečně ještě jedno zvlášť důležité poučení: že přes všechna horlivá ujišťování o rovnosti lidí vítězí očividně jejich skutečná nerovnost. Fyzická nerovnost neunese mravně požadovanou rovnost, jak je výborně vidět právě ve válce nikoliv kriminálním, nýbrž zákonným jednáním.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |