Slavný příchod Kristův, připomínaný bohoslužebně zejména v adventu, je něco nepředstavitelného vzhledem k době, kdy k němu dojde i vzhledem k způsobu, jak k němu dojde. Evangelia popisují tuto událost nevyhnutelně pozemským způsobem, takže je třeba realisticky počítat s tím, že až to nastane, bude všechno probíhat jinak. Kosmickou katastrofu věda do určité míry odhadovat dokáže, duchovní katastrofu však ne, protože je z úplně jiného "světa". Poučit se můžeme z Izraele. Očekával mesiáše; ten skutečně přišel, ale jinak, než byl očekáván. Jisté záchytné body například u proroků pro rozpoznání Ježíše z Nazareta jako Krista zde byly, ale mnozí z tehdy oslovených by - poctivě či nepoctivě - řekli, že určité narážky, které dobře znali, byly velmi snadno přehlédnutelné a nenutily k vyvozování závěrů. Sem poněkud míří také sdělení, že i rouhání Synu člověka bude odpuštěno, zřejmě proto, že mělo pro sebe jisté omluvné důvody. Jedním z dokladů nepopsatelnosti posledních věcí je například různý popis posledního soudu v evangeliích. Pokud jde o konec, je pro nás mnohem bližší představa vlastní tělesné smrti, i když také nevíme, kdy a jak k ní dojde. Tehdy také přijde k zemřelému Kristus, dojde k osobní paruzii zatím jen pro tuto jednu osobu. I když se bude vzhledem k zániku lidského těla z hlediska vzkříšení člověka jednat o cosi dílčího, provizorního, bude mít nastalý úděl platnost do věčnosti.
Žádný z působivých popisů konce světa nechce probouzet všetečnou zvědavost a snahu něco vypočítávat. Všechna příslušná líčení stojí ve službě přítomnosti. Království Boží se přiblížilo, ale doopravdy zde nebo onde nebude nějakým zevním vlivem, nýbrž naší spoluprací s doprovázejícím nebeským Otcem, ke kterému voláme přijď tvé království. V evangeliu čteme, že Boží království je ve vás nebo mezi vámi, čili ve vztahu k sobě nebo druhým. Může to ovšem platit také obráceně, o království Božím v nás nebo mezi námi nemůže být řeči. Těmito slovy neříká Kristus vůbec nic závratně kosmického, nýbrž popisuje každodennost našeho života. Mluvíváme o posvěcení přítomného okamžiku čili o jeho naplnění duchem evangelia. Takto viděno není zrak adventu upřen někam do dáli, nýbrž soustřeďuje se na přítomný krok. Ctnost, ke které jsme vybízeni, je bdělost, o které s politováním řekl B. Häring, že je jednou ze zapomínaných biblických ctností, překrytých pohanskými kardinálními ctnostmi. Výzvě k bdělosti slouží také opomíjený popis různého údělu dvou (nebo tří) dvojicí:
Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat, a druhý zanechán. Dvě budou spolu mlít obilí, jedna bude přijata, a druhá zanechána. (Dva budou na poli, jeden bude přijat, a druhý zanechán), Luk 17,34.
Pozn. Text v závorce je považován za doplněk pro získání trojice příkladů. Ženy mlely obilí za časného jitra (= za noci), aby byl ráno k dispozici chléb; příklad dvou nočních scén je tedy doplněn scénou denní. První z příkladů podává také apokryfní evangelium sv. Tomáše: Ježíš řekl: dva budou odpočívat na jednom lůžku; jeden zemře, druhý bude žít. M. Zerwick navrhuje chápat sdělení, týkající se první dvojice tak, že se nocí myslí pozdní večer, kdy oba ulehnou na jednom lůžku k společné večeři (jídalo se vleže).
Co nám text vypráví? Jeden člen z dvojice, patřící podle pozemských měřítek k sobě, která se zaměstnává rozmanitou činností, bude v den Syna člověka rázem anděly (Božími posly) vyzdvižen ze země, propadající zkáze a tak zachráněn, zatímco druhý zkáze spolu se zemí propadne. O rajské obnově země není tedy řeč. Pokud jde o rozmanitou činnost, připomíná se za dnů Noemových (ukončená vodou) a Lotových (ukončená ohněm), že jedli, pili, ženili se a vdávaly až do nástupu Noema do archy nebo jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli až do Lotova východu z města. Je ale taková činnost osudná? O Ježíši z Nazareta přece říkali jeho asketičtí kritici, že je žrout a pijan vína. A spolu s ním jistě i jeho blízcí, u kterých záhubu nepředpokládáme. Vyhnout se svatbám je stejně absurdní jako vyhnout se zvelebování života také pomocí obchodu. Vypočítávaná činnost sama tedy nemůže být pastí. Je hodnotově indiferentní, důraz musí být položen na něco jiného.
Předehrou k osudu tří dvojicí jsou rady nesestupovat ze střechy pro věci v domě a nevracet se z pole domů. Ježíšovi posluchači si mají vzpomenout na Lotovu ženu, ohlížející se nazpět k milovanému domovu, ovšem propadajícímu zkáze. Takové jednání svědčí o neodpoutanosti od tohoto světa.
Co nám text naznačuje? Že lidská solidarita v práci i odpočinku, v námaze i pohodě, ustupuje rozdílu v duchovní způsobilosti solidarizujících se jedinců. Duchovní způsobilost předpokládá trvalou zacílenost života, uplatňující se v každé činnosti a dávající jí smysl, a na konci odpoutanost od všech pozemských dober. Když se učedníci rozpačitě nebo vylekaně ptají, na kterém místě k onomu zanechání nešťastníků dojde (aby se mu člověk pokud možno vyhnul), dostávají odpověď: místo zanechání nelze určit zeměpisnými souřadnicemi, směrodatné je srdce člověka; kdekoliv bude duchovně mrtvý, bude zanechán na zemi, zanikající nejprve duchovně, pak i fyzicky.
Vyhnout se tedy nelze místně, nýbrž pouze vnitřně, bdělostí, vyhlížející den příchodu. Pořadí je stejné jako pořadí smrti a hříchu na začátku bible, fyzická zkáza a smrt jsou druhotné vůči duchovnímu ztroskotání. Slétající se supi, živící se mršinou, zkázu dokreslují. Pozemský vztah, lidem tak drahý, ztrácí význam. Podobně čteme na jiném místě: nech duchovně mrtvé, ať pochovávají své fyzicky mrtvé.
Zdálo by se, že zanechání je rozhodnutím andělů, vykonávajících příslušné pokyny. Zaneprázdněnost tehdejšího, ale právě tak kteréhokoliv dalšího pokolení pozemskými záležitostmi naznačuje, že zanechání vyplývá z postojů člověka, který přítomné výzvě k záchraně vůbec nerozumí a nesouhlasí s ní, naopak je a chce zůstat připoután k zemi, která ovšem přestává být zdrojem života. Lukáš varuje: mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena…aby vás onen den nepřekvapil - upozorňuje tedy na zhoubnou rozptýlenost, znemožňující vyhlížení cíle. Oslovovaní mají prosit v každý čas o sílu uniknout zkáze (21, 34-36). Cílem je stanout před Synem člověka, který v této souvislosti nemůže být chápán jako neúprosný soudce, nýbrž jako zachránce.
Že se stále jedná o popisování nepopsatelného, kde na detailech nezáleží, naznačuje srovnání Lukášova popisu se dvěma Matoušovými podobenstvími, kde je úděl bezbožných líčen opačně: nejsou anděly zanecháni, nýbrž naopak uchváceni a hozeni do ohnivé pece (Mt 13,41-43; 13,49n).
Konec pozemských vztahů je nepředstavitelná vize. Proto neudivuje, že podle biblistů Ježíšova slova vydechují trpkou duchovnost, sotva odpovídající myšlení obce věřících, kterou zde zanechal (W. Grundmann, citující E. Hirsche). Katolický očistec by se tedy v tomto pojetí mohl jevit jako koncese Ducha svatého, zmírnit původně neúprosné buď - anebo. Jaké poselství konce se tedy nabízí? (1) Ví o něm jenom nebeský Otec (pátrání po čase je bezúčelné), (2) nastane náhle a nepřehlédnutelně (pátrání po místě je také bezúčelné (3) způsobí rozdělení: vzetí nebo zanechání (cesty lidí se bez lítosti rozcházejí, vždyť nelze ve věčné blaženosti trpět ztrátou milovaného, který byl zavržen).
Slavný příchod Kristův, připomínaný bohoslužebně zejména v adventu, není něčím nepředstavitelným pouze vzhledem k době, kdy k němu dojde a způsobu, jak k němu dojde. Je nepředstavitelný ještě z jiného důvodu: vzhledem k funkci příchozího. Tím je mesiáš.
Když Petr odpoví na Ježíšovu otázku ty jsi mesiáš, je blahoslaven, protože jeho poznání není plodem lidské úvahy, nýbrž Božího vnuknutí. Co vlastně slovem mesiáš tehdejší lidé mínili? Co znamená advent mesiáše?
Slovo mesiáš pochází z hebrejštiny a má stejný význam jako řecké slovo Christos, totiž pomazaný. Vyjadřuje pěknou symboliku: při uvádění do úřadu byli jeho kandidáti pomazáni vonným olejem, který z nich nesteče jako očišťující voda, nýbrž na nich ulpí právě tak jako moc, kterou dostávají. Dobrým příkladem pomazaného je král - řekli bychom - korunovaný olejem.
Význam, který s pohledem na Ježíše jako Krista slovu mesiáš obvykle přiznáváme, se v Izraeli vyvíjel z představy království, které nezanikne na rozdíl od království izraelského i judského (obě zanikla), nýbrž jako království všeobecné, naplněné mírem, potrvá věčně. Takovému úkolu samozřejmě nemůže dostát žádný pozemský král, dříve nebo později se ukáže nevyhnutelná lidská omezenost. Splnitelnost poslání tedy musí být dotována shůry. V králi univerzální říše míru a blaha máme před sebou pomazaného nikoliv veleknězi, nýbrž samým Bohem. Právě to se týká Ježíše z Nazareta jako Krista. Otcovo pomazání je zřejmé v Ježíšově zvěstování příchodu Božího království, v jeho mravním učení o lásce k Bohu a bližnímu, ve výkladu Zákona, který nepřišel zrušit, nýbrž naplnit, ve výzvě k následování, které má přednost před nejužšími přibuzenskými vztahy a zejména v zázracích, přímo vnucujících představu božské moci. Toto přijmout je ovšem věcí víry.
Přiblížit si však můžeme mesiášství také rozumově. Patří k prazákladním zkušenostem člověka, že nouze, úzkosti, utrpení vyvolávají u lidí touhu od trýzně se osvobodit. Pokud náprava není dosažitelná pozemskými prostředky, kterými postižení lidé nebo lidé, kteří jsou s nimi solidární, v přítomnosti disponují, je sklon, jak zjišťuje srovnávací věda náboženská, odsunout řešení časově do budoucna a prostorově mimo lidskou sféru, kde se uplatní v různých podobách mesiášská postava. Dnes, v době velké vědecké a technické soběstačnosti lidstva, bude mesiášská myšlenka velkému množství lidí naprosto cizí (v čem by asi hledala lidská společnost pomoc při astronomickém poplachu?).
Je to ale opravdu jejich poslední slovo? Tady vyslovujeme otázku, jdoucí až na dno lidství. Když člověk nemůže zdolat překážky toužené existence, buď rezignuje, nebo v něm klíčí ochota vzpínat se k něčemu nadlidskému. To vyžaduje něco jako oběť už zmíněné hrdé soběstačnosti.
Není, ptáme se, člověk takovou oběť přece jenom ochoten podstoupit, když ho srazí neodolatelná touha dosáhnout nedosažitelné? Lze počítat s ochotou člověka, odmítajícího vášnivě cokoliv náboženského, že se před nepřijatelným Bohem skloní, když uvěří ve vyhlídku získat od Něho znovu milované bytosti, bez kterých nedokáže žít? nebo myslíme, že spíš dá přednost tragické rezignaci, nepostrádající démonické rysy zoufalé vzpoury? Těmito otázkami se dotýkáme údělu satana - raději trpí než by přijal mesiáše.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |