Staří občané si možná ještě pamatují pravidlo, že kdo chtěl v obchodě pomeranče, musel si k nim koupit celer. Ten samozřejmě tak nechutná jako pomeranč, i když může být zdravý. Připomíná to skladbu adventních bohoslužeb slova. Aby se posluchač dostal k evangeliu, které chápeme jako líbezné, musí se prokousat prvním (a v neděli i druhým) čtením. Pro advent je v tomto ohledu charakteristický Izaiáš. Není to na první poslech snadná, poutavá četba, i když se řadí k vrcholům světové literatury. Vidět však v Izaiáši očima člověka XXI. století celer, by však byla křivda.
On mluví v době několika set let před Kr., kterou je třeba aspoň poněkud znát, aby se mu vůbec rozumělo. Zůstat však u biblické historie by bylo málo. Prorok má s námi cosi překvapivě společného a je pro nás prospěšné znát jeho myšlenky nejen z úcty k Písmu, ale také proto, že nám staví před oči (staro)nové poznatky a varování, která nelze dost opakovat a jejichž naléhavost zvyšuje skutečnost, že přicházejí z jiného světa a jiné doby. Udělejme pokus: připomeňme si několik Izaiášových myšlenek z bohoslužby slova všedních dnů tohoto týdne.
PONDĚLÍ: K Siónu budou proudit všechny národy a budou volat: ať nás naučí svým cestám! Hospodinovo slovo bude soudit národy, že zkují své meče v radlice.
Každý program, který vznáší nárok na univerzální platnost (u Izaiáše je to starozákonní poselství světu) musí být schopen nabídnout duchovní podněty člověku žijícímu v jiné kultuře (u Izaiáše to byli okolní pohané). Nezbytné dobové nánosy univerzálního programu však musí být od jeho podstaty oddělitelné, aniž by jádro nabídky utrpělo (vzpomeňme na odvahu sv. Pavla nevyžadovat od pohanů obřízku). Skutečnou cenu nabídky prověří čas, během kterého se pozná, jak se osvědčuje, když je přesazena do jiného prostředí a jak ji bude schopna vstřebat společnost, která dosud žila jiným způsobem (Izaiáš vidí doklad ceny Siónu v nastolení míru v strategicky důležité oblasti, proslulé stálými válkami).
Dnes víme, že při setkání společnosti s novou nabídkou a pokusu o vstřebávání cizích podnětů má naději na úspěch pouze rozhovor navzájem se respektujících účastníků (dialog), nikoliv spor (konfrontace). Je důležité na to upozornit proto, že každá nová nabídka, působí na konzervativní část společnosti rušivě (jak je vidět v církvi po 2. vat. sněmu). To platí tím spíš, vznáší li nárok na všeobecné přijetí, opřený o výlučné a nesrovnatelné hodnoty (jak bylo patrné u prosazení se křesťanství proti pohanství v době vzniku českého státu).
Pohanství, nebo obecně přijímající a obohacovaná kultura, však není při rozhovoru s nabízeným programem pouze trpným příjemcem. Teprve setkání s cizím světem ukáže, co je na vlastním programu jeho neodmyslitelnou podstatou. Co je například na křesťanství jeho neodmyslitelnou podstatou, může ukázat jeho setkání s buddhizmem. Totéž platí o obohacení jiných duchovních směrů křesťanstvím (můžeme se zeptat: čím obohatí křesťanství židovského konvertitu, kterého se kvůli jeho přestupu zřekne jeho ortodoxní rodina?). Patrně odpovíme, že neodmyslitelnou podstatou křesťanského poselství je inkarnace božského do lidského.
ÚTERÝ: Tehdy, když sláva Izraele bude pryč a zbude pouhý pahýl praotce Davidova rodu, vzejde z něho vysvoboditel, na němž trvale spočine duch moudrosti, rozumu, rady, síly, poznání a bázně Hospodinovy.
Životnost velké kultury se neprojevuje pouze v době jejího vrcholu, ale možná ještě více v době, kdy zdánlivě spěje k zániku. Není vyloučeno, že se obrodí a dokáže nabídnout nově viděné hodnoty (přiznejme si, že si řada lidí myslí o nás, že spějeme k zániku). Jiná otázka z dnešního úryvku je význam rozmanitých projevů ducha? Každá doba, každá kultura se snaží zmapovat duševní bohatství člověka, a pomáhá si přitom různým způsobem. Důležitou úlohu přitom hraje výraz duch, chápaný ovšem různým způsobem. Ducha moudrosti = rozpoznání hranic lidských možností; ducha rozumu = schopnost řešit složité situace; ducha rady = umění dobře se rozhodovat, ducha síly = prosazovat správná rozhodnutí, ducha poznání = disponovat láskou, která na sebe zapomíná, ducha bázně Hospodinovy, jako uznávání rozdílu mezi tím, co člověk zmůže a co smí. Bázeň Boží není strach, ale respekt, který Bohu přísluší. Souhrnně můžeme říci, že plody ducha jsou společensky zaměřeny, vychovávají člověka k nestrannému přiznání práva komukoliv.
STŘEDA: Hospodin vystrojí tučná jídla na Siónu a sejme závoj, který halil všechny lidi. Jen ,tehdy můžeme mluvit o svátečnosti, spojuje li se duchovní svátečnost se svátečností pozemskou konkretizovanou tučnými jídly (také při mši je snaha po pozemské svátečnosti, např. pomocí umění). Hostinu jako sváteční akci uspořádávají mezi sebou stejně smýšlející, ale také s Bohem, i když tam se stejné smýšlení dá snadněji předstírat. Svorně smýšlející lidé hostinu nejen uskutečňují, ale hostina zpětně formuje jejich svornost. Hostina má tedy pojivou sílu. Mělo by to být vidět při mši sv.
Izaiáš se také zmiňuje o závoji. Snad je míněn smutek ze zla na světě nebo z omylu, jehož vlivem šli lidé chybnou cestou. (Papež se omluvil za chyby v dějinách církve). Snětí závoje znamená odstranění nejen zla, ale také omylu, který může být vražedný.
ČTVRTEK: Spása je hradbou, chránící město. Záchranu nezabezpečí lidské úsilí, sahající k zločinu a řídící se zásadou účel světí prostředky. Dříve nebo později bude takové úsilí usvědčeno. Izaiáš to působivě líčí obrazem chudých, jejichž nohy budou šlapat po městě, na jehož nedobytnost člověk pošetile spoléhal. To co před nepřáteli chrání, není opevněné město, nýbrž věrnost úmluvě, uzavřené s Hospodinem. Dodržovat úmluvu však není pouze podmínka spásy, ale její součást. Člověk je totiž podstatou úmluvy přiváděn k sobě a tím také k svému Tvůrci, jádrem úmluvy, kterým je láska, se zamezuje odcizení člověka sobě samému. (to zaznívá v otázce které přikázání je v zákoně největší?).
PÁTEK: Přísliby budící naději, se opírají o odstranění škůdců, kterými jsou násilníci, posměvači, ničemníci, svůdci slovem, ti, kdo kladou soudcům léčku a tvůrci falešných důkazů. Až Jakub uvidí na sobě Hospodinovo dílo, nezbledne, i když bude naplněn bázní.
Vypočítávat dlouhou řadu nositelů zla není obtížné, zkušenost s nimi je bohužel bohatá. Jejich doba je však omezená, říká slovo útěchy. Izaiáš mluví také o dvojím afektu: činorodém v podobě Boží bázně a ochromujícím v podobě zblednutí. Bázeň Boží jako respekt vůči němu nezbavuje člověka schopnosti jednat, naopak, posiluje ho.
SOBOTA: Plačící Sión dostane chleba a vodu nepřátel. Jeho učitel už se nebude skrývat. Hospodin obváže zlomeninu svého lidu. Pomoc však bude poskytována zároveň s pádem vojenských věží.
Životně důležitý je nejen chleba a voda, získaná na nepřátelích, ale také pevné uchopení smyslu života. Chléb a smysl umožňují přežít. Smysl bez chleba je nesmyslný. Chleba beze smyslu je rozkladný. Zmínka o pádu věží varuje, že v tomto věku zůstanou dobro a zlo propleteny.
Pokusili jsme se pojmout Izaiášovy myšlenky adresované tehdejšímu Izraeli jako model nadčasových sdělení. Ta nás sbližuje s lidmi, kteří žili dávno před námi, ale také s lidmi, kteří přijdou dlouho po nás. Je opravdu třeba vidět v Izaiáši pouhý celer?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |