O děsu církve z vědy.

ThDr. Jiří Skoblík

V záříjovém čísle časopisu Reflex hovořil jeden z redaktorů s dvaašedesátiletým španělským filmovým režisérem Pedro Almodóvarem, dvojnásobným držitelem Oskara. V rozhovoru přišla řeč na katolickou církev, která ve Španělsku hraje dosud významnou roli. Režisér se o ní vyslovil takto: Katolická církev se děsí všeho, co má do činění s vědou, pokrokem nebo sexem. Základním postojem církve je zahalit všechno rouškou tajemství a udržovat lidi v nevědomosti.

Režisér Almodóvar pochází, jak se dozvídáme na internetu, z chudých rolnických poměrů. Rodiče ho v osmi letech poslali do klášterní školy s tichým přáním, aby se stal knězem. Chlapci se v internátě nelíbilo, tajně utíkal ven za zábavou a později při vzpomínkách na dětství prohlašoval, že v místě dostupný biograf pro něho znamenal cennější poučení, než jaké mu mohl poskytnout vyučující kněz. Nelze vyloučit, že Almodóvarova příkrá kritika církve – třeba dodat španělské - čerpá ze zkušenosti, kterou získal v dětství a mládí, a která ho nesmazatelně pohoršila. Ovšem i když se režisér setkal s lidmi, kteří mu poskytli důvody takto o církvi soudit, pak chybuje zevšeobecňováním. Nepochybně řada jiných španělských chlapců by soudila jinak než on. Sám Almodóvar přiznává španělské církvi v padesátých a šedesátých letech velký rozmach. Všimněme si aspoň jedné jeho výtky vůči církvi, jejího děsu z vědy, a to se zřetelem k současným českým poměrům.

Papežská akademie věd, sdružující asi 80 vědeckých kapacit z celého světa v čele se švýcarským protestantským mikrobiologem a genetikem Wernerem Arberem, mluví o něčem jiném. Říkává se, že dnes je nejdůležitější kapitolou konkrétní morálky, tzn. aplikace obecných etických zásad na jednotlivé stránky lidské existence, bioetika. Pokud je to pravda, jak se církev na takový úkol připravila? Podle Španěla zatáhla všechny rolety a přiložila ukazováček na ústa. To ovšem není pravda. Teologové a křesťanští filozofové, řešící bioetické otázky, považují za svou samozřejmou povinnost přizvat si příslušné odborníky, přírodovědce i filozofy při snaze zaujmout k ožehavým otázkám stanovisko, které pak zpracují v církevních dokumentech. Nelze dost zdůraznit: církev je nejen učící, ale také učící se, aby budovala kvalitní „podstavec soše“ Božího dětství, které má z Kristova pověření nabízet lidstvu.

Konkretizujme poněkud. Pokud jde o humanitní obory, 2. vatikánský sněm žádá, aby se studenti bohosloví věnovali studiu psychologie a sociologie ze zcela jasných důvodů: budou to potřebovat v pastoraci. Pokud jde o přírodovědné obory, před několika lety prolétly světem zprávy o možnosti klonovat lidi. Papežská rada pro život nevypracovala „Prohlášení o klonování“ z roku 1997 amatérsky od zeleného stolu, nýbrž vyslechla přírodovědce a lékaře, co k té věci mohou z vědeckého stanoviska říci, a to pak spojila s teologickým a filozofickým zřetelem. Totéž platí o celé řadě jiných problémů, jako je preimplantační diagnostika nebo umělé oplodnění anonymním dárcem. Že tato fakta nejsou v souladu s tvrzením o děsu církve z vědy, je zřejmé.

Umělým oplodněním, o kterém byla zmínka na konci předchozího odstavce, se zabývá jiný článek zmíněného čísla Reflexu, nadepsaný Babičky s kočárkem. Autor, kterého nelze naprosto podezírat ze sympatií ke katolické církvi (Jiří X. Doležal), uvažuje o poměrně vysoké věkové hranicí žen, usilujících o mateřství umělým oplodněním, stanovenou v čerstvém zákoně o asistované reprodukci. Článek začíná sžíravou ironií: Pepíček vyběhne ze školy a čeká na něj 65letá paní. Bude se opírat o hůl, bude mít šedivé vlasy a začínající Parkinsonovu chorobu. Pepíček k ní doběhne: Ahoj mami! Půjdeme za tatínkem do eldeenky? Ano, ale musíš jít pomalu, já už ti nestačím.

Když se redaktor zeptal na ministerstvu zdravotnictví, co si má myslet o věkové hranici, která umožní tak groteskní situaci, na mou otázku, píše, mi dalo ministerstvo zdravotnictví sice okamžitou odpověď, ale plynulo z ní, že ministerští úředníci ten zádrhel vůbec nevidí a podléhají modernistickým bludům o všemocnosti lidských technologií a vědy. Takřka fanfárovitě pak zní věta: umělé oplodnění se nesmí stát koníčkem stařen.

Jak by se asi tento muž tvářil, kdybychom mu řekli, že jeho kritika „modernistických bludů o všemocnosti lidských technologií a vědy“ vypadá, jakoby ji byl opsal z nějakého církevního dokumentu. Nejspíš by se hluboce zastyděl nad takovým názorovým příbuzenstvím.

Leč vraťme se k Almodóvarovi a církvi, vyděšené vědou. Rektor Univerzity Karlovy profesor Václav Hampl je praktikující katolík. Bývalý děkan první lékařské fakulty téže univerzity docent Petr Hach je také praktikující katolík. Co by asi řekl španělský režisér na fakt, že někteří představitelé českých vědeckých kruhů jsou přesvědčení katolíci? Totéž platí o řadě dalších lidí, takže u části české vědecké veřejnosti můžeme mluvit o kryptokatolicizmu, skrytém přesvědčení, o kterém ti druzí buď vůbec nevědí, nebo vědět nechtějí.

Kryptokatolicizmus se však netýká jen osob, nýbrž i idejí, např. kritiky bezhodnotové vědy, jak to formuluje papežský dokument o klonování člověka a jak to nevědomky opakuje leckterý publicista. Jaké překvapení by asi čekalo na Almodóvara, kdyby se dověděl, že trefná kritika svůdných projektů, motivovaných pohádkovými výdělky, které svým uměleckým svědomím ochotně dává za pravdu, pochází z pera církve? Mluvil by dále podobným způsobem, jak to předvedl v Reflexu?

Česká veřejnost je poměrně často napájena pocity, názory a emfaticky předkládaným přesvědčením lidí z uměleckých kruhů, což představuje určitý problém. Umělec je hypersenzibilní, jinak by umělcem nedokázal být. Pak ovšem hrozí, že se „pocity“ v hodnocení pravdy a nepravdy, dobra a zla, v rámci jeho psychiky snáze prosadí než chladná úvaha. Oděje li své postoje do dokonalé formy a jsou li tyto postoje chybné, je neštěstí hotové. To se netýká jen světonázorových otázek nebo některých kapitol etiky, nýbrž je to známé i z politiky, která se veřejnosti týká ještě bezprostředněji. Kolik nadšenců ze slibného nadcházejícího věku nabídlo své služby, ozdobené nespornou uměleckou kvalitou, minulému režimu ve dnech jeho červánků, včetně první republiky. Později prohlédli, stali se dokonce kritiky vlastní názorové minulosti, ale bylo pozdě. V době, kdy kulturní síla představovala vítanou pomoc politické moci, přispěli – aspoň dočasně – k nezvratnému vývoji událostí, kterých, když bylo pozdě, litovali.

Nepolemizujme s lidmi, kteří mají pro církev pouze slova hořkého odsouzení, ale dohodněme se s nimi na tom, že tak stará instituce musela během staletí nasbírat řadu cenných zkušeností, týkajících se lidského údělu, takže upírat jí to představuje pouhopouze typicky pubertální pošetilost. Ta ovšem se nezřídka dokáže zahalit do svrchovaně působivé formy, jejíž cenu nikdo znalý věci nepopírá. Almodórovy filmy jsou vysoce ceněny odbornou i laickou veřejností, proč ne, jenže k nim – jak to bylo patrné ve výše zmíněném článku – se velmi snadno přibalí leckdy neúnosné životní názory podle zásady „obdivuješ li mě pro mé dílo, obdivuj také mého psa, i když je nebezpečně agresivní, zejména pro malé děti“.