Problém etických představ nekřesťanských náboženství v rámci výzvy k dialogu s alternativními duchovními kulturami.
Téma je se zaujetím diskutováno, protože jde o značně neznámou oblast. Odborníci někdy přirovnávají úkol domluvit se k snaze hudebníka s malířem vyjádřit barvy a tóny společným jmenovatelem. Předstoupí-li někdo s tézí, která se sympatizantovi určitého směru nelíbí, je podroben kritice nekomptentnosti, i když se jedná o uznávaného odborníka. To je zaviněno tím, že ocenění směru není kritické, ale spontánně nekritické. Proto každá kritika je prožívána ne jako myšlenkový námět, ale osobní ohrožení. Etické představy jednotlivých směrů mohou vyrůstat ze zcela odlišného teologického a antropologického základu, než je křesťanský. Slovo Bůh může být např. spojeno s jinými představami než je židovsko - křesťanský osobní Bůh. Tím se může stát, že komunikující systémy, křesťanský a alternativní, budou používat týchž slov, ale v zcela jiném smyslu.
Čínská kultura má jako ústřední myšlenku řád, celek, sílu. Cílem lidského jednání je kosmická harmonie. Této harmonie je dosahováno svobodnou souhrou sil Yin a Yang, jejichž funkcí je TAO, které je také ústředním čínským pojmem asi ve smyslu cesta, běh světa, řád světa atd. Cílem etiky je velký mír. Člověk se utváří sociální rolí, kterou zabezpečuje udržení pořádku. Počátek všeho ve stvoření čínské myšlení nezajímá, ale kulturní dějiny, a ty jsou dány do pohybu osudy vládců. Hlavní ctností čínského člověka je pospolitost. Žádoucím uměním je vedení člověka, ba i manipulace. Důležitějším vodítkem než zákony jsou vzory.
Pro křesťanské myšlení je důležité vědět, že Krista lze nabídnout pouze jako vzor. Čínské tradici je neznám pojem svobody, je totiž zbytečný ve světě polárních sil. Jiný důležitý pojem je obličej. Je to cosi jako kredit, daný společností jedinci. Obličej nesmí být vzat, může být rozmnožen. Ztráta obličeje způsobuje odchod člověka ze společnosti, takový člověk se musí stáhnout, sociálně odumírá.
Pro obsah etiky lze uvést jednu z nejznámějších vět Konfucia: Vzory začaly tím, že dávaly stát do pořádku. To předpokládalo rodinu. Dát do pořádku rodinu předpokládalo dát do pořádku osobu. To opět srdce. To poctivé myšlení. To šíři vědění. A to spočívalo v probádání věcí. Laotse učí: Odstraň svatost, odhoď vědění, Tím lid stokrát získá. Odstraň mravnost, odhoď povinnost, tím se lid vrátí k dětské poslušnosti a lásce. Odstraň šikovnost, odhoď zisk, nebudou už více zloději a lupiči. V praxi jsou ceněny především dlouhý život, bohatství, úspěch v povolání, šťastná rodina. Vina, utrpení a smrt jsou součástí mnoha párových protikladů, jako jsou světlo a tma. Lež hraje pozitivní roli v mezilidských vztazích, krádež je bagatelizována, harmonie řádu vyžaduje někdy i nejvyšší oběti v podobě státního útlaku, který obětuje jedince i celé skupiny.
Život je nejvyšší dobro, které musí být bezpodmínečně chráněno. Je posvátný, má své kořeny v Bohu jako prvém prameni a dospěje k jedinci skrze předky. Společnost, založená Bohem skrze ně, žije ze vzájemných vztahů všech členů. Ti mají povinnost respektovat zkušenost předků, promítnutou do zákonů, jinak se proviňují proti vlastnímu i společenskému životu. Mravní odpovědnost jedince je zachována přes jeho vazby na obec a předky. On musí rozhodnout, co životu prospěje a neprospěje. Odplata je zásadně imanentní. Tresty přicházejí od předků, někdy přímo od Boha. Mohou být prominuty veřejným nebo soukromým dostiučiněním. Posmrtná odplata spočívá v tom, že dobrý člověk se stane dobrým předkem a přežívá šťastně v potomcích. V opačném případě je stane předkem pouze obávaným a je vyloučen z jejich kultu.
Hinduizmus nezná uzavřený etický systém. Charakterizuje ho jedno bez druhého proto, že původní množství bohů nebo zbožtělých přírodních sil se prohlubující se duchovní reflexí ukázalo jako jedno bytí. V Upanišádách se čte: V srdci všech věcí ve všem, co je ve vesmíru, bydlí Pán. Jen on je skutečnost. Kdo vidí všechny bytosti v svém já a své já ve všech bytostech, ten přestal nenávidět. Osvícení znamená: vlastní já nalézt v celém vesmíru. Překonal bažení a starost, kdo vidí všude jednotu. Pravý učedník vidí ve všech bytostech Boha. TAT TWAM ASI - to jsi ty (Vivekananda). Cesta k jednotě je podmíněna reinkarnacemi, cílem je společnost, kde všichni budou jedno. Soudí však, že účinná morálka musí spočívat na mimosvětových sankcích (Rangaswami Aiyangar). Vyplnění objektivních povinností je určováno podle pohlaví, věku, kasty a postavení v každodenním životě. Z toho vyplývá vztah ke všemu živoucímu. V Bhagavad Gitě se čte: (Hledající) viděl celé univerzum, se všemi svými rozmanitými tvářnostmi, shrnuté do jediného bodu v těle Boha bohů (Krišna jako Boží vtělení). Bhakti podporuje víru a lásku v jednoho Boha, který hledá pravého věřícího bez ohledu na jeho původ. Etické vzdělávání je založeno na příkladu zářných postav z mytologie i historie, ale také na poselství posvátných textů, jako je Bhagavad Gita.
Vietnamský komentátor buddhizmu ThichNhat Hanh jej vyjadřuje heslem bytí mezi, protože podle něho je třeba konstatovat popření ega. Prožíváme pouze řetěz na sobě závislých jevů. Ego je zapleteno ustavičně do sítě vztahů. Podle jiného současného komentátora thajského Budhadasa individuum je nejá, je dílkem probíhajícího procesu, kde jedno podmiňuje druhé. Trváme-li na Buddhizmu, budeme vidět v druhých lidech bližní v utrpení, v narození, stáří, nemoci a smrti. Proto je nemůžeme nechat na holičkách. V jedné buddhistické tradici se připomíná tento slib: Je nesčíslně živých bytostí. Zavazuji se že všechny zachráním. V některých oblastech z toho vyplývá vegetarianizmus.
Etika se opírá o čtyři ušlechtilé pravdy, pomáhající člověku překonat Mluví o ctnosti, meditaci, a moudrosti. K ctnostipatří nezávadná mluva, dokonalé jednání a celá životní praxe. Existuje automatická odplata skutků člověka, vyžadující zodpovědné jednání. Čin má význam pro jednajícího i jeho oběť. Pro čin je rozhodující motivace, buddhizmus tedy zastává etiku smýšlení. Hlásí se k secundum rationem vivere. Důležitější než přikázání je duševní tréning, očišťující mysl. Ke konkrétním požadavkům patří nepoškodit život, nekrást, nelhat, nesmilnit, neužívat narkotika. Před obětí a rituálem je dávána přednost kultivaci mezilidských vztahů. Proto se meditativně pěstuje představa být v druhém a tak pěstovat solidaritu. Pro mahayana směr platí možnost přenosu zásluh jako nejvyšší formy služby.
Poslední zvolený duchovní model, islam, věří v jednoho Boha, který mluvil skrze proroky, naposledy skrze Mohameda a to ke všem lidem. Proto mají všichni lidé povinnost podřídit se jeho nárokům. Není rozdíl mezi profánním a sakrálním, vše je plně podřízeno Bohu. Etika patří pod právo, protože islam nezná teologickou antropologii. Protože Bůh je ve svých nárocích absolutně svobodný vůči člověku, odpadá spekulace o dobru o sobě. Vše tedy závisí na zjevení. Konkrétní etika jde na dlouhých tratích spolu se starozákonním a novozákonním materiálem, protože na něj historicky i myšlenkově navazuje. Novum je zákaz alkoholu a hry v loterii. Ohledně manželských vztahů soudí moderní vykladači, že korán usiluje o monogamii jako normál. Rozvod je však za jistých podmínek možný. Islam odmítá homosexualitu, masturbaci, prostituci a zoofilii.
K přípustným zásahům proti lidskému života patří válka, poprava a krevní msta. Ekonomicky hledá střed mezi kapitalizmem a socializmem tím, že uznává soukromé vlastnictví, zatěžuje jej však povinnostmi vůči chudým. Vůči Židům a křesťanům existuje tolerance, zakazuje se jim však misijní činnost a vedoucí pozice v politice. Konverze k islamu je vítána, apostaze trestána.
V současnosti probíhá diskuse o kompatibilitě koránu s chartou lidských práv zejména v otázce náboženské svobody a o použitelnosti moderních státních forem, jakou je demokracie. Pakistánský interpret islamu Mawlana Sayyid Abul A´la Mawdudi mluví o islamské theo-demokracii. Právo vládnout přísluší obci všech věřících bez ohledu na osobu, rodinu, třídu. V nevyřešených otázkách rozhoduje konsens muslimů. Tedy ne nevěřící. Tím samozřejmě vůbec není představen islam v jeho celistvosti, nýbrž pouze postřeh z něho, ventilující myšlenku bytostné,sociální nebo morální jednoty.
Dokument Dominus Jesus zdůrazňuje nesrovnatelný nárok Ježíšův vůči uznání celého lidstva, plynoucí z faktu víry ve výlučnou a jedinečnou inkarnaci. Na jedné straně vše, co se objevilo v názorech na mravní jednání lidí, pochází od člověka, který je v neobyčejné rozmanitosti kultur v podstatě bytostí se společnými základními antropologickými daty. Tato skutečnost je hlavní pozemskou nadějí na dialog. Má-li přijít Kristus, pomazaný Pána, syn člověka, přicházející na nebeských oblacích, třebas k dalaj lamovi, musí k němu přijít v syrové podstatě svého boholidství, i když to bude vyžadovat abstrakci nutných kategorií času a prostoru, tedy také kultury, pokud byl skutečným člověkem. Přinášet světu Krista může pro křesťany znamenat radikálně se ochudit o to, co je jim drahé, ale co není nezbytné, a proto adresné všem lidem.
Při vědomí důležitosti růstu solidarity mezi lidmi je dnes úsilí o jednotu důležité proto, že náboženství skýtá více naděje než globalizace, pouhá služka ekonomiky s filozofií idealizmu, vzdáleného od reality. I když vinou náboženství teklo v dějinách mnoho krve, přesto sehrává v současnosti nadějnou roli, vždyť operuje s klíčovým společným jmenovatelem solidarizačních snah, nazývaným jednou Bůh, jindy kosmický řád, vždy však s charakteristikou transcendentna. Je však bohužel zpolitizováno, proto mu chybí vůle k uznání, podpoře a vyváženosti stejnosti s rozdílností, tak důležité pro růst solidarity. Místo toho je vidět snahu prosadit pouze vlastní perspektivu, a to politickými, hospodářskými nebo dokonce vojenskými prostředky, uzavírá jihoindický jezuita. Stručné defilé uvažovaných proudů chce upozornit na skutečnost alternativ a zbavit člověka strachu z toho, že v duchovním světě není nerušeně docela sám. Také ho chce vychovat k toleranci, nikoliv nevraživosti, prozrazující frustraci z nastávající ztráty vnitřní jistoty.
Pak lze následně udělat další kroky při seznamování se a pomalu vstoupit do školy biblických mágů. Mezi věřícími jsou lidé, kteří se se světem za "plotem" seznamují rádi a necítí přitom ohrožení vlastní duchovní identity. O těch platí slovo Basila Velkého, když se zamýšlí nad užitečností četby pohanské literatury své doby. Nechť čtenář vybírá med a odmítá jed, říká s pozoruhodnou důvěrou v čtenářovu rozlišovací schopnost. Jsou však také věřící, kteří při nakukování za plot pociťují nad možnou ztrátou vlastního přesvědčení úzkost. Tady platí rada: ať se nepřipravují o vnitřní klid a neztrácejí půdu pod nohama, ale počkají zrovna tak jako korintští křesťané, kteří neměli jíst maso obětované modlám, kdyby ho jedli proti svému přesvědčení (víře, svědomí).
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |