Při různých příležitostech se v kostelech i mimo ně poměrně nenuceně a bezstarostně čte (v perikopách) nebo mluví ("andělíčku můj strážníčku") o andělech nebo dívá na ně v rozmanitých výtvarných projevech (hrozny buclatých barokních sošek), ale bohužel také kýčích (svatých obrázcích). Právě andělské kýče tak výstižně dokumentují definici, podle které kýč je umělecká lež. Jak asi vypadá skrytý názor jednotlivých věřících na takto označené bytosti? Staly se pro ně spíše předmětem fantazie, kterou si rádi dopřejí, nebo vážně chápanou skutečností, uvážíme-li, že setkání biblických lidí (včetně P. Marie) s anděly na stránkách Písma u nich vyvolává strach?
Známý protestantský biblista Rudolf Bultmann prohlásil, že novozákonní představa o andělech je pro přírodovědecky probudilé lidi odbytou záležitostí. To je tvrzení odvážné, na pomezí předsudku, protože není vůbec obtížné sehnat dostatek věřících univerzitních profesorů i z exaktních směrů, pro které přitakat existenci andělů vůbec nepředstavuje problém. Leč současné věrouky, zpracovávající téma andělů, k takovému zamítavému postoji musí přihlížet.
Nejprve je důležité připomenout, že anděl je řecky posel, a to kterýkoliv činitel v roli posla. Dříve se říkalo blesku Boží posel a mělo to svou logiku. Zprávy o hrůzách orkánů, hurikánů, tajfunů mohou být chápány jako zprávy o neosobních Božích poslech. V opředí jejich charakteristiky není osobitost, ale funkce přinášet Boží vzkaz. U anděla - šířeji pojatého - se tedy jedná o osobu, věc či událost, která něco od Boha sděluje. Už Augustin upozorňoval, že anděl je označení funkce, nikoliv bytosti. Problém nastává při zúžení významu slova v duchu bible na posly osobní, disponující mimořádnými schopnostmi, se kterými se schopnosti člověka naprosto nemohou srovnávat. V tomto pojetí se anděl dostává do silového pole mezi mýtus a mystérium.
Mýtus lze chápat jako zpředmětnění duchovní skutečnosti. Samo zpředmětnění však realitou není. Ujistila-li sv. Terezie, že bude z nebe sypat růže, chápe to každý věřící jako poetické vyjádření, kterému odpovídá suchou, nezáživnou řečí zprostředkování Božích milostí na přímluvu světice. Náš úsměv by si ale vysloužil ten, kdo by po vroucí modlitbě k svaté karmelitce přiložil k očím dalekohled a pátral po nebeské obloze, zda už se slibované růžové lístky začínají snášet na zem. Takový člověk by myslel mýticky.
Mystérium lze chápat jako (duchovní) pravdu, nedostupnou lidskému rozumu. Musí tedy být člověku sdělena. Mluvíme-li o mystériu Trojice, inkarnace, eucharistie, myslíme tím ovšem na rozdíl od mýtu vždycky realitu, na nás nezávislou skutečnost, o které nám Bůh něco sděluje. Na oplátku se od nás očekává víra v příslušné mystérium.
Zařazení různých prvků křesťanské nauky někam mezi obě kategorie má posuvnou hranici, závislou na kulturně-historické situaci. Byly doby, kdy se biblická rajská zahrada považovala za zeměpisný údaj a hledalo se její místo v zeměpisném atlase. Tak už se dnes neuvažuje, i když nikdo rozumný nepopírá, že mýtus dovede někdy mnohem působivěji vyjádřit duchovní skutečnost než suchopárné definice jako plod teologické reflexe, na kterou býváme tak často hrdí.
Jak dnes vypadá umístění andělů mezi oba póly, mýtus a mystérium? Sunou se k jednomu nebo druhému pólu, jsou smyšlenkou nebo realitou, i když rozumově nedostupnou? Oporu při hledání odpovědi poskytuje Písmo, ale také nauka a tradice církve.
Andělé jsou v Písmu dokonale poslušným nástrojem Boží ochoty a pohotovosti pomáhat lidem. Jsou také výmluvným znamením Boží nedostupnosti a skrytosti. Někde působí dojmem totožnosti s Hospodinem. Musí se tedy počítat s pojmovou neostrostí. Je jich mnoho. Někteří mají náznačná jména (Michael se překládá: kdo je jako Bůh?). Asistují při Ježíšově narození, krizi i oslavení. Významné je Ježíšovo upozornění, že andělé maličkých hledí stále na Boží tvář - možno doplnit: aby referovali o všem, co se maličkým přihodí. Proto není dovoleno jimi pohrdat. Postavení maličkých oceňuje rabínská teologie, podle které Boží tvář vidí pouze nejvyšší andělé. Privilegium, které postrádají ostatní andělé, prozrazuje cenu maličkých, kteří skládají celou svou naději v Boha, ne v sebe a svět.
Církev mluví o andělských tvorech (natura angelica). Nepodává však definici o jejich podstatě (typu: anděl je duchovou, imateriální bytostí) ani informaci o jejich personalitě, tj. o stupni aplikovatelnosti pojmu osoba na anděly (typu: anděl je náš laskavý průvodce).
Poučení z tradice lze popsat asi tak, že existují Boží poslové, kteří jsou dokonalejšími tvory než je člověk. Je moudré k takovým tvorům vzhlížet právě tak jako uznávat ohraničenost lidského poznání rozmanitých stránek Božího stvoření.
Jedno je jisté. Pokud existuje tvorstvo jakékoliv úrovně, disponující sebeurčením, zaměřovaným k dobru, je nutně navzájem solidární. Už genius Aristotelův upozornil, že přátelství je možné jenom mezi dobrými lidmi. Solidarita dobrých bytostí vyplývá z pojmu dobra, znamenajícího sdílení něčeho, co je nějakým způsobem užitečné.
Jak cenné a povzbudivé musí být pro člověka přesvědčení o tušené spíše než ověřené solidaritě! Sem patří nejen idea svatých přímluvců, ale také andělů strážných a vůbec celé říše nadlidských tvorů. Je to až závratná myšlenka, že "prostor" kolem nás je zaplněn množstvím tvorů, nejen sledujících naše počínání, ale fandících nám entuziasticky, aby toto počínání bylo zaměřeno na věčný cíl, na jehož dosažení všechno záleží.
Podíváme-li se znovu na výše uvedený Bultmannův výrok, nechme questio facti otevřenou, questio valoris je však nepopíratelná a hodnotit valor andělů s uspokojením jako odbytou záležitost znamená ochuzování člověka.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |