Rok sv. Pavla podněcuje zabývat se epizodami z jeho života, na které obvykle „nezbývá čas“, které však jsou dodnes poučné přes velký časový odstup. Jednou z takových epizod je tzv. antiochejský incident, popsaný v Gal, 2,11-14. Text vrcholí Pavlovou výtkou Petru = skále do obličeje před ostatními. Ekumenická bible čte: Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali. Parafrázujme: jestliže ty, nazývaný skalou, původem Žid, stolničíš pohansky a nikterak /originál zesiluje záporku/ židovsky, jak je to možné, že nyní nutíš pohany jednat podle židovských mravů tím, že je v prožívání svobody evangelia, ke které, jak jsme se dohodli na jeruzalémském jednání (srov. Skt 15), je přece energicky vychováváme, zvikláváš a strháváš obojetným příkladem svého chování?
Sv. Pavel vytknul sv. Petru veřejně pokrytectví, protože u něho nedošlo ke změně názoru, nýbrž o zakrývání stanoviska, kterého se nezříká (veřejné pokárání obhajuje z klasiků Augustin: nebylo užitečné napravovat veřejný omyl soukromě). Pochybení spočívalo v tom, že se Petr ze strachu před „konservativními“ křesťany ze židovství, vyžadujícími zachovávat (con-servare) vedle křtu také Mojžíšův zákon, začal stranit křesťanů z pohanství. Jablkem sváru byl jídelníček. Dokud ještě skupina křesťanů ze židovství, seskupených kolem autority sv. Jakuba, nedorazila do syrské Antiochie, kde se střetnutí odehrálo, jídal Petr bez problémů s křesťany z pohanství totéž co jedli oni. Písmo na tomto místě prvního apoštola nenazývá Petr, nýbrž Kéfas, aramejsky skála; jakoby šlo vzhledem k vývoji událostí o jemnou ironii.
Při společném jídle se vlastně jednalo - současným římskokatolickým jazykem vyjádřeno - o mši svatou, protože vrcholným okamžikem společné hostiny byla eucharistie. Její doprovodnou součástí byla ostatní jídla. Eucharistie byla svátostným znamením bratrské solidarity. Dnes si dobře uvědomujeme, že jako svátostné znamení zaručovala účinným způsobem posvěcení. Vzhledem k tehdejším vztahům mezi oběma skupinami, Židy a pohany, byla solidárnost, tmelená eucharistií s hostinou, čímsi revolučním
To naznačuje citát z pozdě-židovské knihy Jubilejí (22,16), asi z 2. století př. Kr., zdůrazňující rituální čistotu, v němž se říká: Můj synu! Pamatuj na má slova a drž se přikázání svého otce Abraháma! Odděl se od pohanů! Nejez s nimi! Nebuď jejich druhem! Jejich dílo a všechny jejich cesty jsou poskvrnění, ohavnost a nečistota. Rozlišení jídelníčku pro Židy a pohany ovšem bratrskou solidaritu narušovalo. Nevíme, jak k němu docházelo, zda ve stejné místnosti u jiných stolů nebo na úplně jiném místě. Jednalo se však o déle trvající praxi.
Situaci lze domýšlet ještě dále. Společné stolování, ke kterému vybízelo evangelium, mohlo mít dvě formy jídelníčku. Jednou formou by bylo stejné „pohanské“ jídlo pro všechny. Druhou formou by byly dva jídelníčky, pohanský a židovský, přičemž židovská strana by uznávala legitimitu pohanokřesťanské praxe, vysvětlila by však své odchylné jednání věrností k tradici – z křesťanského hlediska nyní už pouze lidské – nikoliv k Božímu zákonu, tlumočenému Mojžíšem. Něco podobného je myslitelné i v dnešní církvi. Skupina katolíků obědvá v pátek. Část nevidí žádný problém v masitých pokrmech, ostatní s ohledem na dřívější postní řád ano. Proč by se obě části společnosti neměly chovat po svém – jenom nesmí jedna druhou kaceřovat (srovnej proti tomu 1Kor 10,28.29: nejezte…pro svědomí toho druhého, doplň: protože prozatím nejsou schopni ostatním vyjít vstříc). Věrnost lidské tradici (která přestala formálně zavazovat) nějak k přirozenosti patří a nátlakově ji rušit by jistě bylo škodlivé.
Leč zpět do Antiochie. Do předělu mezi Židy pohany vstoupilo evangelium. Ne Zákon, nabízený Izraeli, nýbrž kříž Ježíše Krista, nabízený všem, prohlásilo za rozhodující prostředek spásy. Když se Petr začal vyhýbat společnému jídlu s křesťany z pohanství, nejednal z přesvědčení, i on měl tuto otázku vyřešenou, nýbrž pouze předstíral konzervativní postoj. Proto ho Pavel bez obalu nazývá pokrytcem. K chování sv. Petra poznamenává kniha Přísloví: kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku (29,25).
Šlo by se však příliš daleko, kdyby se v incidentu spatřoval počátek chronického napětí mezi oběma apoštoly. Takový náhled zamítá po svém způsobu lapidárně už Tertullian: conversationis fuit vitium, non praedicationis (Praescriptio haereticorum; chyba /neřest/ se týkala „konverzace“ (společenského styku), nikoliv předložení (zásadního stanoviska).
Antiochijský incident je o to závažnější, že k němu došlo až po tzv. jeruzalémském sněmu (Skt 15), na kterém se apoštolé dohodli na výrazném zkrácení závazků pro pohany, kteří uvěřili v Krista. Biblisté dokonce nadhodili otázku, zda se návštěvou skupiny jeruzalémských křesťanů nejednalo o jakousi špionáž v nejdůležitějším pohanokřesťanském městě tehdejší doby, kterým byla právě syrská Antiochie. Kontrola by se týkala dodržování několika omezení, která od pohanů vyžadoval jeruzalémský sněm, např. požívání krve a masa z pohanských obětí. Pokud by domněnky biblistů platily, byly by dokladem věčně existujícího, hluboce lidského problému: lpění na něčem, co je pro jedny překonatelné a také skutečně překonané, zatímco pro druhé to zůstává nedotknutelným.
Při aplikaci této zkušenosti na antiochijský incident musíme být ovšem spravedliví. Židovští křesťané netrvali na předpisech Mojžíšova zákona z tradicionalistického trucu, natož z věrnosti k národnímu folklóru, nýbrž jako na nedotknutelném, trvale platném projevu Boží vůle. Nevíme o tom, že by byl Pavel zakazoval křesťanům ze židovství na rozdíl od pohanokřesťanů zachovávat po křtu Mojžíšský zákon. Něco takového by bylo vzhledem k setrvačnosti životních zvyků čímsi příliš tvrdým. Zakročit by však proti nim musel, kdyby tvrdili, že Kristův křest nestačí bez zachovávání zákona.
Také tyto postoje nejsou pro nás čímsi neznámým. Nedávno se v mediích přetřásalo snětí exkomunikace ze čtyř lefebvristických biskupů Benediktem XVI. I arcibiskup Marcel Lefebvre, který je vysvětil, byl přesvědčen o nedotknutelnosti určitých ustanovení v církvi, do kterých podle něj neoprávněně zasáhl koncil. Má-li někdo potřebu předkoncilních obřadů, může je používat, ale nesmí tvrdit, že pokoncilní změny jsou neoprávněné. Blahovůle vůči oněm čtyřem biskupům nemusí přinést zamýšlené ovoce. Pavlův zásah proti Petrovi je přinesl. Nikde nečteme, že by se byl sv. Petr proti Pavlově smělosti bouřil.
Smutná je Pavlova poznámka: dokonce i Barnabáš! (Gal 2,13). Tím spíš, že se tento apoštol rozhodným vystoupením na jeruzalémském sněmu vyslovil ve prospěch svobody pohanů od Mojžíšova zákona. Pro naprosto nestranné posouzení ovšem chybí vhled do pohnutek, které ho v té chvíli vedly. Když svatého Pavla kamenovali v Lystře (Skt 14,19), byl s ním Barnabáš, kterého pohané zprvu považovali za nejvyššího řeckého boha Dia. O tom, že by také jeho byli lynčovali, což by v nastalé situaci bylo docela pochopitelné, není nejmenší zmínka. Zřejmě se zde projevil dojem přihlížejících občanů Lystry z rozdílné povahy obou mužů. Nezapomeňme, že existují povahy provokující a neprovokující, dráždící i imponující, takže jsou ponechány v klidu, nekompromisní i nakloněné ke kompromisu, aniž by zradily zásadu. Tím se dostáváme k Pavlovým pohnutkám, o kterých bylo mnoho napsáno.
Jeho vystoupení je vysvětlováno tím, že si jasně uvědomoval, že je ve hře pracně nabytá křehká jednota ranné církve, symbolizovaná výrazně eucharistií. Pavel měl před očima také pastorační zřetel. Měl ohled na pohany, kteří by byli po Petrově příkladu vrženi zpátky do životního slohu, který jim byl cizí a nadto zbytečným břemenem. Ale to není všechno. Pro Pavla byl v sázce sám význam Kristova kříže. Buď je kříž tou pravou cestou ke spáse, o čemž byl přesvědčen nejen Damaškem, ale i ostatní jedinečnou duchovní zkušeností, které se právě jemu dostalo, nebo je křesťanství zbytečné.
H. Schlier ve svém komentáři k listu Galaťanům ujišťuje, že Petrova dělba stolování znamenala pro Pavla vzdání se zásady, že lidé nežijí z duchovní výkonnosti, kterou vyžaduje zákon, nýbrž z Pánovy odevzdanosti. Petrovým činem se uskutečnil útok na řád milosti ve prospěch řádu výkonnosti. Pavel v něm tedy potkal protivníka, srovnatelného s jeho odpůrci v Galacii a Jeruzalému. Pouze tak je možno pochopit ostrost a energii jeho kritiky. Schlier však zároveň upozorňuje, že text nemluví o Petrově rozhodnutí nastoupit novou cestu ani o snaze trvat na chybném stanovisku, nýbrž o váhání, znejistění a náznaku couvání z pozice, dosažené při jeruzalémském rokování. Také P. Batiffol, kterého Schlier cituje, si všímá v spise Prvotní církev a katolicizmus Petrovy nerozhodnosti a soudí, že zpochybňuje jednotu církve. Pavlův postup jednotu zajišťuje, nikoliv však ústupností a „politikou“, nýbrž silou víry v Krista a jeho nadpřirozeného života v lidech.
Než dojde ve 14. verši ke kritice Petrova jednání, kladem Ekumenická bible Pavlovi do úst tato slova: Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi…(vlastně: když jsem viděl, že přestali kráčet rozhodným krokem a jejich krok začal váznout až k ochrnutí, tak jsem zasáhl). Kdyby byl Pavel v postavení pouhého žáka jedenácti nejbližších svědků Mistrova života na zemi s Petrem v čele, byl by si těžko mohl dovolit oponovat jejich autoritě veřejným pokáráním, vždyť oni znali svého Pána ze zkušenosti nejlépe. Jenže on byl ostatním rovnocennou autoritou jedinečným poznáním nikoliv historického, nýbrž vzkříšeného Krista, což dobře cítili. Odtud plyne sebevědomí apoštola národů, ale také jeho přesvědčivost. Když přeložíme do češtiny Petrovo jméno KÉFAS (= skála) a Pavlova jména ŠAUL (= vyžádaný) a PAULUS (= malý), získáme úsměvnou formulaci SKÁLA se dostává do konfliktu s MALÝM, který byl VYŽÁDÁN.
Antiochijský incident vystihuje žurnalistická zkratka „nedotknutelný princip nestrpí lidské ohledy“. Apoštolé ovšem museli řešit dilema s rizikem ztráty. Pavlovým zásahem ho vyřešili ve prospěch pohanokřesťanů. Tím však není řečeno, že jím prosazené řešení uspokojilo všechny židokřesťany. Ze zkušenosti se srovnatelnými situacemi v církvi lze uzavírat, že nejeden z nich zůstal nejen v rozpacích, ale přímo vnitřně nespokojený. Jako bychom měli před očima počátky vývoje, vedoucího ke ztrátě Izraele pro církev.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |