Naklání-li nás přečtené evangelium nejen ke kritice farizeů (které se rádi zúčastníme), nýbrž také ke kritice církve a jejího kléru (kterou slyšíme neradi), nejde o problém, deprimující pouze církev, nýbrž jde o problém obecný, týkající se kterékoliv společnosti. Kritika se týká dvou věcí: pokrytectví představených a neúnosnosti břemen, nakládaných na poddané. Adresáty X řeči ovšem nejsou farizeové, kterým by se vytýkalo pokrytectví, nýbrž učedníci, kteří jsou varováni před špatným příkladem.
Biblisté soudí, že X slova v dnešním evangeliu mají několikerý původ; sv. Matouš je shrnul pod autorství Ježíše Krista. Slova evangelia jsou
1. Nejprve k prvnímu bodu kritiky, pokrytectví některých duchovních, tenkrát i dnes. Člověk je bytost zásadně společenská. Společnost vyžaduje právě tak zásadně nějakou řídící složku, to je vidět i u „nejdemokratičtějších“ společností. Původ této řídící složky závisí na právních předpisech, ale může být i zcela přirozený. Tu a tam se najde vysloveně vůdčí osobnost, což není dáno výchovou, ale „přírodou“. Lidé jsou si rovni, ale nejsou stejní ve své tělesné, duševní a společenské vybavenosti. Sladit rovnost s nestejností by mělo být úkolem lásky k bližnímu, která neprohlubuje znevýhodnění některých bližních, nýbrž je připravena je překlenout.
Vůdčí osobnosti, mající ve společnosti autoritu, jsou vystaveni pokušení své role zneužít. Měli by vlastně být dobrodinci ostatních, jako jsou rodiče dobrodinci dětí (vládnout znamená sloužit). Právě na rodičích je dobře vidět jak je nutné u pokrytectví jemně rozlišovat. Jedná pokrytecky otec, jehož dětí se ptají na deváté přikázání, vyloží*li jim ho popravdě a zdůrazní přitom, jak je důležité ho zachovávat, když je sám manželce nevěrný? Zcela jistě ne, cesta vede jinudy než jít s barvou ven. Sladit praxi s teorií, kterou svým dětem předkládá.
Pokud vůdčí osobnosti své postavení zneužijí (přiznejme si, že k němu zejména v politickém životě dříve nebo později nevyhnutelně dochází, protože příležitost je příliš velká a pokušení příliš silné), nemohou sázet pouze na slepou poslušnost poddaných, nýbrž opírají se o řadu pomocných mechanizmů, vždyť dobrý politik je také dobrým psychologem. Evangelium upozorňuje na farizejské divadlo modlitbou, postem či almužnou a pranýřuje přehnanou titulaturu na podporu osobní prestiže. Co je ale nejhorší, upozorňuje na zatížení poddaných břemeny, která se mohou stát nesnesitelnými.
2. Tím se dostáváme k druhému bodu, kritice takových břemen. Netýká se tato výtka také požadavků církve? Nenapadnou někoho náročné požadavky bioetiky či etiky sexuální? Přirovnáme-li dar Božího dětství ke krásné soše, můžeme přirovnat lidskou odpověď na Boží dar, zatíženou náročnými požadavky, k podstavci oné sochy. Když církev předstupuje před člověka s mravní výzvou, přistupuje k němu se snahou o stále lepší vystižení vpravdě lidského profilu, který by odpovídal darované božské nadstavbě. Jde o úsilí dobrat se humanitního ideálu, adekvátního vznešenosti Božího dětství. První pohled by neměl platit církevním požadavkům, ale Boží nabídce.
Ovšem stejně důležitý jako požadavek je způsob jeho předložení. Pravda se má líbit. Platí také: co nejde hned, může jít později. Také v církvi existuje silentblok (pryžové odpérování mezi karosérií a motorem). Tím je zpovědník nebo mimosvátostný duchovní rádce (může jím být žena, považme kolik zkušeností dokáže vnést do svých rad nezkušené novomanželce dlouholetá matka rodiny). Rozlišíme-li „výhledové“ přikázání (Zielgebot, cílové přikázání, k jehož vyplnění jsme jako na cestě k cíli) od přikázání „okamžitého“, přítomného nároku (Erfüllungsgebot, přikázání vyžadující splnění zde a nyní), zavazují nás zpravidla přikázání druhého typu a nelze se na první typ vymlouvat, ovšem princip graduality, (zásada odstupňovanosti), který není zásadně zamítán, vyhovuje prakticky zacílenosti bez okamžitého vyplnění.
Nepřehlédněme zajímavý problém: jak pozná „lid země“, že autorita zákoníků překročila míru svých požadavků neúnosným způsobem? Nehrozí nebezpečí nepoctivých výmluv chytráckých lenochů? Co dovedlo samotného X k zjištění, že míra břemen, která kladli zákoníci lidu na ramena, byla překročena? Zřejmě každodenní zkušenost mnoha lidí, kterou X sdílel, že to takhle dál nejde. Pak se nemůžeme divit, že se jednoho dne na obzoru vynoří francouzská revoluce a sedláci u Chlumce vytáhnou proti vrchnosti, která je také zatížila neúnosnými břemeny. Prozatím odpověděla vojskem, ale prozatím. Zabývá se evangelium těmito problémy?
Neúnosná břemena se netýkají Mjž zákona, vždyť ani čárka z něho nepomine, ujišťuje X. Musí se tedy týkat jeho výkladu, ale o něm prohlásil, že i ten mají lidé respektovat (dělejte všechno, co vám řeknou). Žádá tedy evangelium strpět neúnosnost? Nic takového neříká, neobsahuje totiž „politický“ recept, nýbrž omezuje se na mravní pokyn: nenapodobujte praxi pokryteckých pastýřů, i když disponují řádně zděděnou autoritou po Mojžíšovi.
Sociální etik, dominikán W. Ockenfels soudí, že pokyny evangelia (zejména v horském kázání) jsou samozřejmě velmi důležité, ale nelze je jen tak beze všeho aplikovat na řízení společnosti, tedy také na únosné ukládání břemen. Naznačuje tím, že působení X chtělo v Izraeli obrodu zvnitřku, která by v důsledku přinesla blahodárné celospolečenské proměny, včetně odstranění římské okupace, přímé nebo nepřímé, vnější nebo vnitřní. Kdyby výzva k obrodě zaujala zákoníky, zmizelo by automaticky nebezpečí, že budou svým výkladem Mojžíšova zákona ukládat neúnosná břemena. A tak je malému našinci v nepřehlédnutelné hře celosvětových politických sil útěchou víra a naděje, že právě dílo vnitřní obrody, které je ochoten vykonat, třebas je v celospolečenském měřítku nepatrné, může pohnout světem, o kterém bylo řečeno běda, nebudou-li svatí.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |