Krátce před volbami (20.5.2006) vyšel v Lidových novinách celostránkový článek o předsedovi KDU-ČSL Miroslavu Kalouskovi, nadepsaný Copak jsem nějakej bigotní katolík? Pan Kalousek touto řečnickou otázkou mínil doložit, že Lidová strana není jen pro křesťany. Kdo je vlastně bigotním člověkem? Zatím konstatujme, že je to někdo s hanlivou vlastností, související s náboženstvím.
Původ výrazu není vůbec snadné stopovat. Pochází prý ze španělštiny, kde znamená vousatý, pak přeneseně svízelný, problémový, zarytý, zarputilý, nebo zavilý. Ze španělštiny se slovo dostalo do francouzštiny, odtud do dalších jazyků. Jinde se uvádí, že bigotní bylo původně hanlivé označení Normanů jejich nepřáteli. Původ slova je také spatřován v staroanglickém zaklení bi God, "u Boha".
Český slovník překládá: přísně, slepě a nesnášenlivě věřící; pobožnůstkářský; nábožensky přepjatý; svatouškovský, považující za nezbytné dávat svou víru najevo vnějšími, leckdy nápadnými úkony, případně k tomu nutit i druhé (do klasické literatury vešla bigotnost v postavě Moliérova Tartuffe).
Polský publicista Jozef Augustyn chápe bigotnost v knize Umění přijmout vlastní život jako jednu z možných reakcí na neschopnost člověka přijmout svou nedokonalost (podobnou roli hraje perfekcionizmus), nebo jako využití náboženských praktik k posílení nedostatečného sebevědomí. Setkáváme se také s varováním, že bigotní prostředí plodí podrobivou mentalitu.
Pro snadnější orientaci se při výkladu výrazu bigotní omezme na dvě možnosti: přemrštěný nebo svatouškovský. Svatoušek je pokrytecký, lže sobě i druhým, jedná tedy subjektivně zle. Přemrštěnec jedná nepřiměřeně, objektivně nesprávně, ale může své chování myslet poctivě, jeho jednání nemusí být subjektivně zlé.
Přemrštěnost může být absolutní - kterýkoliv solidní nestranný pozorovatel by právem nad bigotním projevem kroutil hlavou. Může však být relativní, pouze někdo by označil určité chování jako bigotní, jiný ne. V takovém případě je důležité zvážit důvod rozdílného hodnocení. Uplatnit se může moment očekávání: řeholnici v projevech zbožnosti nikdo nenazve bigotní, protože její výrazné náboženské chování bude i názorově příkře odlišná veřejnost chápat jako součást jejího "popisu práce". Jinak asi dopadne hodnocení u "civila". Nemalý podíl na rozdílném hodnocení mohou hrát předsudky, kterých bývá mnoho a jsou tvrdošíjné.
Nejednotnost při hodnocení bigotnosti, kterou nelze popřít, vede k závěru, že rozhodující nemusí být skutková podstata problematického jednání, nýbrž předporozumění (předpojatost) pozorovatele, což nutí k opatrnosti.
Další kroky nám usnadní Bruce Marshall svou proslulou knihou Plná slávy, ve které chápe fanatizmus jako důsledné, logické jednání, nikoliv jako zaslepené upnutí se. Podle toho přiměřenost náboženské aktivity závisí na dosaženém stupni přesvědčení. Chodit do kostela denně by možná někdo nazval bigotností, ale kdo bere katolickou nauku o eucharistii jako o svátostném setkání s Pánem univerza do důsledků a vyvozuje z toho závěr zúčastnit se eucharistie denně, nemůže být spravedlivě nazván bigotním. Byla by to evidentní křivda, prozrazující nepochopení logiky víry. Zdrojem nechápavosti je často veřejné mínění, jehož "pravdivost" by se při nestranném a dostatečně důkladném rozboru sesypala jako domeček z karet.
Tvůrcem předsudků o domněle bigotním jednání nemusí být militantní ateizmus, stačí na to zdánlivě liberální demokracie, vynášející leckdy své soudy s dobře maskovanou totalitní mentalitou, jejímž výtečným nástrojem jsou media.
Jak se vyhnout ve vlastním životě nebezpečí bigotnosti? Je to velmi jednoduché: snažit se jednat v harmonii s dosaženým přesvědčením, nikoliv kopírováním nezpracovaných vzorů a své přesvědčení podrobovat jemné kritičnosti. Dosáhneme-li souladu mezi názorem a činností, vírou a skutky, máme vystaráno. Podnět mystéria přece dává tušit mimořádnost odezvy.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |