Antropologické premisy bioetiky

ThDr. Jiří Skoblík

V lednu 2004 se konalo setkání mluvících morálních teologů. Tématem setkání bylo Antropologické premisy bioetiky. (Neurovědy a teologický obraz člověka).

Referentem byl lékař a filozof prof. DDr Günter Rager, neuroanatom a speciální embryolog, působící ve Fribourgu, Švýcarsko. Doplňujícím referentem byl prof. Dr. Josef Quitterer, filozof, působící v Innsbrucku, Rakousko.

V první přednášce promluvil G. Rager na téma Historie a metody přírodních věd, aplikovatelnost jejich poznatků. Referent zdůraznil, že cílem jeho poznámek není v první řadě seznamovat teologické účastníky s určitými medicínsko-přírodovědeckými otázkami, nýbrž hledat odpověď na otázku, jak výstižně mluvit ve světle současné vědy o obrazu člověka, který je relevantní také pro teologii. Přitom chce v rámci základních antropologických otázek upozornit na redukcionistický obraz člověka. Pozornost je třeba věnovat také špatné kvalitě argumentace.

Referent položil otázku "má pojem osoby ve světle výzkumu mozku ještě oprávnění?" Postupně se během konference propracoval ke kladné odpovědi i když nevylučoval změnu vžitých termínů. Vnímání člověka není možné pojímat jako prosté kopírování zevního podnětu, nýbrž závisí na tom, co mozek s příslušným podnětem udělá. V navazující diskusi odpověděl mimo jiné na otázku o povaze snu a řekl, že sen opakuje a nově kombinuje již přijaté materiály.

Během druhého dne jednání byla na programu nejprve přednáška Základní vzorce a modely argumentace redukcionistických obrazů člověka. G. Rager upozornil, že se v přednášce chce věnovat pouze radikální formě naturalistického redukcionizmu a polemizovat s ním jako s nepřijatelnou koncepcí. Při vypracování příslušných teorií třeba počítat s tím, že dochází k překročení hranic prostoru přírodovědy do filozofické a světonázorové oblasti. Zmíněný redukcionizmus charakterizoval téměř žurnalistickým způsobem: "Ztotožněme duševní procesy s řečí neuronů. Nižší rovina ("nervová") nevyžaduje rovinu vyšší ("duševní")." Tzv. selbst (nesnadno přeložitelný výraz; v dalším textu je užito výrazu "jáství") je v pojetí redukcionizmu pouhou iluzí. Iluzí je také svoboda, protože těsně před prožíváním svobody (350 miliontin vteřiny) dochází k determinujícímu rozhodnutí, které si člověk neuvědomuje.

V kritice redukcionizmu Rager uvedl, že vědomí a nervový systém nejsou dostatečně definovány a nejsou pojímány jako celek, nýbrž pouze z určitého hlediska. Problémem vědy je souhra perspektivy 1. osoby (subjektivní moment) s perspektivou 3. osoby (moment objektivní), a tím jednota myšlení. Referent upozornil na to, že upřednostňuje terminologii 1. a 3. osoby vůči terminologii přírodní a humanitní vědy. U redukcionizmu lze dokonce mluvit o jeho mesiánském tónu, který ujišťuje, že je nutné člověka osvobodit od hlouposti (kterou se míní iluze svobody a tím mravní odpovědnosti). Je charakteristické, uvedl Rager, že každá snaha v tomto smyslu je vždy spojena se snížením člověka.

V diskusi se mluvilo o dosavadních, dílčích výsledcích setkání. Přitom zazněly mimo jiné tyto myšlenky: nikdo nedokáže být totožný se sebou, pouze Jahve mohl prohlásit Jsem, který jsem. Mravní pravdy jsou plodem přírodního druhu, který se nazývá člověk. Je rozdíl mezi objektivní a mravní pravdou, která není plně odvoditelná ze skutečnosti. K otázce kreativity (v etice důležité alternativy poslušnosti) referent podotkl, že se neurofyziologové nevyjadřují k otázkám, ke kterým nejsou kompetentní nebo nedozráli. Nadhozen byl problém duše; je třeba vyvarovat se upadnutí do dualizmu, nežádoucímu právě tak jako monizmus. Oba směry jsou produktem západního myšlení se sklonem mluvit v protikladech. Jinak řečeno, na rozdíl od východního myšlení se sklonem k syntéze západní myšlení má tendenci k analýze. Mluví se také o neutrálním monizmu, počítajícím se dvěma aspekty téže skutečnosti.

Dále zazněla tato témata: mechanizmus paměti není znám. Idea mozkové smrti je pragmatické počínání. U velmi známých studií Kübler-Rossové, zabývajících se psychikou člověka v terminálním stadiu, chybí EEG pozorovaných osob, proto zůstává nezodpovězena otázka, v jakém stavu byl při jejích pozorováních mozek; poznatky Kübler-Rossové mají tedy pouze antropologický význam. V diskusi byla také položena otázka: lze transkulturálně stanovit smrt?, aniž byla nabídnuta odpověď.

Odpoledne hlavního jednacího dne bylo věnováno přednáškám obou referentů. Nejprve pojednal J. Quitterer téma Lidské jáství, kontinuita a konzistence. Konstatoval rozdíl mezi chtěným a reálným jástvím a připomněl, že jáství je některými mysliteli hodnoceno jako pouhá fikce. I zcela zdraví lidé se ke svému jáství pouze přibližují. Naturalisté poukazují na patologické případy, projevující se rozporem v osobnosti. Jáství musí být teprve konstruováno.

Velkou část své přednášky věnoval referent případu Davida, mladého muže se ztrátou paměti na infekčním podkladu, který nebyl schopen pamatovat si události starší jedné minuty. Na základě tohoto případu a stanoviska amerického psychiatra Damasia k Davidovu případu varoval v diskusi K. Demer před bezstarostným užíváním pojmu substance osoby. Debatovalo se také o rozhodnutí australského etika Petera Singera neukončit život jeho matky, trpící Alzheimerovou chorobou. Quitterer upozornil, že Singer se nerozhodl v rozporu se svou etikou, jak se v diskusi domnívala G. Putzová, protože jeho etika počítá u nepříčetných lidí s rozhodnutím příbuzných a jiných blízkých osob o jejich osudu.

Druhá odpolední přednáška hlavního referenta G. Ragera se zabývala tématem Interpretace, modely, analogie k vysvětlení vědomí a jáství. Referent zdůraznil nutnost nacházet neuronální koreláty k vědomí, osobě a svobodě, aniž by byly tyto filozoficky důležité pojmy zpochybněny. K vypracování korelátů je třeba sledovat příslušnou ontogenezi. V biologickém smyslu je individuum pojímáno jako ohraničené neuronální jáství se samofunkčností, stykem s okolím a diachronní identitou (označující trvání jáství po celou dobu existence při stálé výměně materiálu).

Rager položil metodicky velmi závažnou otázku, zda mají být při snaze o reflexi používány metafyzické principy (jako je aristotelská forma a látka, mající ovšem zcela jiný význam než v přírodních vědách), jestliže jsou fyzicky nepoužitelné. Proč je vhodné se jich držet, když jsou např. partenogenezí produkovány nové formy, které se nenalézají v přírodě? Lze se pomocí takového instrumentaria dostat dále? Referent odpověděl v zásadě kladně a odůvodnil to tím, že se ukazuje, že bádání s dílčími pojmy nevystačí, je zapotřebí návrat k systému, tj. usoustavněnému celostnímu pohledu na zkoumaný předmět. Zmiňoval se také o vztahu identity a životní kvality a vysvětlil jej rozdílem mezi perspektivami 1. osoby (chci žít) a 3. osoby (nemá to však cenu).

Závěrečné dopoledne bylo věnováno těmto problémům: každý výzkum je konán s určitým předpokladem, a tím není pouze přístup vědecký jako samozřejmost proklamovaná, nýbrž také světonázorový, jako samozřejmost nepřiznávaná. Fakta a interpretace se prolínají jakousi perichorezí. Přírodovědci filozofují a humanisté se opírají o fakta. Stačí však na fakta instrumentarium, které je k dispozici? Existuje stálá krize duchovních oborů (Demer). Filozofie je mostem mezi přírodními vědami a teologií. Aristotelizmus chápaný metafyzicky, nikoliv fyzicky, je obranou proti dualizmu, která zasluhuje ocenění. Virt připomněl na adresu "bioetických dobrodruhů" Fletsherovu myšlenku, že než si člověk bude chtít hrát na Boha, musí se naučit být člověkem. Až tuto úlohu splní, nebude chtít hrát si na Boha. Tradiční pojem substance je střídán přírodovědecky přijatelnějším pojmem kontinuanta.

V debatě bylo nakonec zdůrazněno, že cílem celého setkání bylo vyhnout se při filozofické interpretaci přírodovědeckých faktů, která by byla použitelná také teologií, materialistickému monizmu a dualizmu.

Závěr.
Setkání lze hodnotit velmi kladně jednak kvůli volbě tématu, jednak kvůli volbě referentů. K prvnímu: probírány byly otázky obrazu člověka ve světle současné přírodovědy s nutným problematizováním tak zásadních filozoficky a teologicky etických pojmů jako je osoba, svoboda, sebevědomí a sebeurčení. Kontrastním pozadím byl radikálně naturalistický redukcionizmus. Zamítnut byl také materialistický monizmus a dualizmus. Jako metodologická pomůcka byl vytypován "modernizovaný" aristotelizmus, ovšem ne ve fyzickém, ale metafyzickém smyslu. Při odůvodnění bylo upozorněno na potřebu nikoliv dílčích aspektů, ale soustavného pohledu na komplex otázek, spojených s člověkem.

K druhému: referování se ujal velice kompetentní lékař neuroanatom, který je zároveň filozofem, doplňovaný dalším filozofem. Došlo tak k vítanému interdisciplinárnímu probírání otázek. Na centrální nervovou soustavu bylo v přednáškách hleděno paralelně lékařsky i filozoficky (a v návaznosti teologicky) se zřetelem k etickým důsledkům. Oprávněnost etiky na základě nezpochybněných antropologických předpokladů byla obhájena. Etika musí ovšem registrovat epochální pokrok v poznatcích o člověku, jmenovitě o anatomii a fyziologii mozku.