Lidé si někdy stěžují na to, že mnohá kázání, která tu a tam slyší, pouze převypráví přečtený text Písma, což by dokázali posluchači sami taky. U A. Einsteina mohou veřejnost zajímat detaily jeho osobního života, protože život genia je prostě zajímavý. Třebas co s oblibou snídal. Totéž může platit o Beethovenovi. Ale to je něco docela jiného než jakékoliv aktivity, veřejné i soukromé, Ježíše z Nazareta, viděného očima víry jako bohočlověka. Každý pohyb ruky, každé slovo má božský punc, i když je to také pravý člověk. Skutečnost, že někomu takový pohled víry byl shůry darován, ho zbavuje potřeby stále nových postřehů nebo dokonce senzací. Taková potřeba prozrazuje neschopnost spočinout. Tu a tam mohou biblisté překvapit archeologickou nebo filologickou novinkou. Věřící, radující se z vyprávění o Synu Božím, je však schopen vždy znovu se kochat známými, tisíckrát slyšenými věcmi, položit se do textu, spočívat v něm, nesledovat obsah slov a spád děje, nýbrž vdechovat se šťastným pocitem i literárně jedinečnou atmosféru evangelia.
To platí tím spíš, že některé zapsané scény z Ježíšova života obsahují mravně, výchovně i psychologicky velmi zajímavé téma. Výborným příkladem je scéna, ve které vyhledaný Mistr poskytuje radu bohatému mládenci co by měl dělat, aby získal věčný život. Nelze říci, že by zkušený psycholog nepřišel na podobnou radu, jakou dostal boháč od Mistra. Dá-li ji však bohočlověk, disponuje pokyn o to větší autoritou. Jaké poselství nabízí toto místo nám, kteří se cítíme podobně nenaplněni?
Naše nespokojenost se netýká našich hříchů a hříšků, s těmi musí každý člověk počítat, nýbrž celkového zacílení (u Mt 19,21 dotázaný vlastně vysvětluje tázajícímu se chceš-li být zacílený…). Mládenec evangelia přece zachovával všechna přikázání, vypočítávaná Ježíšem, ale přesto cítil, že mu něco chybí. Pokud jsme se sebou v podobném duchu nespokojeni, jaký návod dnešní evangelium nabízí?
Nemůžeme si domluvit schůzku s Kristem, v tom měl bohatý mládenec, který přispěchal, pokleknul, uctivě oslovil a dychtivě se zeptal, proti nám výhodu. Sejít nebo lépe scházet se s ním ovšem můžeme v neviditelném hovoru, kterému jsme si zvykli říkat modlitba. Když se ho zeptáme na podmínky pro získání věčného života (berme ho jako šifru dosažitelného optima), musíme počítat s tím, že nám hned „neodpoví“. Hovor se tedy bude muset opakovat, jak doporučil proslulými slovy sv.Augustin (neprosíme, aby byl Bůh instruován, ale aby byl člověk konstruován – a to obvykle vyžaduje nějaký čas). Filologický detail: věčný život, na jehož získání se mládenec ptá, nemá v originále obvyklý určitý člen, jakoby text chtěl bránit fantazii představovat si nepředstavitelné (W. Grundmann).
Protože vnuknutí, mihnutí se nápadů, „pocity“, které proběhly hlavou a které považujeme za odpověď shůry, mohou být iluzí (jedná se přitom o schopnost rozeznávat duchy), je dobře, aby je překontroloval někdo nestranný, způsobilý posoudit nápad. Není řečeno, že i my dříve nebo později dostaneme stejnou radu jako bohatý mládenec, totiž rozdat svůj majetek chudým. Takové doporučení by nás přivedlo do tábora bezdomovců a dělali bychom sobě, církvi i celé společnosti ostudu. Každý z nás dostane radu, šitou na tělo, která se může od ostatních značně lišit. Bohatá vdova, zdrcená náhlou ztrátou milovaného manžela, odmítající ji „zpracovat“, může být vedena k bezvýhradnému přijetí ztráty, měnící hluboce její dosavadní život (na jednom náhrobku litoměřického hřbitova čteme nápis: tak bylo rozhodnuto podle Božích úradků) místo toho, aby rozdala svůj majetek.
Ať už budou prověřené odpovědi shůry na naše otázky jakékoliv, budou mít s radou bohatému mládenci jedno společné. Nabádají přesunout základ své důvěry v budoucnost, své životní jistoty z věcí stvořených na Tvůrce, nabádají nastoupit cestu vnitřní vydanosti. Evangelický farář v Plzni před mnoha lety líčil, jak si strhl páteř nošením těžké pokojové palmy. Po nutné operaci, když ještě ležel v nemocnici, dostal zprávu, že jeho ženu hospitalizovali s laktační psychózou. Doma zůstaly tři malé děti. Jistě se o ně někdo postaral, ale takto zasažený muž se cítil úplně na dně. Visela domácnost, visela práce. Tehdy mu proběhl hlavou text žalmu kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sion. Rozdání majetku je pouze jednou z možných forem nácviku vydanosti, který je závislý na mnoha okolnostech. Jsou chvíle, doufejme že velice vzácné, kdy člověk musí volit důvěru ve věci nadpozemské, nemá-li při pohledu na věci pozemské upadat do zoufalství.
Rada bohatému mládenci však pokračuje: <>pak přijď a následuj mne (některé rukopisy dodávají: a nes svůj kříž). Když nejsme schopni tuto radu realizovat doslova, jakým způsobem dokážeme přijít a následovat? V dějinách církve se záhy vykrystalizoval útvar, řešící tuto otázku: klášter. Jistě však není jedinou formou, jak přijít následovat. Svatí manželé uskutečňují vnitřní vydanost - jinak by nebyli svatí - kterou poradil mládenci Ježíš a přece nezachovávají tzv. evangelijní rady. Přijít a následovat je program, uskutečnitelný a žádoucí ve všech životních slozích. 2. vatikánský sněm mluví o povolání všech ke svatosti. Přijít a následovat znamená (třebas právě v 21. století) naplnit Ježíšovým duchem tu jeden, tu jiný způsob života.
Pouze v Markově evangeliu je zdánlivě mimochodem poznamenáno, že Ježíš, než mládenci (pouhými standardními radami zklamanému?) nabídl rozhodující řešení, na něj s láskou pohleděl (10,21). Proč asi? Z věroučné kapitoly lze čerpat poučení, že šlo o tzv. zevní pomáhající milost. Aby ho povzbudil – když se k nám přidáš, najdeš opravdové přátele, nebudeš litovat, neboj se. Ale může jít o jiný důvod: mám z tebe radost, protože „cítíš“, že máš navíc. Můj nebeský Otec tě duchovním neklidem, který prožíváš, vyznamenává.
Dodatek k bohatství. Perikopa o bohatém mládenci vždy znovu vede k zaujetí rozpačitého až energicky odmítavého stanoviska k bohatství na cestě k věčnému životu, do Božího království. Vždyť samo evangelium se nevyhne povzdechu nad takovou překážkou (10,23). Také zlomek tzv. evangelia Nazareů smýšlí tímto směrem, když klade Ježíši do úst slova, adresovaná mládenci, který to všechno dodržoval od svého mládí (Mk 10,20): jak můžeš říkat, splnil jsem zákon a proroky, když přece v zákoně stojí psáno: milovat budeš svého bližního jako sebe sama! Viz, mnoho tvých bratrů, Abrahamových synů, umírá ve špině hladem a tvůj dům je plný mnoha statků a vůbec nic se k nim nedostane. Vedle toho se neúnavně ozývají útoky společnosti na hamižnost přebohaté církve. Že by se verš o velbloudu a uchu jehly vztahoval také na ni? Nepochybně si to nejedna křesťanská společnost toho nebo onoho vyznání myslí.
Bohatství je mrtvý činitel. V rukou člověka však ožije a to tím, že se proměňuje v moc. Jednak dovnitř v moc bezstarostného života, jednak navenek v moc společenského postavení. Duchovní kritika bohatství se vlastně týká kritiky moci, kterou bohatství umožňuje. Při nedávné debatě historiků o tzv. Lex Schwarzenberg z roku 1947 (tedy před únorem 1948), který vyvlastňoval rozsáhlý majetek šlechty v jižních Čechách, ač k tomu chyběl právní důvod, se jeden z účastníků zmínil o názoru tehdejšího sociálně-demokratického poslance, později emigranta na západ: je nemorální vlastnit tak velký majetek (i když byl nabytý právně řádnou cestou). Proč nemorální? Snad by onen politik odpověděl: protože poskytuje materiál pro privilegované postavení ve společnosti, protože probouzí závist méně movitých, protože přispívá k podezření ze sociální pýchy, která by ostatní ponižovala. Mohlo by se v důvodech pokračovat.
To je poučné pro církev, jak bylo vidět v jedné úvaze, otištěné v časopisu Monitor. Církvi není možné vrátit jí požadovaný majetek, soudí citovaný redaktor, protože by to přispělo k růstu její moci a vlivu v naší společnosti. To by však odporovalo duchu moderních českých dějin. Prvním bodem argumentace je tedy duch moderních českých dějin. Druhý bod se zabývá mocí církve. Teprve třetí bod přihlíží k navrácení majetku. Z čistě majetkoprávního hlediska sleduje tato úvahu následující logiku: neponecháme vám Škodu Oktavii, i když byla řádně zakoupena, protože v ulici, kde bydlíte, mají všichni pouze Trabanty. Na parkovišti byste se vyjímal příliš nadřazeně.
Lex Schwarzenberg ukazuje především na to, že česká společnost trpí deficitem smyslu pro sociální vertikálu. Má to ovšem hluboké historické (a bezpochyby omluvné) důvody. Protože je na vertikálu „nanesen“ nejen kníže, král nebo císař (prezident spadl v cítění společnosti na sociální horizontálu), nýbrž i Bůh jako nejvyšší článek, je jasné, proč se mluví o Česku jako nejateističtějším státě, a proč se o něm mluví se zadostiučiněním. Debata o vlastnictví katedrály chytá hada za ocas, ale jak ho úspěšně chytat za hlavu?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |