Rok kněží, probíhající podle přání Benedikta XVI. od počátku léta 2009, zdůrazňuje apoštolské úsilí církve, prováděné služebným právě tak jako obecným kněžstvím věřících (dnes už se stalo všeobecnou zkušeností, že věřící laik pronikne mnohem snáze a dál do panenské půdy pro apoštolát než profesionální klerik. Když čteme zprávy z poloviny XIX. století, kdy biskup odpověděl apoštolsky snaživému šlechtici, aby si hleděĺ honů a nepletl se do činnosti hierarchie a srovnáme to s úzkostlivým voláním kléru o pomoc laiků, pozorujeme, kolik se toho na tomto poli změnil; vzpomeňme na krátkou epizodu tzv. dělnických kněží po 2. světové válce ve Francii).
K apoštolské činnosti patří mimo jiné odbourávání předsudků vůči evangeliu, křesťanství a zejména církvi, kterých je hodně. Jedním z často se objevujících případů je domněnka, že křesťanství je nepřátelské tělu a tím i pravé radosti ze života, jehož je přece zdravé, mladé tělo bohatým zdrojem. Proč lze říci, že se jedná o politováníhodný předsudek?
Kolem roku 200 po Kr. napsal severoafrický právník Tertulián (Quintus Septimius Florens Tertullianus, nar. kolem 160 v Kartágu , + kolem tamtéž, nejvýznamnější latinsky píšící křesťanský spisovatel přelomu 2. a 3. století, považovaný za autora základní křesťanské terminologie v latině), větu, která se pro nabídnutou úvahu dobře hodí: TĚLO JE VEŘEJ SPÁSY (caro cardo salutis, jak to formuloval se sobě vlastní pregnancí). Veřej, také zárubeň (lat. cardo), výraz, který se ozývá v slově kardinál, není příliš obvyklý a můžeme ho chápat jako stavební prvek, umožňující fungování dveří. Tertulián tedy chce říci: jako veřej (lidově futro) umožňuje otvírání dveří, tak tělo umožňuje otvírání nebeské brány. Proč to mohl říci?
Je základním přesvědčením křesťanské víry, že pro dosažení konečného cíle lidské existence přichází druhá božská osoba v těle. Vtělení, inkarnaci, nezná ani judaizmus, ani islám. Ježíš Kristus dovršuje Otcem uložené poslání skrze zmučení a usmrcení svého těla. Tělo je tedy veřej spásy v tom smyslu, že je nástrojem odhodlání za celé lidstvo intervenovat.
Protože Tvůrce stvořil člověka jako tělesnou bytost, nemůže se jeho očištění a posvěcení, duchovní záchrana a povýšení, omezovat pouze na vnitřní, nehmotnou složku. Na tom nic nemění skutečnost, že křesťané v průběhu svých celých dějin sotva úspěšně odolávali svůdnosti radikálního spiritualizmu právě tak jako štítivosti manicheizmu proti všemu hmotnému, tedy také tělesnému. Proč by se jinak byli lidé vyhýbali eucharistii krátce po manželském styku, což se nejednou dělo? (ovšem nezapomínejme, že sladit dokonale spirituálno se sexuálnem je problém nejen mravním, nýbrž i psychologickým).
Celými dějinami křesťanského myšlení se táhne úsilí setřást ze sebe nános dualizmu, tj. pojetí člověka jako součtu dvou částí. Vlastně by se nemělo říkat člověk se skládá z duše a těla, nýbrž (pokud se výraz „skládá“ použije) z duše (jako formujícího principu) a látky (myšlené nikoliv fyzicky, nýbrž meta-fyzicky, jako formovaného principu). Duše vyjadřuje člověka jako lidský, oslovený a odpovědi způsobilý protějšek Boží, tělo vyjadřuje člověka jako část tohoto viditelného světa. Tělo i duše, každý na svůj způsob, tedy označují celého člověka. Tou měrou, zdůrazňuje G. Greshake, jakou je člověk jako tělo ve světě, je jako duše oním Ty vůči Bohu a obráceně. V praxi, dovozuje tentýž autor, to vylučuje znehodnocení těla a zbožnost, prchající ze světa. Spása, dosažení věčného cíle, je uskutečněno tehdy, když do nebeské slávy vejde celý člověk, a to je prozatím případ P. Marie. Tzv. oslavené tělo si přirozeně nemůžeme se svou pozemskou zkušeností představit.
Mluvit o těle jako nástroji a adresátu spásy má ovšem značné mravní důsledky. Naše tělo je určeno k tomu, aby bylo chrámem Ducha svatého. Zneuctění chrámu se podle naší víry dotýká i Toho, který v něm v hmotné podobě přebývá. Jedná se tedy o krádež místa, věnovaného Bohu, čili o formu svatokrádeže. Je naším úkolem oslavit Boha v těle, jak píše sv. Pavel v 1Kor.
Tělesnost není jenom obtížným prvkem člověka, nositelem proměnlivých citů, nemocí a nakonec i smrti, který s chutí odložíme, až nastane hodina odchodu do lepšího stavu. Naopak když mluvíme o posledních věcech člověka, mluvíme s důrazem o vzkříšení těla, čili celého člověka v jeho duševním, tělesném a společenském rozměru, když donesl své já podstatným způsobem nezdeformované k branám věčnosti. Také zde nabízí sv. Pavel, který s oceněním těla narazil při svém vystoupení v Athénách, obdivuhodný výraz duchovní tělo.
Jedná se vlastně o jazykově žertovné místo. Apoštol mluví o těle pneumatickém (duchovním), nikoliv psychickém (duševním), což by nám bylo blízké, protože jsme zvyklí na spojení duše s tělem. Psychické tělo, přeloženo do latiny je však tělo animální (psyché = anima), a to znamená tělo živočišné. Pro Pavla tedy nemá cenu tělo oduševnělé (živé), jak bychom možná očekávali, nýbrž tělo produchovnělé (zbožštělé).
Proč tedy mohl vzniknout onen předsudek o zamítavém postoji křesťanství k tělu? Člověk je vpádem hříchu stále vystaven chaosu místo toho, aby respektoval řád věcí. To je zřejmé právě v tělesné oblasti. Správně chápané křesťanství nepotlačuje tělesnost, nýbrž usměrňuje ji do žádoucího souladu s celkem lidské osoby, s jejím zacílením.
Tělo je klaviatura, na kterou člověk hraje buď správně nebo falešně svou životní hru. I nástroj bude účasten ovací po úspěšně provedené hře. Proslulým příkladem falešně hrané písně na klaviatuře těla je vykolejená sexualita, ale také odlidšťující poživačnost nebo na druhé straně do obludnosti jdoucí lenost, překonávaná pouze chybně využívanými stimuly vášní. Jak by asi vypadala technická kvalita veřeje dveří, kdyby měla symbolizovat zubožené tělo narkomana, které je přece také adresátem spásy?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |