Neškodí zopakovat si věci, které jsou zdánlivě samozřejmé a jejichž memorování se zdá být pouhou ztrátou času.
Tyto body je nyní třeba rozšířit.
1. Osobní přesvědčení se týká smyslu a cíle vlastního života právě tak jako existence celé lidské společnosti. Nejde o to bezmyšlenkovitě živořit, ale uvědoměle žít. Fakt přesvědčení je skvělá výbava člověka a nesmírný poklad. Při jeho oceňování možno pomyslet na klasický princip causa (to první v životě) causarum (všeho dalšího, co s životem souvisí) finis (jeho smysl).
2. Po přiměřené cestě k tomuto cíli nekráčíme sami, ale s nutným doprovodem, to je nejnápadnější u nenahraditelnosti rodičů. My sami i celá lidská společnost, která nás doprovází, aby nám poskytla nutné zázemí pro život, máme však dočasnou existenci a význam. Vyžadujeme-li trvalý smysl své existence, musí být jádrem našeho přesvědčení smysl, překračující hranice mého já i celé lidské společnosti.
3. Zvolená cesta může vést standartním nebo speciálním prostorem (jakým je na jedné straně civilní zaměstnání v obci, na druhé straně duchovní poslání v klášteře), úměrně k osobnímu založení. Čím více se člověku daří vytvářet svůj život a nenechat se vláčet okolnostmi, tím uvědoměleji bude volit prostor pro svou cestu.
4. Přítomnost v sobě zahrnuje potvrzení nebo odmítnutí minulosti a ovlivnění nebo určení budoucnosti. Výzva jednej spravedlivě není zaměřena na to, zda jsem byl či nebyl už dříve spravedlivý, zda jím budu nebo nebudu, nýbrž na to, jednat spravedlivě zde a nyní.
Tyto rozšířené body je nyní možno konkretizovat jako ilustraci, protože důraz není položen na obsah, ale na samotný fakt přesvědčení.
1. Pokud jde o cíl, naše přesvědčení je založeno na víře v Boha jako původu a cíli a tím také smyslu našeho života i života celé lidské společnosti. Tento Bůh navazuje kontakt s člověkem jako TY s JÁ, je tedy osobní. Proto je přiměřené a nejen to, nýbrž žádoucí, navazovat s ním osobní kontakt.
2. Pokud jde o cestu k cíli, naše přesvědčení je založeno na Ježíši, určeným Bohem ("pomazaným", tedy Kristem) jako pravdivá cesta k definitivnímu životu. Po této cestě jdeme tehdy, když uznáváme účinným způsobem jeho osobu a dílo.
3. Pokud jde o prostor, kterým zvolená cesta probíhá, tvoří ho prostředí, analogické k velké i malé společnosti, ve které jedinec vzniká a rozvíjí se. Analogií velké společnosti, jakou je město, národ nebo celé lidstvo, je všeobecné shromáždění Pána, a to je smysl výrazu obecná církev. Analogií malé společnosti je místní shromáždění Pána, například v rodině, farnosti nebo klášteře. Analogií různých kultur, vtiskujících charakteristický ráz jednotlivým společnostem, jak jsou ve světě patrné, je vyznání, které církev specifikuje názorově i společensky.
4. Jedinec má na zvolené cestě určitým prostředím neodvoditelný, jedinečný význam, který uznává stálým potvrzováním své vůle k lidství, jehož plná cena se ukáže ovšem až v dovršení. Opakem by byl souhlas k dehumanizaci vlastního já, motivovaný třebas vášnivým vzdorem nebo apatií a skepsí. Jako trvale přítomné TY není JÁ doprovázeno na cestě pouze společností, nýbrž především Bohem, jehož doprovod potvrzuji přijímáním jeho darů, které mi umožňují a usnadňují zvolenou cestu k cíli. V Apokalypse je řeč o stromu života, jeho životodárném (posvěcujícím) ovoci a léčivém (posilujícím) listí.
Obsah náboženského života věřícího člověka vyplňuje vedle návštěvy kostela a přijímání svátostí především úsilí o mravnost, jakož i vějíř prostředků duchovního života. Jedná se sice o věci důležité, ale druhotné. Zdůraznit nejen cestu, její charakteristiku, ale i cíl, základní stavební kameny přesvědčení, je logicky i pedagogicky prioritní. Ale ani to není nejprvnější. Na prvním místě by neměla být přehlédnuta cena přesvědčení jako holého faktu, důsledně prosazované orientace v chvílích zodpovědné volby, ať už tato stabilní, dobře zakotvená orientace má ten či onen obsah a byla získána vlastním úsilím nebo nabídkou.
Odsadit přesvědčení jako poklad, který je neseno mým lidstvím, od víry jako plodu milosti, která mne obdarovala, je těžké. Přesvědčení samo o sobě, nenaplněné drahocenným obsahem, se zdá být prázdnou formou, kterou zabývat se je skoro podezřelé z jakéhosi myšlenkového modlářství. Přesto nemá být na tomto místě důraz na ně oslaben.
Přesvědčení znamená mít otevřené oči, zkoumající terén a rozhodující o krocích, které pod vlivem viděného udělám. Znamená zpracovat náraz situace, která hrozí vykořeněním nebo alespoň vychýlením z obvyklé cesty, jejímž kmotrem je zvykovost, plodící bezmyšlenkovitost. Znamená postavit své já pod vládu čehosi jiného, silnějšího, co disponuje dokonalostmi, které se za takovou vládu přimlouvají. Proto znamená vysvobození z pout egocentrizmu, který je právě tak obvyklý jako mylný.
Disponuje dokonce takovou silou, že v extrémních situacích dokáže na člověku žádat jeho život, a někdy dokonce bude jeho přání splněno. Je tedy v jeho moci ozdobit člověka hrdinstvím, ocenit ho jako mučedníka "svaté věci". Jeho početně rozhodující funkcí je ovšem prokrvování drobných, stereotypností úmorných chvil od rána do večera, které činí z řetězu nekonečných epizod jednotný život, nejen biologicky, ale osobnostně.
Je holdem rozumovosti lidské bytosti (secundum naturam est secundum rationem vivere), protože integruje pomocí myšlenky řadu složek, patřících k člověku a činí z něj jednolitou bytost v záměru i výkonu.
V sociálním ohledu buduje ze společnosti jako součtu jedinců organické společenství, množství stejného ducha a smýšlení. Tím nesmírně zesiluje možnosti, kterými by disponoval třeba velmi nadaný izolovaný jedinec. Pro druhé se člověk zásluhou přesvědčení stává čtivým vlivem krystalizace charakteru, takže své okolí nepřekvapí. Dokáže se s ním vycházet, je možno se o něj opřít, i když přístup k charakternímu člověku nemusí být příjemný. V neposlední řadě je člověk s přesvědčením příkladem pro druhé, jak nebýt třtinou nebo pláštěm ve větru.
Dokáže také budovat mosty, má sbližovací schopnost, dva lidé odlišného přesvědčení jsou si bližší než člověk s přesvědčením vedle společníka bez něho. Při debatě se oba přesvědčení lidé mohou o něco opřít, zejména je-li jejich přesvědčení něco na způsob "náboženství", to znamená hodnotou, na jejíž oltář neváhají v případě potřeby přinášet oběti (budiž připomenuto, že tyto výrazy jsou užity v obecně lidském smyslu, vždyť o dokonale platném obsahu přesvědčení se vedou nekonečné spory, odpovídající tápavosti lidského poznání).
Přesvědčení také může přispět k profesionalizaci člověka, jak je patrné u lidí, kteří nemají zaměstnání, ale poslání, i když nejsou výjimkou případy, kdy profesionalita paradoxně přesvědčení uháší, jak bývá u politiků. Básnická představivost evangelia mluví o ovcích bez pastýře. Aplikace osoby pastýře ovšem nebude v duchu tohoto článku zevní, ale vnitřní. Pastýř je ten, který vede na pastvu v nitru jako světlo, nedovolující strádat nedostatkem smyslu. Výzva filozofovat a nalézat smysl je sice pokrytecká, trpí-li člověka hladem. Je-li však nasycen pokrmem, není zabezpečen vším, co potřebuje. Chléb a smysl patří dohromady, ovšem teprve když jsou stráveny, přinášejí žádoucí užitek. Strávit chléb je úkolem těla, strávit smysl je úkolem přesvědčení. Přesvědčení je tedy trávícím orgánem smyslu jako zacílení celého života. Ve vztahu k Bohu jako integrální součásti pevné životní orientace některých lidí se na žádoucnost přesvědčení může vztáhnout požadavek "změňte smýšlení" (a doplňte chybějící), který v tomto případě nezamýšlí odstranit hříchy, ale nezakotvenost.
Jak cenná je žulovitost přesvědčení, i když konfliktního oproti "gumovosti" pohodlně konformního myšlení, ukazuje příklad Jobův a jeho přátel. Job zůstává vlivem svého přesvědčení nepřesvědčeným, tedy žádajícím vysvětlení, zatímco přátelům je všechno jasné, proto o poučení nestojí. Job, ochotný jít do školy, se má přimluvit za přátele, kteří se domnívají, že už mají maturitní vysvědčení v kapse. Budou ochotni spolknout hořkou pilulku pokoření a začít "znovu"?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |