Některá místa v Písmu se v kostele čtou velmi často, takže se opakováním snadno vryjí do paměti, například dvojí přikázání lásky. Určitá místa se nečtou z pochopitelných důvodů vůbec, například rodokmeny v Gen 10. Jsou však také místa, která v liturgii nikdy nepřijdou na pořad, jsou však významná, dokonce právě v nich kulminuje celá scéna. Takovým místem, v kostele nikdy nečteným, avšak velmi závažným, což pochopí ihned snadno každý, i když příslušné místo slyší poprvé, je 44. verš 8. kapitoly evangelia sv. Jana:
| Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. |
Není nejmenších pochyb o tom, že toto místo může inspirovat teology, zabývající se postavou satana nebo ďábla, ale především je schopné vzbudit v čtenáři nebo posluchači hrůzu. Kde však je těžiště uvedeného poselství? Je v postavě ďáblově, jehož „mravy“ se pak aplikují na Židy, polemizující s Ježíšem nebo je to obráceně, v popředí stojí lidé určitého typu, jejichž portrét se zvýrazní démonickým pozadím, aniž by se řešila otázka, zda je reálné? Co je pro evangelistu a také pro nás v popředí zájmu: otec lži nebo ďáblovy děti?
Jedno je jisté: postava ďábla je předmětem diskusí, vedoucích k překvapivým závěrům. Opatrně se k ní vyslovili například Pavel VI. (je nutno počítat s tajuplnou diabolickou skutečností, 1972), kardinál W. Kasper (je to osoba na způsob neosoby, 1978), K. Kertelge (novozákonně orientovaný teolog se nespokojí s odsunutím ďábla do světa mytologie jako pouhé literární funkce, 2007), zamítavě H. Haag (v knize Rozloučení s ďáblem soudí, že pojem ďábla zastupuje v Novém Zákoně pojem hříchu, 1969) příznivě U. Leimgruber (oponující Haagovi v knize Nerozloučení s ďáblem, 2004), úředně Katechizmus (Zlo /v prosbě Otčenáše/ označuje osobu zlého ducha, 2851) a mnoho jiných. Pro nejednoho představuje přístup k ďáblu kriterium zpátečnictví nebo modernity. Čistě racionálně vzato možnost existence zlé osoby duchové povahy vyžaduje velmi málo: uznat existenci vyšších bytostí než je člověk; mravní selhání některých z nich; jejich škodlivý vliv na člověka.
Právě tak je jisté, že existence závažně a chronicky prolhaných lidí není předmětem diskuse a že jim může být postiženým okolím nasazována ďáblova maska. Ze dvou možností jak text využít, otce lži nebo ďáblových dětí, zvolme druhou možnost, využití textu jako zrcadla pro lidi upsané lži a zkoumejme, co jim Ježíš při popisu ďábla vzkazuje. I když je nejprve třeba zjistit adresáta masivních výtek, není obtížné výrok 44. verše zevšeobecnit a s otázkou „netýkají se Ježíšova slova také mne“ se hypoteticky postavit do družiny ďáblových synů a dcer.
Průzkum kontextu vede k překvapivému poznatku, že Ježíš mluví se Židy, kteří v něj uvěřili (v. 31). To je údaj, následující po ujištění, že „když takto mluvil (a byla to řeč věru těžko stravitelná!), mnozí v něj uvěřili“ (v. 30). Ačkoliv v něj uvěřili, polemizují s ním a Ježíš s nimi rozhodně nemluví jako se svými přívrženci, naopak vytýká jim úmysl ho zabít (v. 37). Jakoby chtěl doprovod „věřících“ ze sebe setřást, častuje je hořkými výčitkami, vrcholícími uvažovaným 44. veršem.
Při hrozivém rozhovoru, během kterého mu jeho oponenti nezůstanou nic dlužní, je Ježíš označen jako Samaritán, jako posedlý zlým duchem a nakonec mu hrozí ukamenování; odpůrci zřejmě hodnotí jeho řeč jako rouhání (v. 59). Ulomit hrot zjevné potíži sladit protichůdné údaje (uvěřili, ale chtějí zabít) se snaží R. Schnackenburg zvažováním možnosti chápat věřící jako lidi s pouze slabým impulzem víry, ale sám od takového výkladu odstupuje. Z jazykových důvodů dává přednost názoru, že evangelista chce vybídnout Židy, kteří již uvěřili, aby ve víře setrvali (zůstanete-li v mém slovu, v němž prozatím stojíte, jste opravdu mými učedníky, ale teprve tehdy).
Jakým myšlenkovým postupem mohlo vůbec k tak závažnému obvinění Židů dojít? Když evangelium uvedlo, že mnozí v něho uvěřili, rozpřede se debata, nadepsaná pomocným titulkem ekumenické bible „Spor o otcovství Abrahamovo“ (Jan 8,31-59). Po úvodní podmínce zůstanete-li v mém slovu, zazní velká věta: pravda vás učiní svobodnými – s univerzální platností. Proč se bát její relativizace: pravda, ke které jste schopni v přítomném okamžiku svého duchovního vývoje dospět. Je to řečeno Janovým Židům, ale platí to o každém člověku. Posluchače, dotčené tím, že jsou považováni za dosud nesvobodné, čeká další velká věta: kdo hřeší, je otrokem hříchu, není tedy svobodný.
To znamená: až přijmete mé slovo trvalou, pevnou vírou, zbavíte se hříchu. Proč? Nikoliv proto, že by víra v Ježíše Krista byla přikázáním, vyžadujícím poslušnost vůči cizí autoritě, nýbrž pro evidentní platnost jeho nároku, vyžadující poslušnost vůči vlastnímu „lepšímu“ já, které opodstatněnost výzvy bezpečně poznalo. Pro Jana je Mistrův nárok skrze Mojžíše k Ježíši tak zřejmý, že jeho odmítnutí nepřipouští exkulpaci. Jak zcela jiná je dnešní situace co se týče zřejmosti Kristova nároku, tlumočeného církví! K žádné změně však nedošlo u věrnosti vůči poznání, jehož uznání svědomí neodbytně vymáhá.
Vyplatí se zkoumat hřích ve světle intrapersonálního konfliktu (volím, co odsuzuji), který člověka skutečně „zotročuje“, navíc podle evangelia s eschatologickým vyzněním: otrok nezůstává v (Otcově) domě navždy. Při zmínce o hříchu nejde o maličkost. /Ač jste/ potomci Abrahamovi…chcete mě zabít. Ježíšovi oponenti jsou tedy potomci Abrahamovi tělem, ale ne duchem, což rozhoduje.
Pak se připravuje vrcholný 44. verš: děláte, co jste slyšeli od vašeho otce (v. 38). Text se ještě jednou k této přípravě vrací: konáte skutky svého otce (v. 41). Tím čtenáře provokuje k otázce: výroky o jejich otci se zřejmě nemyslí Abrahám, kdo tedy je místo něho jejich skutečným otcem, aniž by se zatím čtenáři poskytla odpověď. Teprve při třetí zmínce o otci v 44. verši zazní naplno ono osudové váš otec je ďábel (poněkud složitá věta bývá různě překládána, M. Zerwick čte jste ze svého otce, kterým je ďábel). F. Tillmann soudil, že těmito slovy řekl Ježíš Židům vůbec to nejhorší, co bylo možno říci člověku, zrozenému a vychovanému v starozákonní teokracii.
Nejen Janovo evangelium, nýbrž i jeho 1. list uvádí podobnou myšlenku: kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší (3,8). Právě tak závažná je vzápětí vyslovená výtka vy chcete dělat, co on žádá s důrazem na „chcete“; shoda s ďáblem tedy není určena původem, ale volbou. Co on žádá, je opis slova dychtění, bažení, usilování v množném čísle (epithymiai, desideria). Ďábelská bažení se podle Ježíšovy charakteristiky týkají vraždění a prolhanosti. Obě dychtění usilují o zmar: vraždění o zmar života a lež o zmar popisu skutečnosti.
Označí-li Kristus ďábla jako vraha od počátku (tj. už v rajské zahradě), nikoho takové odsouzení neudiví, protože zloba vraždy (duchovní a posléze i fyzické) v protisměru k tvorbě odpovídá zlobě ďábla. Stejně jednají jeho děti: chcete mě zabít (v. 37). Zato k zamyšlení nutí druhá charakteristika ďábla jako lháře, vyjádřená slovy
| …nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. |
Prostřední verš, citovaný podle ekumenické bible, je možno přeložit také takto: Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní. Lež je mravním pochybením, hodnoceným mírněji než vražda, v Ježíšově vykreslení ďáblova profilu je jí však věnováno mnohem víc místa. Zde vlastně zastupuje souhrnný pojem protibožského jednání. Od počátku své existence nebyl (ač mohl) ďábel pevně zakotven v pravdě o Bohu a sobě, v pravdě o vztahu tvora k Tvůrci, nýbrž od ní odpadl. Od počátku lidské existence už ani nemohl být zakotven v pravdě, protože výchozím rozhodnutím se jeho celá bytost naplnila - a dosud naplňuje - lží. Proto, ač nejvýš inteligentní tvor, poznávající pravdu, není mravně schopen formulovat pravdivý výrok. Lež patří k tomu, co je mu vlastní, co je jeho „já“. Kdyby řekl pravdu, lhal by, vždyť by mluvil proti tomu, co je mu vlastní, proti svému „já“.
Protože pravdivý výrok zrcadlí skutečnost, zatímco lež ji popírá, pohybuje se ďábel trvale ve fiktivním světě. Jako důvod této situace uvádí evangelium, že lež je jeho potomkem (ďábel tedy není „synem“ lži, ne ona zrodila jeho, nýbrž on, původně dobrý, zplodil ji), na kterého pak navazuje nekonečná řada lidských lží, inspirovaných příkladem otce lži. Kdybychom aplikovali neodpustitelné rouhání Duchu svatému (Mk 3,29 par) na démonického protihráče, mohli bychom ve smyslu šestera hříchů proti Božímu Duchu od Petra Lombardského myslet na hřích odpírání poznané pravdě (2. kniha Sentencí, dist. 43: impugnatio veritatis christianae agnitae), dodej: frustrující až k agresivitě, jak je dobře vidět při chování ďáblových dětí k Ježíši Kristu. Jako u vraždy i u lži platí: děti jednají stejně jako jejich otec.
Když následuje velká otázka kdo z vás mě usvědčí z hříchu, odpovídáme s ohledem na Božího Syna: nikdo z vás mne nemůže vinit z žádného hříchu. Kontext však nabízí zúžení: kdo z vás mě usvědčí z hříchu lži, i když se o to pokoušíte odmítáním mého přesvědčivého slova? Nelze přehlédnout spojovací větu: Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte; ne ačkoliv, nýbrž právě proto, že mluvím pravdu, čili pravda není pouze neschopna probudit vaši víru v mé slovo, ale jako neúnosná provokace vaší samospravedlnosti je přímo příčinou vaši nevěry – na rozdíl od lži, která by vás jako ďáblovy děti snadno přesvědčila.
Závisí využití poselství 44. verše jako zrcadla notoricky prolhaných lidí na existenci ďábla nebo je lhostejné, zda je nahlížen jako realita nebo jako šifra? I když je věroučně v obou pohledech závažný rozdíl, etické poselství lze slyšet i tehdy, nebude li ďábel nahlížen jako realita. Je to poselství o devastující moci lži, sloužící popření nesnesitelné pravdy, odvádějící člověka do protibožské sféry a vzdalující ho tím od Krista, který o sobě prohlásil, že je pravda, na což je logicky (srov. např. Jan 9, 16b) a v důsledku toho i mravně přiměřené odpovědět vírou. Poselství o moci lži, nabízející svět zdánlivý s iluzí světa lepšího než je svět skutečný, vzešlý z Tvůrcových rukou a neúnavně upravovaný člověkem.
Dva příklady ze současnosti. Velmi delikátní je otázka úmyslné nepravdy v politické sféře, kterou bude mnoho pozorovatelů posuzovat jako legitimní lest, i kdyby jí ve „vyšším zájmu“ kraloval nemorální princip účel světí prostředky. Jedním z dokladů o významu politické lži, zajímavé zvláště pro katolického křesťana, je divadelní hra německého dramatika Rolfa Hochhuta Náměstek (1963), kritizující postoj Pia XII. za druhé světové války k židovské otázce. Rumunský důstojník výzvědné služby Ion Mihai Pacepa k tomu uvedl, že Hochhut zpracoval námět, který pro něj v rámci diskreditační kampaně proti Vatikánu vyrobil špičkový specialista, náčelník správy dezinformací KGB generál Ivan Ivanovič Agajanc (srov. článek Pacepy Útok Moskvy na Vatikán, 2007). Lež jako zbraň je ovšem zabezpečovacím prostředkem nejrůznějších států, zdaleka po ní nesahají pouze totality.
I když bude někdo nakloněn na poli mezinárodní politiky desinformaci obhajovat - není vždycky snadné přiložit metr individuální etiky na politické ambice nejen z pragmatických důvodů - nevyhne se otázce, nakolik může žádoucí láska k vlasti a jejímu prospěchu (v ovzduší všeobecné mezinárodní prolhanosti!) omlouvat zamlžení pravdy, když lež, tedy nikoliv sympatická lest (jako bylo matení německé armády datem invaze v r. 1944), deformuje celkový postoj jejích tvůrců k pravdě, také v ryze soukromém životě. Ani jemná diplomacie, oceněná takovým Pavlem VI., která „posouvá reflektor“, vrhající světlo na pravdu, nemusí být vůbec po chuti bezelstnému občanovi, upsanému evangelijní zásadě řeč vaše budiž ano, ano - ne, ne.
Něco podobného se týká právníků, když v soudním sporu usilují o vítězství strany, kterou zastupují, a ne o snahu dobrat se pravdy. Americký film Spravedlnost pro všechny (angl. Incident, 1990), se zabývá příběhem advokáta, obhajujícího proti veřejnému mínění i vlastnímu cítění německého zajatce, podezřelého z vraždy místního oblíbeného lékaře. Proti pobouřenému okolí a s krajní nechutí - vždyť mu padl syn na německé frontě - ale přesto s ideální profesionální nestranností prokáže nakonec ve svém životním procesu nevinu podezřelého. Naléhavost síly umění ve službě pravdy a dobra je dnes, v době, kdy hodnoty nechtějí být poznávány, nýbrž zakoušeny, patrná více než kdy jindy.
Mluvil-li kdysi Ježíš Kristus o ďáblu jako otci lži a některých lidech jako jeho dětech, nebyla to slova zveličující, nýbrž vystihující a nebyla platná jen tenkrát...
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |