Lucemburský katolický kněz, zapojený do odboje proti německé okupaci, je uvězněn v Dachau, kde se setkává s hrůzami koncentračního tábora. Nečekaně je na devět dní propuštěn domů. Postupně se dozvídá od gestapa účel své „dovolené“. Má přemluvit svého biskupa, aby jako představitel lucemburské církve vydal vstřícné prohlášení vůči Hitlerově církevní politice. Při jeho poslání jsou v sázce životy všech lucemburských kněží v táboře. Kněz se po těžkých vnitřních bojích, kdy se nakonec tlak gestapa soustředí na něho, rozhodne odmítnout vyjádření loyality a vrátit se do tábora se samozřejmou vyhlídkou na smrt.
Co může film znamenat pro katolické křesťany?
Je pro ně potěšitelný, protože katolický kněz je filmařům i divákům představen jako kladný model člověka v situacích, kdy jde o život a smrt ve smyslu evangelijní otázky co prospěje člověku kdyby celý svět získal…Pius XII., lucemburský biskup a jeho kněz - protagonista filmu, jsou vylíčeni kladně. Časté výtky na adresu Pia XII., že mlčel k židovskému pronásledování, ke kterým se zdá připojovat i hlavní hrdina, jsou přesvědčivě oslabeny biskupovým upozorněním na pronásledování v Holandsku, vyvolané kritickými hlasy biskupů vůči hitlerovskému řádění. Vedle toho je vystoupení Rolfa Hochhuta, autora dramatu „Náměstek“, v německé televizi, kde označil Pia XII. jako zločince, krajně trapné.
Kladné představení kleru neoslabuje ani jáhen - člen Gestapa, ani biskupský sekretář, klonící se k spolupráci s Němci. Celý film, inspirovaný poválečným deníkem francouzského kněze, který byl několik měsíců uvězněn v Dachau, vyznívá jako hold statečnosti lucemburského kněze.
Co může film znamenat pro českou veřejnost?
Modelová situace na téma jedinec musí bez opor druhých hledat osudové řešení, je pro naši společnost zajímavá, aniž by pro ni bylo rozhodující, že jde o kněze. Jde prostě o člověka na rozcestí, který je v tomto nahodilém případě knězem. To naznačuje také filmová redaktorka Lidových novin Darina Křivánková, když v závěru své recenze nadepsané Volba mezi životem a vírou (LN 11.4.2006) píše, že film „nese silné, byť předvídatelně ušlechtilé poselství, ale i dramatický a velmi lidský příběh. Pokud si připomínat, s čím lidstvo před šedesáti lety bojovalo, tak právě takhle.“
Také německý časopis FOCUS klade příběh do obecně lidské roviny. „Když jde o život a smrt, nelze nikoho žádat o radu. Odpověď je třeba hledat v sobě samém, říká režisér. Jde o dilema, které daleko překračuje Třetí říši i sám film.“
Co připomíná film morální teologii?
Především je třeba všimnout si konkrétního případu. Lucemburský kněz se musí rozhodnout buď pro své přežití (a přežití spolubratří v táboře, kteří by zaplatili životem, kdyby se pokusil uprchnout) nebo pro prospěch světové církve tím, že odmítne vrazit prohlášením loyality klín mezi Vatikán a lucemburskou církev, k čemu stačí - jak je ve filmu řečeno - jediný hlas. Tím má být hlas biskupa, a když odmítne, stačí hlas kněze. Na jedné straně tedy stojí nejvyšší fyzické dobro několika kněží, na druhé straně mravní dobro cti a prospěchu církve, volané historií k zaujetí stanoviska k Hitlerovu běsnění. Umělecká síla filmu vrcholí v tom, že nutí diváka odmítnout černobílé vidění dobra a zla a vsugeruje mu nejednoznačnost situace a tím možnost dvojího řešení.
Děj připomíná dvě významné kapitoly z normativní teorie, situační etiku a etiku kompromisu. Vedle toho je filmem vrženo ostré světlo na kompetenci svědomí jako posledního soudce mezi dobrem a zlem.
Situační etiku možno chápat jako protest proti myšlence trvale a obecně platných mravních norem, ke kterému přispěly zkušenosti 2. světové války. Magisterium ji sice v r 1956 zamítlo, její pochopitelnost, i když ne oprávněnost však připomíná uměleckým jazykem právě zmiňovaný film. Přijatelnou variantu předložil v katolické církvi Karel Rahner projetkem tzv. formální existenciální etiky, žádající s ohledem na jedinečnost člověka doplnění konkrétních, obecně platných norem, jejichž platnost uznává, daty jeho existence hic et nunc.
Etický kompromis vyplývá ze skutečnosti, že člověk nedokáže splnit mravní ideál zplna, ale pouze zčásti. Mezi případy, kdy je kompromis žádoucí, se například počítá situace, kdy je dobro neoddělitelně spojeno se zlem, kdy je z více žádoucích dober jen některé dosažitelné, kdy v kolizi povinností nelze všechny splnit nebo kdy některé situace nabízejí pouze volbu jednoho z více zel, většího nebo menšího.V takových případech klade etika otázku, zda se smí člověk spokojit alespoň s částí dobra, když je mu pouze toto dostupné, a odpovídá kladně.
Velmi důležitou otázkou je vztah svědomí k předem existujícím pravidlům jednání. Vnitřní hlas nelze redukovat na čtenáře paragrafů, které aplikuje na situaci. To co platí obecně, nezaručuje plné vystižení optima v neopakovatelných podmínkách, které život dokáže připravit. Proto má při právě tak cenné jako nutné službě, kterou pravidla poskytují svědomí právě ono poslední slovo. Nelze však přehlížet druhou stranu mince. Snaha vymanit svědomí z vztahu kooperace s normami je zejména v extrémních situacích psychologicky naprosto pochopitelná, je však třeba přiznat, že sám subjekt svědomí tíhne k objektivizované obhajobě svého rozhodnutí, čili ke snaze je opřít o sdělitelné mravní normy. To platí také o filmu 9. den. Závěrečné rozhodnutí kněze vrátit se do tábora opřel bezpochyby o argumenty, kterém mu připadaly dostatečně průkazné také pro druhé lidi.
Za nejsilnější momenty filmu považuji
(1) rozhovor biskupa s knězem, který ho žádá o radu. Na tomto místě film myšlenkově vrcholí. „Nebudu vám nic radit. Ale jednu věc víte jako kněz velmi dobře: v nouzi se naslouchá hlasu svědomí. Zkoumejte své svědomí a důvěřujte v modlitbu. Buďte jeho nástrojem a připusťte, aby vás naplnil Duch svatý.“ Biskupova slova by bylo možno komentovat takto: u kolébky vašeho rozhodnutí nestojí zřetelné mravní normy, ale když vaše svědomí proneslo svůj soud, můžete se o ně zodpovědně opřít.
Rozhovor však pokračuje velmi trpými slovy kněze, v jejichž světle se pohybují biskupova slova na hraně mezi hlubokou pravdou a lacinými frázemi. „Nechtěl bych vědět, co vám Gebhradt (úředník Gestapa) uložil nebo nabídl. Prosím, abyste mi to neříkal. Chce vás využít pro své účely. To však může jen tehdy, když pochybujete o církvi.“ V závěru dialogu popisuje kněz nahlas dilema, ve kterém vězí: „Půjdu-li zpět do Dachau, nevím, zda je kdy živý opustím. Ale mám se stát Jidášem?“
(2) Velmi silným místem je rozhovor kněze s členem Gestapa, římskokatolickým jáhnem, o skutečné úloze Jidáše v dramatu vykoupení, kterou aktualizují současné diskutabilní zprávy o tzv. Jidášově evangeliu. Ježíšovo dílo, adorované staletími, prohlašuje Ssmann, závisí na Jidášově „službě“ Mistrovi. Svůdná, pokušitelská slova zapadají vždycky nadějně do duše, trýzněné nejistotou a rozvracejí hranici mezi dobrem a zlem.
Také by neměly být přehlédnuty dvě zdánlivě letmé epizody, kdy sestra kněze, stojící riskantně na jeho straně (přestože čeká rodinu!), řekne svému manželovi „kdybys měl aspoň kousek jeho bytosti“ a rozhovor mezi sekretářem a protagonistou, kdy oba přiznají občasné upřednostnění rodiny před církví (a přitom se podle scénáře na sebe podívají s plachým úsměvem). Oba kněží ovšem ze svého postoje vyvodí protichůdné důsledky.
Rozuzlení knězova vnitřního utrpení je filmově vyjádřeno při návratu do tábora. Jeho obličej je poprvé v celém filmu spokojený na důkaz uklidněného svědomí.
Co znamená film pro mne?
Evokuje vzpomínky na kardinála Berana, vězně v Dachau, ale také na kněze v komunistických lágrech, které jsou nám časově a politicky blíže.
Zároveň připomíná potřebu promýšlet subtilní souhru svědomí a objektivních norem v existenciálně vypjatých situacích, kdy člověk hledí do tváře smrti a kdy za něho nikdo nechce a ani nemůže rozhodnout. Film odhaluje svůdnost satanské dialektiky jako vděčného spojence při šilhání po osobním prospěchu. Dává za pravdu teorii o faktu šedé zóny neurčitosti, kterou nelze z praxe a teorie mravního života zcela odstranit. Potvrzuje také starou moudrost, že nejtěžší při řešení ožehavých situací je zvolit správný princip. Konečně povzbuzuje k nepopulární odvaze připustit zlo jako nutný produkt rozhodnutí, což není totéž jako chybná zásada účel světí prostředky.
Formálně je film velmi sevřeným příběhem bez jediného zdržení, děj se zásluhou výborného scénáře řítí vpřed, věci jsou spíše naznačeny než vysloveny, avšak naprosto dostatečným způsobem. Oba protragonisté, kněz Kremer a Ssmann Gebhardt jsou vybráni jako ideální, snad až příliš ideální typy svých rolí. Pozorný divák však pozná nejen v knězi, ale i v členu Gestapa lidskou složitost, výborně naznačenou v závěru filmu, když se kněz ptá policisty „co jste tam viděl“ (při službě v lágrech na východě), což bylo i pro otrlého policistu příliš silné. Tím spíš padá na váhu, že v případě, že se plán s knězem nepovede, se bude Gebhardt muset vrátit do východního pekla.
V těchto dnech si připomínáme ukončení válečných hrůz v nejrůznějších viditelných i neviditelných situacích obrovského množství lidí před jednašedesáti lety. Historická předloha příběhu, francouzský kněz Jean Bernard, se po několikaměsíčním věznění v Dachau vrátil domů. Je však třeba být ve všech srovnatelných případech (obě světové války, korejský, vietnamský, afganistánský nebo irácký konflikt) velice opatrný na pocit úlevy, i když voják nebo vězeň přežil bez tělesných následků. Jedná se vždy o hluboce poznamenanou bytost, vnitřně těžce poškozenou, která nenajde v plném rozsahu cestu zpět do života těch, kterým se extrémní stresy vyhnuly. Obětí válečných konfliktů je také ztracená generace veteránů. Mladá i střední generace nemá potřebné zkušenosti s historií a proto zapomíná. I z toho ehlediska je film 9. den užitečný.
Dojmy z filmu lze ukončit větou z úvodníku časopisu Film und Kino, shrnující v žurnalistické zkratce poselství filmu slovy „odvíjí se strašidelné klání, ve kterém hledá abbé východisko mezi pudem sebezáchovy, vědomím odpovědnosti a teologicky zvráceným našeptáváním nacistického muže z dilematu zachránit vlastní kůži, aniž by uzavřel smlouvu s ďáblem.“
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |