Na okraj dokumentu Dominus Jesus

ThDr. Jiří Skoblík

1) Rozlišení mezi křesťanskou vírou jako darovaným přijetím zjevené pravdy a náboženským přesvědčením jako souhrnem zkušeností jako pokladem náboženské moudrosti, jak to žádá DJ, není jenom rozlišení mezi přesvědčením křesťana a muslima, nýbrž je také rozlišením mezi vírou dogmaticky definovanou a vírou biblických postav, třebas Syrofeničanky, která disponuje příkladným způsobem zkušeností a náboženskou moudrostí. Právě víra těchto postav je však Ježíšem lichotivě oceněna.

2) Redukuje li podle DJ relativizmus vše na vzájemnou výměnu stejně platných mínění podle zásady já pán - ty pán, nelze to obhájit velmi krásným cílem maximální spolupráce mezi jednotlivými ideovými partnery. Nelze si totiž představit situaci, kdy se uzná plné právo na objektivní existenci určitému názoru právě tak jako názoru zcela opačnému. Subjekty názorů se těší ze suverenního práva osoby, ale porovnání jejich názorů podléhá základním pravidlům logiky.

3) Rozlišení spásy věčného Slova od Slova vtěleného je duchaplná kreace teologického instrumentaria v službě sladění univerzálnosti křesťanské spásy s náboženským pluralizmem. Těžko ji ale lze absolvovat od christologického lapsusu.

4) věřící nemají jenom deficit fides qua, což je celkem známou věcí a lituje se toho, ale taky fides quae, a o tom se nerado mluví. Tento nedostatek překonávají spíše zařazením se do stádce standartně smýšlejících než racionálním zklidněním. Zřetelný náskok má u nich vazba sociální před vazbou ideovou. Pozitivní na tom je ovšem potvrzení názoru, že člověk vysloveně strádá při delší absenci duchovního domova. Nebylo by problémem rozjet kolem otázek víry diskusi, která je charakteristická pro otázky manželské morálky (jak ožehavou věcí diskuse kolem víry je, je patrné na duchu, v jakém se vedou ekumenické rozhovory). Diskusí kolem otázek víry se nemyslí zpochybnění thesauru víry, nýbrž přiznání se k tomu, že věci „povinně" jasné vůbec tak jasné nejsou, jak se zdá.

5) Výchova k víře vede většinou k útlumu, ne ke kritickému rozboru. Pozvání k němu je ale zřetelné v evangeliu. Čím méně otázek se klade, myslí si katecheta zpravidla, tím líp. Skutečné kontrolní otázky, nejen naoko, sterilizované, aby mohla padnout pouze očekávaná odpověď, metodicky zpochybňující látku víry, se raději vůbec nekladou, protože se mohou stát nebezpečnými nejen posluchači, ale i mluvčímu. Tento všeobecný trend nějak souvisí s povahou tzv fides theologica (na rozdíl od fides historica), protože jejím motivem je reverence jako vyšší důvod pro souhlas rozumu než evidence.

6) počátek víry je dar, protože předmět v podobě mysteria je lidsky neuchopitelný. Přijmout Ježíše jako inkarnovaného Boha znamená souhlasit s takovým mysteriem. Protože překračuje možnosti rozumu, nelze ho „matematicky" zdůvodnit. Zatímco katecheta víru přijal jako dar, očekává od posluchače, že ji, zásoben dostatkem důkazů, přijme jako logický závěr. Mimo rámec mysteria je však namístě povzbuzovat ke kritičnosti. V evangeliu je logické přiznat Ježíši moc, kterou nemá člověk, když posílá ochrnutého s lehátkem domů. Uznat moc odpouštět hříchy je však logické pouze nepřímo. Diváci scény věří v moc odpouštět hříchy, protože je v osobě Ježíše spojena se zázračnou mocí uzdravit rázem tohoto ochrnutého.

7) Angažování se rozumu je vlastně interpretace proběhlého děje obdarování vírou. Takřka konzumní situace duchovní nabídky po listopadu 1989 má jasný pozitivní rys, i když vzbuzuje úzkost a touhu po názorové izolaci. Ukazuje věřícím Toho, kdo byl určen za spojnici mezi nebem a zemí, jako někoho vysoko povzneseného nad provinční představy (něco na způsob takové Rachel, cestující s rodinnými bůžky). Ježíš unikl svému stádci, příliš jistému vlastněním Mistra, do dálky (právě tak jako v scéně nanebevstoupení), protože je - zcela podle DJ - anonymním zázemím každé pravdy a dobra, ať se nalézá v kterémkoliv systému.

8) Tolerance vychází podle dokumentu z práva na svobodné přijetí víry. Zahrnuje úctu k druhému, ta je dokonce jejím pramenem, to ale nelze plést s reverencí vůči jeho mylným názorům. V názoru, že univerzální pravda neexistuje, se podle DJ projevuje intelektuální slabost. Nejde však jen o slabost intelektuální, problémem je také, možná více, slabost mravní. Spočívá v neschopnosti unést břemeno napětí mezi tolerancí vůči osobě a netolerancí vůči jejím chybným názorům. Je samozřejmé, že chybnost názorů tolerovaného je chybností v optice tolerujícího.

9) Bylo by chybou, které se dopouštěl Izrael, ztotožňovat kompetenci Kristovu, platnost jeho univerzálního nároku na každého člověka, s kompetencí věřících, což připomíná touhy synů Zebedeových a jejich matky. Věřící mnohdy překonávají Zebedeovce. Ti říkali "dej, ať sedíme...", při oslově Krista Krále se spíše myslí "my skutečně sedíme..." Nelze zapomínat na výroky: Jako to, že jste tak těžkopádní a nechápaví? Jak dlouho vás mám snášet? Malověrný, proč jsi pochyboval? Ne každý, kdo mi říká Pane, pane...

10) Katecheta by si tedy (nemorálně!) neměl svou úlohu usnadňovat překročením ožehavých partií nauky taneční nohou (ctihodní pánové, v tom přece nejsou žádné difikulty). Zkoumá li přijetí víry otázkami, neměl by hledět na ochotu posluchače vyhovět, ale na schopnost stát na svém s minimalizací stádní mentality. Nepřizpůsobit se, ale dát za pravdu. S tím ovšem souvisí patrně hodně rozšířena apatie vůči „metafyzickým" problémům. K prvním přikázáním křesťana patří pěstovat neochabující zvídavost, dravou touhu přicházet věcem na kloub, což se může učit od každého skutečného vědce, kterému vyhlédnutý problém i za cenu nemalých obětí „nedá spát".

11) Zajímavý je společenský a zeměpisný ohlas na DJ. „Postiženým" by se mohl cítit především stoupenec, člen nebo věřící nekřesťanského náboženství nebo duchovního proudu. Jak se zdá, zde ohlasy nejsou. Ozývají se evangelíci, reagující na pasáže DJ o církvi, taky katolíci, projevující uspokojení nebo rozpaky, ale z „třetího" světa - jak charakteristické - se údajně ozývá katolická indická hierarchie, projevující obavy z dopadu dokumentu na jejich domácí snahy.

12) Oslabuje li se text DJ sotva je vydán poukazem na to, že ho jiné rozhodující osobnosti vlastně nepodepsali nebo neodsouhlasili, nebo se k němu vyjadřují rozpačitě nebo dkkonce záporně, působí to trapně. Obecně vzato, vydá li nějaký dokument jedna z nejkompetentnějších osobností určité organizace, musí za ním stát instituce celá, ať už nadšeně nebo rozpačitě. Jinak přece propadá podezření z toho, že v jejím vedení je určitý chaos a nesladěnost postupů, což rozhodně nepřispívá k její věrohodnosti. Nelíbí li se katolíkovi DJ, nechť si pomůže tím, že vyhledá a vyzdvihne pozitivní stránky dokumentu, jistě se dají nalézt.
Na začátek stránky Na seznam komentářů Na úvodní stránku


© ThDr.
Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Aktualizace 27.11.2000 VS