Co všechno přispívá k vzniku a rozvoji víry jako osobního přesvědčení? Každý asi odpoví při vzpomínce na tzv. šestero základních pravd, že ze strany Boží je to udělený dar. Ze strany člověka hraje při účinném přijetí tohoto daru roli celá řada okolností.
Chronologicky seřazeno je to především vliv rodičů, církve, případně školy, étosu společnosti, ale také vliv nějaké osobnosti, události, knihy, samozřejmě ve všech případech tehdy, je-li pro zisk víry takový vliv příznivý.
U člověka samého se uplatňuje jeho celkové mravní ladění, dobrá vůle, ochota poučit se, setká li se s vybízejícím podnětem. Nelze ale zapomenout na velmi významnou okolnost, a tou je nadání pro náboženství, duchovní talentovanost.
Doba, ve které žijeme je v tomto ohledu jedinečná. Mimo vliv rodičů v nábožensky aktivní rodině vlastně nikdo neprogramuje vyrůstající i dospělé generaci její náboženské přesvědčení. Veřejné mínění společnosti, stát, ladění kultury, velmi slabý vliv církve, vlastenectví, pokud lze ještě někde mluvit o sepjetí náboženství s národem, jak si to představujeme v katolickém v Irsku nebo snad ještě v Polsku, případně jiné vlivy, nic z toho nemá dostatečný vliv na to, aby společnost od někoho očekávala vyrůstání v náboženském přesvědčení jako v čemsi samozřejmém, co se sluší a patří.
Právě taková situace, zdánlivě velmi nepříznivá pro neodumírající sen o masovosti církve, kterého se někteří stále ještě nechtějí vzdát, je výborné kontrastní pozadí pro objevení duchovních talentů. Jako každý talent vybočují z řady, asi nápadněji než talent umělecký i vědecký, (hudebně velmi nadané dítě je i v nemuzikální rodině přijímáno s jistou hrdostí, podobně fenomenálně nadaný mladičký šachista nebo matematik), protože bezděčně, mlčky provokují ty, kteří zcela nechápavě přihlížejí.
Existují sourozenci, vyrůstající za srovnatelných podmínek, a každý je odlišně duchovně založený. Existují sourozenci nábožensky velmi lhostejných rodičů a všichni se duchovně výrazně "chytí", samozřejmě k nelibosti příbuzných. Podobných příběhů je mnoho.
Když v jedné z pobaltských republik bývalého SSSR objevila sovětská bezpečnost dům, ve kterém si za primitivních ubytovacích podmínek zorganizovala věřící děvčata improvizovaný klášter, byl to nejen předmět právního stíhání, ale i podnět pro psychologické zamýšlení lidí s dostatečně otevřenou hlavou nad motivy takového jednání. V optice bezpečnosti, ale i mnoha jiných lidí, pokud se o tom dověděli, byl přece takový projekt naprosto absurdní. Přijmout jako vysvětlení duchovní talent, který taková děvčata dovedl k nepochopitelnému jednání, bylo naprosto nad síly posuzovatelů, pokud si s takovou otázkou vůbec lámali hlavu.
Pro spravedlnost je však třeba říci: byli i otevření marxisté, kteří šli v sebekritice vlastního stanoviska daleko, dokonce hodně daleko, v duchu opravdového dialogu, jenže jejich velkorysost se musela zařadit. To ovšem zdaleka není jenom problém marxistů. Nešťastná láska, podplacení špionážními službami nepřítele, nenávist k společenskému zřízení, přetrvávající vliv bigotních rodičů, ze kterého se ubohý mladý člověk nedokázal vymanit, to vše bylo přijatelné a pochopitelné vysvětlení, protože pracovalo s kategoriemi, důvěrně známými překvapeným kritikům. To konečně platilo i u nás, když někdo duchovní talent projevil.
A přece, takový talent není nic zvláštního ani nového. Podle jakého klíče vybírá Ježíš po celonoční modlitbě kruh nejbližších učedníků? Proč mezi nimi vyniká zcela osobitým způsobem Jan? Co žene Šavla očistit společnost v Damašku od čerstvé sekty? Proč se říká, že barvířce Lydii bylo dáno přijmout slovo? Konečně velkolepé podobenství o rozsévači lze také tímto směrem vykládat. A mluví li evangelium o hřivnách, navazuje jejich distribuce na osobní schopnosti, které jsou zde už dříve. Stále je ve hře otázka talentu.
Jak jej ale uchopit psychologií? Takový talent bývá uváděn do spojitosti s uměním žasnout, tedy vlastně s dispozicí ponořit se s afektivní silou do poselství věcí, kolem kterých ostatní přecházejí bez povšimnutí. Může být spojován se zálibou v tichu, šeru, ve výškách (hory) nebo nesmírných prostorách (moře). S důvěrou v možnost neuvěřitelného i se snivostí. Dva lidé mohou odlišným způsobem prožívat východ slunce, analyticky, ale také meditativně. Podobně lze poslouchat také symfonickou hudbu, analyticky (teď bude mít sólo fagot, pak bude pasáž houslí) nebo meditativně, zavalen celkovým dojmem. Katolický literát Barbey d´Aurevilly mluví o úžasu z věcí. Guardini soudí, že u duchovního talentu jde o vrozenou dispozici každého člověka, kterou však obvykle nenalézáme, protože se snadno zničí, nejspíš zahlcením. V současnosti k tomu často dochází rodinným prostředím, naplněným stálými hádkami a vzájemnými výpady, vysedáváním u televize. Platí to přirozeně také naopak. Vyžaduje péči, dá se pěstovat, ale i ničit. Klášter, velebený i zatracovaný, je vlastně pokusem vytvořit příznivé, ne-li ideální prostředí pro rozvoj duchovního talentu. Zdá se však, že je-li takový talent opravdu velký, "utlouci" ho nelze, prosadí se i přes velmi nepříznivé podmínky.
Přirozeně nelze ztotožňovat talent s navenek vyznávanou vírou, jsou myslitelní lidé, označovaní nebo označující sebe jako věřící v obvyklém, tradičním smyslu, kteří duchovně talentovaní nejsou. Zdání klame. Znamená v eschatologické perspektivě nedostatek duchovního talentu osudové znevýhodnění? To nelze říci, evangelium ví realisticky o různě vybavených lidech, proto říká komu bylo málo dáno.
Nesnadná je otázka vztahu talentu a duchovně laděné společnosti, čili daně, kterou platí duchovní člověk svému podstatně sociálnímu rysu. Zásadní, programově se izolující poustevník, nehledající a nenalézající spřízněné duše, které by jeho náboj nevybíjely, ale umocňovaly, může být sotva nazván vydařenou duchovní osobností. Jiná otázka je věc konkrétního spočinutí nějaké duchovní společnosti. Zdá se, že se věnuje příliš málo pozornosti iracionálním podmínkám zařazení, zvolené příslušnosti k církvi, které mohou být rozmanité, mezi které však taky patří kompatibilita atmosféry církve a s krevní skupinou jednotlivého talentu. Je až s podivem, jak velký význam se při obecně nepopíratelné poměrné iracionalitě lidského rozhodování vždycky přiznával myšlenkovému systému, tedy racionálnímu přístupu k duchovní nabídce.
K jakým závěrům směřuje úvaha o duchovním talentu? Pro věřící: nediskriminovat nenadané. Slovo nenadaný je však třeba používat diferencovaně. Katecheta, působící v první republice na gymnáziu, vyprávěl o kolegovi, který v tehdejším ovzduší stálého popichování projevoval o nauku katolické církve skutečný zájem. Když mu katecheta na dotaz určitou otázku vyložil, dostal odpověď: jak lituji, že nejsem schopen věřit. Zařadit takového člověka mezi duchovně netalentované by byl omyl a křivda. Pro nevěřící: nepaušalizovat lidi pomocí předsudků. Pro obě skupiny: stát v úctě před originalitou lidské osobnosti.
Jaký úkol církve vyplývá z řečeného? Vyhlížet talenty a naleznou-li se, vytvářet příznivé prostředí pro jejich rozvoj.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |