Jak si mohu představit jakéhosi ideálního katolického křesťana v rámci ušlechtilých ekumenických snah, které se připomínají zvláště v lednu každého roku?
Nejprve se zdá být důležité, jak se vypořádal s identifikací, ztotožněním se, rozumí se samozřejmě s církví. Kontrastní pozadí ukazuje, o jak důležitou věc se u identifikace (nejen konkrétně s církví, ale) všeobecně, v rámci údělu člověka, jedná: jakou újmou je nikam nepatřit, být vykořeněn, odcizen, být pod tlakem stálé emigrace (diktovanou nerozumnou představou ideálního prostředí, které samozřejmě nelze nikde a nikdy nalézt; nenajdete církev jakéhokoliv názvu, velikosti a stáří, která by neměla tržné rány na těle své historie).
Tato identifikace může být naprostá, ale také dostačující, reflektovaná nebo nereflektovaná. Naprostá i dostatečná identifikace se může týkat stránky sociální, ale také - jistě v mnohem menší míře - ideové, čili myšlenkové nebo naukové. Naprostá identifikace znamená být bez výhrad, zcela ztotožněn, přimknut, spokojen, zakotven. Dostačující identifikace si všímá mezí kompetence instituce, se kterou se identifikujeme, a respektuje je, ale ne víc.
Reflektovaná identifikace je promýšlená, sestavovaná do celku, podložená argumenty, je připravena debatovat. Nereflektovaná, zejména je-li naprostá, je kouzelně spontánní, nemá problémy, je spokojeně "doma".
Rozdělení se ozřejmí nejlépe konkretizací na církevní půdě. Identifikovat se s církví, znamená ztotožnit se s ní, vzít její věc za svou. Tento postoj může být naprostý, člen církve (o nečlena se při identifikaci nemůže jednat), se se svou institucí ztotožňuje v plném rozsahu, což je dobře vidět na ochotě ji v každém ohledu obhajovat nebo alespoň ulamovat hroty oprávněné kritice. Dostačující identifikaci ilustruje vztah k soukromým zjevením, a tím také k proslulým poutním místům, jejichž přijetí jaksi patří k slušnému chování. Nikdo nikoho nenutí, aby tzv. soukromá zjevení a z toho obvykle vyplývající hojně navštěvovaná poutní místa, odsouhlasil jako věc, kterou musí povinně přijmout. Jinou otázkou je ovšem, jak se tváří okolí člověka, který nahlas nějaké někdy i fanaticky obhajované soukromé zjevení odmítá uznat. U takového okolí se ukazuje nutnost kolektivní posily jednotlivců nejen ve fakultativních, ale i obligatorních otázkách, a to není dobré, i když lidské.
K reflexní identifikaci musí docházet například při pozvání k televizní debatě. Mluvčí určitého směru si musí doma promyslet, nač položit důraz, kde budou v rozhovoru úskalí, co je především sdělitelné. Nereflektovaná identifikace je kouzelná bezstarostností, s jakou dotyčný své stanovisko obhajuje. Když mu šikovná, nezřídka rýpavá kritika vezme vítr z plachet, nijak ho to nevyvede z míry, má své nesdělitelné opory pro jistotu, které sice bezelstně druhému předloží, které však mají velmi malou šanci na to v ostré debatě obstát. Pro subjekt nereflektované identifikace však svou úlohu spolehlivě plní.
Druhým okruhem otázek je postmoderní postoj, eklekticizmus, ústící případně do tiché emigrace. Moderna dovedla zápasit, postmoderna mávne rukou, lidově vyjádřeno. Patronem je Pilát se svou proslulou otázkou. Čteme-li dnes spisy Braitovy, Konstantina Miklíka, Reginalda Dacíka, Jana Urbana a jiných, můžeme být dojati jejich vírou v inženýrské myšlení v teologii. Alternativou přijetí tak pečlivě nalezených a formulovaných argumentů může být pouze posluchačova nebo čtenářova nepoctivost. Dnešek je tomu hodně vzdálený a nelze plakat na rozlitým mlékem, ale objevovat přednosti současné mentality. Výzkum člověka pokročil a leccos z dřívějška se jeví jako naivita. Postupně probádávaná propast iracionálních vrstev v člověku brání plést si apologetiku s matematikou. Jak výstižně řekl americký arcibiskup Hurley, církev má za úkol vytvářet prostředí, příznivé pro zájem řešit aktuální otázky. To neznamená stydlivě odkládat, co bylo svaté, ale být připraven k syntéze dochovaného, co historie prověřila jako osvědčené, s tím, co je nové, neodbytně se hlásící.
Eklekticizmus ilustruje proslulá reinkarnace. Ví se, že není slučitelná s katolickou doktrínou, ale její přitažlivost pro některé praktikující katolíky je příliš velká na to, aby ji odmítli. Vybírají si (proto eklektici) z jednotlivých soustav, co je přitahuje a přesvědčuje a skládají to do celku. Autorem takových celků nejsou jednotlivé instituce, ale sami eklektici. Vzhledem k bohatnoucímu trhu duchovní nabídky je třeba s tímto typem stále více počítat. Eklekticizmus není možné plést si se spravedlivým uznáním hodnot a podnětů, které jsme u sebe nenašli, kterými však ti "druzí" disponují. Je ovšem pravda, že pro někoho vůbec není snadné jít úzkou stezkou mezi obohacením z jiného tábora a věrností k táboru vlastnímu. Tehdy může docházet k domnělé nebo i skutečné tiché emigraci, ale ta není pouze morálně nedobrá, ale nežádoucí také psychologicky. Do jaké míry byl asi Martin Luther tak silný, že dokázal unést faktum emigrace ze světa, se kterým byl vícerým poutem svázán? Víme přece, že se něco takového nedá beze zbytku přetrhnout. To platí taky pro sv. Pavla, který v sobě nutně nesl až do smrti židovské dědictví, i když ho dokázal v ohnivých výbuších své duše integrovat do nového pohledu.
Další bod zpytování svědomí ideálního katolíka je problém fixace, xenofobie a fundamentalizmu. Netrpí tím snad? Fixaci lze definovat jako křečovité přimknutí se a křeč není nikdy žádoucí. Navíc protože je spojená se strachem ze ztráty (proto je také řeč o křeči). Odtud, také ve sféře církevní příslušnosti, vede krátká cesta ke xenofobii, doslova strachu z něčeho cizího. Cizí je to, s čím se nedokážeme identifikovat, nejen fakticky neidentifikujeme. Příkladů i z naší společnosti je dost. Osloví-li katolíka propracovanou apoštolátní metodikou člen nějaké biblické denominace, setká se nezřídka s xenofobním "odstup satane", třebas v poněkud společensky únosnější formě. O křeči lze uvažovat taky v případě fundamentalizmu ("základnictví", křečovitém lpění na nedotknutelných základech vlastního přesvědčení, alespoň v optice fundamentalisty). Psychologicky zajímavý je pustošivý vliv liturgické reformy pro některé fundamentalistické věřící, například v debatách o právech a neprávech dvou papežů, Pia V. (s tridentskou mší) a Pavla VI. (s reformovanou mší). Všichni chceme mít jistotu, bez ní se žít nedá, ale záleží na tom, které zábradlí pro oporu si přitom vybereme.
Poslední trojicí otázek je tolerance, integrace a konverze. Tolerance není obdiv, ale hřejivý přístup k druhému z mírného svahu. Při dřívějším černobílém vidění pro ni nebylo místa. Dnes je nutností nejen z humánních důvodů, ale z diktátu onoho "fascinosum humanum", které nedovoluje hrabat se nešetrnýma rukama v nitru druhého. Spojit ji dohromady s touhou jiné obohatit o hodnoty, které sám považuji za důležité, nebo dokonce nepominutelné, je ovšem tvrdý oříšek, právě kvůli postmoderní odlivové vlně.
Umím-li se sklonit před přednostmi druhého, aniž jsem pokoušen xenofobií, najdu-li odvahu cizí přednosti přijmout do vlastního pokladu a organicky je vstřebat, pěstuji integraci. Současný papež se zdá být v tomto ohledu příkladem. Nebojí se sice zdůrazňovat nepopulární požadavky, ale nebojí se také oceňovat skutečné bohatství "za hranicemi", i když jako každý člověk je na cestě k novým objevům, o kterých zatím evropská kultura ví hodně málo.
Tolerance, integrace a identifikace nepřekážejí povinnosti obrácení, pokud se pro něj otevřou přesvědčivé obzory. Taková konverze vlastně znamená dát přednost ideové identifikaci před sociální. Třeba rozlišit konverzi v rámci církve, což je vlastně tak často požadované obrácení, které stihneme vždycky jenom částečně, a konverze mimo rámec církve. Patří k poctivosti přiznat každé církvi svrchovanou delikátnost takového kroku. Pro daleko větší význam sociální identifikace (přimknutí se k mateřské společnosti) než ideové (souhlas s naukou, "i kdyby církve nebylo") je konverze psychologicky i sociálně těžkým krokem, jak dosvědčují všichni skuteční konvertité. Každá společnost, která sebe bere vážně, se ovšem dívá smutně na někoho, kdo ji opouští. Ale snad právě tím, že ji opouští na popud poctivého diktátu dospělého svědomí, v ní zůstává, ovšem ne tělem, ale srdcem.
Standartní formou konverze je obligátní změna smýšlení, tolikrát požadovaná biblí, nejen jako úplný návrat do ovčince, který byl zčásti nebo úplně opuštěn (názorově nebo mravně nebo obojím způsobem), ale také jako vykročení vpřed průkopnickým způsobem, i když s malým porozuměním okolí, se kterým chce být průkopník nadále spojen a kterému chce ukázat nové perspektivy (Ježíš nechtěl opustit Izrael).
Jak tedy může vypadat zpovědní zrcadlo katolického křesťana v rámci ekumenických snah?
Žádoucí je růst v identifikaci, a to úplné a reflektované. Právě tak je žádoucí růst v toleranci a pohotovosti k integraci i odvaze k změně smýšlení jako dílčí konverzi.
Nežádoucí je sklon rozmazávat myšlenkové kontury, strach z cizího s neschopností osvojit si odjinud pravé hodnoty a křečovité lpění na tom, co je nepodstatné, spojené s paradoxní ztrátou podstatného.
Budoucnost položí naléhavěji než tomu bylo dosud teoretickou i praktickou otázku principu jednoty Kristova ovčince a kriterií k jeho příslušnosti. Důležité pro řešení a jeho důsledky bude svědomité rozlišování mezi silnými a slabými ve víře, jak o tom mluví sv. Pavel.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |