První encyklika papeže Benedikta XVI. Bůh je láska (Deus caritas est) přijala svůj název ze slavné věty prvního listu sv. Jana. Skládá se ze dvou hlavních částí, z nichž první si všímá spíše teorie lásky, druhá sleduje lásku v praxi církve. V první části se dá vystopovat mimo jiné teoreticky i prakticky významná kombinace dvou faktů: vícevrstevnatosti lidské přirozenosti a stěžejního významu lásky v životě člověka.
Text vychází ze dvou klasických výrazů, kterými jsou eros a agapé a věnuje jim právem poměrně značnou pozornost. Eros je popisován jako láska mezi mužem a ženou, nepocházející z myšlení a chtění jako dvou podstatních složek psychiky, nýbrž jako láska, přemáhající lidský rozum až k božskému běsnění. Vytrhuje člověka z úzkých hranic jeho existence na způsob jakési živelné transcendence a uvádí jej božskou mocí do stavu nejvyšší blaženosti. Vše ostatní mezi nebem a zemí se pak jeví jako druhořadé.
Dokument však upozorňuje na korumpování erotu formou kultů plodnosti, z čehož vyvozuje nutnost jeho pročištění a dozrání i za cenu odříkání. Eros totiž nemá nedarovat pouze přítomnou slast, ale předchuť existence, na kterou čekáme. Zapomenuta by neměla být věta sv. Ignáce Antiochejského o tom, že jeho eros byl ukřižován (Řím 7,2; v souladu s Gal 6,14). Výčitka nenávisti k tělu, předhazovaná křesťanství, kterou by někdo z požadavku pročištění erotu mohl vyčíst (encyklika jmenuje Friedricha Nietzscheho), je nespravedlivá, protože kultivace neznamená pošlapání. V člověku nemiluje vypreparovaný duch, ale celá osoba, právě ve své více-vrstevnatosti. L.M.Weber, autor spisu Moderní erotika a křesťanský život (1957), upozorňuje, že koncepce erotu je vždy závislá na výchozím rozčlenění lásky jednotlivým myslitelem.
Agapé, druhý výchozí výraz papežova uvažování, je líčena jako láska, jejímž cílem je starostlivě sledované dobro druhého. Proto se nevyhýbá oběti, naopak, chce se obětovat. Rozdíl mezi erotem a agapé lze poněkud nepřesně a schematicky přiblížit jako rozdíl mezi pozemskou a nebeskou láskou nebo jako láskou bažící a dobrodějnou. Připomenout lze také vztah mezi přirozeností a milostí a vztah mezi získanou a vlitou ctností. I když eros a agapé představují rozdílné typy lásky, splývají v Hospodinu, jakoby byl agapé přiřazován cíl, erotu intenzita. Přivedeno na krátkou formuli, Hospodin miluje vášnivě Izrael milosrdnou láskou, jak ujišťují proroci. Vášnivost evokuje eros, milosrdenství, obětující spravedlnost, agapé, to vše jako motiv k nápodobě pro člověka.
Protože se v textu dokumentu mihnou v souvislosti s láskou ještě dva jiné výrazy, sexus jako tělesná láska podmíněná pohlavní výbavou a filia jako láska přátelská, vnímající především krásu „duše“, nabízí se jistá stupnice:
Na nejspodnějším místě je láska tělesná, sexus. Ani ta by však neměla být chápána a zejména realizována depersonalizujícím způsobem jako vyhovění pouhému živočišnému pudu. Výše stojí láska tělesně - duševní, jak lze ve smyslu dokumentu pojímat právě eros, který je v současnosti - bohužel - zaměňován za erotiku, umísťovanou do čistě sexuální oblasti. Vždyť pro člověka je charakteristické vnímání osobního kouzla, manifestujícího se kouzlem těla. Ještě výše je umístěna láska duševně - tělesná, filia, protože přátelství se neuskutečňuje mezi dvěma „duchy“, ale dvěma psychofyzickými subjekty. Na nejvyšším místě se nachází láska duševně - duchovní, agapé, ve které člověk sebe překračuje a je nad sebe vyzvedán , dochází k aktivní i pasivní transcendenci.
Směrodatnou myšlenkou encykliky je souhlas s touto více-vrstevnatostí nejen jako úkolem, který má člověk respektovat kultivací a harmonizací jednotlivých složek, ale i faktem, kterému je člověk bezděčně vystaven, aniž by to pro něho znamenalo nějakou újmu. V Písmu se Tvůrce rozhodne učinit člověka ke svému obrazu a podobenství. Řeč tedy není o rozhodnutí učinit obrazem k podobě Boží lidského ducha, což zůstává svůdnou představou radikálního spiritualizmu, tím méně samozřejmě tělo, nýbrž kompletního člověka, který je v pojetí bible duší právě tak jako tělem. Aplikováno na lásku: „to“, co miluje je osoba, jedinečná psycho-fyzicko-sociální jednotka se sebe-překračující tendencí. Jak lze lásku v jednotlivých vrstvách doložit?
Kdo je výstižnějším příkladem (zdánlivě pouze!) duchovní lásky než mystická řeholnice? Kdo je výstižnějším příkladem (zdánlivě pouze!) tělesné lásky až k dehumanizaci než nevěstka? V rámci ideje více-vrstevnatosti však lze mluvit o možnosti jisté konvergence i u tak vzdálených pólů.
Psychoanalytická studie francouzského jezuity o modlitbě sv. Terezie z Avily nalézá v jejím projevu zřetelné erotické tóny, které pochopitelně nenajdeme u mužského mystika, protože fyzická základna jeho psychiky, angažující se v modlitbě, je jiná. To prozrazuje - za samozřejmého předpokladu dominující duchovní lásky až hrdinského stupně - přítomnost ostatních vrstev přirozenosti, kterým světice nemůže, ale ani nechce uniknout, vždyť je tak naprogramovaná, jakkoliv si to neuvědomuje.
Groteskně vyjádřeno: lidská přirozenost světice se jí neptá, zda by ony spodnější vrstvy chtěla eliminovat ve prospěch čistého ducha jako se neptá, zda by chtěla přestat dýchat, aby se víc podobala andělům, nepoužívajícím plíce. Výraz pro orientaci zde důležitý je sublimace, přesunutí, nikoliv eliminace, vyloučení.
Nyní k nevěstkám. Evangelium o nich říká, že předejdou tehdejší duchovní elitu do Božího království (neříká místo nich, ale dříve). Jak je to možné? Zatímco u mystičky je těžiště duchovní, ale spolu-zaznívají nižší vrstvy, u nevěstky je těžiště tělesné, ale spolu-zaznívají složky vyšší, i když jsou nejspíš ztlumeny rezignujícím cynizmem. Že však vyšší vrstvy přítomné jsou, se poznává právě tím, že dotek evangelia dokáže nevěstky probudit. V jednom filmu se Ježíš obrátil na rezignující nevěstku nesmírně významnými slovy „máš na víc“ (případ hříšnice, ovšem v jiné souvislosti, která utírala svými vlasy Ježíšovy nohy, je všeobecně známý).
Encyklika se vlastně vypořádává, i když se o tom nezmiňuje, se dvěma bacily, vegetujícími sveřepě v organizmu církve: s manicheizmem, charakteristickým odporem k tělu jako dílu zlého boha a stoicizmem s odporem k vášni jako narušitelce duševní rovnováhy. Jsme voláni ke kultivaci lásky, procházející harmonicky všemi patry přirozenosti úměrně k zvolenému způsobu života.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |