Slovo relativizmus je příbuzné se slovy, která často používáme: referent, pověřený určitým referátem jako úředník, pracující v určitém odboru, relativně ve smyslu poměrně nebo relace jako třebas rozhlasový pořad. Všechna tato slova mají společný původ v latinském slovese refero, doslova nesu zpět. Pro potřebu relativizmu zvolíme význam vztahuji (nebo přiřazuji). Relativizmus tedy znamená postoj pravidelně něco k něčemu vztahovat. Protože mluvíme o etickém relativizmu, týká se vztahování etické oblasti.
Abychom si problematiku relativizmu přiblížili, srovnejme dva konkrétní případy. Odcizení majetku může být způsobeno cynizmem vůči soukromému vlastnictví. Může však být způsobeno rodinnými existenčními nesnázemi. Myslitelný je také případ krajní nouze. V takovém případě neoznačíme aktéra za pachatele, protože krajní nouze jej ospravedlňuje přivlastnit si cizí majetek nutný k přežití. Mravní kvalita odcizení majetku není v uvedených případech stejná, nýbrž závisí na okolnostech, za kterých k odcizení došlo.
Nyní se zaměříme na jiný případ, ve kterém hrají okolnosti také velkou roli. Manželé, čekající rodinu, se rozhodnou ukončit dosud nenarozený život. Důvodem mohou okolnosti sociální nebo ekonomické povahy, jako jsou neskončená studia nastávající matky, nedostatek financí, příliš malý byt, snad dokonce přání užít dovolenou, nerušenou těhotenstvím. Důvodem však může být zdravotní postižení nastávající matky, ohrožené těhotenstvím, vystupňované případně až do tzv. vitální indikace, kdy je těhotenstvím ohrožen život matky nebo velmi tragická právní indikace, kdy příčinou otěhotnění bylo znásilnění. Lze ukončení těhotenství hodnotit jako v případě odcizení majetku úměrně k okolnostem?
Zatímco v případě odcizení, závislém na okolnostech, se dá mluvit o ochotě k jednomyslnosti, názory na ukončení těhotenství se rozcházejí od velmi benevolentních přes zdrženlivé až k zásadně odmítavým. Široké spektrum náhledů vysvětluje pestrost indikací od malicherných k nejvážnějším.
Pomozme si při zmapování problematiky klasickou naukou o tzv. pramenech mravnosti. Oč u nich jde, si přiblížíme pohledem na farizeje, modlící se podle popisu evangelia na rozích náměstí. Vykonávají v podstatě bohulibou činnost. To ale k hodnocení jejich jednání nestačí. Musíme se zeptat za jakých okolností se modlí a co svou modlitbou doopravdy sledují? Evangelium nám odpovídá: už vzali svou odměnu, protože dosáhli obdivu přihlížejících lidí.
V jejich jednání tedy rozlišujeme skutkovou podstatu, kterým je ve zvoleném případě modlitba. Dále jsou to okolnosti, doprovázející modlitbu, kterými jsou okázalost modlitebních gest, očekávaná úcta ke znalci zákona a prostranství zaplněné mnoha svědky. Konečně se musíme zeptat proč se farizej vlastně takto okázale modlí, čili jaký cíl tím sleduje? Kdyby byl upřímný, musel by odpovědět chci udělat na diváky dojem s příslušnými sociálními i ekonomickými důsledky. Sečteme-li skutkovou podstatu, okolnosti a cíl, který farizej sleduje, čili sečteme li všechny tři prameny mravnosti, dospíváme k znehodnocujícímu závěru, protože dobrý předmět byl pokažen špatným úmyslem.
Řekl jsem, že názory na ukončení těhotenství se rozcházejí od velmi benevolentních přes zdrženlivé až k zásadně odmítavým. Terminologií pramenů mravnosti se za předpokladu, že ukončení nenarozeného života odmítneme jako nesprávný předmět jednání, můžeme zeptat: které okolnosti včetně zamýšleného cíle mohou nesprávný předmět omluvit? V úvahu připadají tyto odpovědi: (1) jakékoliv okolnosti, (2) pouze závažné okolnosti nebo (3) žádné okolnosti.
Někteří lidé soudí, že neexistuje mravní předmět či skutková podstata, jejíž závažnost by okolnosti nedokázaly omluvným způsobem ovlivnit. I když se tak benevolentní postoj nebude mnoha lidem zamlouvat, většina se asi přikloní k názoru, že každá skutková podstata připouští extrémní souběh událostí, za kterých není třeba její závažnost respektovat. Skutková podstata má tedy vždycky pouze relativní důležitost.
Tím jsme se dostali k dnešnímu tématu o relativizmu, protože právě toto tvrdí a zde je jablko sváru mezi příznivci a odpůrci nauky o nepodmíněnosti některých dober. Relativizmus absolutizuje jejich podmíněnost, čili vyjádřeno naukou o pramenech mravnosti, činí skutkovou podstatu jednání zásadně závislou na okolnostech, cíli zamýšleného jednání včetně předvídatelných důsledků.
Při své říjnové přednášce na KTF v Praze připomněl prof. Hans Waldenfels, že Josef Ratzinger charakterizoval ve své poslední kardinálské promluvě atmosféru současné společnosti jako atmosféru, naplněnou diktaturou relativizmu, který neuznává nic definitivního a za rozhodující měřítko považuje jen vlastní přání, které je pochopitelně proměnlivé. Diktaturou myslel zřejmě to, že relativizmus neúprosně ovlivňuje mentalitu dnešního člověka a prostupuje atmosféru celé společnosti. Tím vlastně varoval současnou společnost před absolutizací proměnlivosti, inspirované nestálostí lidských přání.
Nemůžeme čekat, řekl Waldenfels, že by Ratzinger nyní už jako papež v budoucnu rezignoval na popis situace světa tak, jak ji dosud viděl, tzn. že bude na zmíněné diagnóze současné společnosti nadále trvat.
Jeho předchůdce naznačil v encyklice Veritatis Splendor, že problém relativizmu se netýká nepodmíněné závaznosti hodnot, čili morálních veličin, jako je čestnost a prozíravost, což nikdo nezpochybňuje, nýbrž některých dober čili fyzických veličin jako je život, a právě toto je předmětem diskuse o etickém relativizmu.
Za příklad norem, chránících hodnoty, možno uvést: v životních situacích je třeba zachovávat uměřenost. Je jasné, že bezuzdnost nebude nikdy žádný rozumný člověk schvalovat. V tomto ohledu je poučný televizní rozhovor s Neapolským mafiánem, který se řídil zásadou co nejrychleji získat peníze, i za cenu vraždy. Ani on ve svém jednání nepřipouštěl nerespektování hodnoty jako mravní veličiny, protože si bral pouze to, co mu druzí nespravedlivě upřeli, což podle něho nebyla nespravedlnost, čili porušení mravní hodnoty.
Za příklad norem, chránících dobra, možno uvést: bez dostatečného důvodu není dovoleno porušovat tělesnou celistvost, například amputací orgánu. Neutrální formulace porušovat celistvost připouští diskusi, zda lze přece jenom někdy k ní sáhnout. Odpovídáme: ano, v krajní nouzi, když jde o život. Tehdy takové porušení nenazveme nespravedlivým zmrzačením. Hodnoty tedy platí nepodmíněně, dobra - zpravidla - podmíněně.
Na pozadí sporu o relativizmus je nejen zkušenost se složitostí životních situací, ale především značná citlivost současného člověka na ohrožení jeho svobody zásadou „vždycky, nikdy“ protože tím jí nebude ponechán žádný prostor. Současný člověk připouští zásadu „zpravidla ano nebo ne“, protože tehdy je mu prostor pro svobodu ponechán.
Spojíme-li hodnoty a dobra s jejich ochránci, principy a normami, můžeme shrnout problém relativizmu do těchto dvou otázek:
| existují premorální dobra s nepodmíněnou prioritou? Jestliže ano, jak lze zdůvodnit trvale a obecně platné konkrétní mravní normy, týkající se těchto dober? |
Církevní dokumenty s velkým důrazem uvádějí, že taková dobra skutečně existují a jako příklad jejich nerespektování, které nemůže být omluveno žádnými okolnostmi, uvádějí vraždu, potrat, genocidium, mučení, prostituci a další. Oč však lze tuto přítomnou i budoucí bezpodmínečnost opřít?
Nabízí se z minulosti čerpající, o přítomnost se opírající a do budoucnosti odhadem se promítající zkušenost člověka se svým lidstvím, s vrstvami jeho přirozenosti, které vyžadují harmonizaci. Tato „odvěká“ zkušenost dovoluje uzavírat, že určité jednání nebude možno nikdy, i přes pronikavě změněné životní podmínky, s kterými je samozřejmě třeba realisticky počítat, uvést v soulad se základními strukturami lidství.
Z biblického hlediska ujišťuje protestantský starozákonník G. Von Rad, že bible obsahuje dostatečně zřetelnou logiku stvoření, do které Tvůrce vložil množství idejí o správném a nesprávném, dobrém a zlém, a ve kterém je dokonce sám natolik přítomen, že člověk narazí na solidní etický základ, učí-li se číst v stvořitelských pořádcích a opře-li své jednání o takto získané zkušenosti.
Teologicky řečeno určité jednání není a nebude ani v budoucnu možno považovat za kompatibilní s důstojností Božího syna nebo dcery, znovuzrozených z vody a Ducha, protože odporuje bytostné základně Božího dětství, a tou je být obrazem k podobě osobního Boha.
Tento rozhodující biblický údaj o lidské osobě si ještě můžeme přiblížit pojímáním člověka jako sebeurčující bytosti. Základnou lidské existence je život. Bude-li se s touto základnou manipulovat, bude-li člověk jako prostředek k cíli individuálně degradován (jako je to u prostituce) nebo dokonce hromadně likvidován (jako je to u genocidia), zamítne se tím jeho sebeurčení.
Etický relativizmus není kritizován pouze teologií, nýbrž vysloužil si i filozofickou kritiku:
Závěrem je třeba připomenout, že VS (101) označuje spojení etického relativizmu s demokracií za největší nebezpečí postkomunistické společnosti, což napsal papež jako výborný znalec postkomunistické situace zemí východního bloku. Pokud používá označení největší nebezpečí, zdůrazňuje tím vážnost situace, do které se dostala současná euro-americká kultura, o níž se nezřídka dovídáme, jak jí islámský svět pohrdá.
Demokracie hraje při spojení s líbivým projektem relativizmu úlohu formy, umožňující z podstaty svého politického mechanizmu nástup relativistického obsahu, závislého na počtu volebních hlasů, nikoliv na seriózním rozboru humánních hledisek. Stará zásada pravila, že autoři nemají být počítáni, ale zvažováni, což je vlastně mementem pro demokracii. Prorocký hlas encykliky vyhlašuje boj proti ohrožení stability, a tím i prosperity současné, a to nejen postkomunistické společnosti, které hrozí podle známé formulace Jana Pavla II., že se stane civilizací smrti.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |