Před několika dny jsem se setkal s učitelem, který se mi svěřil se smutnou zkušeností o hodnotových představách školní mládeže, s kterou pracuje. Při vyučování zavedl řeč na životní plány svých žáků a dostával tu zajímavější, tu méně zajímavou odpověď. Jedna ho zvlášť zaujala, protože mu připadala tak trochu reprezentativní a charakteristická pro mentalitu všech dotázaných, i když byla přehnaná. Dotyčný žák prohlásil, že chce být majitelem night-clubu na česko-rakouské hranici, protože takový job sype. Učitel byl tímto plánem poněkud otřesen a skoro nesměle namítl, že podobný nápad už mělo víc lidí, takže konkurence bude veliká. Na žáka neudělala starostlivá námitka žádný dojem, Rakušáků přece jezdí do republiky dostatek, takže o zákazníky nebude nouze.
Protože učitel chtěl chlapci poněkud hlouběji porozumět, zeptal se ho dále, koho z lidí, které zná, obdivuje. Odpověď zněla: svého staršího bratra, protože ten jezdí svým fárem přes Prahu dvoustovkou a ještě k tomu na červenou. I když učiteli bylo jasné, že jde o pouhé tlachání, nabyl dojmu, že se nepochybně něco dověděl o hodnotovém žebříčku nejen tohoto, ale i ostatních žáků; chlapcův výrok doplnila jedna asi 16letá dívka, když naznačila, že opatřit si peníze na prvotřídní elegantní botky chce trochu šlapat ulici. Vraťme se ale k žákovi s nightclubem a bratrem závodníkem. Svými řečmi se vlastně vyslovil pro pověstnou zásadu za málo práce hodně peněz, což je smutná karikatura lidové moudrosti řemeslo má zlaté dno a jestliže mu přiznáme vědomí, že program night clubu je na štíru s morálkou, vyslovil se také pro zásadu účel světí prostředky. Pokud jde o obdiv vůči zdatnému řidiči, žák oceňuje vzrušení z rychlé a zakázané jízdy, při které není limitován předpisy, které jsou snad dobré pro druhé lidi, ale výkonem motoru a asi taky kouskem pudu sebezáchovy. Žák se tedy vyslovil pro dvě další zásady: prioritu má prožitek, a moc je právo.
Přiložíme-li k těmto zásadám nám důvěrně známý křesťanský hodnotový žebříček, upadáme do velkých rozpaků, jak daleko jsou oba světy od sebe, svět evangelia, které říká blahoslavení chudí, a svět onoho chlapce s plánováním čehokoliv, co mu posype. Svět evangelia, zamítající odstranit čárku ze zákona se světem obdivu k bláznivé jízdě, která neodstraňuje ze zákona pouhou čárku, ale jeho celou nosnou konstrukci.
Kde je uznání ceny práce, která podle papežových slov nevytváří pouze statky, ale především tvaruje samého pracujícího? Co může pro takto uvažujícího človíčka znamenat možnost přetváření sebe, možnost překračování dosaženého, transcendence člověka, vzdorující osudu zakrslíka? Pokud jde o bratra závodníka, kde je smysl pro obecné dobro, ohrožované na každé křižovatce? Kam zmizel smysl pro řád života, který zachová nejen ty druhé, ale samotného aktéra? Je sebemenší naděje najít s takovým chlapcem společnou řeč? Zmiňovaný učitel o tom začal vážně pochybovat a byl v tom posilován svými kolegy. Myslím, že nás položené otázky deprimují, ale to je dobře, protože nás chrání před laciným optimizmem při pohledu na vývoj naší společnosti.
Jak naznačuje název našeho setkání, chceme se věnovat mravní diagnostice a terapii naší společnosti se zřetelem k pedagogické činnosti. Navrhuji tedy nejprve načrtnout jakousi mravní diagnózu a pak se snažit nacházet vhodné terapeutické postupy, jak je vypracovává etika a jak je realizuje ve výchovném procesu pedagog.
Pokud jde o diagnózu, každý z nás už určitě má s částí mládeže i dospělých podobné zkušenosti, jaké získal zmiňovaný učitel se svými žáky. Dostatek materiálu pro neradostný obrázek nám také nabízejí hromadné sdělovací prostředky. Bylo by proto nošením dříví do lesa, kdybych vás chtěl o těchto věcech poučovat.
Z chlapcova kasání se jsem zkusmo odvodil čtyři zásady: za málo práce hodně peněz; účel světí prostředky; prioritu má prožitek; moc je právo. Filozofickou hantýrkou vyjádřeno určitá část naší nedospělé i dospělé společnosti zvládá nečekaně získanou svobodu za teoretické asistence scientizmu a praktické asistence hedonizmu při stálé hrozbě instrumentalizace člověka.
Co chtějí říci slova "zvládat nečekaně získanou svobodu", jistě každý z vás dobře chápe.
Na asistenci scientizmu kriticky upozornil papež v encyklice Fides et ratio jako na filozofický a v etické aplikaci taky praktický omyl. Papežský dokument charakterizuje scientizmus jako mylný názor, zamítající nejen náboženské, etické a estetické vědění, ale i otázku smyslu všeho, kterou považuje za ireálnou a imaginární.
Etickým důsledkem "metafyziky" pozitivizmu je zásada proveditelné je dovolené. Východiskem takového přístupu k morálce je určité pojetí vědy. Verifikovatelné poznatky, hodné vědeckého označení, vidí pouze v závěrech, zdůvodnitelných experimentem nebo matematicko-logickým důkazem. Stačí představit si použitelnost těchto kriterií při snaze o objektivizaci krásy určitého uměleckého díla.
Dokáže-li věda podat určitý výkon, např. klonování člověka, je podle scientizmu nerozumné ptát se, zda smí to, co je technicky proveditelné, také skutečně provést. Hranice fyzického řádu jsou zároveň hranicemi řádu mravního, pokud má vůbec smysl o něm uvažovat, krátce směti se kryje s moci. Tento přístup má dalekosáhlé důsledky. Co stojí v cestě instalování výbušné nálože do automobilu nepohodlného podnikatele? Nic než jeho technická proveditelnost, případně minimalizace rizika postihu. Bylo by samozřejmě nespravedlivé přičítat takový přístup k životu pouze české společnosti. O tom výmluvně mluví zahraniční akční filmy.
Co stojí v cestě scientizmu, jakou alternativu nabízí encyklika Fides et ratio? Harmonii svobody s pravdou. Svoboda je pouze tehdy skutečnou svobodou, zůstává-li v harmonii s pravdou, rozumí se člověka. Ptát se na pravdu člověka znamená ptát se na to, zda lze uvažované jednání vložit do rámce uceleného pohledu na člověka, zda je v souladu s jeho lidským profilem, jeho přirozeností. Ptáme se tedy na to, zda uvažované jednání nepředstavuje ztrátu lidské tváře.
Jako druhý faktor, asistující vstřebávání svobody polistopadovou společností, jsem označil hedonizmus. Jde o prastarý pojem, označující za cíl lidského snažení slast, nebo příjemné vzrušení. Hedonizmus samozřejmě úzce souvisí se scientizmem. Jakmile je něco proveditelné a je slibným zdrojem slasti, nemá nic stát v cestě jeho realizaci. V televizi formuloval jeden z našich sexuologů kriteria eticky přijatelné sexuální aktivity: musí subjektivně obohatit jednajícího, nesmí mu objektivně škodit a nesmí ubližovat druhému. Při myšlence na manželský trojúhelník, který se za předpokladu vzájemné dohody všech zúčastněných do rámce těchto kriterií snadno vejde, je patrná jejich nepřijatelnost.
U hedonizmu se jako u scientizmu uplatňuje podobná kritika: neruší-li usilování o slast pravdu člověka, což se velmi jasně ukazuje u drogové závislosti, nelze proti ní jako doprovodné hodnotě nic namítat.
Zvlášť zhoubným ovocem scientizmu a hedonizmu je zpředmětnění člověka, jeho degradování na prostředek, sloužící nějakému cíli, které může nabýt nejvýš tragických rozměrů, jak je vidět u obchodu s lidskými orgány.
Tím je vlastně naznačena řada úkolů výchovného procesu, kterým budou asi těžko ovlivněni dospělí lidé, zato nadějným počinem je u tvárných dětských duší, dokud není pozdě. Říká se, že idealizmus bere u člověka za své před dvacítkou. Nechť je tedy do té doby co nejvíc živen programem, který se snaží porozumět člověku, jeho velikosti i úskalím jeho existence a na základě tohoto porozumění mu sloužit.
To byla hrst poznámek k etické diagnóze naší společnosti. Jak je to s příslušnou terapií? V snaze posloužit mravně naší společnosti se zvláštním zřetelem k pedagogické činnosti, chci upozornit na několik základních etických témat a pak na jejich aplikaci do praxe.
Nejprve o závislosti etiky na antropologii. Jak je patrné na jednomyslném rozhořčení nad dětskou pornografií a pedofilií, existuje všeobecně přijímaný řád hodnot, ten se však týká pouze zvlášť křiklavých případů. Jinak však platí: než začne vychovatel kultivovat, musí si ujasnit v rámci jakého pojetí člověka vlastně kultivovat chce. Krátce řečeno, etika vyplývá ze zvoleného souhrnného pohledu na člověka. I když o něm etik nemluví, tvoří stálé pozadí všech jeho etických úvah.
Evropská kultura je nesena idejemi, které jsou pro takový souhrnný pohled na člověka příznačné. Mezi tyto ideje patří, že
Tyto ideje jsou kompatibilní s idejemi křesťanskými, čerpanými z biblického poselství. Jeden odborný pedagog nenásilně a s nadhledem a právě proto přesvědčivě říkal svým posluchačům při přednáškách etického charakteru: na základě osobní zkušenosti nakonec sami poznáte, že nejlepší z možných koncepcí výchovy je výchova křesťanská. Říci něco takového přesvědčivě, znamená říci to nevtíravě, jakoby na tom člověku nezáleželo a samozřejmě říci to s doprovodem přesvědčivé argumentace, která nesmí vyznít usilovně. Sem může taky patřit prezentace Ježíše jako epochální osobnosti, která podstatným způsobem spoluutvářela evropskou kulturu, aniž by se tato prezentace musela stát vyznavačskou.
Jestliže pojetí člověka tvoří pozadí každé etické úvahy, platí to také pro křesťanského vychovatele. Jsem přesvědčen, že při výchovném použití křesťanského poselství nejde o dva oddělené světy, svět profánní a sakrální, ale o organicky pokračující výčet lidských možností a proto i úkolů. Jinak řečeno, řád stvoření zahrnuje určitým způsobem řád vykoupení i posvěcení. Proto má cenu na cestě k zmapování člověka a jeho mravního života bez ohledu na vztah k náboženství urazit společně alespoň nějaký úsek cesty, protože lidství máme stejné, i když hluboce modifikované rozmanitostí kultur.
Encyklika Veritatis Splendor 53 poznamenává, že v člověku existuje něco, co kulturu přesahuje. Je to lidská přirozenost, syrová, dosud nekultivovaná pravda jeho bytí jako ochrana před zotročením některou z lidských kultur, které se vyjadřují zejména společenským étosem. Je ovšem třeba rozlišit přirozenost jako biologické datum, od přirozenosti jako syntézy biologie s fundamentálním kulturním vlivem, který je od člověka neodmyslitelný, protože člověk je podstatně kulturní bytostí. Výrazem zotročení člověka určitou kulturou myslí encyklika zřejmě kulturu dehumanizující, tedy vlastně pakulturu.
Existuje-li v člověku něco, co kulturu přesahuje, znamená to, že se k něčemu takovému vztahuje také etika. V tom případě není vyhlídka na konsens v základních etických otázkách lidské existence beznadějná. Ottmar Höffe říká, že normativní filozofická etika vychází z přesvědčení o tom, že lidský život má smysl, který lze rozumově poznat a zdůvodnit. Proto považuje za opodstatněné hledat pomocí rozumové analýzy a metodické argumentace všeobecně zavazující výpovědi o dobrém a správném jednání, aniž by se odvolávala na politickou nebo náboženskou autoritu nebo na osvědčené zvyklosti. Přesvědčena o oprávněnosti racionálního přístupu chce při souběhu různých hodnotových a normativních představ uniknout etickému relativizmu, subjektivizmu a skepticizmu.
Podaří-li se na základě empirických dat o člověku vypracovat jejich filozofickou syntézu, promlouvající o jakémsi lidském optimu, lze pomocí něho poměřovat jednotlivé lidské jednání jako konvenující nebo nekonvenující člověku, čili jako dobré nebo jako zlé. Empirické obory poskytují o člověku množství údajů. Tyto údaje je možno uspořádat podle jejich objektivní hodnoty. Např. motiv, poskytnutý afektem má nižší hodnotu než motiv poskytnutý úvahou. Nebo jiný příklad: společenská izolace nedosahuje hodnoty společenského otevření se. Z údajů, uspořádaných podle objektivní hodnoty, je možno sestavit profil jakési optimální realizace člověka, ke které je schopen přispět způsobem, jak nakládá se svým životem. Jistě nebudeme mluvit o optimu seberealizace u narkomana.
A nyní k metodě postupu. Zvolil jsem listování na stránkách fundamentální a konkrétní morálky a vybíral náměty, které mi připadají pro zmíněnou mravní terapii významné. Doporučuji, abyste při svém výchovném úsilí na tyto náměty pamatovali, pokud nemáte odchylnou zkušenost. Ze standardních námětů fundamentální části se chci vzhledem k rozsahu látky omezit pouze na několik postřehů, a to v kapitolách o svobodě, objektivních normách, svědomí, vině a upevněných návycích.
Nejprve k svobodě. Je užitečné stavět v rámci výchovného procesu před oči plnokrevnost mravního činu člověka, čili jeho psychologickou dokonalost. Žijeme zhusta v útlumu, bez žádoucího zaujetí, setrvačně, mechanicky, rutinovaně a tím ochuzujeme svůj mravní potenciál. Náboženskou terminologií řečeno, jsou nejen lehké hříchy, ale taky lehké dobré skutky. Nikdo z nás sice nemůže žít stále naplno, ale nežít naplno vůbec znamená vést bezvýrazný, neprobuzený, apatický život. S probuzením úzce souvisí častější memorování programu, které vhodně motivuje, jak bude vidět u základního rozhodnutí, protože chtěné musí být vždy znovu poznáváno jako žádoucí. Druhým námětem jsou objektivní normy mravnosti. Nikdo nepochybuje o užitečnosti takových norem, diskuse se točí kolem jejich nepodmíněné závaznosti. Co je samozřejmostí na silnici, na niž se řidič neobejde bez pravidel, platí i v životě. Z dokumentů církve je patrná snaha předložit člověku některé normy jako nepodmíněné, to znamená narýsovat hranice, které nesmí nikdy lidská svoboda překročit, má-li opravdu svobodou být.
To je nepochybně výchovný oříšek. Vzdát se možnosti jet dvoustovkou na červenou znamená zachovat si skutečnou svobodu, ne naopak. Současný člověk žárlivě střeží svou svobodu. To platí také v mravní oblasti. Přijme rady, ale chce se zařídit podle svého. Předloží-li se mu nějaké směrnice morálky, chce je vnímat jako doporučení, ne jako diktát. Člověk dneška tváří v tvář nějakému normativnímu zdroji, jakým je pro věřícího církev, připomíná dospělého syna nebo dceru, kteří berou na vědomí názor svých rodičů, ale právě jako názor, nikoliv jako rozkaz. Jaké potíže s tím mohou souviset, všichni víme. Mluví se často a s důrazem o krizi sociální role otce, ať v profánní, ať v sakrální společnosti.
V etické teorii to znamená, že se pozornost vůči konstitutivním prvkům mravního činu přesouvá z objektivního na subjektivní pole. Na subjektivním poli je v popředí zájmu spíše vědomí a dobrovolnost jednání než skutková podstata v jejím vztahu k mravnímu řádu. Na objektivním poli se pozornost z mravního pravidla přesouvá na etický model, protože modely, ideály, příklady, nebo biografie jsou živnou půdou mravního usuzování, jehož požadavky člověk nevnímá jako omezení svobody.
Tento trend může znamenat nebezpečí svévole, mravního subjektivizmu, má však taky výhody. Uvolňuje prostor pro kreativní přístup k mravním možnostem, které skýtá situace zde a nyní. Když stojíme před nějakým rozhodnutím, můžeme se ptát: smím toto dělat? můžeme se však taky ptát: jaké možnosti jednání mi nastalá situace nabízí? V odpovědi může docházet k omylům, kterým mají čelit mantinely, tvořené objektivními normami, ale zmíněná kreativita odpovídá v křesťanském slovníku víře, naději a lásce.
V současném výchovném snažení se usiluje o spojení koncepce narativně etické s autonomní. Narativně etická koncepce slouží objektivní stránce mravnosti, autonomní koncepce subjektivní.
V literatuře jsou uváděna čtyři pojetí vztahu mezi autonomií a heteronomií:
Kapitola o normách by nebyla úplná, kdybych se nezmínil o instrumentariu pro etickou argumentaci. Jako každý obor lidské činnosti, i etika potřebuje přiměřené nástroje, které jí umožní dosáhnout vytčených cílů.
Všichni víme, jak palčivou problematikou jsou zdravotně indikované potraty. Má-li být i zde vysloven zákaz, musí být pro něj nalezeno instrumentarium, které by umožnilo alespoň pochopit náročný nárok etiky, i když nebude respektován. Instrumentariem jsou v tomto případě klasické prameny mravnosti, analyzující mravní čin na několik složek, které nesmí být jedna druhé obětovány.
Jiným příkladem instrumentaria je teleologie jako metoda zdůvodňování mravních norem, která se orientuje na předvídatelných důsledcích, ke kterým jednání povede.
Na faktor instrumentaria upozorňuji proto, že požadavek racionální etiky (pouze ta imponuje, protože má naději na sdělitelnost), se bez instrumentaria neobejde. Samozřejmě je každý pedagog zván k nezávislému novátorství na tomto poli, vždyť se jedná o metodu argumentace, která touží po zpřesňování.
Do šedesátých let dvacátého století převažovala při výchově materiální, čili obsahová koncepce. Žák byl veden k tomu, číst v předkládaném mravním kodexu, lhostejno jaké provenience. Umění vychovatele spočívalo v tom, probouzet žákovu ochotu kodex přijmout a zařídit se podle něho. Současný pluralizmus hodnot nutí k jiným řešením. Do popředí se dostává péče o zrod schopnosti samostatného mravního uvažování. Žák nečte v předkládaném kodexu jako pasivní příjemce hodnot, nýbrž je příjemce kritický. Pedagog tuto kritičnost probouzí, doprovází a samozřejmě podle potřeby taky koriguje, ale ne autoritou svou, ale autoritou argumentu.
Nejprve iniciuje základy morálního jednání, dále podporuje nabývání morální identity žáka, pak následuje poučení o rozdílech kultur a etických soustav. Co může tento nález znamenat pro problém, kterým se nyní zabýváme? Terapie mravních problémů naší společnosti, prováděná pedagogikou, započatá u mladé, dosud tvárné generace, udělá mnoho, přispěje-li u žáků k šťastné syntéze respektu k tradici s oceněním kreativity při spekulativním i praktickém řešení mravních úkolů.
Dostáváme se k dalšímu, velmi důležitému námětu, kterým je svědomí. Jestliže objektivní normy navozují nesympatickou představu ujařmení, svědomí navozuje sympatickou představu nezávislosti. Je to tedy téma vítané. Třeba však rozlišovat. Říká se, že svědomí je formanskou plachtou, pod kterou se vejde jakákoliv omluva lidského jednání.
Je velmi důležité odkrýt žákům fakt jejich vlastního svědomí, což závisí na dostatečném vnitřním tichu. Dále zpřístupnit jim úzký vztah mezi svědomím a mravním řádem, mluvit s nimi o tom, že obsahová i formální výchova svědomí je celoživotním úkolem, že je to úkol vznešený, protože svědomí je vlastně moje já, naplněné zodpovědností. Neprobuzené nebo nesamostatné svědomí je právě tak nežádoucí jako svědomí suverénně autonomní, které povýšilo svévoli na zákon, pokud lze vnitřní hlas takového obsahu slovem svědomí vůbec označit. Musíme pamatovat na hrozivá upozornění psychologů, podle kterých svědomí ustupuje v dnešním nazírání jakémusi tupému narcistickému pocitu, který není schopen vlastní vinu poznat, uznat a odsoudit. Na tomto poli může udělat pedagogika v terapeutickém úsilí pro dnešní společnost velmi mnoho, aniž by žáky neurotizovala nebo naplňovala nezdravou sentimentalitou v tom smyslu, že je svědomí ztotožněno s pouhým pocitem.
Přicházíme k dalšímu tématu, kterým je mravní selhání. Je projevem statečnosti, kterou je třeba náležitě ocenit, dokázat se přiznat k své vině a dovést bez vykrucování nést její následky. To se může přihodit každému, každému by se však nemělo stát, že svou vinu nedokáže uznat. Odsoudit vinu závisí na mně, právě tak jako napravit škodu, která je s ní spojená. Obnovit vztah, který byl vinou porušen, však nezávisí jenom na mně, ale také na ochotě druhého. Je velmi důležité vést žáky k tomu, aby dokázali na odpuštění čekat a uvědomovali si, že nemají právo ho vynucovat. Umět odpuštění načasovat tím, kdo byl poškozen, patří k výchovnému umění. Z fundamentální etiky zbývá ještě jedno téma, dobrý mravní návyk. S ním jsou spojena velmi důležitá fakta: mravní čin nespadne z nebe, ale má svou historii; rozhodnutí se netýká pouze příští chvíle, ale může svou závažností prokrvovat budoucnost, dokonce celoživotní; cena člověka se nepozná při jednorázovém úkonu, ale pomocí stabilizovaných postojů. Uznání nezasluhuje třtina větrem se klátící, ale charakter. Pro výchovný program to znamená nadchnout žáka pro promyšlenou, plánovanou, trpělivou a vytrvalou sebevýchovu, která dovede ocenit upevněné, angažované mravní postoje, a která se nebojí obětí při jejich dosahování.
Na závěr zamyšlení nad fundamentální morálkou shrnu myšlenky v šesti tézích: Dobrotu lidského jednání posuzujeme tak, jak posuzujeme člověka vůbec. V schopnosti přiložit k jednání měřítko dobra a zla je kus slávy člověka. Mravní normy nejsou jhem člověka, ale nutnou oporou jeho mravní orientace. Svědomí je angažované svědectví mého já o mravním optimu uvažované situace. Vina je v životě nevyhnutelná, nevyhnutelné však není v ní setrvat. Charakter dává přednost životu zásadovému před náladovým.
Zamýšlíme se nad podněty, které nabízí etika pedagogice zejména při léčbě mravních neduhů naší společnosti. Zatím jsme se zabývali obecnou částí, nyní přejdeme k části aplikované. Navrhuji zmínit se o vztahu kultu k sociálním rolím, o toleranci a diskriminaci, o životě a jeho reprodukci, hmotných a nehmotných statcích, nutných pro lidský život jako o tématech, která jsou při výchově naší mladé generace zvlášť významná.
Pozornost, věnovaná poměru kultu k sociálním rolím může vypadat podivná, je však důležitá. Osvojování si společenských rolí, do kterých vstupujeme v průběhu života, patří k zákonitostem lidství. Zejména jde o roli rodiče a dítěte. Už jsem se zmínil o tom, že dnešní lidé dělají dojem dospělých synů a dcer a chtějí být za takové svými otci a matkami považováni. Problémem není rodičovství v obecném sociálním smyslu, kam patří také všichni ústavní činitelé, ale jejich oprávněné nároky vůči lidem, kteří hrají společenskou roli synů a dcer v obecném smyslu.
Jedná se o schopnost přijmout autoritu nejen materiální, vyzařující z charizmatické osobnosti, ale taky formální, plynoucí z pouhého faktu úřadu. Dovést rozlišit úřad a jeho nositele, disponovat reverencí vůči nositeli úřadu pro úřad sám, je značně náročné a domnívám se, že vštípit smysl pro rozdíl mezi oběma fakty patří k prvořadým úkolům vychovatele současné mladé generace. Stačí srovnat nadšenou úctu, jaké se těšil svého času Dominik Hašek v srovnání s neúctou, stíhající premiéra.
Tento fakt jde až tak daleko, že se dotýká vnímavosti pro právní stát. Je samozřejmě určitým způsobem svázán s tváří demokracie, ale vymoženosti demokracie mohou být prožívány právě tak kulturním jako nekulturním způsobem. Východiskem výchovné úvahy musí být zákonitosti lidství, čili v podstatě tzv. přirozený mravní řád, postulující v společenské oblasti nutně a nevyhnutelně autoritu. Není v silách člověka zabezpečit, aby se tato autorita dostala vždycky do správných rukou. To ale neznamená ji při zklamání chtít torpedovat. Jde tedy o to, sladit principiální nutnost úřadu s věčnou nahodilostí jeho vhodného nositele.
Kult, o kterém jsem se zmínil, není míněn nábožensky, ale profánně. Je to uznání nadřazenosti druhého, byť by byla nadřazeností formální, nikoliv materiální. Pro to existuje v církvi stará tradice. Jan Damascenský žádá, aby byl kult vzdáván taky státním představitelům. Tato myšlenka byla v dějinách křiklavě zneužita, potřebuje tedy kontrolní instanci, ale skutečnost zneužití nevyvrací nutnost úřadu.
Dalšími důležitými tématy jsou tolerance a diskriminace. Tolerance nespočívá v obdivu vůči názorům druhého člověka, ale v šetrnosti vůči jeho osobě. Cenu člověka neodvozujeme od dojmu z jeho názorů, ale ze zkušenosti s jeho zásadovostí, čili důslednou věrností vůči tomu, k čemu se hlásí.
Diskriminace je v podstatě zbabělostí bez ohledu na to, že staví na odiv silácké činy. Je to neadekvátní reakce na pocit ohrožení vlastních životních jistot. Jako zbabělost zasluhuje příkré odmítnutí. Je výmluvným dokladem toho, že sociální validita je právě tak důležitá jako validita fyzická nebo psychická. V této souvislosti je taky možno připomenout problém vnitřní chudoby. Kdo dává, dává proto, že má. Kdo bere agresivně, to znamená s úzkostí, dokazuje tím svou vnitřní chudobu. Nebo jinak: sílu dokazuje upuštění od agresivity, nikoliv naopak. Přál bych vám, aby se vám dařilo pěstovat ušlechtilé lidské bytosti, které se dostaly tak daleko, že upřednostňují dávání před braním, jakkoliv označení ušlechtilé bytosti může někomu znít jako vzkaz z jiného světa.
Přicházíme k velmi širokému okruhu otázek, týkajících se života. V etických textech se často argumentuje principem život je víc než jeho kvalita. Je to velice náročný a těžko přístupný princip, protože se v něm kříží konkrétní životní kvalita, kterou si každý dovede představit, s životem, pojatým abstraktně, který si lze představit jenom velmi těžko. Základy k porozumění tohoto principu spatřuji v neporušené meditativní schopnosti dítěte žasnout nad skutečností života.
Sečteno, podepsáno: pro úctu k životu je mnohem důležitější než memorování norem o potratech a eutanázii přivést dítě ke kontemplaci zázraku života. Motýl, napíchnutý na korkovou destičku a opatřený vědeckým názvem, je něco zcela jiného než motýl, létající na letní louce. V prvním případě se dá nad rozpitvaným tělíčkem ztratit úžas z věcí, v druhém jistě méně.
Zázrak života vrcholí v životě osoby jako bytí, které si sebe uvědomuje a na základě toho sebe určuje. Podvázání tohoto vnitřního zdroje důstojnosti osoby, čili manipulování člověkem, jeho zpředmětnění, se dá označit jako metafyzické přizabití osoby. Společnost kulminuje v osobě, slouží jí, samozřejmě se zpětnou vazbou odpovědnosti osoby vůči společnosti. Najít správný poměr mezi oběma patří k základním úkolům sociální etiky.
Právě tak rozsáhlou oblastí s mnoha problémy je oblast reprodukce života. Myslím, že čím více se omezím na minimum poukazů, tím lépe. Nuže sexualita člověka není totéž co sexualita živočišná, je to sexualita lidské osoby.
Všechny mravní problémy se točí kolem neodolatelné tendence redukovat v sexuální oblasti bohatství člověka. Výchova k lidsky vydařené aktivitě na tomto poli je výchovou k osobě jako vícedimenzionální bytosti. Nejde o to, vyhánět sexualitu ze života, ale spojovat ji pokud možno s celým lidstvím, nejen s některou částí, obvykle afektivní. Morální teologie chápe například homosexualitu jako ochuzení možností, které sexualita člověku skýtá.
Právě tak chci zůstat stručný v otázce hmotných statků. Patří k zákonitostem lidství záviset na okolním světě a čerpat z něho vše potřebné pro záchovu existence. Paradoxně je o společné vlastnictví lidstva postaráno nejlíp institucí soukromého vlastnictví. Nemají-li se statky nutné pro společnost stát pramenem ničivého chaosu, musí být nutně právně regulovány.
Kdo porušuje tento regulativ, neproviňuje se pouze na druhé osobě, ale prostředečně i na ostatních lidech. Naopak, i ten kdo vlastní nějaký majetek oprávněně, proviňuje se proti ostatnímu lidstvu ignorováním sociální hypotéky, která na jeho majetku lpí. Moci z okolního světa čerpat, znamená odčerpávat, nikoliv vyčerpávat, to připomíná ekologie.
Zbývá zamyslet se nad dvěma duchovního statky, pravdou a ctí. Člověk se neživí pouze chlebem, ale také slovem. Slovo je výživné pouze tehdy, je-li pravdivé, to znamená, neuvádí-li člověka do fiktivního světa. Posloužit druhému lží znamená posloužit mu pseudo-potravou, čili nechat ho v snaze získat informaci fakticky hladovět. Ne každé slovo, i když je pravdivé, je ovšem stravitelné, proto sloužit pravdou znamená sloužit pravdou přiměřenou. Čest je velký společenský statek, cennější než peníze. Proto připravit o ni člověka je krádež závažnější než krádež materiálií. To platí také v případě podezření. Proto je třeba připomínat, jaký význam má presumpce neviny. V otázce pravdy i cti hrají závažnou roli sdělovací prostředky. K jejich etosu patří, že pozitivní zprávy se nenosí, zato negativní jsou poutavé. Už Dostojevský konstatoval: kladné postavy se ruské literatuře jeho doby skoro vůbec nedaří. Bylo by záslužné vychovat mladého člověka k tomu, aby v rámci jedné zpravodajské relace očekával aspoň dvě pozitivní zprávy a když se jich dočká, aby je s uspokojením ocenil.
Ačkoliv se věc etiky zdá být v dosti nevýhodné pozici, přece se pro ni nabízejí významné opory. V době, která klade takový důraz na zdraví a výkonnost, je velmi potěšitelná konvergence psychologie s etikou. Mravní zdraví se značnou měrou kryje se zdravím psychologickým.
V době, kdy platí, že peníze jsou až na prvním místě, je potěšitelné, že k image renomované americké firmy patří mít etické oddělení. Právě tak je znám rostoucí vliv etiky v lékařství. Bohužel podle úsudku jednoho amerického hospodářského etika je česká společnost dosud na úrovni darwinovského kapitalizmu, kdy platí boj o přežití, nikoliv kooperace, moc, nikoliv právo. Věřme však, že závod mezi moci a směti, který je závodem na život a smrt, bude etikou vyhrán dokud nebude pozdě, a že bude vyhrán také v naší společnosti. Ve vašich rukou, dámy a pánové, je nejcennější materiál, dětské duše. Tvarujte je jak nejlíp umíte a ať se vám to daří.
Na závěr shrnu nabídnuté myšlenky z konkrétní morálky v osmi tézích:
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |