Není bez zajímavosti, že toto slovo, vyhlížející velice posvátně, je v kánonu Písma použito poprvé v politice, tedy v profánní sféře, na označení vděčnosti za moudrou Felixovu vládu (Skt 24,3). Jazykově jde o složeninu řeckého eu, což znamená dobře a charis, zde patrně ve smyslu díku. V případě eucharistie možno pomyslet na dobře provedený dík. Nikoho nenapadne nazvat nadšené díky za nečekaně skvostný kožich pod stromečkem eucharistií, ale něco takového výraz právě označuje (je prospěšné profanizovat beznadějně sakralizované výrazy a tak jim dát čerstvou vůni a výrazné barvy).
Eucharistie je v pobiblické době samozřejmě náboženský terminus technicus. Chce vyjádřit dokonalý dík za Boží lásku a její projevy. Jak může člověk mluvit o dokonalém poděkování Bohu, když všechno, co dělá, nese stopy lidské nedokonalosti? Může o tom mluvit tehdy, když poděkování Bohu nepochází od člověka, ale od samého Boha. Člověk tomu pouze určitým děním přitakává.
Tak to velmi záhy chápala křesťanská obec. Eucharistie je proto dokonalý dík za Boží dobrodinní nejrůznějšího druhu, že jeho hlavním aktérem je Ježíš. Obec, pospolitost, společenství, církev koná eucharistii, čili vzorně děkuje Bohu tím, že do svého středu zve Ježíše jak si to přál, aby přitom vzpomínala na jeho největší dar, Kalvárii. Ježíš je pozván nejen, aby byl mezi těmi, kteří jsou jeho, ale v dovršení jeho příchodu dokonce v nich. Nabízí proces prostoupení, vstřebání a strávení podle těla a krve na způsob jídla a pití bytostmi, které jsou také z masa a krve. V církvi se mluví o oběti a svátosti.
Tím se tvrdí něco zvláštního. Za dar se dokonale děkuje ne tím, že se za něj nabídne vhodná protihodnota, ale že je doopravdy přisvojen a používá se s užitkem. Míra využití je mírou díků. Taky mezi lidmi není něco takového neznámé, ale rozhodně se nedá okázalé a horlivé používání daru označit za jediný, nebo dokonce nejdokonalejší způsob poděkování. Stává se, že lidé za dar docela upřímně poděkují, pak ho ale nechají ležet ladem. To neubírá člověku na vděčnosti, konečně dárce o nevyužívání daru obdarovaným zpravidla neví.
U Boha je to jinak. Jeho ctižádostí není dávat, aby dostal, ale dávat bez náhrady, jedině dávat. Eucharistií tedy jde Bůh člověku tak daleko vstříc, že mu klade do rukou „dobrý dík", kterého by člověk jinak vůbec nebyl schopen. Ví, že nemohoucnost jak vyjádřit vděčnost za dary, pro které se člověku otevřely oči, je lidská, proto jí vychází vstříc, ví však také, že neochota ji vyjádřit je nelidská, protiřečí základní konstrukci člověka, leda by chodil docela poslepu kolem hodnot, které mu Bůh sype na cestu. Proto je eucharistie nejen pomoc pro dobrý dík, ale taky naléhavé nutkání k němu.
Z této dobře známé nauky církve plyne několik závěrů. Především je velmi smutné, že eucharistie, jako dokonalý dík učedníků, rozpoznatelných podle vzájemné lásky, se v dějinách stala válečným znamením. Kde měla symbolizovat a uskutečňovat svornost, sloužila opaku. Stálo by za úvahu, zda by byly dějiny psány stejnou rukou, kdyby tato ruka byla bývala ženská. Je totiž možné, že by se snadno přenesla přes „technické" otázky, v kterých se utápí muž, k podlehnutí marnotratnosti lásky, ať už její podoba dostala ten či onen chemický vzorec.
Jak je to možné, že celkem jasná ustanovovací slova, řečená Ježíšem při poslední večeři, vedla a vedou stále znovu k nedorozumění? Bylo Ježíšovým záměrem ponechat ustanovení ve významovém šeru, které by omluvilo nedokonalý lidský zrak? Upřímně řečeno, tisíckrát opakovaná ustanovovací slova, slovníkově naprosto srozumitelná, jsou vlastně obsahově tvrdým oříškem. Pro Židy se rovnalo požívání těla jeho trápení. Učedníci přece neměli být postaveni do jedné řady s Ježíšovými trapiči. Po staletích a tisíciletích se všechno zdá být naprosto jasné, zejména zkombinují-li se různá místa bible. Ale tehdy? Učedníci nemohli situaci zvládnout. Určitě se chápali zdráhavě a udiveně nabízeného chleba i kalicha a ničemu nerozuměli. Jak je to dnes?
Jistě se všichni shodnou na slůvku „Toto" a Tento" a míní tím předměty, které tenkrát i dnes leží před stolujícími. Podobně není nesnáz ohledně „Těla" a „Krve". Míní se tím tělo a krev Kristova, viditelné jako chleba a víno. Problém představuje spona „je". Označuje realitu, symbol, podobenství, model nebo analogii? Je snadné odpovědět oficiální naukou církve, doprovodit ji nadějnou argumentací a upozornit na to, že jiné církve a náboženské společnosti smýšlejí jinak. Přesto ještě jednou: bylo Ježíšovým záměrem ponechat ustanovení ve významovém šeru, které by omluvilo nedokonalý lidský zrak?
Tak či onak, jedno je jisté. Cena dokonalého díku je jistě závislá na objektivně správném vystižení původního Ježíšova záměru. To však není všechno. Je závislá taky na subjektivní čistotě při chápání tohoto záměru. Omyl poctivého srdce, a někdo se ze vzájemně protichůdných vykladačů mýlit musí, Ježíš jistě přijme, horší je to s nepoctivostí, i kdyby byla spojena s výstižným pojetím toho, oč při ustanovení „památky" vlastně mělo jít.
Škoda, že exegeté neuznávají výklad ustanovení Těla a Krve Kristovy, který by měl pěkné zasazení do života. Podle tohoto výkladu učedníci byli vyloučeni ze synagogy, protože byli Ježíšovou družinou. Jako vyloučení však nemohli dostat velikonočního beránka. Obstarávali ho tedy marně. Poslední večeře, pokud byla velikonoční večeří bez beránka, trpěla podstatným nedostatkem. Ježíš s tím počítal a chtěl, aby si učedníci, rozesmutnělí nad pokaženou večeří, ověřili také tímto způsobem pravdivost jeho slov o tom, že učedník není nad mistra.
Pak se mu jich ale zželelo. Použil, co měl právě po ruce, nějaký biblický maces a sklenku vína, aby rozptýlil jejich smutek. Jídlo a pití na stole sice nemohl označit za tělo a krev beránka, kterého postrádali, ale mohl je označit za své tělo a svou krev. Vezměte, jezte a pijte, protože beránek neví, co se s ním děje, Syn člověka to ale ví a Otec ho proto oslaví - taky pro vás - tak, jak nikdy neoslaví žádného beránka. Vy máte nyní večeři, jakou žádný Izraelita na světě nemá. Zatím nemůžete snést, ale duch vás začne pracně uvádět do pravdy a bude mu to trvat hodně dlouho.
Tento výklad by dokonale vysvětloval „způsoby" nebo „živly" večeře Páně. Vyrostly by totiž zcela organicky ze situace při velikonočním prostírání, do které družinu dostala lidská zloba, vyobcovávající ty, kdo jsou nepohodlní zaběhnutým schématům.
V Praze je na řadě míst vidět vtipná reklama plzeňského piva. Nad ležící lahví je nápis: inspirace je příjemnější sestrou úsilí (dá se také říci, že poslušnost nemá v morálce zapomenout na tvořivost). Někdo řekne: inspirace pivem může vést k hříchu nestřídmosti; proto naše inspirace není v pivu, ale v Duchu; opojení jím je zcela na místě, ke cti Boží a k prospěchu člověka. Uváží-li se však, jaké prostředky byly v původním průběhu velikonoční večeře použity, myslel Ježíš při poskytnutí dokonalého díku pro učedníky mnohem víc než církev na inspiraci těla, nejen ducha, jak to odpovídá psychofyzické výbavě člověka, vždyť tělo se skutečně do něčeho zakouslo a skutečně něčeho napilo, co rozproudilo krev.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |