Bůh není mzdovým účetním.

ThDr. Jiří Skoblík

Někomu by se mohlo zdát, že farizeus je karikaturou zbožného člověka, ale spíše je pro něho trvalým pokušením. Rabín Nechunja ben Haqana (70 po Kr.), se modlil takto: Děkuji ti Hospodine, můj Bože a Bože mých otců, žes mi dal podíl u těch, kteří sedí v synagogách a žes mi nedal podíl v divadlech a cirkusech; neboť já se namáhám získat poklad v ráji, zatím co oni se namáhají získat poklad v jámě, o které říká 16. žalm nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Jiný rabín, Šimeon ben Jochai o sobě dokonce říkal, že jeho spravedlnost je tak veliká, že jejím prostřednictvím může být celý svět uchráněn před potrestáním. Vysvětlením tohoto zarážejícího postoje je inspirování se tzv. žalmy nevinných, kde čteme nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci. Mezi svévolníky nezasednu (Ž 26).

Také my bychom měli dávat pozor na pokušení k takovým postojům. Představme si řeholní sestru, která zahlédne v kostelní lavici bývalou spolužačku, o které ví, že je nyní prostitutkou v luxusním pražském hotelu. Jaké pokušení nadřazenosti asi může řeholnici obtěžovat? Sem patří také náš nesprávný, ale pochopitelný postoj ke svátosti smíření, pokud prožíváme vyznání hříchů jako ponižující dřinu, za kterou zasluhujeme odměnu v podobě odpuštění.

Že se takové pokušení může týkat celé církve, připomněl na vatikánském sněmu eisenstadtský biskup Štěpán Laszlo: lidé tohoto světa často pozorují, že skutečná církev se velmi liší od církve, jak ji popisují kazatelé. Zdají se popisovat církev svatých, život sám však se zdá demonstrovat církev hříšníků.

Farizej dnešního evangelia sice má naprostou pravdu v tom, že se namáhavě postí, odvádí náročné desátky a nevydírá bližního jako celník, ale přesto ospravedlněn neodchází. Proč? To je hlavní otázka, protože jeho nezdar se může týkat také nás. Především se vůbec nemodlí k Bohu, nýbrž vede monolog jako zajatec vlastního já, to je smysl slov takto se sám u sebe modlil. I kdyby byl hovořil s Bohem, pouze mu děkoval za dar být dobrým. Neprosil o Boží odpuštění z toho prostého důvodu, že byl o své již nabyté spravedlnosti horlivým plněním zákona pevně přesvědčen. To znamená, že pokud Bohu milý nebyl, milým se nestal, protože o něco takového vůbec nežádal.

Berlínský kardinál Bengsch se v roce 1967 pokusil ilustrovat farizeův problém na manželském životě. Žena si stěžuje: pro svého manžela udělám všechno. Přečtu v jeho očích každé přání a snažím se je splnit. Jsem tu zcela pro něho. Ale on to vůbec neuzná a neděkuji mi za to, naopak, hledá potěšení jinde než u mne. Manžel na to říká: udělá pro mne skutečně všechno a ještě více. Chce mne však za to také celého. Její péče je jako vězení. Mám pocit, že mne považuje za kus svého majetku. A kardinál pokračoval: také farizej udělá pro Boha „všechno“. Spolu s tím mu však vykazuje místo mzdového účetního a neponechává mu prostor pro obdarování. Z toho vyplývá důležitý poznatek:

desatero Božích přikázání není pracovní smlouvou. já pracuji, ty platíš.

Farizeus trpí nedostatkem poznání, že i on potřebuje milosrdenství, už jenom proto, že pohrdavě smýšlel o celníkovi. Zároveň neuznává, že Bůh může odpouštět také člověku s prázdnýma rukama. Slovy katechizmu tedy nechápe nezbytnost odpouštějící, posilující, natož pak posvěcující milosti. Z odpuštění člověku s prázdnýma rukama plyne další závěr:

ke křesťanské dokonalosti patří upřímná radost z přijetí hříšníka, kterého lidi odepsali.

Připusťme, že svůj pravý stav před Bohem nevidíme; připusťme však také v zdravé nedůvěře k sobě samým (což není totéž jako nezdravá úzkostlivost), že potřebujeme milosrdenství netušenou měrou.

Mohli posluchači evangelia o farizeovi a celníkovi nabýt při vzpomínce na Janův křest pokání, o který Ježíš sám požádal, dojmu, že také Mistr odmítá zakládat si na sobě? Zřejmě ano. Dlouhá cesta od galilejského řemeslníka k Božímu Synu, soupodstatnému s Otcem, nedovolovala uspěchat ochotu k závěru: Ježíš Kristus si na sobě nezakládá, on je.