František je pro nekatolíky patrně nejsympatičtějším katolíkem. S jeho jménem bývá obvykle spojována chudoba na hmotných statcích. O chudobě však lze mluvit z více hledisek, nejméně tak významných jako je chudoba materiální: o chudobě mysli, přirozenosti i o chudobě christologické.
Materiální chudoba se z nich zdá být nejzřejmější. Nedávný Vídeňský teologický kongres jí přisoudil 755 dolarů na rok a tím ji jaksi aritmeticky "definoval". Tak jednoduché to ale není. Je dobře rozlišit chudobu volbou od chudoby údělu. Volba, například chudoby jako prostředku duchovního života, ponechává člověka svobodným. Úděl, chudoba nechtěná, tlačící člověka k zemi, jej zotročuje. Je rozdíl mezi duchovně pěstovanou chudobou a osudem, který nutí vidět vlastní dítě umírat hlady, což není ani v dnešním světě naprosto výjimečný úkaz. Teprve tehdy, když chudoba sáhne na základní životní jistoty, dosáhne plné síly.
František, jak se zdá, dokázal spojit oba druhy chudoby - volbou a údělem -vjedno, když žebral dům od domu s nejistotou budoucího dne pro sebe i bratry, i když ji dokázal ztlumit nadějí.
O chudobě mysli platí, že člověk, bohatý duchem, je vždycky nějak před naprostou chudobou ochráněn, proto při rozhodnutí se pro chudobu nestačí zaměřit se na prázdnou peněženku. František, jak uvádějí jeho životopisy, to v duchovní oblasti bystře pochopil. Za ukázku náboženského bohatství ducha možno považovat teologii, aniž by dokázala uniknout svému bytostnému paradoxu: vyslovovat se o nevýslovném a tak sama sebe přistihnout při zásadní chudobě mysli. Vždyť mystérium je sice nedostupná hora, přesto zaměstnává neustávající proud horolezců, nucených spokojit se s pachtěním kdesi pod vrcholem.
Pro Františka, který věděl, že poselství musí být předáváno, ale v chudobě mysli, bylo východiskem evangelium, oslovující jeho duši křesťana právě tak jako poety.
Geniální jasnozřivost tzv.prosťáčka Božího (jaký prosťáček, kdo tohle myslí vážně) jistě dobře věděla i o chudobě - sit venia verbo - přirozenosti ve smyslu antipelagianizmu, žitého (nikoliv akademického!) vědomí zásadní chudoby na prostředcích, umožňujících dosažení věčného cíle. Pro většinu věřících je tato chudoba těžší, než by naznačovala šestá základní pravda o nutné milosti. Záslužný skutek je jenom proto záslužný, že mu to Bůh přeje. Stačí představit si kapsu plnou valut, kterými bude v cizí zemi možno platit jen tehdy, když budou prodavači uznány za platidlo. Záleží jen na nich, žádná ekonomická jistota.
Jde ještě o chudobu christologickou. Františkova chudoba je obvykle chápána jako odpověď na krizi církve, která však na rozdíl od tehdejších odstředivých proudů zůstala církevně únosnou. Takovou odpovědí skutečně byla, ale v důsledcích, ne prvoplánově. Chudoba byla pro Františka především součástí radikálního následování Krista, chudého až k smrti, před kterou losovali o jeho suknici. Bylo by křivdou upírat takový program duchovním směrům, které se v tehdejší době dostaly až do krvavého sporu s církví. Neviděl však svou kompatibilitou s klérem František hlouběji na dno chudoby? Soustředit se na Ježíšovo slovo o liščích doupatech a ptačích hnízdech by nevyčerpalo téma následování chudého Krista.
Motiv Františkovy chudoby má nejen historický, ale i teologický ráz. Pravá Kristova chudoba není chudoba putujícího palestinského mistra, který neví, kam složí hlavu tohoto večera, ale chudoba inkarnace, právem označovaná za Ježíšovo podstatné ochuzení, nikoliv teprve Kalvárie.
Říká se, že Františkův program církev zmírnila, aby jej udělala potřebnou realističností blahodárným taky pro další generace. Tento muž tedy patří také do galerie postav, které nemohly mít v pravém slova smyslu následovatele (i o Ježíši Kristu kdosi poznamenal, že to byl jediný křesťan). Vybavuje se Guardiniho velkolepé slovo o církvi jako neúnavné stavitelce mostů mezi ideálem a jeho lidsky dostupnou podobou.
Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |