Český mág

ThDr. Jiří Skoblík

K slavnosti Zjevení Páně můžeme přistupovat různým způsobem. Biblicky, když zkoumáme příběh mágů v kontextu prvních dvou kapitol sv. Matouše, astronomicky, když zkoumáme, jak to vlastně s tou betlémskou hvězdou bylo, folklorně, když se účastníme koledy tří králů, ale také interkulturálně, když zjišťujeme, že od počátku pozemského života Ježíše z Nazareta existovali lidé jiné kultury, vnímaví pro jedinečnost tohoto dítěte a později muže. Při tomto pohledu vlastně tolik na stupni historičnosti tohoto příběhu nezáleží.

Mágové byli elita, řadové obyvatelstvo jejich země nebylo upoutáno hrou hvězd tak jako oni. V naší zemi přežívá křesťanství, odvozené od rodinných tradicí, na které se spoluobčané, nesdílející tyto tradice, dívají lhostejně nebo i záporně. Budoucí křesťanství, jakkoliv se to zdá být paradoxní, se rýsuje jako křesťanství mágů, tedy elity, zatímco široké vrstvy obyvatelstva se od něho odvracejí. To už konečně naznačil Teihard de Chardin v stati o štěstí, když dává pouze elitě najít dokonalé naplnění možností, které skýtá společenský výlet.

Neváhám připojit ke skupině dávných mágů, překračujících hranice vlastní země a vedených hvězdou, v našich českých podmínkách marxistu, filozofa a vysokého důstojníka, básníka, překladatele a malíře Vítězslava Gardavského, autora bestselleru Bůh není zcela mrtev, který došel v cizině ještě většího uznání než doma. Uvedeným titulem esejů o Jakubovi, Ježíšovi, Augustinovi, Tomáši a Pascalovi chtěl tento všestranný muž patrně vyjádřit poznatek, že marxistický humanizmus, jehož byl přesvědčeným stoupencem, nevyčerpal vše možné a potřebné z „Boha“, čímž mínil židokřesťanské poselství, zachycené literárně v bibli a později různým způsobem rozvíjené. Svými texty se snažil na nevyužité možnosti upozornit, samozřejmě proti oficiálnímu proudu, který pro takové „objevy“ neměl vůbec porozumění. Gardavský se tedy musel vydat na pouť do cizí země, což při jeho postavení znamenalo skutečnou transcendenci, překročení hranic, jak je pro opravdový rozvoj lidské existence požadoval Roger Garaudy.

Nepopíratelný úspěch doma i v zahraničí má jistý tragický rys. Marxista, chtějící obohatit novými postřehy své lidi, je přijímán s otevřenou náručí těmi, jejichž názory sice kultivovaně, přesto však jednoznačně odmítá. I zde lze připomenout ono biblické nikdo není doma prorokem.

Gardavský využil politického tání na prahu pražského jara (jeho eseje vycházely na pokračování v Literárních Listech v roce 1967) a stihl je ještě vydat knižně na prahu normalizace. Vaz mu zřejmě zlomila báseň o Janu Palachovi s pozoruhodným veršem o mrtvých, kteří v určitých dějinných chvílích vedou živé. Byl vyloučen z armády, ze strany, z vysoké školy a skončil jako pumpař a později v různých profesích jednoho moravského JZD. V roce 1978, snad záměrně v den narození T.G.Masaryka, si vzal život symbolicky s knihou v ruce. Dosud se nepodařilo vydat jeho spis Jeremiáš, anděl na hrotu meče, což by se mohlo stát filozoficko-literární událostí.

Gardavský nepojednal - mezi jinými - o Ježíši nábožensky, toho byl dalek, ale v čistě horizontální linii tak neotřele a uznale, že se mohl stát vítanou četbou i pro věřícího křesťana. V návaznosti na lásku jako největší přikázání evangelia píše: „Lásce rozumím jako skladebnému prvku subjektivity v tom okamžiku, kdy se aktuálně rozhoduje pro čin a kdy vytváří optimální lidskou strukturu tohoto rozhodnutí (…) Je principem tvorby, protože je tvořivou lidskou historickou aktivitou par excellence. (…) Opravdová láska (…) je zázračná v prostém smyslu toho slova: ruší přírodní kauzalitu tím, že jí vtiskuje lidský rozměr.Ruší ji v živočišném druhu člověk: kultivuje ho.“ Na jiném místě uznává, že láska je nesmírně těžká, protože její odvrácenou stranou je smrt. Kdo ji však dokáže ve svém životě uskutečnit, překonal hrozbu smrti a „vstal z mrtvých“.

Co tyto myšlenky tenkrát znamenaly, naznačuje sedm vydání esejů v Německu a pořízení překladu v geograficky i kulturně tolik vzdáleném Japonsku. Při náboženském kádrování Gardavského nesmíme ulpět na neuskutečněném obrácení na víru, na které bychom asi dychtivě čekali, případně na jeho nepřijetí křtu. Rozhodující je realizace lásky s rubem smrti a jeho politická a nakonec i fyzická smrt potvrdila, že takové lásky schopen byl. Odešel ze svého prostředí, stal se osamělým poutníkem jako orientální mágové, nechal se vést svou hvězdou, která patrně stále víc zastiňovala hvězdu, kterou si původně zvolil pro svou životní orientaci. Snad bude možnost seznámit se - i když jde o velmi delikátní záležitost - s motivy jeho odchodu. Leccos by mohly prozradit o poslední fázi jeho duchovního vývoje, která byla zřejmě velmi neradostná, i když dávala jeho analýzám biblických postav až zarážejícím způsobem za pravdu.

Český mág, myšlenkou dialogu předchůdce Hanse Künga, biblický analytik, ač neteolog srovnatelný v literární a myšlenkové přesvědčivosti s takovým Bornkammem, člověk, který ve svém prostředí jako mnoho jiných v dějinách předešel dobu, musel za to platit.

Ještě myšlenka z jeho pera na závěr. Gardavský se nepřestává divit, do jakých stavebních, organizačních a myšlenkových konstrukcí se dokázal v průběhu času vyvinout prostý a měřeno kalendářem velmi krátký Ježíšův příběh, nad kterým vyrostly nebetyčné katedrály, světové instituce i složité myšlenkové útvary. Bere je jako realitu, i když se takovým výsledkům upřímně diví. Při jeho úhlu pohledu se tomu vůbec nelze divit. Snad by mu pomohlo připomenout, že rozvoj názorů řadového galilejského řemeslníka, jakkoliv se takový rozvoj zdá Gardavskému neorganický vůči kořínkům, které mu daly život a sílu, má vnitřní logiku. Podepisuje se na ní i hluboká potřeba lidské přirozenosti, která tlačí klíčící semínka radostné zvěsti instinktivně směrem, na jehož konci se domnívá nalézt to, po čem touží. Někdo by dokonce řekl, že poselství dává obsah Bůh, formu člověk. Nechápat jak to a ono inspirováno evangeliem mohlo dostat prapodivný výsledný tvar, jak lidová podobenství, zdánlivě tak průzračná, vyústila do kuriózně propracovaných trojičních schémat, angažujících výdobytky pohanské filozofie, znamená přehlížet cosi velmi, velmi lidského.

Není třeba zůstat u dávných postav lidových Betlémů, vytvářených kouzelnou fantazií, aby člověk vychutnal poselství Epifanie. Není těžké objevit v poetickém příběhu skrytá lidská dramata, probíhající dnes právě tak jako tenkrát, kdy na ně upozorňoval svým koncipováním Ježíšova dětství autor Matoušova evangelia.