17. září 2001 se konal ve Vídni morálně teologický a sociálně etický kongres na téma "Etické perspektivy v procesu globalizace" za účasti 14 referentů z různých oborů a asi 120 členů uvedené společnosti z několika zemí.
Na konferenci bylo nabídnuto několik definicí globalizace (latinsky globus = koule), např. proces celosvětové integrace; komprese času a prostoru; intenzifikace vztahů přes státní hranice. Slovo začalo být v moderním smyslu používáno v sedmdesátých letech, plně zdomácnělo zejména v slovníku medií v letech devadesátých.
V uvítacím referátu Petera Marboe "Vídeň, jak evropsky - globální je toto město" vyzdvihl řečník mezinárodní rysy rakouské metropole a poukázal mimo jiné na Vídeň jako město, jehož občan je patriot a světoobčan zároveň, na město světového významu pro hudbu, speciálního vídeňského baroka, na skutečnost, že dvě třetiny obyvatel Vídně nejsou v tomto městě narození a na důležitý židovský živel.
První jednací den byl věnován ekonomickým faktům, podchyceným v statistice. Úvodem zazněl referát ekonomického etika Georgese Enderleho z USA "Změny ekonomie v kontextu globalizačních procesů. Evropský nález a otázky na etiku."
Pozornost věnoval zejména chudobě jako hrozbě, motivující velmi mnoho lidí k zamítavému postoji vůči globalizaci. Co je vlastně chudoba? Na kongresu byla nabídnuta definice chudoby jako nedosažení minimálního standartu v určitém kulturním kontextu. Kdo je chudý? Kdo disponuje ročním příjmem 755 dolarů (na rozdíl od bohatých, ohodnocených 9.500 dolary na rok). Jací jsou ukazatelé chudoby? Délka a kvalita života, přístup k zdravotní péči, životní úroveň a přístup k vzdělání.
Existenční situace chudých, ponechaná ekonomickému samospádu, by se zlepšila o jeden dolar za 25 let, což je nemyslitelná perspektiva, proto jsou naprosto nutné dotace různého druhu. Čím bohatší vrstvy obyvatelstva, tím chudší na děti a naopak, což také komplikuje situaci. Bylo by chybou domnívat se, že ekonomická svoboda představuje hrozbu pro chudé. Je to cesta k blahobytu, který se příznivě promítá i do životních podmínek chudých. Společenský rozvoj pomáhá rozvoji jedince. Globalizace musí respektovat přínos malých a středních podnikatelů jako činitelů, vnímavějších pro hospodářské místní problémy než mamutí mezinárodní firmy. Také úloha individuální etiky k užitku ekonomie nesmí být nedoceněna. Velmi důležitá je vnímavost pro poměr bezprostředního k perspektivnímu dopadu ekonomických opatření (podle New Herold Tribune se šetřilo na výdajích za bezpečnostní služby na letištích - výcvik agenta trval i pouhé dva dny - což usnadnilo činnost teroristů s nevyčíslitelnými ztrátami).
Druhý referát přednesl Elmar Altvater, politický ekonom z Berlína na téma "Osamostatnění ekonomického oproti politickému a společenskému sektoru. Zvláštní role kapitálových trhů." Upozornil na to, že je poprvé v dějinách třeba přiznat, že se ekonomika vymkla obecně lidským hodnotám. Finanční trhy se staly vedle vládní, zákonodárné, soudní pravomoci a hromadných sdělovacích prostředků pátou velmocí, ovládající světové dění. Sice nutí k disciplíně, v Africe a Asii však působí destabilizačním vlivem. Globalizace usnadňuje praní špinavých peněz, což nahrává bezrizikové korupci. Škodlivé vlivy globalizace lze sice odstranit ztlumením nejhorších politických, sociálních, ekonomických a ekologických důsledků, ale důležitější je na ně ukázat a především usilovat o prevenci.
V odpolední přednášce Ernsta Ulricha von Weizsäckera, poslance spolkového sněmu SRN na téma "Světový trh a sociální ekonomie: napětí mezi blahobytem, politickou svobodu a sociální soudržností" upozornil na trapnou skutečnost. Skončila doba železné opony a závodů v zbrojení. Zdálo by se tedy, že peníze pohlcované zbrojením, budou moci být uvolněny v prospěch chudých. Opak je však pravdou. Začátkem sedmdesátých let měli bohatí 30x větší příjem než chudí. v devadesátých letech byl příjem 70x vyšší. Důvodem byla možnost uspokojit po skončení hrozby komunizmu akcionáře, zbavené politického strachu. Chudí si víc než dvojnásob pohoršili. Kapsy otvírá strach, nikoliv solidarita.
Pro zvládnutí globalizační problematiky je nutná nová forma nadnárodní demokracie. Zatím platí: trh je pro bohaté, pro chudé zbývá demokracie. Druhý jednací den byl zahájen referátem Joachima von Brauna, odborníka pro hospodářský a vědecký rozvoj z Bonnu. Mluvil na téma "Problematika chudých v globalizaci". Upozornil na to, že není správná alternativa bohatí x chudí, nýbrž standart x nestandart a položil otázku: znamená 11. IX. začátek konce globalizace? To by bylo fatální pro chudé, i když je třeba připustit různá hodnocení jejího dopadu na chudé, pro které je důležitá jejich ekonomická a sociální zranitelnost. Chudí jsou méně homogenní než bohatí. U lokálního samozásobitele jako radikálního protipólu globalizace je tato zranitelnost velice vysoká, jak ukazuje Afrika a Asie. Ani národní samozásobitel nedokáže potíže zvládnout. To platí zejména u agrárního sektoru, závislého na počasí. Je předsudkem domnívat se, že chudý má více času než bohatý, opak je pravdou, protože chudý je hnán vizí nemoci i smrti. Jiným předsudkem je kritika techniky. V Bangládeši si ženy opatřily na úvěr mobilní telefony a prodávají telefonní hovory na ulici. Se zlepšením ekonomické situace se u nich zlepšuje sociálního postavení, což je zvláště patrné při rychlém přivolávání zdravotní pomoci, ale také při zprostředkování obecných informací.
S chudobou nelze ztotožnit hlad; je však jejím výrazným aspektem. Mezi lety 1981 a 1997 se v Africe, Asii a Jižní Americe zlepšila situace ohledně podvýživy a dětské úmrtnosti. Decentralizace je protikladem globalizace pouze zdánlivě, nejde o alternativu, ale paralelu. Každý stát, každá obec musí sledovat místní poměry, záležitosti, které jsou důležité právě pro určité místo. Všeobecná administrativa nemá valnou cenu. Charita je nutná, chudí ochotni riskovat jsou vítáni, i když je tato myšlenka podezíraná z cynizmu.
Koreferát přednesl Peter Rottländer z Aachenu na téma "Globalizace solidarity?" v souvislosti s přáním, aby globalizaci ekonomické a technologické odpovídala globalizace humánních vztahů mezi jedinci i národy, upozornil na motivaci k solidaritě, která může být značně zatížena sobeckými zájmy. Jak vysvětlit, že ochota k solidaritě je nepřímo úměrná stoupajícímu počtu potřebných? Kolik intenzity by zbylo pro globalizovanou solidaritu?
V odpoledním programu vyslechli účastníci kongresu referát delegáta OSN Alexe Schmida z Vídně, odborníka na mezinárodní zločin. Námětem bylo "Organizovaný zločin- negativní stránka globalizace". Referát se soustředil na statistická data a přinesl množství důležitých informací. Z osmnácti kategorií mezinárodního zločinu jsou nejkřiklavější obchod s lidskými orgány, nucená prostituce, terorizmus a únosy letadel a lodí. Zvláštní kapitolu tvoří tzv. migrační tlak: výchozí země v migraci brání nebo k ní nutí, cílová země se jí brání. Ve všech případech vzniká živná půda pro mezinárodní zločin. Cesty globalizace, účinné také pro zločin, jsou technika, osobní kontakty, finance, zboží a služby.
Zvláště aktuální fenomén terorizmu může mít politickou, ideologickou, zločinnou nebo patologickou povahu se sociálním, rasistickým, náboženským nebo nacionálním zabarvením. Pro terorizmus není bezvýznamný psychologický (tedy motivující, nikoliv obsahový) faktor víry, přerůstající poměrně snadno do fanatizmu. Příkladem jsou militantní sebevražedné sekty.
V diskusi se přetřásala otázka vztahu tajných služeb k terorizmu, souhra terorizmu s mezinárodním praním špinavých peněz na burzách v přípravě na 11. IX., těžko splnitelná úloha filozofů a teologů přesvědčit politiky o herních pravidlech etiky, lenost byrokracie, obtížná mezinárodní harmonizace zákonodárství vinou rozličných národních tradicí, omezené možnosti Interpolu, nekryje-li mu záda zlepšená politická kultura, oceňující "bližního" vedle úzce individuálních zájmů, menší podíl žen na terorizmu, i když existují samostatně operující ženské gangy. Referent vyzdvihl jako klad, že existuje hlavní proud souhlasu celosvětové veřejnosti ohledně zavrženíhodného jednání.
Předposlední den kongresu zahájil Gerhard Luf, právník z Vídně, referátem "Globalizace a lidská práva". Základním problémem lidských práv je jejich univerzální platnost, avšak lokální aplikovatelnost. Dá se vůbec euroamerická koncepce lidských práv univerzalizovat vůči Islámu, který této koncepci vytýká vytlačení náboženského aspektu z politických otázek? Lidská práva nejsou, jak by se myslelo, plodem filozofických úvah o člověku a jeho základním určení a právech, nýbrž plodem zkušeností s moderním státem, které jsou leckdy velmi bolestné. Globalizace znamená omezení suverenních práv nacionálního státu jako subjektu demokracie. Kdo zaručí její další trvání? Jistě ne světový superstát. Také role "četnických států" je velmi ožehavá. Určitou pomoc představuje příklad Evropy s EU a mezinárodním soudem. Církev je díky velké historické zkušenosti zvána k účasti na řešení tohoto problému, vždyť žádné transnacionální právní normy nezaručí žádoucí výsledek, nebudou-li podpořeny příslušným etosem lidské společnosti. Úlohou církve není upozorňovat na alternativní mravní kodex, nýbrž na naléhavost profánního kodexu, platného nezávisle na náboženském přesvědčení.
Koreferát přednesl Heinz Patzelt, činitel Amnesty International z Vídně na téma "Mezinárodní prosazení lidských práv - role Amnesty International". Tato instituce vzešla z historické zkušenosti s oběťmi svědomí. Dnes se nesnaží pomoci pouze na poli politické svobody, ale také v základních existenčních otázkách. Daří se vyvíjet znatelný vliv na nacionální stát.
V diskusi označil řečník vztah Amnesty International k událostem z 11.IX. za delikátní vzhledem k 500.000 obětem v Ruandě. Ptá-li se někdo, proč vlivem africké tragedie nedošlo k takovému světovému ohlasu, nutno odpovědět, že 11.IX. je útok na celou lidskou kulturu, navíc drastickým způsobem mimo rámec války. Plošná pomsta nepřichází v úvahu, pouze korektní soud nad viníkem.
Na poznámku jedné přítomné teoložky, že církev bude ve svém úsilí tím věrohodnější, čím více teorie přenese do vlastní praxe a zbaví se svého asymetrického modelu lidských práv (ženská otázka v církvi), odpověděl referent, že na církev nelze aplikovat civilní právo, její faktická podoba není ke škodě, protože současnými strukturami vykonala větší práci než řada profánních institucí, zabývajícími se lidskými právy, a to i extralegálními prostředky (ovšem ne extralegitimními). Ke kulturnímu relativizmu uvedl, že je to argument mocných, ne slabých, z nichž se nenašel žádný, kdo by odmítl pomoc při pronásledování slovy: nechte nás, my na to u nás máme jiný názor a sklidil za to všeobecný souhlas.
Na dotaz zda lidská práva zahrnují také práva budoucí generace, odpověděl v diskusi Luf, že tato otázka je velmi těžká a pouze rozpracovaná, tím spíše, že filozofové nepomáhají dostatečně právníkům. Patzelt řekl, že jeho instituce nezaujímá postoj k potratům, protože v této problematice vidí nepřehlédnutelný problém také v kulturním odsouzení žen k roli rodících mašin. Poslední dotaz se týkal ochrany homosexuálů ze strany Amnesty International. Sexuální orientace, odpověděl řečník, nesmí být předmětem stíhání, pokud neporušuje lidská práva druhých osob.
Odpoledne tohoto jednacího dne bylo rozděleno do dvou částí. v první přednesla sociální etička Ingeborg Gabriel z Vídně příspěvek "Demokracie v kontextu globalizačních procesů. k změně struktur politické legitimace a odpovědnosti." Teoložka uvedla, že klesá popularita demokracie a doložila to čísly ze Salvadoru, kde došlo k poklesu její popularity z 66 na 25%. Pesimizmus vůči demokracii však není na místě. S ohledem na globalizaci nemusí být vázána na nacionální stát, ale její zachování v mamutích celcích je problémem. Církev má možnost sehrát roli stabilizačního činitele. Důležité je vědět, že politici se neptají co je správné, ale jak zacházet s míněním lidí, kteří je považují za správné.
V druhé části se účastníci kongresu rozdělili do čtyř volitelných pracovních skupin, řešících několik problémů. v první skupině se řešila otázka "Bez společného etosu nejsou žádná společná dobra v globalizačním procesu". (Moderátoři: G. Enderle, V. Draulans). Druhá skupina řešila problém "Existuje etos, překračující kultury?" (Moderátoři: T. Hoppe, H. Haker). Třetí skupina se zabývala problémem "Humanitární intervence". Poslední skupina se soustředila na otázku "Gender-perspektivy v globalizačním procesu". (Moderátoři: R. Ammicht-Quinn, Ch. Hübenthal). Účastníci měli možnost seznámit se obrysově s prací všech čtyř skupin, protože každý dostal jejich písemný plán práce.
První skupina vyšla z ekonomické teorie, podle které je faktem selhání trhu pro obecná dobra (např. lidsky ovlivnitelné podnebí). Ta jsou však nepostradatelná. Skupina hledala společný etos pro obecná dobra včetně příspěvků profánní a náboženské tradice, která by takový etos podpořila.
Druhá skupina zdůraznila v odpovědi na vytčený problém, že idea lidských práv je dosud nejpřesvědčivější politicko-institučním pokusem o odpověď na zkušenost se závažným bezprávím a utrpením.
Třetí skupina se zabývala oprávněností násilných zásahů v službě ochrany lidských práv, zejména ve světle balkánských událostí a došla k závěru, že intervenci odvracející genocidu, sahající v případě nutnosti k vojenskému zásahu, lze ospravedlnit, pokud přitom intervenující, opřeni o mezinárodní právo, nesledují vlastní zájmy.
Čtvrtá skupina se zabývala postavením mužů a žen v globalizačním procesu, zejména otázkou trhu pracovních sil.
Na večerním plenárním zasedání byl jednomyslně zvolen jako místo příštího kongresu v roce 2003 Berlin.
Poslední den jednání byl zahájen referátem fundamentálního teologa Johanna B. Metze z Münsteru: "Teologické perspektivy v globalizačním procesu".
Zájem Ježíše Krista se v první řadě nesoustředil na člověka jako hříšníka, ale jako trpícího. Ve vývoji teologie bylo toto poněkud zasuto, takže lze říci, že soteriologie zakryla teodiceu. Proto je třeba v globalizačním duchovním styku s jinými kulturami zdůraznit, že křesťanství je náboženství, zvěstující lidstvu compassio, spoluutrpení, solidárnost Boha v utrpení člověka (na rozdíl od soucitu). Německy: nikoliv Mitleid (soucit), ale Mitleiden (spolutrpění).
Zásadní zranitelnost člověka je negativní stránkou jeho definice. Globální etos není produktem souhlasu, hlasování, ale podrobení se autoritě trpících. Compassio jako nejdemokratičtější ctnost křesťanství je úkolem církve, např. v jejím misijním úsilí. Je třeba vyhnout se dvěma omylům: iluzi o společnosti, zbavené utrpení a mysticizmu utrpení. Lidé budou vždycky muset počítat s utrpením, to však není žádoucí, nýbrž mobilizuje síly k jeho překonání.
K přednášce J. Metze se měly připojit dva koreferáty, pojednávající o roli církve v globálních strukturách. Příspěvek nuncia Karl-Josefa Raubera z Budapešti o vnitřním pohledu na tuto otázku odpadl. Manuskript, v kterém autor popisuje historii úsilí církve na mezinárodním poli, však byl účastníkům poskytnut.
Druhý koreferát o zevním pohledu na tuto otázku přednesl rakouský diplomat Walter Hagg z Vídně. Nunciatury mají mnohem lepší vhled do místních poměrů, proto má také Svatý Stolec zasvěcenější přístup k vnitro- i zahraničně-politickým otázkám než mnohé jiné zastupitelské úřady. Církvi nepřísluší diskuse o globalizaci, ale cit pro její úskalí, která by mohla ohrožovat skutečný prospěch lidstva.
Referent se poměrně obšírně zabýval postojem Svatého Stolce k 11.IX. a zdůraznil vyváženost jeho stanoviska. Tyto události nesmějí vést k démonizaci protivníka; nejde o novodobou apokalypsu, kterou končí naděje lidstva. Je potřebný trpělivý dialog, podporující zesílení hlasu svědomí. Je také třeba více realizmu pro politiku předního východu. V žádném případě nesmí dojít ke kriminalizaci Islámu.
Svatý Stolec, uzavíral referent, má politickou cenu nejen pro světovou katolickou veřejnost, nýbrž i pro ostatní lidstvo, protože církev je schopna mu přinášet naději jako integrativní síla v rozhádaném světě.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |