Myšlenka zahrnout do společné úcty všechny zemřelé, kteří došli věčného cíle, čili kteří nejsou v očistci, nýbrž v nebeské slávě, je velmi stará. Na křesťanském východě se setkáváme s kořeny takové úcty už ve starověku. Památka byla slavena na různých místech v různé dny, ale původně vždy ve spojitosti s velikonoční dobou. Sv. Efrém Syrský mluví o 13. květnu. Sv. Jan Zlatoústý uvádí neděli po letnicích; tento termín dodržuje dodnes řeckopravoslavná církev. Začátkem 7. století posvětil v Římě papež delší dobu nepoužívaný pohanský Pantheon, chrám všech bohů, ke cti P. Marie a všech mučedníků. Na 28 vozech dal za tím účelem převézt ostatky mučedníků z katakomb.
Další událostí, přibližující slavnost všech svatých, bylo zřízení kaple v římském chrámu sv. Petra k jejich cti, také těch, kteří nezemřeli mučednickou smrtí,. Kolem roku 800 se z irského podnětu, inspirovaného keltským svátkem Nového roku, začal tento den slavit 1. listopadu. Tento den byl chápán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Mrtví se vracejí na svět, jak je popsáno v působivé povídce z knihy hororových příběhů Tichá hrůza o průvodu mrtvých v anglickém městečku, probouzených z hrobů vyzváněním zvonů, stupňujícím se do nesnesitelna.
V současnosti se v předvečer 31. října zejména v anglosaských zemích slaví s oblibou v zmíněné povídce popsaný Halloween, v němž se udržely křesťanstvím nevstřebané pohanské obyčeje. Tyto zvyklosti se poměrně rychle ujímají i u nás, charakteristické strašidelně vyhlížejícími dýněmi s vyřezávanými otvory pro oči a nos, kterými prosvítá hořící svíčka. Název je zkratkou anglického All-hallow-even, doslova: Předvečer všech svatých (což je patrnější v jiném názvu tohoto dne All saint´s eve), spisovně holy evening, svatý večer, svatvečer, lat. vigilia.
Umístění památky všech svatých na začátek listopadu je významné tím, že došlo k odpoutání od původního logicky křesťanského spojení s velikonocemi. Místo okamžiku Kristova vzkříšení je na pozadí svátku příroda, ukládající se ke spánku, od které se odráží trvale zářící svět svatých. Zdá se, že u nás obliba tohoto zvyku stoupá, podporována dětskými slavnostmi včetně strašidel, výstavami nejlépe opracovaných dýní, případně zmínkami v dětských časopisech (samozřejmě nikdo nepočítá s návštěvou nebožtíků na svět). Jako v jiných podobných případech i u Halloweenu původní myšlenka došla zapomenutí a zbyl pouze atraktivní obal, aniž by kdo věděl, čemu vlastně měl sloužit. Škoda, že je pozornost - zejména dětí - upnuta tímto groteskním směrem, zatímco pravé křesťanské poselství úcty k svatým a možné pomoci dlícím v očistci dochází úplného zapomenutí.
Jak bychom mohli ideu dnešní slavnosti vysvětlit obecně lidsky, nenáboženským způsobem? Naše znalost lidí do hloubky i šířky je velmi omezená. Leccos u známých odhadneme, leccos nám ale zůstane skryto, ač by to bylo důležité pro jejich posouzení. To se týká lidí v našem okolí. U lidí vzdálených je to ještě mnohem obtížnější, většinou je neznáme vůbec. Pokud by od nás někdo chtěl jakýsi souhrnný pohled na velkou společnost, máme být nakloněni spíše příznivému nebo nepříznivému ocenění? Existuje důležité mravní i právní pravidlo: v morálce pranýřujeme opovážlivé posuzování, v právu uplatňujeme předpoklad neviny, který říká, že bezúhonnost se předpokládá, vina se dokazuje. Břemeno důkazu neleží na obhájci, ale žalobci. To znamená být při pohledu na určitou (velkou) společnost otevřen úctou k nenápadným, neznámým, nepřehlédnout aspoň souhrnným pohledem nikoho, kdo zasluhuje ocenění.
Když použijeme tuto zásadu pro poslední věci člověka, mezi které patří věčná blaženost a zavržení, musíme konstatovat: o nikom nevíme, že je zavržen. O některých lidech víme, že jsou spaseni, protože byli prohlášeni za svaté. To ale nestačí. Omezenost lidského poznání, předpoklad neviny a víra v Boží vůli spasit všechny lidi nás nutí soudit, že počet spasených je mnohem vyšší, než prozrazuje liturgický kalendář. Také oni zasluhují naši pozornost, byť nekonkrétní. Právě tomu slouží dnešní slavnost, vychovávající k povinné úctě nenápadnosti.
Je vyhlídka na věčnou slávu nosným motivem pro touhu po ní? Nevěřící by řekl: zemřelý o ničem neví, také o tom ne, že už nežije. Neexistence ho netrápí. Proč tedy ona touha? Pro orientaci mohou posloužit dva modely (o kterých se také zmiňuji v souboru Nechť žije svoboda neosobního kosmického řádu). Když svět obletěla zpráva o klonování ovečky Dolly, chopila se media vyhlídky na klonování člověka. Jistý britský milionář nebo miliardář si chtěl vlastním klonem za pohádkovou sumu zajistit pokračování své existence.
Druhý model popisuje nizozemský román, popisující zdrcení mladého sedláka, když mu při porodu zemřela žena. Při pohřbu, před všemi smutečními hosty nad rakví a otevřeným hrobem chytil pohřbívajícího duchovního za ramena a třásl jimi se slovy: můžete mi zaručit, že se se svou ženou znovu setkám?
Srovnáme li oba modely, tedy první konejší zneklidněný pud sebezáchovy vyhlídkou na pokračování vlastního já. Druhý je zcela jiný, vzpíná se po obnovení přerušeného vztahu. Vztáhneme li oba modely na velikonoční vzkříšení, vyhovuje mu zajisté více druhý model (učedníci se zaradovali, když spatřili Pána, Jan 20,20). Snad bude pobyt v očistci mimo jiné sloužit přesunu od prvního k druhému modelu - vždyť nebe je jenom tam, kde spasený není pouze blaženým samotářem.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |