Nepřátele Církve hledáme obvykle na levici, ale řečeno politickým jazykem jsou také na pravici. Dokazuje to slovenský případ dvou exkomunikovaných kněží, které někdo řadí mezi církevní ultrapravičáky.
Chceme-li se v situaci, která se netýká pouze církve u nás, ale v celém světě poněkud orientovat, vyjděme zkusmo z neobyčejně důležité hodnoty v lidském životě, z hodnoty JISTOTY a chápejme ji jako prožívání pevné půdy pod nohama, ať se jedná o jistotu duchovní, ekonomickou nebo jinou. Přirozeným předpokladem jistoty je evidence, tj zřejmost nalezeného řešení problému. Tu však vždycky nemáme. Neevidencí musíme nahradit jiným pramenem jistoty. To je zvláště patrné u náboženské víry, která právě jako víra evidenci postrádá, jinak by nebyla vírou. Co evidenci nahrazuje, abych získal jistotu - docela konkrétně - že patřím do církve, že je zde můj duchovní domov?
Může to být osoba, které věnujeme svou důvěru, na kterou se upínáme (například osoba s úřadem jako papež) nebo s charismatem, disponující schopností strhnout osobním kouzlem (pro řadu vysokoškoláků, navštěvujících bohoslužby sv. Salvátora, má patrně takové charizma Tomáš Halík).
Může to být nauka, systém idejí, koncepce života (jak ukazuje duchovní život velkých teologů; vzpomeňme na kardinála Newmana), může to být symbolika - bohoslužby (pro někoho je pramenem jistoty tridentská mše), dokonce i chrámová výzdoba (jak naznačuje ztráta víry odstraněním milované sochy z kostelního interiéru).
Ve všech případech hraje velkou roli zvyk, stabilita opory pro jistotu, jak u osoby, tak u nauky a symbolů. Co se stane při změně, to je někdy osudová otázka. Osoba odstoupí (to byl asi případ obdivovaných kněží, kteří požádali o laicizaci); nauka je upravena (jak ukazují rozpaky některých tradicionalistů nad Prohlášením o náboženské svobodě na vat. sněmu); symboly jsou změněny (všichni to vidíme na liturgické reformě). Pro pocit jistoty ve víře dochází při takové ztrátě v každém případě k „zemětřesení“. Je potřebné zvládnout změnu nalezením opory pomocí pevného bodu, který zůstává.
Kristus si tyto nejen náboženské, nýbrž obecně lidské problémy samozřejmě výborně uvědomoval. Jak je pro své okolí, ale také pro další generace řešil? Základní jistotou, na kterou mohl všem vrstevníkům ukazovat, byl Zákon; jinak to ovšem bylo s jeho interpretací, to ví každý čtenář evangelia. On sám v řadě bodů takovou interpretaci, podloženou kouzlem osobnosti a silou logiky, s jakou své pojetí předkládal, nabídl. Na konci Matoušova evangelia stojí: učte zachovávat můj odkaz, tj. přijmout a uvádět ho do životní praxe, všechny lidi, čili s univerzální platností. Křtěte - tzn. respektujte tělesnost a sociálnost člověka, vyžadující viditelný a společensky patrný doprovod idejí. Sám tuto potřebu člověka respektoval, na kandidáta dýchl - tím mu předal dech, naznačující ducha (srovnej s vodou jako „materiálnějším“ živlem).
Pokyn na konci Matoušova evangelia není řečen každému, nýbrž především bezprostředním svědkům, kteří se opřeni o osobní zkušenost s Mistrem a jeho slovy stávají spontánně „pastýři“. V průběhu doby dochází k nutné dělbě funkcí, dané různou vybaveností lidí, čili důraz je položen na přirozenou autoritu. V dalších generacích byla funkce svědků z druhé ruky dána těm, komu ji předchozí svědci - bezprostřední i zprostředkovaní - předali formou, jakou zhruba naznačil zakladatel, kterou však také bezpochyby diktovaly nejrozmanitější okolností, do kterých se rozvíjející církev dostávala.
Jaký závěr vyplývá z řečeného? Pevný bod v proměnách, znejisťujících člověka, je Kristův odkaz, zprostředkovaný podle jeho pokynů. Důraz ve větě je na slově zprostředkovaný; třeba upřesnit: zprostředkovaný přesvědčivě. Ultrakonzervativci uznávají za „posledního“ papeže Pia XII. Soudí, že se církev počínaje Janem XXIII. obracela nebezpečným směrem, opouštějíc dosavadní neprominutelnou tradici.
Co by však mohlo zpochybnit pokračující zprostředkování Kristova odkazu u vedení církve - konkrétně mezi oběma uvedenými papeži? Předání moci bylo zcela korektní - to nikdo nepopírá. Jedná se tedy o ústup z pravověrnosti, byť latentní a nezamýšlený. Došlo však k neorganickému předělu mezi prvním vatikánským sněmem, jehož nauku nikdo nezpochybňuje (1869) a naukou sněmu druhého (1962)?
Čistě lidsky uvažováno: dva tisíce koncilních otců, vyzbrojených vzděláním, životní zkušeností a zbožností, doprovázených odborníky (mezi nimi současným papežem), bylo jistě schopno a především ochotno ohlídat organičnost, s jakou sněm nakládal s dědictvím sněmu předchozího a celého předchozího naukového vývoje a tedy ohlídat věrnost tradici církve.
Při nutné aktualizaci dávného odkazu (evangelium přece kráčí proměnami dějin) je ovšem právě tak nutná jistá pružnost (jak je vidět u zakladatelů řeholí; Benedikt navazoval na evangelium jinak než Ignác z Loyoly) jako respekt k určitým mantinelům (jak je vidět u každého papeže, vázaného ústavou církve).
Existuje duchovní bezdomovec, spirituální homeless, nespokojený nedostatkem jistoty v společenstvích, která jako věčný cestovatel (či tulák?) na chvíli navštívil. Není to dobrý životní styl, nábožensky ani psychologicky. Milan Machovec věčnému emigrantu vzkazuje (původně na „levici“, aplikovatelně také na „pravici“: Koho v dějinách a vůbec ve světě zajímá pouze co kdo opravdu řekl nebo udělal, co se opravdu stalo, o čem je možno mít naprostou jistotu, ten ovšem může celé staleté spory o obsahu Ježíšova vystoupení nechat bez povšimnutí. Je však otázka, zda právě lidé hledající takovéto jistoty sami mají aspoň nějaké jistoty co do náplně a smyslu svého vlastního života.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |