V domě, kde jsem dřív bydlel, žila o patro výš rodina s 11letým chlapcem, kterého rodiče posílali na náboženství. Když katecheta probíral při výuce vyprávění o hořícím keři, u kterého zdůrazňoval, že sice hořel, ale neshořel, chlapec se vzepřel. To je nesmysl, řekl otevřeně katechetovi. Keř, který hoří, musí shořet. Upnul se na zkušenost, potvrzenou mnoha lidmi, a co následovalo v scéně hořícího keře neposlouchal. U keře byla konečná stanice jeho naslouchání. Že o kus dále následovala velmi zvláštní slova, která řekl Hospodin Mojžíšovi, jsem který jsem, nutící k zamyšlení, to už nevnímal. Po hořícím keři jakoby stáhl zvuk radia a už nic neslyšel.
To je ovšem škoda, „jsem který jsem“ - ať už tento výrok vykládáme spíš biblicky (v hebrejském duchu) nebo spíš filozoficky (v řeckém duchu) sebe duchaplněji, jedná se o slova pozoruhodná, ústící do otázky co se tím vlastně myslelo, co jimi onen hlas, který se skrýval hořícím keři, mínil? To všechno mohlo chlapce napadnout, kdyby nebyl uvízl v polovině vyprávění. Nezabývejme se informacemi biblistů, jak to vlastně s tím keřem bylo, nezabývejme se ani smyslem Hospodinova legitimování se Mojžíšovi, věnujme pozornost něčemu jinému.
Kdybychom jedenáctiletému chlapci něco vytkli, mohl by to být nedostatek vnímavosti pro stupnici myšlenkové závažnosti. Jedinečnost Hospodinova výroku překrývá spornost hořícího keře, i kdyby nám působil fyzikální, chemické nebo biologické nesnáze. Keř odvádí pozornost od něčeho mnohem závažnějšího, od Hospodinova výroku, který by si byl mohl napsat na svůj štít třebas i takový Stalin, aspoň na chvíli. Chlapec, o kterém mluvíme, by ovšem výrok jsem který jsem označil právě tak za nesmysl jako hořící keř. V tom by se ovšem nemohl opřít o lidskou zkušenost jako v případě hořlavých látek, nýbrž selhal by ve svém nedostatečném duševním rozhledu. Mohli bychom mu namítnout: co myslíš, že těmi slovy chtěl říci Napoleon Bonaparte, když si je také přivlastnil? V jeho případě přece nejde o horečnatou filozofii nebo náboženskou fantazii, nýbrž syrovou historii, o které se děti učí v hodinách dějepisu, takže by chlapec něco odpovědět musel - asi by řekl, že Napoleon byl také blázen.
Jsou ovšem lidé, kteří se bez vnitřního úsilí do oněch velebných slov, která bývají považována za vrchol celého Starého Zákona, uvelebí, kochají se jimi, vdechují jejich tajemnou vůni. Toto velmi názorně popisuje evangelium o rozsévači. Vůbec nevysvětluje mravní důvody první skupiny lidí, odmítajících semeno Božího království, nýbrž spokojí se s konstatováním, že zlý jim oderval semeno, civilně řečeno, podobenství upozorňuje u této kategorie nedostatek nadání pro duchovní věci.
Přibližme si to hudbou. Ve třídě je řada sedmnáctiletých fandů po disko, pop music, černošskou kapelu, která přijíždí do Prahy. Jeden student ve třídě odmítne jít s ostatními - má raději Beethovena a těší se na cyklus jeho devíti symfonií s výbornou interpretací. Spolužáci ho samozřejmě nechápou, dobromyslně poznamenají, že má raději pět hoven. Byli by pro to odstranit Českou filharmonii? Tady je frapantní podobnost s náboženstvím. Asi nikdo si netroufne zpochybnit poklad klasické hudby, i když jí holduje menšina společnosti, možná naprostá menšina. Mnozí si ale troufnou zpochybnit poklad religiozity, protože jsou v zajetí mylné představy, že její potřeba je snadno překonatelnou iluzí, kterou je potřeba vymýtit. Nejde o objektivní platnost náboženství, o skutečnost Boží existence, o Kristův nárok a jeho dědictví v církvi, nýbrž o něco jiného, základnějšího. O lidskou potřebu religiozity, zakotvenou v přirozenosti člověka, překračující hranice kulturních epoch. Klasická filozofie by řekla, že u člověka jde o vědomí a prožívání nahodilosti jeho existence, zejména dostává-li se na tíživě hranice svých možností.
V tom smyslu vzpomíná Jozef Špáta z Bratislavy na pobyt v ruzyňské věznici. V největší nouzi se obracím na jediného člověka, který je k dispozici - na strážného. Pomozte mi! Zblázním se tu! Už to nemohu vydržet! Jeden strážný pootevře dveře a šeptá mi: my ti nemůžeme pomoci, modli se! V noci na 13. června 1952 se moje trápení vystupňovalo na nejvyšší míru. Cítím, že hynu. Tehdy nepatrné světélko, které ještě úplně nezhaslo na dně mé duše, prudce bliklo. Když existuje tak strašné zlo, musí být i absolutní Dobro! Je nutné věřit! Byl jsem si jist, že jsem zachráněný, že budu opět člověkem.
Jsem který jsem - středověký františkán Jan Duns Scotus to řekl dost podobně Bůh chce, protože chce - je pramen smyslu lidské existence jako nepodmíněná konečná stanice univerza. Řekne-li Ivan Karamazov při pohledu na dějiny: vracím Bohu vstupenku na svět, mohl by právě tak říci jeho bratr Aljoša: Bůh, který by byl čitelný, který by se pohyboval po kolejích, kterým rozumíme a na kterých jsme s ním spokojeni, to není Bůh, o kterého stojím. Pro mne musí být vymykající se, nepolapitelný, věčná hádanka, jak to řekl kdysi Augustin.
Když se dříve pilně pěstovala obrana víry, třebas takovým Silvestrem Braitem, Janem Evangelistou Urbanem, Reginaldem Dacíkem, Konstantinem Miklíkem, Dominikem Peckou a řadou jiných, poučoval každý apologeta nejen o něčem z náboženství, ale prozrazoval - aniž zamýšlel - mnoho o sobě, o svém naturelu. Romano Guardini mluvil o odumřelém náboženském nervu u mnoha lidí. Můžeme se ptát se sv. Petrem: co bude s nimi? Kristovu odpověď Petrovi známe. Co je ti po tom? ty mě následuj!
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |