Pravidelné setkání tzv. Innsbruckského kruhu morálních teologů německé jazykové oblasti proběhlo letos v obvyklém termínu ve dnech 2. až 4. ledna. Tématem setkání bylo
Innsbrucký kruh se oproti dřívějším setkáním poněkud rozšířil (nyní třicet přítomných, čtyři omluvené absence), ale H. Rotter (Innsbruck) se vzdal ze zdravotních důvodů předsednictví a přenechal je W. Palaverovi (Innsbruck) a A. Riedl (Linec) se vzdal členství kvůli odchodu do důchodu. Hlavním referentem setkání byl rakouský diplomat M. Weninger, činný v přítomné době v Bruselu jako poradce v záležitostech Evropské unie (dále EU).
První den jednání, 2. ledna večer, se referent zabýval otázkami Má Evropa duši? Potřebuje Evropa duši?
V době, kdy dochází k rozšíření EU z dosavadních patnácti o deset dalších členů, neznamená 15+10 pouze kvantitativní rozšíření, nýbrž také změnu kvalitativní. Při tomto rozšíření lze mluvit o europeizaci Evropy. Přitom je nevyhnutelné hledat nejen organizačně, nýbrž také ideově společnou základnu. Její potřeba se týká právě tak dosavadních, jako nově přistupujících států, u kterých, jak se v průběhu sžívání zřetelně ukáže, třeba očekávat změnu smýšlení, ke kterému by mohl jednotlivým státům pomoci právě potenciál uvažované myšlenkové základny. V EU jsou státy (například Španělsko), které její rozšiřovaní nevítají, nýbrž hledí na ně s obavami před znevýhodňujícími ekonomickými důsledky. Obávají se totiž, že na stejný balík peněz bude čekat více potřebných. Prioritu tedy při tomto pohledu má ekonomický zájem jednotlivého státu, nikoliv vize sbližující a sjednocující se Evropy jako historického i kulturního útvaru sui generis. Právě toto však má zabezpečovat artikulace "obsahu" duše Evropy.
Weninger upozornil na tři města, jejichž genius loci se na zmiňovaném obsahu podstatně historicky podílejí. Jedná se o Jeruzalém (s náboženským přínosem), Athény (s filozofickým přínosem) a Řím (se státně-právním přínosem). V následné diskusi sice zazněl návrh ocenit při naplňování obsahu duše Evropy spíše epochální události, určující tvář Evropy, jako byl Westfálský mír v roce 1648, Velká francouzská revoluce, kulturně-politický vliv Paříže či Londýna (Palaver, Innsbruck), tento návrh však - právem - zcela zapadl.
Činitelem, čerpajícím podstatnou měrou z dědictví Jeruzaléma, Athén a Říma bylo a je křesťanství, pocházející ze židovství, opřené o plody filozofujícího lidského ducha, utvářené do pevné formy oceněním práva. Proto je logické, vyvodil referent, navrhnout pro naplnění duše Evropy právě křesťanství a v důsledku toho se v sjednocovacím procesu zabývat rolemi církví.
Základními hodnotami, určujícími profil duše Evropy, je lidská důstojnost, vyvozovaná z pojetí člověka jako Božího obrazu, na lidské důstojnosti spočívající lidská práva a z nich vyplývající příslušné pozitivní právo. Uváží-li se, že základem této hodnotové trojice je idea Božího obrazu, je patrné, že náboženství a církve tedy mají velký význam v utváření budoucí Evropy. Instituce, potřebné pro takový projekt, jsou hodnotově neutrální, jejich představitelé však nikoliv, proto referent volal jednak po dostatečně velkém počtu křesťansky orientovaného členstva v těchto institucích, jednak požadoval vypracování nové politické teologie, zabývající se evropskou politikou, vyrostlou z křesťanského pojetí člověka. Vždyť názorové klima je v současné EU takové koncepci příznivé, odhaduje se 5% popěračů Boha. 95% má dílem kladný vztah k náboženství, dílem volný, dílem identifikující se vztah k církvím. Navíc v Bruselu si momentálně nejefektivněji počíná katolická církev.
Msgre Rohmeier se údajně staví za včlenění pojmu Boha do ústavy EU. Od toho však odrazuje P. Wess (Innsbruck) v článku "Bůh do ústavy EU?" (Die Furche, 19.12.2002). Znamenalo by to vepsat do ústavy Evropy konflikt mezi náboženstvím a osvícenstvím, vírou v Boha a vírou v rozum. Proto navrhuje začít text uvažované ústavy asi takto: "V úctě vůči dané existenci, ve společné naději moci ji smysluplně rozvinout a v blahovolné solidaritě tvoříme my, občanky a občané zemí Evropské unie společenství států..".
Návrh vidět v křesťanství myšlenkovou základnu evropského spolužití není samozřejmě přijímán jednomyslně, nýbrž naráží na kritiku z kruhů ateistického humanizmu, která zazněla v německém tisku (článek Der ideele Kern, 20.12.2002 in: Süddeutsche Zeitung, autor A. Adam). Za myšlenkové jádro Evropy je podle autora považována demokracie a lidská práva. Na pozadí obou hodnot se však skrývá myšlenka křesťanskosti Evropy. Adam zdůrazňuje, že idea sjednocené Evropy není idea křesťanská, naopak předpokládá zatlačení náboženství do politického pozadí. Jádrem evropské státnosti je zkrocení konfesionálních konfliktů. Ideji Evropy se daří u humanistů, nikoliv u teologů. Kořeny lidských práv nespočívají v křesťanské kultuře, nýbrž v pohanské smluvní teorii, v renezanci stoického přirozeného práva, v znovuobjevení důstojnosti individua a v boji proti politické moci církví. Autor končí konstatováním, že křesťanskost Evropy je tak sporná, že může sotva sloužit jako kriterium příslušnosti k evropskému hodnotovému společenství. Vidět jádro evropské politické kultury v sekularizaci ovšem znamená označit jako rozhodující kriterium příslušnosti k evropskému hodnotovému společenství odluku církve od státu.
Na začátku druhého jednacího dne se Weninger zabýval "Budoucností formy Evropy". Při jednáních EU bylo zdůrazňováno trojí "more" (= více). Míní se tím více demokracie (aby každý z účastníků měl hlas, který bude slyšen; jako příklad uvedl "slyšitelnost" Řecka s jeho silným ortodoxním elementem), více účinnosti (15+10 není rozšířená, ale skutečně nová instituce, s nikoliv rozšířenou, ale novou eficiencí), více transparence (tzn průhlednosti v dosažených výsledcích; cca 30.000 současných stran právních textů něco takového naprosto neumožňuje).
Důležitou úlohu při plnění těchto přání má Konvent, mající vyplnit holou architekturu myšlenky rozšířené EU obsahem ve smyslu výše uvedeného trojího "more". Zatím byl předložen první návrh, který referent označil jako vydařený, nyní probíhá fáze diskuse, která má trvat do léta 2003.
K dispozici jsou dva koncepty, které je možno označit za extrémní. Podle jednoho má EU představovat spojení suverenních států, tvořící volnou unii, podle druhého jde o centralizovaný útvar s jedním prezidentem, jednou vládou, jedním parlamentem a jednou ústavou. Mezi oběma koncepčními póly existuje řada variací, závisejících na velkosti státu (čím je menší, tím více tíhne k centralizmu, ve kterém vidí ochranu při své "malosti). Výsledkem bude asi kompromis, respektující subsidiaritu (převzatou ze sociální nauky církve), regionálnost (jako vydařený příklad významu regionálosti uvedl Weninger Tyrolsko a Bavorsko) a civilnost (tzn občanskost; jednotlivá osoba má být posílena).
Přitom roste význam církví jako transnacionálních institucí. To se týká zejména římskokatolické církve na rozdíl například od pravoslaví, kde se rýsuje problém sepjetí národa s církví (hrozí utlumením národní suverenity útlum církve?). Referent upozornil s důrazem, že přístup Turecka do EU není problém náboženský, který by snad ohrožoval žádoucí křesťanskou identitu Evropy, nýbrž politicko - strategický. Jak pro EU, tak pro Turecko je mnohonásobně prospěšné nebýt institucionálně spojen (totéž se týká Ruska), nýbrž upravit vzájemné vztahy oboustrannými smlouvami. Švýcarsko, nečlena EU, označil jako pseudoproblém, protože beztak se v EU jedná bez něho o něm. Na rozdíl od Švýcarska je však vůči EU v speciálním postavení Norsko.
Autor věnoval několik postřehů jihovýchodu Evropy. Při agresivních iniciativách Srbska a Černé Hory hanebně selhala evropská politika a toto selhání dále trvá. Oprávněná přání tamního obyvatelstva bylo ignorováno tím, že se pro ně neposkytly potřebné podmínky. Také politika USA byla podrobena kritice. Bosna a Hercegovina není islamské území, přesto tam jsou vlivem USA stavěny mešity. Jedná se o nerozumnou politiku dokázat při podpoře Izraele proti Palestincům, že USA nejsou proti Islamu.
V dopoledním jednání na téma "Církev a/jako civilní společnost v EU" bylo konstatováno, že s výjimkou nuncia v smyslu kanonického práva neexistuje prakticky žádná právně zajištěná kompetence ve vztahu církev - stát. Slabost církví tkví v jejich roztříštěnosti. Nabízí se ocenění ekumenických snah, ovšem vedle ekumenizmu existuje také antikatolicizmus, někdy radikálního ražení.
Pokud jde o židovství, v politických otázkách se angažuje evropská filiálka světového židovského kongresu (předseda Stern). Po náboženské linii se uplatňuje konference světových rabínů (předseda pařížský rabín).
Humanisty je třeba hodnotit jako seskupení velkého počtu názorů. Z náboženského hlediska jde v podstatě o ateistické materialisty, mezi které patří také (bývalí) eurokomunisté.
Nikdo nemůže jít bez povšimnutí kolem Islamu v Evropě. Přitom hraje jistě značnou úlohu vnímání jeho raketového růstu. Zatímco v roce 1950 bylo v patnácti současných členských státech EU 800.000 muslimů, jejich počet je nyní zvýšil na 14-17 miliónů. Nejde jenom o imigranty, ale také o konvertity (v USA se odhaduje deset miliónů konvertitů k Islamu). Muslimové představují v EU trojí živel: asimilovaný, s dvojím nebo původním občanstvím, zdržující se ilegálně. Nepopíratelný politický vliv mají kalifáty například v Londýně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem se snahou importovat domácí představy.
Civilní (občanskou) společnost je možno popsat jako společnost, ve které podle mnoha představ nemá církev co pohledávat, ačkoliv, jak referent uvedl, je nesporně jednou z bojovnic za novou Evropu. Má vliv na občanskou společnost, není však její součástí. Často přetřásanou otázkou je charakter církví jako nevládních organizací (je nebo není církev NGO? = non governmental organization). V poměrně vzrušené debatě, ve které nedošlo k naprosté jednomyslnosti, se konstatovalo, že církev není NGO, nýbrž instituce sui generis, která se nekryje s občanskou společností, je však její součástí. Jisté podezření považovat sjednocování Evropy jako pole pro misijní činnost církve, se promítá u jejích kritiků do ironické záměny EU za KU (=Katolická unie). M. Weninger si podle vlastních slov vysloužil označení vatikánský agent. Při této příležitosti podotkl, že klasické slovo misie, které nikdy neztrácí aktuálnost, doporučuje zaměňovat za současný výraz lobby. Církev nemůže obstát bez toho, že by lobbovala.
Z hlediska zastoupení žen vedle mužů v politických iniciativách referent litoval velmi malou účast žen v evropské politice. Odpoledne druhého jednacího dne bylo vyplněno dvěma exkurzy české a rakouské provenience. Nejprve promluvil český účastník J. Šrajer z Č. Budějovic na téma "Rozšíření EU jako povinnost a příležitost". Pak promluvil G. Virt (Vídeň) na téma "Evropská bioetická debata". Český účastník zasvěcoval přítomné do české problematiky a ptal se: kde jsou vlastně hranice EU a vyjádřil obavy nemalé části českého obyvatelstva, zrcadlící se v mediích, z vstupu do EU. Refrénem je přitom otázka kdo může komu co dát. V následné diskusi bylo upozorněno na rozdíly v jednotlivých zemích, například mezi Českem a Polskem. Otázka zda česká biskupská konference nesdílí obavy z nepříznivého náboženského dopadu při vstupu do EU byla zodpovězena záporně. H. Renöckl (Linec, České Budějovice) označil za základě svého působení na jihočeské teologické fakultě českou republiku za laboratorium budoucího (ne)náboženského charakteru společnosti, s kterým se musí zabývat také Rakousko.
Ve druhém exkurzu se G. Virt, činný v Bruselu v bioetických otázkách, přiznal, že hájí nauku křesťanské etiky na bioetickém poli anonymně, vystupuje jako lékařský etik a netroufá si prozradit své pravé postavení jako katolický morální teolog, protože by tím ihned vážně ohrozil další možnosti svého působení. Se svými připomínkami je naprosto osamocený. Přiznal, že lobby má větší váhu než argument, církevní lobby však selhává pro nekázeň křesťanských poslanců. Při řešení etických otázek má značnou váhu ekonomický zřetel, jak se podle řečníka ukazuje například v otázce patentovatelnosti lidských kmenových buněk.
Je ovšem třeba mít stále před očima, že církev se musí koncentrovat na to, co nabízí, nikoliv pouze na to, co zakazuje (bieten, ver-bieten). Do iniciativy církve se musí zapojit všechny teologické obory.
4. ledna, v poslední jednací den, se představili kruhu dva rakouští děkani teologických fakult, innsbrucký a štyrský. Rakouský zákon vyžaduje profilování se fakult, ohniska bádání mají být vnášena do univerzity. Jako možnost badatelského programu zmínil innsbrucký děkan otázku Náboženství a násilí, Náboženství a Evropa a Konfese a Evropa.
V závěrečné diskusi byla sice oceněna informovanost hlavního referenta setkání, zaznělo však také politování nad nedostatečným etickým vyhodnocením velkého množství faktů (nebyla zohledněna otázka: Oč se vlastně máme v probíhajícím procesu integrace Evropy do EU snažit?, Halter, Luzern).
Při tradičním plánování témat na příští setkání padly tyto návrhy: Evropa a EU, follow-up studie (8-10-10), etický dialog s ortodoxií (4), válka (1), etika v ekumeně (6), etická pluralita, anomie, identita (1), etika nových technologií (5), obraz člověka v etice (16-10-11). Čísla vyjadřují výsledek hlasování v třech kolech. Téma pro příští setkání je tedy: Jaký obraz člověka v křesťanské etice zastáváme?
Předností jednání byla možnost seznámit se s řadou informací o EU a souvisejících otázkách z kompetentního pramene, jakým je nepochybně rakouský diplomat M. Weninger.
Pro českého účastníka - a jak se ukázalo v debatě, nejen pro něho - však zní nezvykle optimisticky vize úlohy římskokatolické církve při tvorbě a rozvoji tak prestižního mezinárodního fóra, jakým je a chce být EU. Nestává se přání myšlenkou?
Na jednání sice zazněla skličující statistická čísla české religiozity, mezi řádkami však prosvítaly zarážející údaje z ostatních zemí i z centrálních, zdánlivě křesťanských institucí (viz bioetickou debatu). Sekularizace nepokročila v Česku nesrovnatelně daleko, spíše naopak. Známky animozity, stupňující se až k nepřátelství, se nalézají i na místech, kde by se nečekaly. Třeba si uvědomit, jakou národně-kulturní roli v jednotlivých zemích katolická církev sehrála a dosud hraje. Tuto roli je třeba od ryze religiózního aspektu radikálně odečíst, jinak dochází ke konejšivému zkreslování skutečného stavu náboženské recese.
Český občan jakoby se octl znovu ve Vojtěchově době, kdy přežít znamenalo odložit pohanství a souhlasit s christianizací. Současný liberalizmus se mnoha občanům jeví jako přednost, vydobytá na záporech minulého režimu. Náboženství, ale i etická hodnocení a filozofické koncepce jsou v pozitivisticky laděné postmoderně soukromou věcí, kterou je možno tolerovat, ale kterou nelze vnucovat s domnělou autoritou pravdy a dobra a s domnělým patentem na takovou autoritu. Vstupuje li nyní český občan do EU (především s ekonomickými nadějemi), čeká ho přes analogický "západní" liberalizmus překvapení. Co v duchu vytříbeného vkusu up to date odložil, se tam, kde chce pokročit vpřed, nosí, někdy dokonce s náležitým důrazem (lze pomyslet na návštěvníka USA, jak se vyrovnává s okázale prezentovanou religiozitou, kterou by v tak pokročilé zemi vůbec nehledal, snad nejvýš jako folklór).
Na druhé straně i země s velmi dobrou křesťanskou a katolickou pověstí upřednostňují ekonomickou prosperitu před ryze lidsky pozoruhodným srůstáním Evropy jako světadílu, který má přes roztříštěnost a různorodost své historie společné jmenovatele, na které je možné, ba žádoucí navazovat, a to nejen k jejímu prospěchu, ale i ostatního světa. Vždyť Evropa zůstává korifejem Ameriky, Austrálie a zčásti i Afriky, a tím do určité míry globálním způsobem. Avšak platí: vědomí Evropy je u křesťanů nízké (Weninger).
Postesknutí nad etickou nedotažeností celého setkání (H. Halter, Luzern) může hledat příčiny v samém titulu: Rozšíření EU a role církví je vlastně téma s deskriptivním, nikoliv preskriptivním námětem. Bylo by třeba se zeptat: má Evropa jako žádoucí a plánovaný celek, nejen její kulturní a civilizační fragmenty humanizující význam pro ostatní svět? Pakliže ano, v čem tento význam podstatně spočívá, takže jej nelze srovnatelným způsobem jinde nalézt? Jak se na tomto významu podílí křesťanství jako fenomén, k jehož historickému úspěchu došlo právě na evropském kontinentě (A. Adam)? Má li Evropa jako důležitý spoluhráč harmonie národů a kultur, která je stále ohrožována (dnes asi více než jindy), význam pro celý svět, jaké metody angažování se v globální prospěch mají naději na úspěch? Jestliže nejsou tyto otázky zodpovídány jednomyslně, v čem spočívá důvod k rozdílnosti v hodnocení Evropy a křesťanství? Mohou potřebná opatření, vyplývající z historické zkušenosti, přispět k dosažení jednomyslnosti v hodnocení (křesťanské) Evropy?
Pokud jde o církev, ukazuje se důležitost inkulturace, při které je křesťanství (včetně jeho konfesí) zbavováno bez váhání "obalů", které jsou některým očím tak drahé, že se zdají být nepostradatelné. Katolík i nekatolík se může učit oceňovat pevnou právní a tím i politickou strukturu své církve jako cenný (a nepostradatelný) podvozek etických, spirituálních a religiózních hodnot.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |